19 C 357/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Krojovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení částky 143 814 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 143 814 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 143 814 Kč od 23. 4. 2020 do 5. 5. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 143 814 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 49 071 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované straně zaplatit žalobci 143 814 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. rozsudku. Žalobu odůvodnil tak, že žalobce a jeho partnerka [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa] (pozn. soudu: správně manželka) uzavřeli s žalovanou dne 20. 8. 2019 smlouvu o zájezdu [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Předmětem smlouvy byl zájezd s názvem [anonymizováno 6 slov], jež zahrnoval zejména služby letecké přepravy, ubytování a stravování pro dvě osoby. [obec] se měl konat ve dnech 9. 4. 2020 až 20. 4. 2020. Na základě smlouvy uhradil žalobce ze svého bankovního účtu č. [bankovní účet] ve dvou platbách dne 23. 8. 2019 a dne 10. 3. 2020 cenu zájezdu v celkové výši 143 814 Kč. Dne 6. 4. 2020 odstoupili žalobce a Ing. [jméno] [příjmení] od smlouvy z důvodů uvedených v § 2535 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a vyzvali žalovanou k vrácení uhrazené ceny zájezdu. Odstoupení od smlouvy, sepsané právním zástupcem žalobce a Ing. [jméno] [příjmení], bylo žalované doručeno dne 7. 4. 2020. V souladu s § 2536a o. z. vznikla žalované povinnost vrátit přijaté plnění žalobci nejpozději 14 dní od doručení odstoupení od smlouvy, tj. nejpozději dne 22. 4. 2020. Žalovaná však tuto povinnost nesplnila. Namísto toho vystavila žalovaná dne 6. 5. 2020 ve prospěch žalobce a Ing. [příjmení] poukaz na zájezd ve smyslu zákona č. 185/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na odvětví cestovního ruchu. Poukaz byl téhož dne doručen právnímu zástupci žalobce a Ing. [příjmení]. Žalobce je přesvědčen, že zákon č. 185/2020 Sb., nelze z důvodu nepřípustné retroaktivity na jeho případ aplikovat, přesto z opatrnosti, jakožto osoba starší 65 let, prostřednictvím svého právního zástupce poukaz ve smyslu § 3 odst. 3 zákon č. 185/2020 Sb. odmítl a vrátil jej dne 12. 5. 2020 žalované. Proto žalobce za období 6. 5. 2020 až 12. 5. 2020 nepožaduje úroky z prodlení. Žalobce shrnul, že vzhledem k tomu, že došlo k odstoupení od smlouvy ve smyslu § 2535 o. z., bylo povinností žalované vrátit žalobci zaplacenou cenu zájezdu. Protože žalovaná svou povinnost nesplnila, byl žalobce nucen uplatnit svou pohledávku soudní cestou. Žalovaná uvedla, že nárok žalobce v celém rozsahu neuznává, neboť má za to, že žalobci tvrzená pohledávka nevznikla. Žalovaná uzavřela smlouvu s Ing. [příjmení], od níž následně Ing. [příjmení] odstoupila z důvodů uvedených v § 2535 o. z. V reakci na odstoupení od smlouvy využila žalovaná svého práva na ochrannou dobu podle § 3 odst. 1 zákona č. 185/2020 Sb. a vystavila Ing. [příjmení] poukaz na zájezd v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 185/2020 Sb. Poukaz žalovaná odeslala na e-mailovou adresu právního zástupce žalobce, který zastupoval také Ing. [příjmení]. Právní zástupce žalobce potvrdil žalované dne 12. 5. 2020 obdržení poukazu a zároveň žalovanou informoval, že Ing. [příjmení] vystavený poukaz odmítá. Činí tak proto, že má za to, že na její případ nelze aplikovat zákon č. 185/2020 Sb., a také proto, že žalobce, jež se měl zájezdu rovněž zúčastnit, má být osobou chráněnou ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 185/2020 Sb. Podle žalované je však zákon č. 185/2020 Sb. aplikovatelný na projednávaný případ, neboť se jedná o situaci tímto zákonem předvídanou. Předmětem smlouvy byl zájezd s termínem zahájení mezi 20. 