18 C 360/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Fauré ve věci žalobců: a) osobní údaje žalobce b) osobní údaje žalobce c) osobní údaje žalobce d) osobní údaje žalobce všichni zastoupeni advokátkou osobní údaje zástupce proti žalované: osobní údaje žalované o: zaplacení částky 1 000 euro s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z žalobců částku 250 euro spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. za dobu od 31. 8. 2019 do zaplacení a částku 1 200 Kč, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobci se žalobou, doručenou soudu dne 29. 8. 2020 domáhají zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnili tím, že dne [datum] se zúčastnili letu provozovaného žalovanou společností č. [anonymizováno] [číslo] z [obec] do [obec], který byl zpožděn. S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu, nárokují úhradu kompenzace ve výši 250 euro pro každého z žalobců s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). Dále uvádí, že nejprve svou pohledávku za leteckým přepravcem postoupil na [právnická osoba], která žalovanou vyzvala výzvou ze dne 29. 8. 2019 k zaplacení kompenzace. Žalovaná zůstala nečinná. Vzhledem k rozhodovací praxi podepsaného soudu, který v řízeních dovozuje neplatnost postoupených pohledávek z cestujících na [právnická osoba], se žalobci rozhodli vymáhat kompenzaci touto žalobou.

2. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobci svůj nárok neuplatnili včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobci v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaná konkludentně).

4. Z listin založených žalobci týkajících se předmětného letu soud zjistil, že měli rezervaci na let operovaný žalovanou dne [datum] z [obec] do [obec]. Žalovaná byla vyzvána [právnická osoba] k zaplacení kompenzace ve výši 250 euro za zpoždění letu žalobců č. [anonymizováno] [číslo] dne [datum], kterým byli žalobci přepraveni.

5. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 250 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost do 1 500 km.

6. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

7. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“.

8. V přepravních podmínkách žalované platných od 3. 5. 2017 bodu 13. 2. a 13. 3. je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací nařízení č. 261/2004 a odkazem na toto nařízení při vymáhání nároku cestujících.

9. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise - https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 10. Je sice pravdou, že shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, avšak důvodem zrušení nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Celé řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98. Podepsaný soud má však za to, že i když uvedený rozsudek Městského soudu nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci.

11. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěr citovaného rozsudku SDEU C -139/2011 je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle o. z., což žalobce nezpochybňuje, zpochybňuje však aplikaci ustanovení § 2553 odst. 1 a 3 o. z., s tím, že toto ustanovení nelze aplikovat, neboť nařízení č. 261/2004, o které žalobce svůj nárok na zaplacení kompenzace opírá, není přepravním řádem.

12. Povinnosti cestujících upravené nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit odchylnými ustanoveními přepravní smlouvy či přepravních podmínek. Tomu ostatně odpovídá i dikce přepravních podmínek žalované (bod 13.2 a 13.3), které právě na citované nařízení odkazují. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestujíc o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Soud podotýká, že ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie.

13. Soud tedy nesdílí názor žalobce, že není třeba uplatnit právo ze zpoždění (resp. zrušení) letu u přepravce vůbec či ve lhůtě stanovené v ust. § 2553 o. z. Uvedené ust. ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

14. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, s ohledem na den odletu letadla ([datum]) a prokázanou dataci výzvy pro žalovanou stranu ze dne 29. 8. 2019, že žalobci, pokud svůj nárok skutečně uplatnil, protože doručení i zaslání této výzvy zůstalo pouze v rovině tvrzení žalobců, bylo vyhotoveno po zákonné lhůtě 6 měsíců. Žalovaná námitku pozdního uplatnění práva vznesla, proto soudu nezbylo než, ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení.

15. K požadované částce 1 200 Kč soud uvádí, že podle § 3 nařízení vlády ze dne 16. 10. 2013 č. 351/2013 Sb., jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč. Z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci se nejedná o veřejnou zakázku podle zákona o veřejných zakázkách č. 219/2000 Sb., ani o dodávku zboží nebo služeb mezi podnikateli. Z žalobci vylíčeného skutkového stavu je jednoznačně dáno, že se jedná primárně o nárok na náhradu škody za zpožděný let fyzických osob a tudíž nárok na částku 1 200 Kč nemůže být žalobci úspěšně uplatněn.

16. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci tvrzené zpoždění letu o více jak 3 hodiny nesporovala a i když zůstalo pouze v rovině tvrzení, soud z důvodu ekonomie řízení i shora uvedené již tuto skutečnost blíže nezkoumal.

17. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované soud přiznal právo na náhradu paušálu ve výši 300 Kč za vyjádření ve věci.