14 C 140/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pořízovou ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce ; zastoupena Mgr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa proti žalované: ; právnická osoba , se sídlem: osobní údaje žalované o zaplacení částky 434,20 euro s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 434,2 EUR od 5. 11. 2019 do zaplacení ve výši 10%, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 7. 1. 2022 domáhal na žalované zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil tím, že se dne 3. 1. 2019 účastnil letu č. [anonymizováno] z Prahy do Valencie, operujícím leteckým dopravcem byla žalovaná, odlet spoje z Prahy byl stanoven na 18:35 hodin, přílet spoje do Valencie byl stanoven na 21:20 hodin, nicméně skutečný odlet spoje se uskutečnil až v 22:35 hodin, z tohoto důvodu žalobce dorazil do cílové destinace (Valencie) až následujícího dne v 1:36 hodin, což bylo o více než 4 hodiny později oproti plánovanému času příletu, výše uvedené je nutno považovat za nesplnění povinnosti žalované coby leteckého dopravce, s ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu požadoval žalobce úhradu kompenzace ve výši 400 euro a přepravné a stravné ve výši 34,2 EUR s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“) a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 19. 11. 2009, Sturgeon (C -402/07 a C -432/07) s tím, že žalovanou vyzval k úhradě částky dne 21.10.2019 2020.

2. Soud ve věci vydal platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala včasný odpor a ve věci se včas vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává z důvodu jeho promlčení.

3. Soud nařídil prvé jednání na 29. 6. 2022, ke kterému řádně a včas předvolal účastníky, kteří se k jednání bez omluvy nedostavili. Proto soud věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti.

4. Z palubního lístku má soud za prokázané, že se žalobce dne 3. 1. 2019 účastnil letu č. [anonymizováno] z Prahy do Valencie. Z výzvy k plnění ze dne 21. 10. 2020 má soud za prokázané, že žalované byla dne 21. 10. 2020 odeslána výzva žalobce k zaplacení žalovaných částek.

5. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 400 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost od 1 500 km do 3 000 km, a článek 9 odst. 1 písm. a), b) a c) kterým je uložena povinnost leteckému dopravci, aby poskytl stravu a občerstvení v rozsahu přiměřeném čekací době, ubytování v hotelu a přepravu mezi letištěm a hotelem.

6. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

7. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“.

8. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise - https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 9. Shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl sice zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, důvodem zrušení však nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Celé řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98). I když uvedený rozsudek Městského soudu v Praze nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci.

10. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěry citovaného rozsudku SDEU C -139/2011 je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.)

11. Povinnosti cestujících upravené nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestující o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie.

12. Ustanovení § 2553 o. z. ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

13. S ohledem na den odletu letadla (3. 1. 2019) a prokázané odeslání výzvy žalobce žalované až dne 21. 10. 2020 nebyla (a ani nemohla být) výzva doručena v zákonné lhůtě 6 měsíců, když byla odeslána teprve po jejím uplynutí. Vzhledem k tomu, že žalovaná námitku pozdního uplatnění práva vznesla, soudu nezbylo, než ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z. žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení.

14. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované soud přiznal vůči žalobci právo na náhradu paušálu ve výši 300 Kč za podání odporu s vyjádřením ve věci ze dne 30. 3. 2022