2. 2020 a 31. 8. 2020, od které Ing. [příjmení] odstoupila v souladu s § 2535 o. z. a proto žalovaná využila ochranné doby pro vrácení platby a vystavila Ing. [příjmení] poukaz na zájezd (§ 2, § 3 odst. 1 a § 4 zákona č. 185/2020 Sb.). Svůj postup tak považuje za zákonný. Žalovaná považuje za irelevantní tvrzení žalobce, podle něhož má být chráněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 185/2020 Sb. Smluvními stranami smlouvy jsou pouze žalovaná jako pořadatel zájezdu a Ing. [příjmení] jako zákazník. Žalobce tedy není smluvní stranou smlouvy o zájezdu a ve vztahu k němu má smlouva toliko charakter smlouvy ve prospěch třetí osoby upravené § 1767 a násl. o. z., je tedy pouze osobou ze smlouvy oprávněnou. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, přiznává postavení zákazníka též osobám, v jejichž prospěch byla smlouva o zájezdu uzavřena. Žalovaná, citujíc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 715/2017, uvádí, že smluvní stranou smlouvy o zájezdu dle § 2521 o. z. nemůže být každá osoba, jež vystupuje v postavení zákazníka, ale pouze ten zákazník, který smlouvu skutečně uzavřel. Žalovaná tak uzavírá, že pouze Ing. [příjmení] se mohla zavázat k zaplacení celkové ceny zájezdu a pouze jí vznikl po odstoupení od smlouvy nárok na vrácení již poskytnutého plnění. Jelikož však žalovaná uplatnila právo na ochrannou dobu, došlo k přeměně původního nároku Ing. [příjmení] na nárok na vystavení poukazu podle § 4 odst. 1 zákona č. 185/2020 Sb., který byla Ing. [příjmení] oprávněna odmítnout, jestliže by splňovala některou z podmínek uvedených v § 3 odst. 1 zákona č. 185/2020 Sb. Podle žalované však Ing. [příjmení] tyto podmínky nesplňovala a dalším osobám odlišným od Ing. [příjmení] toto právo nevzniklo, protože jim nevznikl ani původní nárok na vrácení již poskytnutého plnění. Žalovaná doplňuje, že stejný názor zastává také Ministerstvo pro místní rozvoj i [ulice] obchodní inspekce. Žalovaná tak má za to, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby a vymáhání žalovaného nároku. Žalobce k námitce nedostatku aktivní věcné legitimace vznesené žalovanou uvedl, že smlouva vůči němu neměla charakter smlouvy ve prospěch třetí osoby, neboť podle žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 715/2017 by taková smlouva musela být uzavřena bez jeho přítomnosti. Žalobce však smlouvu podepsal, uhradil cenu zájezdu a dal tak najevo svou vůli být smlouvou vázán. Skutečnost, že formulář používaný žalovanou při uzavírání smluv neumožňoval vyplnění jména druhého zákazníka, nelze přičítat k tíži žalobce. Mezi účastníky není po skutkové stránce sporu o tom, že byla uzavřena smlouva o zájezdu, že jeho cena byla uhrazena a následně bylo od této smlouvy odstoupeno, přičemž toto odstoupení bylo žalované doručeno dne 7. 4. 2020. Z provedeného dokazování zjistil soud níže uvedené skutečnosti. Ze smlouvy o zájezdu [číslo] ze dne 20. 8. 2019 soud zjistil, že žalovaná je ve smlouvě označena jako„ cestovní kancelář“, jako„ zákazník“ je označena Ing. [příjmení], a to s uvedením adresy, telefonního čísla a e-mailu. Ve smlouvě je dále uvedeno, že zákazník uzavírá s cestovní kanceláří tuto smlouvu i ve prospěch následujících osob, a to 1. [jméno] [příjmení], s uvedením adresy a data narození, a 2. žalobce, s uvedením data narození. Podle smlouvy měl být zájezd konán od 9. 4. 2020 do 21. 4. 