19 C 32/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Krojovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky 7 104 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, kdy se žalobkyně dále domáhá po žalované zaplacení částky 3 204 Kč a částky 900 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 18. 2. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 7 104 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně je oprávněným poskytovatelem spotřebitelského úvěru vedeným v Seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru ČNB. Žalobkyně poskytla dne 08.10.2020 žalované na její žádost ze dne 08.10.2020 spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč splatný původně dne 10.11.2020. Před poskytnutím úvěru posoudila dlužníkovu schopnost poskytnutý úvěr splácet, a to tak, že od dlužníka si vyžádala potvrzení o příjmech formou výplatní pásky vydané zaměstnavatelem / daňovým přiznáním / výpisem z bankovního účtu. Dlužníkovy výdaje získala jeho čestným prohlášením. Na základě porovnání příjmů dlužníka a sumy nákladů dospěla k výpočtu, že dlužníkovi zbydou volné prostředky pro úhradu předmětného úvěru. Za účelem zjištění dosavadního plnění závazků ze strany dlužníka vedle ostatního provedla lustraci centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a registru dlužníků [právnická osoba] (do jiných registrů nemá žalobkyně přístup) - to vše s negativním výsledkem. Také vzala v úvahu fakt, že žalovaná se žalobkyní uzavřela v minulosti jiné úvěrové smlouvy, které řádně splatila. Dále byl proveden propočet volných prostředků dlužníka ve vztahu k jeho schopnosti úvěr splácet metodou zátěžového testování negativních scénářů na schopnost splácet úvěr (např. ztráta zaměstnání, záporná amortizace úrokových sazeb apod.), a to s kladným výsledkem. Totožnost dlužníka byla násobně ověřena pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou žalovaná zaslala ze svého bankovního účtu a z kopie jeho občanského průkazu. Po odeslání žádosti o úvěr ze strany žalované prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes síť Internet žalovanou vyzvala, ať pošle registrační a ověřovací platbu ve výši 1 Kč ze svého bankovního účtu spolu s žalobkyní vygenerovaným variabilním symbolem, což žalovaná učinila. Touto platbou dle podmínek žalobkyně žalovaná potvrdila svou totožnost, kdy jméno vlastníka bankovního účtu se shodovalo se jménem v žádosti a v zaslaném OP, a zájem k uzavření smlouvy. Do podání žaloby žalovaná ničeho neuhradila. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru a jejího článku 7.4. žalobkyně žalované doporučeně odeslala dvě upomínky k úhradě, čímž jí vznikly náklady na jejich odeslání - administrativní zátěž, poštovné, doručení upomínek přepravci apod. Za tyto byla dle smlouvy naúčtovaná náhrada vynaložených nákladů s nimi spojenými stanovené paušální částkou ve výši 450 Kč. Jelikož žalovaná nesplnila své povinnosti ze smlouvy z článku 7.2 a 7.3., byla jí naúčtována smluvní pokuta v souladu s článkem 7.2. ve výši dvakrát 450 Kč. Celková výše smluvní pokuty je tak 900 Kč, což činí 30% jistiny.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní byl zjištěn následující skutkový stav: Mezi účastnicemi byla žalobkyní popsanou formou (prostřednictvím webu žalobkyně [webová adresa]) uzavřena smlouva, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované jednorázový bezúčelový úvěr ve výši 3 000 Kč, a to převodem na účet žalované, žalovaná se zavázala vrátit po uplynutí doby 30 dnů žalobkyni částku 6 300 Kč Náklady spotřebitelského úvěru sestávaly z úrokové sazby 39 % ročně, RPSN byla žalobkyní deklarována ve výši 832. 000,00 %. Žalovaná se ve smlouvě zavázala do 30 dnů od poskytnutí úvěru v částce 3 000 Kč zaplatit žalobkyni úrok v kapitalizované výši 96 Kč (odpovídající úrokové sazbě 39 % p.a.) a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč. Pro případ nesplnění povinností dle smlouvy (zejména nesplacení úvěru ve sjednané době 30 dnů, tj. do 10. 11. 2020) se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti s prodlením dlužníka, a to smluvní pokutu ve výši 450 Kč, resp. 650 Kč za prvou a druhou písemnou upomínku. Částka 3 000 Kč byla žalované poukázána převodem na bankovní účet č. [bankovní účet] dne 8. 10. 2020. Žalovaná své povinnosti dle smlouvy nesplnila, proto jí dne 18. 11. 2020 a 1. 12. 2020 žalobkyně zaslala doporučenou poštou dvě upomínky a dne 13. 1. 2021 pak i dopis nadepsaný„ Poslední výzva před žalobou“.

