19 C 352/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Krojovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 50 823 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 68,18 % ročně z částky 28 529,31 Kč od 30. 9. 2017 do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 400 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 30. 9. 2017 do zaplacení.

III. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 28 476 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 30. 9. 2017 do zaplacení, dále co do požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 13 947 Kč a co do požadavku na zaplacení úroku ve výši 35 % ročně z částky 28 529,31 Kč od 30. 9. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 116 640 Kč, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 9. 9. 2020 domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 50 823 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi účastníky byla dne 31. 8. 2016 uzavřena smlouva o úvěru, podle které byl žalovanému žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 169,09 % ročně. Žalovaný měl úvěr splatit v 36 měsíčních splátkách po 2 700 Kč, své povinnosti ze smlouvy však nesplnil, proto se žalobkyně domáhala a) částky 35 823 Kč (odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 28 529,31 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 7 293,69 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu [číslo] ve výši 1 053 Kč s příslušenstvím, c) smluvní pokuty dle bodu [číslo] smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 35 823 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 30.9.2017 do zaplacení, přičemž k datu podání žaloby se jedná o částku 1 Kč, d) úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru 28 529,31 Kč ode dne 30. 9. 2017 do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje úrok v nominální sazbě 103,18 % p.a, která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě ve výši 169,09 % p.a. Žalobkyně omezuje částku požadovanou z titulu úroku na 120 % částky odpovídající nové dlužné jistině po zesplatnění, tj. požaduje úrok do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 116 640 Kč. K otázce obvyklé úrokové sazby úvěrů žalobkyně tvrdila, že neexistuje žádná veřejná statistika, která by uváděla průměrnou nebo obvyklou sazbu bank pro potřeby porovnání úrokových sazeb. Samotná ČNB ke svým statistikám uvádí, že její statistiky k účelu stanovení obvyklé bankovní úrokové sazby na českém trhu neslouží. Již v rámci jiných předchozích soudních řízeních žalobkyně požadovala po bankovních subjektech, aby mu sdělily výši obvyklé úrokové sazby, kdy většina bank reagovala tak, že buď 1) neposkytují tuto informaci, 2) pro potřeby soudních řízení, nechť jsou vyzvání soudem, 3) spotřebitelské úvěry neposkytují nebo je poskytují až od určité výše, 4) odkázali na statistiku ARAD. Žalobkyně má jako nebankovní poskytovatel úvěru za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, smlouva o úvěru je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje, když byla takto smluvními stranami uzavřena. Po zahájení řízení (podáním ze dne 10. 3. 2021) vzala žalobkyně žalobu zpět co do požadavku na zaplacení úroku ve výši 68,18 % ročně z částky 28 529,31 Kč od 30. 9. 2017 do zaplacení. Soud v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení dle § 96 o.s.ř. výrokem I. tohoto rozhodnutí zastavil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízeným jednáním se nedostavil. Soud proto žalobu projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalovaného ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř. Provedeným dokazováním vzal soud za prokázané níže uvedené skutečnosti: Žalobkyně je držitelkou povolení ČNB k poskytování spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu). Mezi žalobkyní v pozici věřitele a žalovaným jako klientem byla dne 31. 8. 2016 uzavřena písemná smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Žalobkyně se ve smlouvě zavázala a dle smlouvy žalovanému poskytla na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 30 000 Kč (dále i jen„ úvěr“). Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 7. 9. 2016. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 166,96 % p.a. splácet ve 36 měsíčních splátkách ve výši 2 700 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2016, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení o schválení úvěru. Ve smlouvě byla dále ujednána možnost poskytnutí revolvingu ve výši 20 000 Kč s úhradou ve 24 měsíčních splátkách po 2 700 Kč. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému následně zasláno poštou na dodejku. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě dokladů a informací od žalovaného, kdy žalovaný předložil žalobkyni pracovní smlouvu z dubna 2015, z níž vyplývalo sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou u zaměstnavatele [právnická osoba], dále potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, mzdové listy a mzdový výměr, z něhož vyplývalo, že měsíční mzda byla sjednána ve výši 19 500 Kč a nenároková prémie 5 000 Kč měsíčně. Žalobkyně tak z prohlášení žalovaného a vlastního šetření dovodila, že žalovaný dosahuje pravidelného čistého příjmu 15 000 Kč, jeho měsíční výdaje dosahují částky 9 700 Kč, volné zdroje žalovaného ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě výše uvedených údajů a po provedení scoringu klienta rozhodla žalobkyně o možnosti poskytnutí úvěru. Úvěr ve výši 30 000 Kč byl žalovanému poskytnut dne 7. 