19 C 113/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Krojovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o náhradu škody, mezitímním rozsudkem

I. Žaloba, jíž se žalobkyně proti žalované domáhá zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017, dále náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě od 3. 3. 2017 do 31. 12. 2019, dále zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a dále uložení povinnosti žalované k plnění náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do budoucna, je co do základu plně důvodná.

II. O výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, jímž se řízení končí.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 17. 3. 2020 domáhá náhrady újmy na vlastním zdraví v podobě ztráty na výdělku a účelně vynaložených nákladů léčení s tvrzením, že újma na zdraví jí vznikla následkem dopravní nehody dne 5. 7. 2016, kterou zavinil řidič , jméno FO, odpovědnostně pojištěný u žalované. Při dopravní nehodě byli usmrceni nejbližší příbuzní žalobkyně - snacha , jméno FO, a dvě nezletilá vnoučata , jméno FO, a , jméno FO, , syn žalobkyně , adresa, (manžel, resp. otec zemřelých) utrpěl těžká zranění a následnou psychickou újmu ze ztráty rodiny. Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhá odškodnění vlastní újmy na zdraví, když v důsledku dopravní nehody, při níž žalobkyně přišla o nejbližší rodinu, ušel žalobkyni výdělek, neboť v období od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017 byla původně výdělečně činná žalobkyně v pracovní neschopnosti, od 3. 3. 2017 byla uznána invalidní ve III. stupni invalidity. Žalobkyně dále žádá odškodnění újmy na zdraví v podobě účelné vynaložených nákladů vlastního léčení.

2. Žalovaná nároky žalobkyně co do základu neuznává, žádá zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Žalovaná nesporovala žalobkyní popisovaných skutkový stav. Učinila nesporným, že odpovědný řidič , jméno FO, byl pojištěn u žalované. Žalovaná však zásadně odmítla nárok žalobkyně na náhradu tzv. reflexní újmy. Žalobkyně nebyla přímou účastnicí dopravní nehody, nebylo jí jako poškozené ublíženo na zdraví, není tak naplněn předpoklad ust. § 2958 o. z. Žalovaná poukazovala na rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 2692/2006 k otázce nedostatku, resp. přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a újmou na zdraví vzniklou tzv. sekundární oběti. Žalovaná dále poukazovala na rozhodnutí NS sp. zn. , spisová značka, vydané přímo ve věci odsouzeného , jméno FO, . Dle žalované (s poukazem na judikaturu NS) nelze odčinit důsledky duševního onemocnění, které utrpěla žalobkyně coby tzv. sekundární oběť. Dle žalované může být skutečnost, že žalobkyně v důsledku citových útrap utrpěla duševní onemocnění, které vyústilo v invaliditu III. stupně, toliko zpřísňujícím rozhodným kritériem pro učení výše peněžité náhrady duševních útrap ve smyslu § 2959 o. z. Žalovaná zastává přesvědčení, že i pokud sekundární oběť utrpí v důsledku citových útrap duševní onemocnění trvalého rázu, není možno jej odčinit podle § 2958 o. z., jak žádá žalobkyně, tuto skutečnost lze vzít v úvahu toliko při rozhodování o nároku uplatněném ve smyslu § 2959 o. z.

3. Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení stran vzal soud za prokázané níže uvedený skutkový stav: Rozsudkem , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, -, Anonymizováno, , č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne , datum, , byl obžalovaný , jméno FO, , nar. , Anonymizováno, , odsouzen pro přečin usmrcení z nedbalosti podle ust. § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ust. § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za spáchání uvedených přečinů, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti roků a dle § 228 odst. 1 tr. ř. i povinnost k náhradě škody a odčinění nemajetkové újmy. Proti rozsudku soudu I. stupně se obžalovaný , jméno FO, odvolal do výroku o trestu, přičemž odvolání bylo rozsudkem , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. j. , spisová značka, ze dne , datum, zamítnuto. Ke spáchání přečinů došlo při dopravní nehodě dne 5. 7. 2016, která měla za následek fatální zranění, na jehož následky zemřela , jméno FO, , nar. , Anonymizováno, , a dvě nezletilé děti , jméno FO, , nar. , Anonymizováno, , a , jméno FO, , nar. , Anonymizováno, . Přeživšímu otci a manželovi , adresa, , nar. , Anonymizováno, , byla způsobena těžká zranění, která s ohledem na tragickou ztrátu vedla k úzkostné depresivní reakci na stres. K dopravní nehodě došlo za okolností, kdy řidič , jméno FO, s ohledem na nepřehledný úsek silnice nedbal zvýšené opatrnosti, kdy bylo třeba pro bezpečný průjezd na hranici křižovatky zastavit vozidlo a řádně se rozhlédnout, neučinil ničeho, aby splnil svou povinnost a dal přednost v jízdě vozidlu na hlavní silnici, jel nepřiměřenou rychlostí, která znemožňovala reagovat na popsanou situaci (jak vyplývá ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, rychlost vozidla řízeného odsouzeným , jméno FO, byla v okamžiku střetu 68 km/h až 75,2 km/h), přičemž řidič uvedené body nerespektoval ani za situace, že místo průjezdu dobře znal a věděl, že musí dát přednost v jízdě vozidlům na hlavní silnici (prokázáno výše citovanými rozhodnutími soudů v trestním řízení).

4. Nebylo sporu o skutečnosti, že žalobkyně je matkou , adresa, , který jako jediný předmětnou nehodu přežil, přičemž při nehodě ztratil svou manželku , jméno FO, a dvě nezletilé děti , jméno FO, a , jméno FO, , jejichž byla žalobkyně babičkou.

5. Následky tragické dopravní nehody, při níž žalobkyně ztratila své nejbližší příbuzné včetně dvou nezletilých vnoučat, zásadním způsobem zasáhly do jejího psychického zdraví. Žalobkyně, která se v minulosti nikdy psychiatricky neléčila, byla od události v péči psychiatrické ambulance , tituly před jménem, , jméno FO, a od února 2017 rovněž v psychoterapeutické péči , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalobkyně nebyla schopna vyrovnat se s následky tragické události. Nehodu přežil jako jediný syn žalobkyně , adresa, , byl hospitalizovaný v nemocnici a nemohl se účastnit pohřbu své manželky , právnická osoba, . Syn žalobkyně , jméno FO, absolvoval pobyt v Krizovém psychiatrickém centru v , Anonymizováno, – , Anonymizováno, , kde byli léčeni i jeho rodiče – žalobkyně a její manžel , jméno FO, . Všichni následně absolvovali psychiatrickou ambulantní léčbu. Žalobkyně, její syn a manžel byli následně i v péči psychoterapeuta, byl jim diagnostikován těžký stupeň deprese. Společná terapie přinášela prostor pro ventilaci pocitů, kdy každý z pozůstalých měl svůj vlastní způsob prožívání bolesti. , jméno FO, se uzavřel do sebe, ztratil zájem o život, zcela rezignoval, syn žalobkyně , adresa, uvízl v bezradnosti z dalšího života, v bolesti se více přimkl k rodičům, regredoval z předchozí autonomie. Žalobkyně intenzivně prožívala bolest ztráty, snažila se zachraňovat rodinu, ale těžce nesla malou podporu manžela. Syn žalobkyně , jméno FO, se po dlouhé pracovní neschopnosti vrátil k práci na částečný úvazek. Žalobkyně a její manžel , jméno FO, byli pro přetrvávající a ochromující depresi invalidizováni. Před nehodou byla celá rodina činorodá a aktivní, žalobkyně a její manžel byli plně zapojeni do pracovních aktivit. , jméno FO, podnikal v autoopravárenství, žalobkyně pracovala celý život u stejného podniku na odpovědné pozici. Oběma pracovní zapojení chybí, ale vnímají, že v daném stavu by nebyli schopni práci zvládat. Následky krize se negativně promítly i do vzájemného vztahu žalobkyně a jejího manžela, došlo k závažnému zhoršení rodinných vztahů. Psychoterapeutka , tituly před jménem, , jméno FO, zhodnotila, že nehoda a její následky mají zásadní a trvalý dopad na životy postižených blízkých osob. Ke zlepšení psychického stavu žalobkyně nedošlo ani později, v dubnu 2018 bylo psychiatrem konstatováno, že u žalobkyně přetrvává i přes pokračující intenzivní psychoterapeutickou péči těžká depresivní porucha, posttraumatická stresová porucha. Žalobkyni bylo doporučeno realizovat lázeňskou léčbu z psychiatrické indikace jako ekvivalent léčby ústavní (prokázáno lékařskými zprávami o psychiatrické a psychologické léčbě žalobkyně a její rodiny).

