18 C 17/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Fauré ve věci žalobců: a) údaje o žalobci , b) údaje o žalobci , oba zastoupeni advokátkou údaje o zástupkyni . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o: zaplacení částky 800 euro s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z žalobců částku 400 euro spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobci se žalobou, doručenou soudu dne [datum] domáhají zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnili tím, že dne [datum] se zúčastnili letu provozovaného žalovanou společností č. [číslo letu] z [obec] do [obec], který byl na svém příletu zpožděn více jak tři hodiny. S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu, nárokují úhradu kompenzace ve výši 400 euro pro každého z žalobců s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). Dále uvádí, že nejprve svou pohledávku za leteckým přepravcem postoupili na [právnická osoba], která žalovanou vyzvala výzvou ze dne 26. 7. 2019 a 15. 11. 2019 k zaplacení kompenzace. Žalovaná zůstala nečinná. Vzhledem k rozhodovací praxi podepsaného soudu, který v řízeních dovozuje neplatnost postoupených pohledávek z cestujících na [právnická osoba], se žalobci rozhodli vymáhat kompenzaci touto žalobou.

2. Ve smyslu žaloby byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobci svůj nárok neuplatnili včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62.

3. K vyjádření žalované žalobci namítli, že nelze uplatnit vnitrostátní právo, neboť se jedná o nárok na náhradu škody podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, jehož cílem je vysoká úroveň ochrany cestujících. Tento cíl by byl aplikací ust. § 2553 o. z. zcela popřen. Mají za to, že přepravním řádem je třeba vždy rozumět podzákonný předpis, kterým nařízení č. 261/2004 není, s odkazem na ustanovení § 2578 o. z. Porovnávají také délku promlčecích dob v ostatních členských státech Evropské unie a dovozují, že vyloučením aplikace ustanovení § 629 odst. 1 o. z., by došlo k neúměrnému zkrácení promlčecí lhůty a nerovnému postavení cestujících, kteří náhradu škody uplatňují před českými soudy oproti cestujícím v jiných evropských zemích. Zároveň by tím docházelo k neúměrnému krácení práv spotřebitele s odkazem na ustanovení § 2898 o. z. Upozornili, že žalovanou zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20 a nikdy nenabyl právní moci, proto z něj soudy při rozhodování nemohou vycházet.

4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobci v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaná konkludentně).

5. Z listin založených žalobci týkajících se předmětného letu soud zjistil, že měli rezervaci na let operovaný žalovanou dne [datum] z [obec] do [obec]. Ze smlouvy o postoupení ve spojení s výzvou k zaplacení ze dne 26. 7. 2019 se podává, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení kompenzace ve výši 800 euro za zpoždění letu č. [číslo letu] dne [datum], kterým byli žalovaní přepraveni.

6. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 400 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost od 1 500 km do 3 000 km.

7. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

8. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“.

9. V přepravních podmínkách žalované platných od 3. 5. 2017 bodu 13. 2. a 13. 3. je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací nařízení č. 261/2004 a odkazem na toto nařízení při vymáhání nároku cestujících.

10. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise -https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomu odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 11. Je sice pravdou, že shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, avšak důvodem zrušení nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Celé řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98). Podepsaný soud má však za to, že i když uvedený rozsudek Městského soudu nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci.

12. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěr citovaného rozsudku SDEU C -139/2011 je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle o. z., což žalobce nezpochybňuje, zpochybňuje však aplikaci ustanovení § 2553 odst. 1 a 3 o. z., s tím, že toto ustanovení nelze aplikovat, neboť nařízení č. 261/2004, o které žalobce svůj nárok na zaplacení kompenzace opírá, není přepravním řádem.

13. Povinnosti cestujících upravené nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit odchylnými ustanoveními přepravní smlouvy či přepravních podmínek. Tomu ostatně odpovídá i dikce přepravních podmínek žalované (bod 13.2 a 13.3), které právě na citované nařízení odkazují. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestujíc o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Soud podotýká, že ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie.

14. Soud tedy nesdílí názor žalobců, že není třeba uplatnit právo ze zpoždění (resp. zrušení) letu u přepravce vůbec či ve lhůtě stanovené v ust. § 2553 o. z. Uvedené ustanovení ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

15. K námitce žalobců, že aplikací v ustanovení § 2553 o. z. dochází k diskriminaci cestujících před českými soudy oproti cestujícím v jiných evropských zemích, soud uvádí, že je to cestující, který má na výběr u jakého soudu žalobu podá, zda u soudu odletu či příletu letadla. Pokud si zvolí jurisdikci soudů České republiky, musí být srozuměn s tím, že české soudy budou podle již citovaného rozhodnutí SDEU (viz bod 8 tohoto rozsudku) aplikovat při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti právo české, aniž by to bylo v rozporu s ochranou spotřebitele. Naopak, pokud by soud ve věcech náhrady škod vzniklých z přepravy osob aplikoval jinou, než zákonem stanovenou promlčecí dobu, vyvolal by tento postup nerovné zacházení mezi cestujícími, kteří se domáhají náhrady škody za škodu vzniklou zpožděním či zrušením letu podle nařízení č. 261/2004 a cestujícími, kteří se stejného práva domáhají s odkazem na občanský zákoník.

16. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, s ohledem na den odletu letadla ([datum]) a prokázanou dataci výzvy pro žalovanou stranu ze dne 26. 7. 2019, že žalobci, pokud svůj nárok skutečně uplatnili, protože doručení i zaslání této výzvy zůstalo pouze v rovině tvrzení žalobců, vyhotovili danou výzvu po zákonné lhůtě 6 měsíců. Žalovaná námitku pozdního uplatnění práva vznesla, proto soudu nezbylo než, ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení.

17. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci tvrzené zpoždění letu o více jak 3 hodiny nesporovala a i když zůstalo opět pouze v rovině tvrzení žalobců, soud z důvodu ekonomie řízení a s odkazem na shora uvedené již tuto skutečnost blíže nezkoumal.

18. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované soud přiznal právo na náhradu paušálu ve výši 300 Kč za vyjádření ve věci.