9. 2016. Žalovaný po uzavření smlouvy požádal o úplatnou úpravu splátkového kalendáře, dne 3. 4. 2017 byl uzavřen Dodatek ke smlouvě na základě kterého došlo k této úpravě (prodloužení) splátkového kalendáře. Za úpravu splátkového kalendáře se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni sjednanou smluvní odměnu ve výši celkem 2 700 Kč, která měla být uhrazena prostřednictvím poslední splátky dle upraveného splátkového kalendáře. (prokázáno smlouvou o revolvingovém úvěru, dodatkem ke smlouvě, oznámením žalobkyně o schválení úvěru vč. dodejky, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, doklady o ověření v registrech SOLUS a NRKI, dokladem o výši příjmu žalovaného a výpisem z účtu žalovaného). Žalovaný sjednané smluvní podmínky neplnil, když se ocitl v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, a to v délce 10 dnů v případě druhé splátky, šestá splátka nebyla uhrazena vůbec, následně žalovaný uhradil splátky v květnu, červnu a srpnu 2017 Celkem žalovaný zaplatil žalobkyni osm splátek po 2 700 Kč, tedy částku 21 600 Kč (prokázáno kartou klienta). Účastníci si v bodě 12.1. smlouvy ujednali smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky za každou splátku, s níž se žalovaný ocitne v prodlení delším 30 dnů. Žalobkyně z tohoto důvodu nárokuje smluvní pokutu u splátek č. 9, 10, 11, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 3 x 351 Kč. Tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Účastníci si dále v bodě 12.3 smlouvy ujednali, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 60 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 60 dnů u splátky č. 9 splatné dne 25. 6. 2017. K datu 28. 9.2017 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 12.4 smluvních ujednání smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru se měla celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stát součástí nové jistiny úvěru. Žalovaný byl dopisem ze dne 28. 9. 2017 informován o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru 36 876 Kč, odpovídající součtu původní dlužné jistině úvěru 28 529,31 Kč, úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru 7 293,69 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 1 053 Kč, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 36 876 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den následujícím po dni zesplatnění úvěru (prokázáno smlouvou, kartou klienta, výzvami k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru a oznámením o zesplatnění úvěru). V bodě 12.7 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den následující po dni zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně předmětnou žalobou nárokuje smluvní pokutu v sazbě ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 4.4. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně takto požaduje i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, a to z nesplacené jistiny úvěru. Žalobkyně takto požaduje úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 28 529,31 Kč ode dne 30.09.2017 do zaplacení. Sjednaná výše úroku za poskytnutí úvěru (zápůjční úroková sazba) byla uvedena v části A. III. smlouvy ve výši 166,96 p.a. s tím, že tato je vyjádřena jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru bez revolvingu (prokázáno smlouvou). Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzván předžalobní výzvou, zaslanou mu žalobkyní doporučenou poštou dne 19. 8. 2020 (prokázáno předžalobní výzvou a podacím archem). Žalobkyně žalobou požadovala po žalovaném úhradu: a) částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 35 823,00 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 28 529,31 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 7 293,69 Kč) s příslušenstvím. b) smluvní pokuty dle bodu 12.1. smluvních ujednání smlouvy, tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 1 053,00 Kč s příslušenstvím. c) smluvní pokuty dle bodu 12.7 smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 35 823,00 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 30. 9.2017 do zaplacení. Žalobkyně žalobou požaduje tuto smluvní pokutu k datu vyhotovení žaloby (7. 9. 2020) ve výši 13 947,00 Kč. d) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 28 529,31 Kč ode dne 30. 9.2017 do zaplacení. Žalobkyně žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 103,18 % p.a., která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě (166,96 % p.a.). K otázce obvyklé výše úroku poskytovaných úvěrů byly dále prokázány níže uvedené skutečnosti: [právnická osoba] sdělila, že obvyklá úroková sazba v lednu 2013 činila 15 – 35 % p.a. (prokázáno vyjádřením [právnická osoba] k výzvě soudu v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové). [právnická osoba] sdělila, že v lednu 2013 poskytovala hotovostní neúčelový úvěr o výši 35 000 Kč na dobu splatnosti 48 měsíců s průměrnou sazbou 18,9 % (prokázáno zprávou [právnická osoba] ze dne 19. 9. 2018 k výzvě soudu v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové). Dle databáze časových řad ARAD - tabulky č. B1 .1.2 – Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody, činila úroková sazba uplatňovaná bankami roce 2016 u kontokorentů a revolvingových úvěrů domácností 13 – 14 % p.a. (prokázáno cit. tabulkou databáze ARAD). Databáze ARAD je sestavována pro měnové účely a na základě nařízení ECB (EU) č. 1072/ 2013 ze dne 24. září 2013 o statistice úrokových sazeb uplatňovaných měnovými finančními institucemi, nikoliv v souladu a pro účely zákona o spotřebitelském úvěru. V rámci spotřebitelských neúčelových úvěrů (úvěry pro domácnosti na spotřebu), jsou v databázi ARAD zahrnuty i údaje o amerických hypotékách. Databáze ARAD nerozlišuje mezi úvěry dle jejich výše, když úroková sazba je váženým průměrem všech úvěrů, tedy jejich výše a výše úrokových sazeb (prokázáno Informací o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). V databázi ARAD nejsou zahrnuty údaje o úvěrech poskytovaných ze strany nebankovních subjektů a jsou v ní zahrnuty americké hypotéky. Databáze ARAD je založena na váženém průměru (prokázáno dopisem ČNB ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. Sp [číslo]). Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všem tvrzením uplatněným účastníky v průběhu řízení. Listinné důkazy považuje soud za věrohohodné, plně prokazující skutkový stav z nich vyplývající. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že na základě písemně uzavřené smlouvy byl žalobkyní dne 31. 8. 2016 poskytnut žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit a zaplatit žalobkyni úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 169,09 % p.a., to vše ve 36 měsíčních splátkách po 2 700 Kč splatných počínaje měsícem říjen 2016. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně, dostal se do prodlení s jejich úhradou, celkem uhradil žalobkyni 8 splátek po 2 700 Kč, tj. celkem částku 21 600 Kč. Dnem 28. 9. 2017 došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru, přičemž žalovaný byl dopisem žalobkyně informován o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru 36 876 Kč, odpovídající součtu původní dlužné jistině úvěru 28 529,31 Kč, úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru 7 293,69 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 1 053 Kč. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho, ani přes předžalobní upomínku. V době poskytnutí úvěru žalovanému se průměrná úroková sazba bankovních revolvingových úvěrů a kontokorentů činila průměrně 13 - 14 % p.a. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky podle těchto právních předpisů: Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 577 o.z. platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1796 o.z. platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud právně kvalifikoval soud smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o.z., uzavřenou adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.). Žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soudu je známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací posuzoval obdobnou věc téže žalobkyně rozsudkem z 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90. V něm odvolací soud uzavřel, že úvěrová smlouva na částku 65 000 Kč, kterou měl dlužník splatit v 36 měsíčních splátkách, s efektivním úrokovou sazbou 101,79 % ročně a nominální úrokovou sazbou 72,3 % ročně, je za daných skutkových okolností absolutně neplatná, neboť se jedná o lichvu. Soud tam rozhodoval na základě skutkových zjištění, kdy předmětem dokazování bylo i naplnění subjektivního prvku lichvy u tam konkrétně žalované strany na základě její aktivní obrany, a uzavřel, že tento prvek je naplněn, a to spolu s prvkem objektivním v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran důsledkem nemravně vysokého úroku z úvěru. Později se Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku č.j. 22 Co 197/2019-99 z 24.10.2019 řešil nárok téže žalobkyně ze smlouvy o úvěru 70 000 Kč z února 2017 se sjednaným efektivním úrokem ve výši 138,18 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 90 % ročně. Soud rozhodující v I. stupni uzavřel, že v rozhodném období se obvyklá úroková sazba pohybovala okolo 7 % až 15 % ročně, nejvyšší sazby pak okolo 20 % až 26 % ročně. Ujednání o lichevním úroku považoval soud prvního stupně za absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z. a s ohledem na absolutní neplatnost ujednání pak nepřistoupil ani k moderaci sjednané úrokové sazby a žalobě vyhověl pouze co do původní jistiny a smluvních pokut, ve zbytku soud I. stupně žalobu zamítl. Odvolací soud ve výše uvedeném rozsudku shledal závěry soudu I. stupně pokud jde o naplnění objektivního prvku lichvy správnými, poukázal na judikaturu z doby před účinností současného občanského zákoníku, která dovodila, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). Aby bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy. Odvolací soud přijal závěr, že byl bezesporu naplněn prvý znak, když mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si (ve věci řešené odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co 197/2019) v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30 měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5 násobek čerpané částky. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, který přistoupil k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru, přičemž obvyklý úrok zjišťoval dotazy na banky i nebankovní poskytovatele úvěru, z jejichž odpovědí vyplynulo, že nejvyšší sazby se v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. Odvolací soud za daných okolností dovodil zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedl, že sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší, než je dolní hranice obvyklé úrokové sazby a více než devětkrát vyšší než je horní hranice; nominální úroková sazba je pak vyšší téměř třináctkrát, resp. šestkrát, než byla obvyklá výše úrokové sazby. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Odvolací soud v daném případě uzavřel, že mezi plněním obou stran je hrubý nepoměr. Odvolací soud zdůraznil, že řešená věc je od věci řešené odvolacím soudem dříve v řízení sp. zn. 30 Co 61/2019 odlišná v tom, že v důsledku pasivity žalované nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku lichvy. Proto odvolací soud ustanovení o lichvě neaplikoval, přesto však dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z. Dále řešil otázku, zda přichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z., když podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není. Je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze dle odvolacího soudu bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ani nijak nezastírá, programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Dle odvolacího soudu by žalobkyně úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ustanovení § 577 o. z. Dále odvolací soud vysvětlil, že vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (§ 576). Proto je úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a klientem v řešeném případě neplatná podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, absolutně a jako celek. Odvolací soud se ve výše odkazované věci zabýval i odkazem žalobkyně na ustanovení § 1813 o.z., a uzavřel, že není přiléhavý. Ustanovením § 1813 a následujícími o.z. je provedena směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka ovšem vylučuje aplikaci právě jen ustanovení § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění. Uvedené závěry nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, zde překračuje přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti. Dle výše uvedeného právního názoru posuzoval zdejší soud v řízení sp. zn. 19 C 560/2019 i nárok žalobkyně vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 80 000 Kč splatit ve 30 měsíčních splátkách po 6 380 Kč, tj. s efektivním úrokovou sazbou 122,62 % ročně a nominální úrokovou sazbou 82,76 % ročně, tedy celkem měl žalobkyni při řádném splácení zaplatit 191 400 Kč. Rozsudkem č.j. 19 C 560/2019-43 ze dne 10. 9. 2020 zdejší soud převážně zamítl žalobu a přiznal žalobkyni právo na zaplacení ekvivalentu částky vyčerpané žalovaným. K odvolání žalobkyně posuzoval uvedenou věc Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem č.j. 70 Co 74/2021-80 ze dne 25. 3. 2021 rozsudek zdejšího soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud shledal správným posouzení nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení a zdůraznil, že výrazná nevyváženost smlouvy jako programové součásti podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti výrazně překračuje. Dle výše uvedených právních názorů odvolacího soudu posoudil zdejší soud i nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 30 000 Kč splatit ve 36 měsíčních splátkách po 2 700 Kč, tj. s úrokovou sazbou 169,09 % ročně, tedy celkem měl žalobkyni při řádném splácení zaplatit 97 200 Kč. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy cca dvanáctinásobně (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných kontokorentů a revolvingových úvěrů). Žalobkyně byla soudem poučena a vyzvána, nechť tvrdí a prokáže obvyklou výši úroku úvěru řešených parametrů. Žalobkyně argumentovala nepoužitelností statistiky ARAD a poukázala na sdělení bank o obvyklé úrokové míře úvěrů v roce 2013. Za situace, kdy odvolací soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 138 % p.a. (resp. nom. 90 % p.a.) ve věci sp. zn. 22 Co 197/2019, a 101 % p.a. (resp. nom. 72 % p.a.) ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019, jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že efektivní úroková míra 169,09 % p.a., resp. požadovaná nominální úroková míra 103,18 % p.a., je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy. Soud proto smlouvu uzavřenou mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatnou jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, ale ani dalších z absolutně jako celek neplatné smlouvy plynoucích nároků – tj. smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalovaného. Soud plnění přijaté žalovaným bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o.z. jako bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Proto soud výrokem výrokem II. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 400 Kč, jako ekvivalent prostředků čerpaných žalovaným z titulu neplatné smlouvy o úvěru ve výši 30 000 Kč po ponížení o částku celkem žalovaným uhrazenou 21 600 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný poskytnuté prostředky ve výši 8 400 Kč žalobkyni nevrátil, ačkoli k tomu byl vyzván, dostal se dnem následujícím po splatnosti úvěru do prodlení. Žalobkyně má tedy vůči žalovanému nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení od 30. 9. 2017 a soud byl jejím návrhem v tomto směru vázán podle § 153 odst. 2 o. s.ř. Ve zbytku (tj. v rozsahu všech nároků nad rámec zaplacení částky 8 400 Kč s příslušenstvím) soud žalobu výrokem III. rozsudku zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a za situace, kdy obě strany měly v řízení toliko částečný úspěch (a procesní úspěch žalovaného, jemuž v řízení náklady nevznikly, převažoval), rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.