18 C 12/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Fauré ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o: zaplacení částky 800 euro s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 250 euro spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. za dobu od 9. 10. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 4 267 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhá zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnil tím, že dne [datum] se zúčastnil letu provozovaného žalovanou společností č. [číslo letu] z [obec] do [obec], jehož odlet byl zpožděn a žalobce do cílové destinace přiletěl se zpožděním větším než tři hodiny. S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu, nárokuje úhradu kompenzace ve výši 250 euro ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). Dále uvádí, že nejprve svou pohledávku za leteckým přepravcem postoupil na [právnická osoba], která žalovanou vyzvala výzvou ze dne 8. 10. 2018 k zaplacení kompenzace. Žalovaná zůstala nečinná. Vzhledem k rozhodovací praxi podepsaného soudu, který v řízeních dovozuje neplatnost postoupených pohledávek z cestujících na [právnická osoba], se žalobce rozhodl vymáhat kompenzaci touto žalobou.

2. Ve smyslu žaloby byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobce svůj nárok neuplatnil včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62.

3. K vyjádření žalované žalobce namítl, že nelze uplatnit vnitrostátní právo, neboť se jedná o nárok na náhradu škody podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, jehož cílem je vysoká úroveň ochrany cestujících. Tento cíl by byl aplikací ust. § 2553 o. z. zcela popřen. Má za to, že přepravním řádem je třeba vždy rozumět podzákonný předpis, kterým nařízení č. 261/2004 není, s odkazem na ustanovení § 2578 o. z. Porovnává také délku promlčecích dob v ostatních členských státech Evropské unie a dovozuje, že vyloučením aplikace ustanovení § 629 odst. 1 o. z., by došlo k neúměrnému zkrácení promlčecí lhůty a nerovnému postavení cestujících, kteří náhradu škody uplatňují před českými soudy oproti cestujícím v jiných evropských zemích. Zároveň by tím docházelo k neúměrnému krácení práv spotřebitele s odkazem na ustanovení § 2898 o. z. Upozornil, že žalovanou zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20 a nikdy nenabyl právní moci, proto z něj soudy při rozhodování nemohou vycházet.

4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobce v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaná konkludentně).

5. Z listin založených žalobcem týkajících se předmětného letu soud zjistil, že žalobce měl rezervaci č. [anonymizováno] na let dne [datum] z [obec] do [obec] s časem odletu [údaj o čase] hod., který operovala žalovaná. Tvrzené zpoždění žalovaná strana nijak nezpochybnila. Z žádosti žalobce ze dne 10. 7. 2018, zaslané prostřednictvím [právnická osoba], je zřejmé, že žalobce žalovanou požádal o proplacení kompenzace ve výši 250 euro z důvodu zpoždění předmětného letu. Z certifikátu stížnosti je zřejmé, že tato žádost byla dne 10. 7. 2018 zaslána žalované. Dále žalobce prostřednictvím svého právního zástupce zaslal žalované předžalobní výzvu k plnění. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda je nárok žalobce promlčen.

6. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 250 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost do 1 500 km. Svou pravomoc ve věci rozhodnout soud dovodil z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 čl. 4 odstavec 1 ve spojení s čl. 63 odst. 1 téhož nařízení, když sídlo žalované se nachází v obvodu podepsaného soudu.

7. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. § 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

8. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“.

9. V přepravních podmínkách žalované platných od 3. 5. 2017 bodu 13. 2. a 13. 3. je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací nařízení č. 261/2004 a odkazem na toto nařízení při vymáhání nároku cestujících.

10. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise -https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomu odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 11. Je sice pravdou, že shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, avšak důvodem zrušení nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Celé řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98). Podepsaný soud má však za to, že i když uvedený rozsudek Městského soudu nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci.

12. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěr citovaného rozsudku SDEU C -139/2011 je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle o. z., což žalobci nezpochybňují, zpochybňují však aplikaci ustanovení § 2553 odst. 1 a 3 o. z., s tím, že toto ustanovení nelze aplikovat, neboť nařízení č. 261/2004, o které žalobci svůj nárok na zaplacení kompenzace opírají, není přepravním řádem.

13. Povinnosti cestujících upravené nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit odchylnými ustanoveními přepravní smlouvy či přepravních podmínek. Tomu ostatně odpovídá i dikce přepravních podmínek žalované (bod 13.2 a 13.3), které právě na citované nařízení odkazují. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestující o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Soud podotýká, že ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie.

14. Soud tedy nesdílí názor žalobce, že není třeba uplatnit právo ze zpoždění (resp. zrušení) letu u přepravce vůbec či ve lhůtě stanovené v ustanovení § 2553 o. z. Uvedené ustanovení ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

15. K námitce žalobce, že aplikací v ustanovení § 2553 o. z. dochází k diskriminaci cestujících před českými soudy oproti cestujícím v jiných evropských zemích, soud uvádí, že je to cestující, který má na výběr u jakého soudu žalobu podá, zda u soudu odletu či příletu letadla. Pokud si zvolí jurisdikci soudů České republiky, musí být srozuměn s tím, že české soudy budou podle již citovaného rozhodnutí SDEU (viz bod 8 tohoto rozsudku) aplikovat při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti právo české, aniž by to bylo v rozporu s ochranou spotřebitele. Naopak, pokud by soud ve věcech náhrady škod vzniklých z přepravy osob aplikoval jinou, než zákonem stanovenou promlčecí dobu, vyvolal by tento postup nerovné zacházení mezi cestujícími, kteří se domáhají náhrady škody za škodu vzniklou zpožděním či zrušením letu podle nařízení č. 261/2004 a cestujícími, kteří se stejného práva domáhají s odkazem na o. z.

16. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobce notifikoval u žalované své právo na zaplacení kompenzace ve smyslu nařízení č. 261/2004, a to žádostí o kompenzaci. Odeslání této žádosti žalobce žalované straně dne 10. 7. 2018 vyplývá z certifikátu stížnosti. S ohledem na předpokládaný odlet letadla dne [datum] je zřejmé, že žalobce svůj nárok uplatnili bez zbytečného odkladu, aniž by uplynula zákonná promlčecí lhůta 6 měsíců. Žalovanou vznesená námitka promlčení tak není důvodná. S ohledem na prokázaný skutkový stav, tedy, že žalobce měl rezervaci na tvrzený let operovaný žalovanou, který byl na svém příletu zpožděn o více jak 3 hodiny, soud žalobě s odkazem na ust. čl. 5 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 261/2004 vyhověl a žalované uložil zaplatit žalobci částku 250 euro s příslušenstvím.

17. Co se týče úroku z prodlení, ten soud aplikoval ust. § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl plně úspěšný. Náklady žalobce spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč a nákladech za právní zastoupení. Z částky 400 euro se jedná o 3 účelně vynaložených úkonů právní služby (příprava a převzetí, podání žaloby, předžalobní výzva) podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky 177/96 Sb. (dále jen„ A.T.“) ve výši 200 Kč za jeden úkon, 3 paušály podle ust. § 14b odst. 5 téže vyhlášky ve výši 100 Kč za jeden úkon, odměnu za 1 účelně vynaložený úkon právní služby ve výši 1 500 Kč za jeden úkon (replika ze dne 11. 2. 2021) podle ust. § 7, § 8 odst. 1 A.T. a paušál ve výši 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 A.T. S ohledem na to, že právní zástupce je plátcem DPH (viz osvědčení o plátci), náleží mu s odkazem na ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. i DPH ve výši 21% z těchto částek (mimo soudního poplatku). Celkem se jedná o částku 4 267 Kč, kterou soud stanovil, v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalobce.