18 C 366/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Fauré ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o: zaplacení částky 250 euro s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 250 euro spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. za dobu od 20. 10. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 10. 11. 2020 domáhá zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnil tím, že se dne [datum] zúčastnil letu provozovaného žalovanou společností č. [anonymizována dvě slova] z [obec] do [obec], který byl zpožděn. Vzhledem k tomuto zpoždění nestihl navazující let do Osla a do cílové destinace přiletěl se zpožděním větším než 3 hodiny. S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu nárokuje úhradu kompenzace ve výši 250 euro s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). Dále uvádí, že nejprve svou pohledávku za leteckým přepravcem postoupil na [právnická osoba], která žalovanou vyzvala výzvou ze dne 19. 10. 2019 k zaplacení kompenzace. Žalovaná zůstala nečinná. Vzhledem k rozhodovací praxi podepsaného soudu, který v řízeních dovozuje neplatnost postoupených pohledávek z cestujících na [právnická osoba], se žalobce rozhodl vymáhat kompenzaci touto žalobou.

2. Ve smyslu žaloby byl vydán platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobce svůj nárok neuplatnil včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobce v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaná konkludentně).

4. Z listin založených žalobcem týkajících se předmětného letu soud zjistil, že měl rezervaci na let č. [anonymizována dvě slova] operovaný žalovanou dne [datum] z [obec] do [obec] a tvrzené skutečnosti ohledně navazujícího letu a pozdního příletu do cílové destinace. Ze smlouvy o postoupení ve spojení s výzvou k zaplacení ze dne 19. 10. 2018 se podává, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení kompenzace ve výši 250 euro za zpoždění letu č. [anonymizována dvě slova] operovaného dne [datum].

5. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 250 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost do 1 500 km.

6. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

7. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“.

8. V přepravních podmínkách žalované platných od 1. 5. 2016 do 28. 12. 2019, bodu [anonymizováno] (viz [webová adresa]) je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací nařízení č. 261/2004 a odkazem na toto nařízení.

9. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise - https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 10. Je sice pravdou, že shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, avšak důvodem zrušení nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98). Podepsaný soud má však za to, že i když uvedený rozsudek Městského soudu nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci.

11. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěr citovaného rozsudku SDEU C -139/2011 je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle o. z.

12. Práva cestujících upravená nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit odchylnými ustanoveními přepravní smlouvy či přepravních podmínek. Tomu ostatně odpovídá i dikce přepravních podmínek žalované (bod 9. 2.), které právě na citované nařízení odkazují. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestující o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Soud podotýká, že ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie.

13. Ust. § 2553 o. z. tedy ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká.

14. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, s ohledem na den odletu letadla ([datum]) a prokázanou dataci výzvy pro žalovanou stranu ze dne 19. 10. 2018, že žalobce, pokud svůj nárok skutečně uplatnil (doručení i zaslání této výzvy zůstalo pouze v rovině tvrzení žalobkyně, i když žalovanou nesporovaného), uplatnil ho po zákonné lhůtě 6 měsíců. Žalovaná námitku pozdního uplatnění práva vznesla, proto soudu nezbylo než, ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení.

15. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k tomu, že žalovaná žalobcem tvrzené zpoždění letu o více jak 3 hodiny nesporovala a opět tak zůstalo pouze v rovině tvrzení žalobce, soud toto blíže nezkoumal s ohledem na ekonomii řízení i shora uvedené.

16. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované soud přiznal právo na náhradu paušálu ve výši 300 Kč za vyjádření ve věci.