5. Po právní stránce posoudil soud věc ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.) jako vztah vyplývající ze smlouvy o úvěru. Žalovaná nijak nebrojila proti tvrzení žalobkyně o způsobu uzavření smlouvy, nebylo tedy pochyb o tom, že žalovaná prostřednictvím internetu projevila zájem o uzavření smlouvy, poskytla žalobkyni osobní údaje, provedla verifikační platbu ve výši 1 Kč, zaslala žalobkyni fotokopii svého občanského průkazu, čímž se vůči žalobkyni identifikovala. Předmětem smlouvy byl úvěr ve výši 3 000 Kč se splatností do 30 dnů, přičemž tato částka byla poukázána žalované dne 8. 10. 2020. Žalovaná netvrdila, že by na dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru žalobkyni cokoli uhradila.

6. Soud se i přes procesní pasivitu strany žalované zabýval nejprve otázkou platnosti uzavřené smlouvy.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru musí být vykládáno tak, že nedostatek posouzení úvěruschopnosti je sankcionován absolutní neplatností úvěrové smlouvy.

11. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (Právní rozhledy (číslo) s. 757) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018).

12. Smlouvu o spotřebitelském úvěru je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou již jen s poukazem na výše citovaná ustanovení o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016. Před poskytnutím úvěru podle § 86 odst. 1 tohoto zákona bylo povinností žalobkyně zkoumat tzv. úvěruschopnost žalované. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala schopnost žalované dluh splatit. Žalobkyně obecně tvrdila, že od dlužníků žádá potvrzení o příjmech formou výplatní pásky vydané zaměstnavatelem / daňovým přiznáním / výpisem z bankovního účtu a následně údaj o příjmu testuje porovnáním s údajem o pravidelných výdajích, tak jak je sami dlužníci sdělí v prohlášení. Výsledkem je posouzení schopnosti dlužníka úvěr splatit. K situaci žalované a jejím individuálním poměrům před poskytnutím předmětného úvěru žalobkyně ničeho netvrdila, natož aby svá tvrzení prokázala. Důsledkem porušení této povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je pak podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, kterou soud musí zkoumat z úřední povinnosti, jak vyplývá mimo jiné z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo].

13. K závěru o absolutní neplatnosti smlouvy dospěl soud i po věcném posouzení práv a povinností obou stran, tak jak jim z uzavřené smlouvy o úvěru vyplývaly.

14. Podle § 576 o.z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

15. Podle § 577 o.z. platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

16. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o.z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1796 o.z. platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

19. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

20. Žalovaná měla na splnění závazku ze smlouvy do uplynutí sjednané splatnosti úvěru – 30 dnů – vrátit žalované částku 6 300 Kč, tj. o 3 300 Kč více, než jí bylo žalovanou poskytnuto. Není rozhodné, co z částky 3 300 Kč by mohlo být nárokováno z titulu sjednaného úroku (39 % ročně, do splatnosti v kapitalizované výši 96 Kč) a co z titulu dlužného poplatku za poskytnutí úvěru (v daném případě částka 3 204 Kč). Je evidentní, že žalovaná měla po uplynutí jednoho měsíce vrátit žalobkyni více než dvojnásobek částky poskytnuté. Je zřejmé, že poplatek za poskytnutý úvěr sjednaný ve smlouvě je fakticky skrytým úrokem (odměnou za půjčení peněz), a je zcela bezvýznamné, že smlouva obsahuje ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru, převyšujícího poskytnutou částku, a současně deklaruje úrok„ jen“ v sazbě 39 % p.a. Jediným relevantním parametrem smlouvy je pak roční procentní sazba nákladů (RPSN), vyjadřující cenu, kterou příjemce úvěru platí za jeho poskytnutí (k tomu viz např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2010 č. j. 33 ICm 91/2010). Žalobkyní ve smlouvě deklarovaná RPSN je zjevně přemrštěná a neobvykle vysoká. Soud proto vyhodnotil uzavřenou smlouvu jako zjevně nemravou, když dospěl k závěru o hrubém nepoměru plnění, k nimž se strany ve smlouvě zavázaly, a smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576, 577, 580 o. z., jako absolutně neplatnou jako celek.

21. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru, ale ani dalších z absolutně jako celek neplatné smlouvy plynoucích nároků – tj. smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalované.

22. Soud plnění přijaté žalovanou bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o.z. jako bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vrátit. Za daného stavu, kdy žalovaná obdržela od žalobkyně částku 3 000 Kč a žalobkyni na svůj dluh ničeho neuhradila, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení právě ve výši 3 000 Kč. Tuto částku jí proto soud výrokem I rozsudku uložil žalobkyni uhradit.

23. Ve zbytku, tedy co do částek 3 204 Kč a 900 Kč, soud žalobu výrokem II tohoto rozhodnutí zamítl.

24. Výrokem III rozsudku rozhodl soud o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Procesní úspěch žalobkyně byl menší, jelikož však žalované v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení.