19 C 25/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Krojovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 68 373 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do požadavku na zaplacení částky 71 273 Kč zastavuje.

II. Žaloba s návrhem, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení v kapitalizovaných výších 272,84 Kč, 422,55 Kč, 8 617,87 Kč a 1 971,41 Kč a dále úrok z úvěru v kapitalizovaných výších 17 519,69 Kč a 77 657,87 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 5. 8. 2020 domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 68 373 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi účastníky byla dne 10. 5. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, podle které byl žalovanému žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 129,67 % ročně. Žalovaný měl úvěr splatit v 48 měsíčních splátkách po 3 349 Kč, své povinnosti ze smlouvy však nesplnil, proto se žalobkyně domáhala a) částky 44 673,71 Kč (odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 43 547,84 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 7 823,87 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1. ve výši 1 996 Kč s příslušenstvím, c) náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 1 200 Kč s příslušenstvím, d) smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 35 823 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 24. 8. 2018 do zaplacení, přičemž k datu podání žaloby se jedná o částku 20 504 Kč, e) úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru 43 547,84 Kč ode dne 24. 8. 2018 do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje úrok v nominální sazbě 86,1 % p.a, která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě ve výši 129,67 % p.a. Žalobkyně omezuje částku požadovanou z titulu úroku na 120 % částky odpovídající nové dlužné jistině po zesplatnění, tj. požaduje úrok do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 192 902 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil na sjednaný úvěr 9 splátek po 3 349 Kč, částku 1 500 Kč, a dále do zesplatnění ještě částku 6 698 celkem tedy do podání žaloby uhradil částku 38 339 Kč. Po zahájení řízení (podáním ze dne 17. 6. 2021) vzala žalobkyně žalobu zpět co do požadavku na zaplacení 71 273 Kč. Uvedla, že žalovaný uhradil žalobkyni dne 16. 10. 2020 částku 2 900 Kč a dne 12. 4. 2021 částku 68 373 Kč. Soud v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení dle § 96 o.s.ř. výrokem I. tohoto rozhodnutí zastavil. Žalovaný se k žalobě vyjádřil až při nařízeném ústním jednání, v tu dobu už žalobkyni uhradil jistinu pohledávky, která byla uplatněna žalobou, tvrdil, že se zněním smlouvy o úvěru se před jejím podpisem neseznámil, sjednaný úrok je podle žalovaného extrémně vysoký a soud by neměl žalobkyni nad rámec žalovaným již uhrazených částek přiznat ničeho. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně poskytla žalovanému dle uzavřené smlouvy o úvěru částku 45 000 Kč a že žalovaný žalobkyni z důvodu splátek úvěru uhradil částku 109 612 Kč. Provedeným dokazováním vzal soud za prokázané níže uvedené skutečnosti: Žalobkyně je držitelkou povolení ČNB k poskytování spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu). Mezi žalobkyní v pozici věřitele a žalovaným jako klientem byla dne 10. 5. 2017 uzavřena písemná smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Žalobkyně se ve smlouvě zavázala a dle smlouvy žalovanému poskytla na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 45 000 Kč (dále i jen„ úvěr“). Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 11. 5. 2017. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 129,67 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši celkem 3 349 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červen 2017, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení o schválení úvěru. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému následně zasláno poštou na dodejku. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě dokladů a informací od žalovaného, kdy žalovaný předložil žalobkyni pracovní smlouvu, potvrzení zaměstnavatele o výši pravidelného měsíčního příjmu, výplatní lístky, smlouvu o bankovním kontu. Žalobkyně tak z prohlášení žalovaného a vlastního šetření dovodila, že volné zdroje žalovaného ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích [příjmení] a [anonymizováno]. Na základě výše uvedených údajů a po provedení scoringu klienta rozhodla žalobkyně o možnosti poskytnutí úvěru (prokázáno smlouvou o úvěru, oznámením žalobkyně o schválení úvěru vč. dodejky, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, doklady o ověření v registrech [příjmení] a [anonymizováno], doklady o zaměstnání o výši příjmu žalovaného). Žalovaný po uzavření smlouvy požádal o bezúplatný odklad splátek z důvodu své pracovní neschopnosti/ukončení pracovního poměru. Žádosti žalovaného bylo žalobkyní vyhověno a došlo k bezúplatnému odkladu splatnosti původních splátek [číslo]. Po dobu odkladu těchto splátek, tedy od 18. 