18 C 366/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Fauré ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o: zaplacení částky 250 euro s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 250 euro spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. za dobu od 20. 10. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 10. 11. 2020 domáhá zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnil tím, že se dne datum zúčastnil letu provozovaného žalovanou společností č. anonymizována dvě slova z obec do obec, který byl zpožděn. Vzhledem k tomuto zpoždění nestihl navazující let do Osla a do cílové destinace přiletěl se zpožděním větším než 3 hodiny. S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu nárokuje úhradu kompenzace ve výši 250 euro s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). Dále uvádí, že nejprve svou pohledávku za leteckým přepravcem postoupil na právnická osoba, která žalovanou vyzvala výzvou ze dne 19. 10. 2019 k zaplacení kompenzace. Žalovaná zůstala nečinná. Vzhledem k rozhodovací praxi podepsaného soudu, který v řízeních dovozuje neplatnost postoupených pohledávek z cestujících na právnická osoba, se žalobce rozhodl vymáhat kompenzaci touto žalobou.

2. Ve smyslu žaloby byl vydán platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobce svůj nárok neuplatnil včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobce v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaná konkludentně).

4. Z listin založených žalobcem týkajících se předmětného letu soud zjistil, že měl rezervaci na let č. anonymizována dvě slova operovaný žalovanou dne datum z obec do obec a tvrzené skutečnosti ohledně navazujícího letu a pozdního příletu do cílové destinace. Ze smlouvy o postoupení ve spojení s výzvou k zaplacení ze dne 19. 10. 2018 se podává, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení kompenzace ve výši 250 euro za zpoždění letu č. anonymizována dvě slova operovaného dne datum.

5. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 250 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost do 1 500 km.

6. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

7. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“.

8. V přepravních podmínkách žalované platných od 1. 5. 2016 do 28. 12. 2019, bodu anonymizováno (viz webová adresa) je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací nařízení č. 261/2004 a odkazem na toto nařízení.

9. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise - https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 10. Je sice pravdou, že shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, avšak důvodem zrušení nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98). Podepsaný soud má však za to, že i když uvedený rozsudek Městského soudu nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci.

11. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěr citovaného rozsudku SDEU C -139/2011 je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle o. z.

12. Práva cestujících upravená nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit odchylnými ustanoveními přepravní smlouvy či přepravních podmínek. Tomu ostatně odpovídá i dikce přepravních podmínek žalované (bod 9. 2.), které právě na citované nařízení odkazují. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestující o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Soud podotýká, že ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie.

13. Ust. § 2553 o. z. tedy ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

14. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, s ohledem na den odletu letadla (datum) a prokázanou dataci výzvy pro žalovanou stranu ze dne 19. 10. 2018, že žalobce, pokud svůj nárok skutečně uplatnil (doručení i zaslání této výzvy zůstalo pouze v rovině tvrzení žalobkyně, i když žalovanou nesporovaného), uplatnil ho po zákonné lhůtě 6 měsíců. Žalovaná námitku pozdního uplatnění práva vznesla, proto soudu nezbylo než, ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení.

15. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k tomu, že žalovaná žalobcem tvrzené zpoždění letu o více jak 3 hodiny nesporovala a opět tak zůstalo pouze v rovině tvrzení žalobce, soud toto blíže nezkoumal s ohledem na ekonomii řízení i shora uvedené.

16. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované soud přiznal právo na náhradu paušálu ve výši 300 Kč za vyjádření ve věci. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nesplní-li žalobce povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.