6. Žalobkyně byla před tragickou událostí již od roku 1977 zaměstnána u společnosti , právnická osoba, V době od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017 (tj. 182 pracovních dnů) byla žalobkyně po události v pracovní neschopnosti. Za uvedené období se příjem žalobkyně i při zohlednění vyplacených nemocenských dávek zásadně snížil a za uvedenou dobu trvání pracovní neschopnosti žalobkyni na příjmu z výdělku dle potvrzení zaměstnavatele ušlo 133 473 Kč (prokázáno potvrzením zaměstnavatele z 19. 4. 2017 a 24. 4. 2017, potvrzením o vyplacených dávkách nemocenského pojištění ze 7. 4. 2017).

7. Dne 20. 3. 2017 posoudila Okresní správa sociálního zabezpečení ve , adresa, zdravotní stav žalobkyně a stanovila pokles její pracovní schopnosti o 70 %, což odpovídá invaliditě III. stupně od 3. 3. 2017. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzující lékař shledal těžkou depresivní poruchu bez psychotické symptomatologie, poruchu přizpůsobení v tíživé životní situaci, těžkou depresivní reakci. Bylo konstatováno plné vymizení pracovního potenciálu. Z posudkového hlediska stav odpovídal těžké depresi po ztrátě velké části rodiny při autonehodě. Stav žalobkyně byl vzhledem věku a tíži onemocnění shledán trvalým (prokázáno posudkem o invaliditě z 20. 3. 2017).

8. Průměrný hrubý výdělek žalobkyně před událostí činil dle mzdové účtárny zaměstnavatele částku 31 265 Kč. Pro rok 2017 činil invalidní důchod III. stupně přiznaný žalobkyni částku 14 943 Kč, pro rok 2018 částku 15 527 Kč a pro rok 2019 částku 16 534 Kč měsíčně. Dle žalobkyně činí celková ztráta na výdělku při invaliditě za období od 3. 3. 2017 do 31. 12. 2019 částku 511 463 Kč (prokázáno potvrzením zaměstnavatele o výdělku žalobkyně a rozhodnutími ČSSZ o výši invalidního důchodu).

9. Žalobkyně v souvislosti s vlastním léčením vynaložila za pořízení léků a na úhradu léčebných pobytů částku v souhrnné výši 8 655 Kč (prokázáno soupisem výdajů žalobkyně včetně daňových dokladů k jednotlivým úhradám).

10. Mezi účastníky nebylo sporné, že o nároku žalobkyně na odčinění duševních útrap při usmrcení osob blízkých (uplatněném ve smyslu § 2959 o. z.) bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, . Nebylo sporu o tom, že žalovaná žalobkyni vyplatila před podáním žaloby jednorázové odškodnění duševních útrap ve výši 1 000 000 Kč a dle uvedeného rozhodnutí soudu dále částku 391 250 Kč s příslušenstvím. Soud v uvedeném řízení dovodil v případě žalobkyně a jejího manžela naplnění kritérií pro zvýšení základní částky odškodnění v maximální možné míře, když vzal za prokázané, že jejich vztahy se zemřelými byly velice intenzivní, byli zvyklí spolu trávit čas prakticky denně, jezdili na společné výlety, pořádali společné oslavy. V minulosti žalobkyně a její manžel žili s rodinou syna , jméno FO, v jednom domě. Ihned po nehodě se žalobkyně a její manžel snažili poskytovat pomoc a podporu přeživšímu synovi , jméno FO, , střídali se u jeho lůžka v nemocnici, a i po uzdravení mu poskytovali pomoc a podporu, zatímco se potýkali s vlastními duševními potížemi. Soud přiznal žalobkyni i jejímu manželovi náhradu ve výši 397 500 Kč ve vztahu ke každému ze zemřelých nezletilých vnoučat a částku 596 250 Kč jako náhradu ve vztahu k zemřelé snaše , jméno FO, . Celkem bylo žalobkyni na náhradě duševních útrap při usmrcení tří blízkých osob přiznáno 1 391 250 Kč (prokázáno rozsudkem , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, ).

11. Žalobkyně nároky, které jsou předmětem této žaloby, uplatnila u žalované dopisem ze dne 16. 3. 2020 (prokázáno přípisem žalobkyně adresovaným žalované).

12. Dopisem ze dne 17. 3. 2020 učinila žalobkyně vůči žalované předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o.s.ř. (prokázáno předžalobní výzvou).

13. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci řízení. S ohledem na skutečnost, že o skutkových okolnostech věci nebylo sporu, hodnotil soud provedené důkazy jako věrohodné a plně průkazné.

14. Soud po provedení dokazování a jeho zhodnocení učinil o základu nároku tento skutkový závěr: Dne 5. 7. 2016 došlo k tragické dopravní nehodě, kterou zavinil řidič , jméno FO, odpovědnostně pojištěný u žalované. Při dopravní nehodě byli usmrceni snacha žalobkyně , jméno FO, a dvě nezletilá vnoučata , jméno FO, a , jméno FO, . Syn žalobkyně , adresa, (manžel, resp. otec zemřelých) utrpěl těžká zranění a následnou psychickou újmu ze ztráty rodiny. Pro žalobkyni, která byla do té doby celoživotně pracovně zapojena a jejíž způsob života před událostí lze popsat jako aktivní a činorodý, představovala ztráta velké části nejbližší rodiny silný zásah do jejího zdraví. Od tragické události je žalobkyně v péči psychiatra a psychoterapeuta. Bezprostředně od události (od 7. 7. 2016) byla původně pracovně zapojená žalobkyně v pracovní neschopnosti. Pracovní neschopnost trvala až do 18. 3. 2017, když od 3. 3. 2017 byla žalobkyně uznána invalidní ve III. stupni invalidity. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, v důsledku něhož žalobkyně trvale ztratila pracovní potenciál, shledal posuzující lékař těžkou depresivní poruchu bez psychotické symptomatologie, poruchu přizpůsobení v tíživé životní situaci, těžkou depresivní reakci. Žalobkyni po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení a uznání invalidity uchází výdělek. Žalobkyně dále v souvislosti s vlastním léčením průběžně vynakládala prostředky na úhradu léků a léčebných rehabilitačních pobytů v lázních na doporučení lékařů.

15. V dané věci považoval soud za účelné, aby bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), tzn. o základu věci. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku.

16. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky podle těchto právních předpisů: Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

17. Podle § 2927 odst. 1 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.

18. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

19. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

20. Podle § 2960 o. z. škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil.

21. Podle § 2962 odst. 1 o. z. se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

22. Podle § 2963 odst. 1 o. z. po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám.

23. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle odst. 2 písm. a) cit. ust. nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

24. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele.

25. Není sporu o tom, že žalobkyně nebyla přímým účastníkem předmětné dopravní nehody, při níž zemřely osoby jí blízké. V terminologii právní nauky je třeba na žalobkyni pohlížet jako na sekundární oběť (poškozenou), domáhající se odškodnění tzv. reflexní újmy.

26. Odborná literatura k možnosti odčinění reflexní újmy uvádí, že „česká judikatura vytvořená již v 70. letech minulého století náhradu duševní újmy na zdraví (a obecně újmy na zdraví vůbec) v těchto případech vylučuje. Zformována byla u případu, v němž matka požadovala náhradu škody na zdraví, která ji vznikla, když se dozvěděla, že její syn utrpěl v souvislosti s vyhlídkovým letem smrtelná zranění. Matka byla důsledkem této události stižena psychickým šokem, následnými poruchami hybnosti a vyjadřování a depresivními a úzkostnými stavy“ (, tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu, ASPI). Nejvyšší soud náhradu škody matce coby sekundární poškozené nepřiznal rozhodnutím NS 2 Cz 36/76 (R 7/1979 civ.), dle něhož „Příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. § 448 o. z.) odpovídá.“27. Otázkou odškodnění duševních útrap sekundární poškozené se NS zabýval i v žalovanou poukazované věci sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud jako soud dovolací v trestním řízení uvedené sp. zn. řešil nároky plynoucí z předmětné dopravní nehody náležející matce zemřelé , jméno FO, , tedy rovněž sekundární poškozené, která při dopravní nehodě, jejíž nebyla přímou účastnicí, přišla o dceru a dvě vnoučata, a v důsledku této ztráty se u ní rozvinulo vlastní onemocnění duševního typu, které vyústilo v plnou invaliditu. Nastalé duševní onemocnění přitom představovalo nejen duševní útrapy ve smyslu § 2959 o. z., ale újmu na zdraví dle § 2958 o. z. Nejvyšší soud k právní otázce, zda lze nastalé duševní onemocnění matky zemřelé ženy odčinit podle ustanovení § 2958 o. z. (tj. jako újmu na zdraví) uvedl, „že okolnost spočívající v tom, že u sekundární oběti v důsledku úmrtí osob jí blízkých došlo k prohloubení jejího citového utrpení do té míry, že přerostlo ve vznik duševního onemocnění, by mělo být vyjádřeno právě ve výši náhrady nemajetkové újmy přiznané podle § 2959 občanského zákoníku. Vznik duševního onemocnění svědčí o míře zásahu do práv této sekundární oběti, zejména o mimořádné intenzitě tohoto zásahu. … pokud poškozená doložila v rámci svých uplatněných nároků, že v důsledku smrti jí osob blízkých došlo u ní k duševnímu onemocnění, které je trvalého rázu a má povahu ztížení společenského uplatnění v tom směru, že u ní došlo do budoucna k omezené seberealizaci ve sféře rodinného, kulturního a společenského života, což jí znemožňuje žít plnohodnotný život, takový jaký žila před předmětnou dopravní nehodou, lze tuto skutečnost vzít v úvahu při rozhodování o nárocích této poškozené podle § 2959 občanského zákoníku a dát zmíněné skutečnosti i odpovídající výraz ve výši přiznaného nároku na odčinění nemajetkové újmy. Jinak řečeno, pokud sekundární oběť utrpí v důsledku citových útrap duševní onemocnění trvalého rázu, není možno toto odčinit podle § 2958 občanského zákoníku, ale tuto skutečnost lze vzít v úvahu při rozhodování o jejím nároku podle § 2959 občanského zákoníku.“28. Lze přisvědčit odborné literatuře (, tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu, ASPI), že NS výše zmíněnou argumentaci vylučující příčinnou souvislost mezi škodnou událostí a újmou sekundární oběti následuje i po nabytí účinnosti nové občanskoprávní úpravy zákonem 89/2012 Sb. Jmenovaný autor uvádí, že argumentace NS „zcela správně podléhá kritice tuzemské doktríny, která vytýká zejména nedostatečné posouzení příčinné souvislosti u těchto případů, a to nejen podle teorie podmínky (test conditio sine qua non), nýbrž také podle teorie adekvátnosti kauzálního nexu a ochranného účelu normy. Je přeci bez větších pochybností, že újma na zdraví u matky zemřelé ženy vznikla v důsledku smrti jí blízkých osob zapříčiněné dopravní nehodou, přičemž pro škůdce muselo být objektivně předvídatelné, že taková újma na zdraví může vzniknout. Současně je způsobení újmy na zdraví zásahem do absolutního práva chráněného ustanovením § 2910 věta první o. z. Nelze přemýšlet ani o tzv. přerušení příčinné souvislosti, jelikož zde dochází k řetězení podmínek, újma primárně poškozeného byla způsobena protiprávním jednáním škůdce, přičemž vznik újmy na zdraví sekundární (vlastně rovněž primární) oběti byl vyvolán přímo příčinou, která má věcný vztah k jednání škůdce.“ Autor dále apeluje na české soudy, aby „své judikatorní závěry v této oblasti přehodnotily, a to také s ohledem na skutečnost, že v německém i rakouském právu, které jsou silným inspiračním zdrojem současného českého deliktního práva, k vyloučení příčinné souvislosti za těchto okolností bez dalšího nedochází“.

29. Pokud jde o odborné polemiky, lze dále poukázat na článek , jméno FO, : Odškodňování tzv. sekundárních obětí v Rakousku a v České republice, ASPI. Jmenovaný autor uvádí, že „není úplně jednoznačné, jestli odškodnění dle § 2959 ObčZ zahrnuje vedle nároku na náhradu "citové újmy" (Trauerschaden) i nárok na náhradu "nervové újmy" (Schockschaden). Právní doktrína se přiklání spíše k názoru, že podle § 2959 ObčZ by měla být odškodňována pouze "citová újma", v případě nervových újem rozvinutých v psychiatrická onemocnění by se nároky poškozených měly posuzovat podle § 2910 věty první (neboť došlo k zásahu do absolutního práva poškozeného) ve spojení s § 2958 ObčZ (došlo k ublížení na zdraví).“ Jako rozporné s tímto názorem hodnotí autor výše citované rozhodnutí trestního senátu NS sp. zn. , spisová značka, a nabádá NS, aby využil „příležitost poskytnutou novou (diskontinuitní) právní úpravou, inspiroval se rakouskou judikaturou a zvážil změnu právního názoru v této problematice.“ Autor se snaží definovat rozdíl mezi újmou citovou a nervovou, když dle něho „citová újma zahrnuje pouze takové útrapy, které nepříznivě ovlivňují psychickou sféru člověka, ale nedosahují takové formy a intenzity, že by bylo možno hovořit o ublížení na zdraví“ a nabádá soudy, aby „v případě nervových újem rozvinutých v psychiatrická onemocnění postupovaly podobně jako v Rakousku a nároky poškozených posuzovaly podle § 2910 věty první ve spojení s § 2958 ObčZ.“30. Rovněž autoři komentáře HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), Praha 2014, dovozují, že „podle toho, zda se duševní utrpení rozvine v onemocnění, či ne, odlišujeme psychický (nervový) šok (německy Schockschaden) a citovou újmu (německy Trauerschaden), která se neprojeví (nebo jen velmi málo) fyzickými symptomy (můžeme hovořit o čisté duševní újmě). Zákoník mezi nimi v § 2959 nerozlišuje, užívá široký pojem duševní útrapy, což vyvolává otázku, zda podle tohoto pravidla mají být odčiněny i případy duševních útrap, které se projeví jako lékařsky diagnostikované psychické onemocnění (např. posttraumatická stresová porucha), anebo zda má být odčiněna pouze čistá citová újma (smutek, žal). Zastávají názor, že správné je užší pojetí, neboť „v případě duševních útrap, které se rozvinou do psychického onemocnění, jde již o újmu na zdraví, kterou je nutno řešit samostatně dle jiných pravidel; jsou s ní spojeny i další nároky (např. náhrada ztráty na výdělku apod.)… Vyloučit kauzální nexus pouze na základě toho, že následek u sekundární oběti je až následkem újmy primárního poškozeného, však není správné. Zde dochází k řetězení podmínek, nejde o případ přerušení příčinné souvislosti – následek v podobě újmy primárního poškozeného je závislý na jednání škůdce, vznik újmy sekundární oběti je vyvolán bezprostředně okolností, která má věcný vztah k počínání škůdce. Následek v podobě citové újmy blízké osoby je pro škůdce předvídatelný, škůdce musí s újmou sekundárních obětí počítat, neboť je vysoce pravděpodobná (není však důležité, aby dohlédl toho, jakou konkrétní újmu sekundární oběti způsobí). V kontextu nové právní úpravy je třeba též zvážit, že § 2910 věta první má chránit před porušením zdraví (kromě případů neurčitých životních rizik). Kdo utrpí nervový šok, neboť je škůdcem „přinucen“ vnímat a prožívat psychickou bolest, stojí pod ochranou § 2910 věty první, neboť bylo zasaženo do jeho integrity – není již „pouze“ sekundární obětí, ale došlo k přímému zásahu do jeho absolutního práva. Právní kauzalita je tak dána na základě teorie ochranného účelu normy (shodně též např. rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora k § 823 BGB, VI ZR 103/84).“31. Soud v předmětném řízení dospěl ohledně základu nároků uplatněných žalobkyní k právnímu závěru, že žaloba je co do základu plně důvodná.