10. 2017 do 17. 1. 2018 neúčtovala žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru. Provedení odkladu těchto splátek žalobkyně žalovanému oznámila písemným sdělením, jehož přílohou byl i upravený splátkový kalendář vztahující se ke smlouvě (prokázáno žádostí žalovaného o odklad splátek, oznámením o provedeném odkladu splátek s upraveným splátkovým kalendářem). Žalovaný sjednané smluvní podmínky neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru bylo žalobkyni uhrazeno devět splátek po 3 349 Kč a dále 1 500 Kč ze dne 21.06.2018. Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil další dvě splátky po 3 349 Kč (13, 9. 2018 a 16. 10. 2018). Celkem tak žalovaný uhradil žalobkyni před podáním žaloby částku 38 339 Kč (prokázáno kartou klienta). Účastníci si v bodě [číslo] smlouvy ujednali smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitne v prodlení delším 30 dnů. Žalobkyně z tohoto důvodu nárokuje smluvní pokutu ve výši 1 996 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou splátek [číslo] u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši č x 499 Kč). Účastníci di dále v bodě 6.2. smlouvy ujednali, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyně takto nárokuje zaplacení částky 1 200 Kč jako náhrady nákladů u splátek [číslo] u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů (6 x 200 Kč). Strany se v bodě 6.3. smlouvy dohodly, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek delšího 65 dnů, konkrétně již splátky [číslo] splatné dne 18. 6. 2018, došlo dnem 22. 8. 2018 k automatickému zesplatnění celého úvěru, přičemž žalovaný byl dopisem informován o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru 51 371,71 Kč, odpovídající součtu původní dlužné jistině úvěru 43 547,84 Kč, úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru 7 823,87 Kč (prokázáno smlouvou, kartou klienta, výzvami k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru a oznámením o zesplatnění úvěru). V bodě 6.5. smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že klient se zavazuje vrátit peněžní prostředky odpovídající poskytnutému úvěru a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru. Sjednaná výše úroku za poskytnutí úvěru (zápůjční úroková sazba) byla uvedena v části A) smlouvy ve výši 129,67 p.a. s tím, že tato je vyjádřena jako roční efektivní úroková míra (sazba). Dále bylo sjednáno, že až do zesplatnění úvěru se úrok za poskytnutí úvěru počítá na základě této sjednané roční efektivní úrokové míry (sazby) tak, že pro účely výpočtu úroku se vychází z toho, že každý kalendářní rok má 12 stejných období ([číslo]) s tím, že délka každého kalendářního roku je 365 dnů. V bodě 2.2 smlouvy bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalobkyně bude úrok přirostlý po zesplatnění úvěru uplatňovat v roční nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní úrokové míře, když při výpočtu tohoto úroku se bude zohledňovat přesný počet dnů, za který je úrok uplatňován. Cit. ust. smlouvy obsahovalo i ujednání, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 192 902 Kč, odpovídající 120 % celkové částky, kterou má žalovaný uhradit (prokázáno smlouvou). Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzván předžalobní výzvou, zaslanou mu žalobkyní doporučenou poštou dne 15. 7. 2020 (prokázáno předžalobní výzvou a podacím archem). Žalobkyně žalobou požadovala po žalovaném úhradu: a) částky odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 44 673,71 Kč (k datu zesplatnění úvěru přitom činila nová jistina úvěru částku ve výši 51 371,71 Kč a odpovídala zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 43 547,84 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 7 823,87 Kč) s příslušenstvím. b) smluvní pokuty dle bodu 6.1., v celkové výši 1 996 Kč s příslušenstvím. c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy, v celkové výši 1 200 Kč s příslušenstvím. d) smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 24.08.2018 do zaplacení, tj. smluvní pokuty ve výši 0,1 % z částky 51 371,71 Kč od 24.08.2018 do 13.09.2018 ve výši 1 078,77 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z částky 48 022,71 Kč od 14.09.2018 do 16.10.2018 ve výši 1 584,66 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1% z částky 44 673,71 Kč od 17.10.2018 do zaplacení. Žalobkyně žalobou požadovala tuto smluvní pokutu ve výši 20 504 Kč. e) úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 43 547,84 Kč ode dne 24.08.2018 do zaplacení. Žalobkyně požadovala tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 86,1 % p.a., která dle ní odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě. K otázce obvyklé výše úroku poskytovaných úvěrů byly dále prokázány níže uvedené skutečnosti: Dle databáze časových řad ARAD - tabulky č. B1 [číslo] – Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody, činila úroková sazba uplatňovaná bankami v květnu 2017 u úvěrů domácnostem na spotřebu 9,38 %, u kontokorentů a revolvingových úvěrů domácností pak 12,76 % p.a. (prokázáno cit. tabulkou databáze ARAD). Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všem tvrzením uplatněným účastníky v průběhu řízení. Listinné důkazy považuje soud za věrohohodné, plně prokazující skutkový stav z nich vyplývající. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že na základě písemně uzavřené smlouvy byl žalobkyní dne 10. 5. 2017 poskytnut žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit a zaplatit žalobkyni úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 129,67 % p.a., to vše ve 48 měsíčních splátkách po 3 349 Kč splatných počínaje měsícem červen 2017. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně, dostal se do prodlení s jejich úhradou, celkem tak žalovaný uhradil žalobkyni před podáním žaloby částku 38 339 Kč a po zahájení předmětného řízení 71 273 Kč. Dnem 22. 8. 2018 došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru, přičemž žalovaný byl dopisem žalobkyně informován o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru, odpovídající součtu původní dlužné jistině úvěru, úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru, neuhrazené smluvní pokuty. Zbývající část dluhu žalovaný žalobkyni neuhradil, ani přes předžalobní upomínku. V době poskytnutí úvěru žalovanému se průměrná úroková sazba bankovních revolvingových úvěrů a kontokorentů činila průměrně 13 % p.a. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky podle těchto právních předpisů: Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 577 o.z. platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1796 o.z. platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud právně kvalifikoval soud smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o.z., uzavřenou adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.). Žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soudu je známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací posuzoval obdobnou věc téže žalobkyně rozsudkem z 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90. V něm odvolací soud uzavřel, že úvěrová smlouva na částku 65 000 Kč, kterou měl dlužník splatit v 36 měsíčních splátkách, s efektivním úrokovou sazbou 101,79 % ročně a nominální úrokovou sazbou 72,3 % ročně, je za daných skutkových okolností absolutně neplatná, neboť se jedná o lichvu. Soud tam rozhodoval na základě skutkových zjištění, kdy předmětem dokazování bylo i naplnění subjektivního prvku lichvy u tam konkrétně žalované strany na základě její aktivní obrany, a uzavřel, že tento prvek je naplněn, a to spolu s prvkem objektivním v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran důsledkem nemravně vysokého úroku z úvěru. Později se Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku č.j. [číslo jednací] z 24.10.2019 řešil nárok téže žalobkyně ze smlouvy o úvěru 70 000 Kč z února 2017 se sjednaným efektivním úrokem ve výši 138,18 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 90 % ročně. Soud rozhodující v I. stupni uzavřel, že v rozhodném období se obvyklá úroková sazba pohybovala okolo 7 % až 15 % ročně, nejvyšší sazby pak okolo 20 % až 26 % ročně. Ujednání o lichevním úroku považoval soud prvního stupně za absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z. a s ohledem na absolutní neplatnost ujednání pak nepřistoupil ani k moderaci sjednané úrokové sazby a žalobě vyhověl pouze co do původní jistiny a smluvních pokut, ve zbytku soud I. stupně žalobu zamítl. Odvolací soud ve výše uvedeném rozsudku shledal závěry soudu I. stupně pokud jde o naplnění objektivního prvku lichvy správnými, poukázal na judikaturu z doby před účinností současného občanského zákoníku, která dovodila, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). [příjmení] bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy. Odvolací soud přijal závěr, že byl bezesporu naplněn prvý znak, když mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si (ve věci řešené odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co 197/2019) v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30 měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5 násobek čerpané částky. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, který přistoupil k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru, přičemž obvyklý úrok zjišťoval dotazy na banky i nebankovní poskytovatele úvěru, z jejichž odpovědí vyplynulo, že nejvyšší sazby se v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. Odvolací soud za daných okolností dovodil zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedl, že sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší, než je dolní hranice obvyklé úrokové sazby a více než devětkrát vyšší než je horní hranice; nominální úroková sazba je pak vyšší téměř třináctkrát, resp. šestkrát, než byla obvyklá výše úrokové sazby. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Odvolací soud v daném případě uzavřel, že mezi plněním obou stran je hrubý nepoměr. Odvolací soud zdůraznil, že řešená věc je od věci řešené odvolacím soudem dříve v řízení sp. zn. 30 Co 61/2019 odlišná v tom, že v důsledku pasivity žalované nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku lichvy. Proto odvolací soud ustanovení o lichvě neaplikoval, přesto však dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z. Dále řešil otázku, zda přichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z., když podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není. Je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze dle odvolacího soudu bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ani nijak nezastírá, programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Dle odvolacího soudu by žalobkyně úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ustanovení § 577 o. z. Dále odvolací soud vysvětlil, že vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (§ 576). Proto je úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a klientem v řešeném případě neplatná podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, absolutně a jako celek. Odvolací soud se ve výše odkazované věci zabýval i odkazem žalobkyně na ustanovení § 1813 o.z., a uzavřel, že není přiléhavý. Ustanovením § 1813 a následujícími o.z. je provedena směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka ovšem vylučuje aplikaci právě jen ustanovení § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění. Uvedené závěry nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, zde překračuje přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti. Dle výše uvedeného právního názoru posuzoval zdejší soud v řízení sp. zn. 19 C 560/2019 i nárok žalobkyně vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 80 000 Kč splatit ve 30 měsíčních splátkách po 6 380 Kč, tj. s efektivním úrokovou sazbou 122,62 % ročně a nominální úrokovou sazbou 82,76 % ročně, tedy celkem měl žalobkyni při řádném splácení zaplatit 191 400 Kč. Rozsudkem č.j. 19 C 560/2019-43 ze dne 10. 9. 2020 zdejší soud převážně zamítl žalobu a přiznal žalobkyni právo na zaplacení ekvivalentu částky vyčerpané žalovaným. K odvolání žalobkyně posuzoval uvedenou věc Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem č.j. 70 Co 74/2021-80 ze dne 25. 3. 2021 rozsudek zdejšího soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud shledal správným posouzení nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení a zdůraznil, že výrazná nevyváženost smlouvy jako programové součásti podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti výrazně překračuje. Dle výše uvedených právních názorů odvolacího soudu posoudil zdejší soud i nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 45 000 Kč splatit ve 48 měsíčních splátkách po 3 349 Kč, tj. s úrokovou sazbou 129,67 % ročně, tedy celkem měl žalobkyni při řádném splácení zaplatit 160 752 Kč. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy cca desetinásobně (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných kontokorentů a revolvingových úvěrů). Za situace, kdy odvolací soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 138 % p.a. (resp. nom. 90 % p.a.) ve věci sp. zn. 22 Co 197/2019, a 101 % p.a. (resp. nom. 72 % p.a.) ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019, jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že efektivní úroková míra 129,67 % p.a., resp. požadovaná nominální úroková míra 86,1 % p.a., je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy. Soud proto smlouvu uzavřenou mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatnou jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, ale ani dalších z absolutně jako celek neplatné smlouvy plynoucích nároků – tj. smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalovaného. Soud plnění přijaté žalovaným bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o.z. jako bezdůvodné obohacení, které by byl žalovaný povinen žalobkyni případně vrátit. Za daného stavu, kdy žalovaný obdržel od žalobkyně částku 45 000 Kč a žalobkyni uhradil zpět částku 109 612 Kč, žádné obohacení na straně žalovaného nevzniklo. Proto soud II. výrokem rozsudku žalobu ve zbytku zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a za situace, kdy obě strany měly v řízení toliko částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu plnění žalovaným po podání žaloby, žalovaný naopak v části, kdy došlo k zamítnutí zbývajícího požadovaného příslušenství převyšujícího v kapitalizované výši 100 000 Kč. V situaci, kdy procesní úspěch žalovaného, jemuž v řízení náklady nevznikly, převažoval, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.