18 C 323/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Fauré ve věci žalobců: a) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně b) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa obě zastoupeny advokátem údaje o zástupci sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o: zaplacení částky 500 euro s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit každé z žalobkyň částku 250 euro spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. za dobu od 30. 7. 2019 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na nákladech řízení částku 5 591, 60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyň.

1. Žalobkyně se žalobou domáhají zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnily tím, že dne [datum] se zúčastnily letu provozovaného žalovanou společností č. [číslo letu] z [obec] do [obec], jehož odlet byl stanoven na [údaj o čase] hodin a přílet na [údaj o čase] hodin. Odlet letadla byl však zpožděn a žalobkyně do cílové destinace přiletěly až v [údaj o čase] hodin dne [datum], tedy se zpožděním větším než tři hodiny. S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu, nárokují úhradu kompenzace ve výši 250 euro pro každou z žalobkyň ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“).

2. Ve smyslu žaloby byl vydán platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobkyně svůj nárok neuplatnily včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62.

3. K vyjádření žalované žalobkyně namítly, že nelze uplatnit vnitrostátní právo, neboť se jedná o nárok na náhradu škody podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Zpochybnily také aplikaci ust. § 2553 o. z., neboť přepravním řádem je třeba vždy rozumět podzákonný předpis, kterým nařízení č. 261/2004 není, s odkazem na ustanovení § 2578 o. z. Pokud by bylo promlčení posuzováno podle vnitrostátního práva, byla by lhůta tříletá. Upozornily, že je-li vymáhána škoda podle nařízení č. 261/2004, notifikace není požadována. Žalovanou zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20. Nad to žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvaly žalovanou k plnění výzvou ze dne 15. 7. 2019, zaslanou žalované dne 5. 8. 2019.

4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaná konkludentně).

5. Z listin založených žalobkyněmi týkajících se předmětného letu soud zjistil, že žalobkyně měly rezervaci na let č. [číslo letu] dne [datum] s časem odletu [údaj o čase] hod., který operovala žalovaná. Tvrzené zpoždění žalovaná strana nijak nezpochybnila. Výzva k plnění s datem 15. 7. 2019 byla žalované zaslána prostřednictvím České pošty, s. p. dne 5. 8. 2019. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda je nárok žalobkyň promlčen.

6. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 250 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost do 1 500 km.

7. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

8. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“.

9. V přepravních podmínkách žalované platných od 3. 5. 2017 bodu 13. 2. a 13. 3. je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací nařízení č. 261/2004 a odkazem na toto nařízení při vymáhání nároku cestujících.

10. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise -https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomu odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 11. Je sice pravdou, že shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, avšak důvodem zrušení nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Celé řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98. Podepsaný soud má však za to, že i když uvedený rozsudek Městského soudu nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci.

12. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěr citovaného rozsudku SDEU C -139/2011 je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle o. z., což žalobkyně nezpochybňují, zpochybňují však aplikaci ustanovení § 2553 odst. 1 a 3 o. z., s tím, že toto ustanovení nelze aplikovat, neboť nařízení č. 261/2004, o které žalobci svůj nárok na zaplacení kompenzace opírají, není přepravním řádem.

13. Práva cestujících upravená nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit odchylnými ustanoveními přepravní smlouvy či přepravních podmínek. Tomu ostatně odpovídá i dikce přepravních podmínek žalované (bod 13.2 a 13.3), které právě na citované nařízení odkazují. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestujíc o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Soud podotýká, že ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie.

14. Soud tedy nesdílí názor žalobkyň, že není třeba uplatnit právo ze zpoždění (resp. zrušení) letu u přepravce vůbec či ve lhůtě stanovené v ust. § 2553 o. z. Uvedené ust. ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

15. Z provedených důkazů však vyplývá, že výzva žalobkyň ze dne 15. 7. 2019 byla žalované zaslána dne 5. 8. 2019 (s přepokládaný datem doručení dne 8. 8. 2019 s odkazem na ust. § 573 o. z.). S ohledem na předpokládaný odlet letadla dne [datum] je zřejmé, že žalobkyně svůj nárok uplatnily bez zbytečného odkladu, aniž by uplynula zákonná promlčecí lhůta 6 měsíců. Žalovanou vznesená námitka promlčení tak není důvodná. S ohledem na prokázaný skutkový stav, tedy, že žalobkyně měly rezervaci na jimi tvrzený let operovaný žalovanou, který byl na svém příletu zpožděn o více jak 3 hodiny, soud žalobě s odkazem na ust. čl. 5 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 nařízení č. 261/2004 vyhověl a žalované uložil každé z žalobkyň zaplatit částku 250 euro s příslušenstvím.

16. Co se týče úroku z prodlení, ten soud posoudil dle ust. § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně byly plně úspěšné. Náklady žalobkyň spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč a nákladech za právní zastoupení. Z částky 250 euro se jedná o 6 účelně vynaložených úkonů právní služby (příprava a převzetí, podání žaloby, předžalobní výzva) podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky 177/96 Sb. (dále jen„ A.T.“) ve výši 200 Kč za jeden úkon a za každou z žalobkyň snížené o 20% dle ust. § 12 odst. 4 A.T., 3 paušály podle ust. § 14b odst. 5 téže vyhlášky ve výši 100 Kč za jeden úkon, odměnu za 2 účelně vynaložené úkony právní služby ve výši 1 500 Kč za jeden úkon a za každou z žalobkyň snížené o 20% dle ust. § 12 odst. 4 A.T. (replika ze dne 1. 12. 2020) podle ust. § 7, § 8 odst. 1 A.T. a paušál ve výši 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 A.T. S ohledem na to, že právní zástupce je plátcem DPH (viz osvědčení o plátci), náleží mu s odkazem na ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. i DPH ve výši 21% z těchto částek (mimo soudního poplatku). Celkem se jedná o částku 5 591, 60 Kč, kterou soud stanovil, v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalobkyň.