14 C 96/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pořízovou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně c) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalobkyně všichni zastoupeni advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky 3 x 400 euro s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců a), b), c) částku ve výši 400 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 400 EUR od 13. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobci a), b), c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Každý ze žalobců se společnou žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2020 domáhal zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnili tím, že v noci ze dne 23. 8. 2019 na 24. 8. 2019 se zúčastnili letu provozovaného žalovanou společností č. [anonymizováno] [číslo] z Antalie do Prahy, který byl na svém příletu zpožděn více jak tři hodiny (dále jen„ předmětný let“). S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu každý ze žalobců požadoval úhradu kompenzace ve výši 400 euro s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“) a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 19. 11. 2009, Sturgeon (C -402/07 a C -432/07) s tím, že žalovanou vyzvali k úhradě částky dne 4. 5. 2020.

2. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť zpoždění předmětného letu nepřesáhlo 3 hodiny, ale činilo pouze 2 hodiny a 54 minut a dále vznesla námitku promlčení nároků žalobců, neboť žalobci svůj nárok neuplatnili včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62.

3. K žalovanou vznesené námitce promlčení žalobci namítli, že žalovanou zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20 a nikdy nenabyl právní moci, proto z něj soudy při rozhodování nemohou vycházet.

4. Z palubních lístků má soud za prokázané, že žalobci účastnili v noci ze dne 23. 8. 2019 na 24. 8. 2019 letu žalované č. [anonymizováno] [číslo] z Antalie do Prahy. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 5. 2020 s doručenkou má soud za prokázáno, že žalobci vyzvali žalovanou k zaplacení žalovaných částek s tím, že výzva byla žalované doručena dne 4. 5. 2020.

5. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 400 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost od 1 500 km do 3 000 km.

6. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

7. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“.

8. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise - [webová adresa]). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 9. Shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl sice zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, důvodem zrušení však nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Celé řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98). I když uvedený rozsudek Městského soudu v Praze nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci.

10. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěry citovaného rozsudku SDEU C [číslo] je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.)

11. Povinnosti cestujících upravené nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestující o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie.

12. Ustanovení § 2553 o. z. ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

13. S ohledem na den odletu letadla (23. 8. 2019) a prokázané doručení výzvy žalobců žalované dne 4. 5. 2020 byla výzva doručena po zákonné lhůtě 6 měsíců. Vzhledem k tomu, že žalovaná námitku pozdního uplatnění práva vznesla, soudu nezbylo, než ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z. žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení.

14. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované soud přiznal vůči žalobcům právo na náhradu paušálu ve výši 600 Kč za vyjádření ve věci a účast na jednání soudu dne 26. 2. 2021.