32. V řízení bylo po zjištěno, že žalobkyni vznikla v přímé souvislosti s tragickými následky dopravní nehody, které nebyla žalobkyně osobně účastna, újma na vlastním zdraví. Újmu vzniklou žalobkyni lze právně kvalifikovat jako újmu nervovou – tj. těžký šok, deprese, které se vyvinuly v závažné duševní onemocnění, vše jako přímý důsledek tragické ztráty tří členů nejbližší rodiny. Ve smyslu § 2910 o. z. a § 2927 o. z. lze tedy zásah řidiče , jméno FO, , který při provozu dopravního prostředku zaviněně porušil povinnosti stanovené zákonem, způsobil dopravní nehodu, při níž zemřeli tři členové rodiny žalobkyně včetně nezletilých vnoučat, považovat za zásah do absolutního práva žalobkyně.

33. Dle přesvědčení soudu lze jednoznačně dovodit příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem újmy žalobkyně. Nejvyšší soud ČR konstantně judikuje, že „o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku". V daném případě však nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vzniklou újmou na zdraví žalobkyně coby sekundární oběti, když škůdcem způsobené tragické úmrtí členů rodiny žalobkyně bylo nepochybně podstatnou a rozhodnou příčinou, která se podílela na újmě na vlastním zdraví žalobkyně coby nepříznivém následku. V případě tzv. nervové újmy nedochází k přerušení příčinné souvislosti, ale k řetězení podmínek, neboť k újmě na zdraví sekundárního poškozeného by nedošlo bez zásahu do absolutního práva primárního poškozeného (oběti), přičemž k oběma újmám dojde v důsledku téhož protiprávního jednání škůdce. Zároveň lze bezpečně přijmout závěr, že újma na zdraví žalobkyně coby sekundární poškozené je objektivně předvídatelná, když v případě usmrcení nebo zvlášť závažného ublížení na zdraví primární oběti je objektivně vysoce pravděpodobné, že bude způsobena také újma sekundárním obětem, přitom není rozhodující, jestli v konkrétním případě půjde o újmu citovou, nebo nervovou. V předmětném případě, kdy příčinou újmy na zdraví byla ztráta snachy a dvou nezletilých vnoučat, je třeba souhlasit s výše citovanými autory odborné literatury, dle nichž je judikatura NS neumožňující odškodnění vlastní újmy sekundárních obětí za účinnosti nové občanskoprávní úpravy nadále neakceptovatelná.

34. Lze uzavřít, že žalobkyni ve smyslu § 2910 a § 2956 o. z. vznikl nárok na odčinění škody i nemajetkové újmy vzniklé zásahem do jejího absolutního práva. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nároky uplatněné žalobkyní u žalované ve smyslu § 2959 o. z. (tj. odčinění duševních útrap pramenících z usmrcení osob blízkých) již byly vypořádány. Ani v tom případě však nelze žalobkyni upírat nárok na náhradu majetkové újmy, neboť takové řešení by bylo rozporné se základními zásadami spravedlnosti formulovanými např. v ust. § 3 o. z.

35. Za situace, kdy nelze uvažovat o odčinění újmy na zdraví vzniklé žalobkyni uvedením do předešlého stavu, má žalobkyně právo na úhradu škody v penězích (§ 2951 odst. 1 o. z.).

36. Žalobkyně v souladu s ust. § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. uplatňuje své nároky z titulu odškodnění újmy vzniklé na zdraví přímo u žalované coby příslušného pojistitele.

37. Žalobkyně v řízení prokázala, že v příčinné souvislosti protiprávním jednáním škůdce jí vznikla majetková škoda v podobě účelně vynaložených nákladů spojených s péčí o zdraví (nákladech léčení) ve smyslu § 2960 o. z., dále škoda v podobě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti trvající od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017 ve smyslu § 2962 odst. 1 o. z. a rovněž škoda v podobě ztráty na výdělku při invaliditě, když žalobkyně byla od 3. 3. 2017 shledána invalidní ve III. stupni, přičemž převažující rozhodnou příčinou její invalidity bylo duševní onemocnění vzniklé následkem zásahu do absolutního práva žalobkyně coby poškozené.

38. Z uvedených důvodů soud mezitímním rozsudkem rozhodl, že žaloba, jíž se žalobkyně vůči žalované domáhá zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě a náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, je co do základu plně důvodná.