2020. V poznámkách je specifikováno, jakou cestou budou poskytnuty cestovní doklady (letenky, pokyny k odletu a všeobecné informace) a přesné časy letů. Dále je ve smlouvě uvedena celková cena zájezdu ve výši 143 814 Kč včetně časového rozvrhu plateb. Záloha ve výši 71 907 Kč měla být uhrazena do 23. 8. 2019 a doplatek ve výši 71 907 Kč měl být uhrazen do 10. 3. 2020 Smlouva je v části s názvem„ podpis zákazníka“ podepsána jak Ing. [příjmení], tak žalobcem. Z potvrzení o provedení platby soud zjistil, že z účtu č. [bankovní účet], s názvem„ [anonymizována dvě slova]“, byla odeslána částka 71 907 Kč na účet č. [bankovní účet] s datem zúčtování 23. 8. 2019 a se zprávou pro příjemce„ [příjmení] 9. 4. 24 – 21. 4. 2020 smlouva [číslo] 1. záloha“. Z potvrzení o provedení platby soud zjistil, že z účtu č. [bankovní účet], s názvem„ [anonymizována dvě slova]“, byla odeslána částka 71 907 Kč na účet č. [bankovní účet] s datem zúčtování 10. 3. 2020 a se zprávou pro příjemce„ [příjmení] 2020“. Z odstoupení od smlouvy o zájezdu ze dne 6. 4. 2020, sepsaného právním zástupcem žalobce a Ing. [příjmení], soud zjistil, že žalobce a Ing. [příjmení] odstoupili od smlouvy podle § 2535 o. z. z důvodu nemožnosti uskutečnit zájezd v důsledku pandemie koronaviru. V odstoupení od smlouvy žalobce a Ing. [příjmení] vyzvali žalovanou k vrácení již uhrazené ceny zájezdu ve výši 143 814 Kč. Z e-mailu žalované ze dne 6. 5. 2020 adresovaného právnímu zástupci žalobce a Ing. [příjmení] soud zjistil, že přílohou tohoto e-mailu byl poukaz vystavený podle zákona č. 185/2020 Sb. V e-mailu bylo uvedeno, že se jedná o poukaz pro Ing. [příjmení] a dále v něm bylo obsaženo poučení zákazníka o právech podle § 8 tohoto zákona. Z poukazu soud zjistil, že jej na částku 140 200 Kč vystavila dne 6. 5. 2020 žalovaná pro Ing. [příjmení] a žalobce. Platnost poukazu byla stanovena do 31. 8. 2021. Z e-mailu právního zástupce žalobce a Ing. [příjmení] ze dne 12. 5. 2020 adresovaného žalované soud zjistil, že v něm právní zástupce uvedl, že vzhledem k tomu, že k odstoupení od smlouvy došlo dne 7. 4. 2020, tedy před účinností zákona č. 185/2020 Sb., nelze na tento případ uvedený zákon aplikovat. Z opatrnosti, aniž by tím byla uznána aplikace zákona č. 185/2020 Sb., pak právní zástupce dále v e-mailu sdělil, že žalobce, jako osoba straší 65 let, ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 185/2020 Sb. zaslaný poukaz odmítá a znovu žádá žalovanou o vrácení již uhrazené ceny zájezdu ve výši 140 200 Kč. Z e-mailu právního zástupce žalobce a Ing. [příjmení] ze dne 13. 5. 2020 adresovaného žalované soud zjistil, že právní zástupce trvá na tom, že od smlouvy o zájezdu odstoupil jak žalobce, tak Ing. [příjmení], neboť oba byli objednateli zájezdu a proto také byla smlouva o zájezdu podepsána jako zákazníky Ing. [příjmení] i žalobcem. Právní zástupce v e-mailu dále uvedl, že skutečnost, že žalobce není uveden jako zákazník, byla chybou softwaru pro zpracování smluv, který neumí zaznamenat oba účastníky textového znění smlouvy. Žalobce tak platně odmítl zaslaný poukaz a trvá na vrácení již uhrazené ceny zájezdu. Z e-mailové komunikace vedené ve dnech 30. 3. 2020 až 3. 4. 2020 mezi Ing. [příjmení] a žalovanou soud zjistil, že žalovaná komunikovala vývoj situace ohledně zájezdu s Ing. [příjmení]. Provedení dalších v řízení navržených důkazů (výslech žalobce, oddací list žalobce a Ing. [příjmení]) soud pro nadbytečnost odmítl. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci řízení. Provedené listinné důkazy považuje soud za věrohodné, plně prokazující skutkový stav z nich vyplývající. Po zhodnocení důkazů dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobce a Ing. [příjmení] uzavřeli se žalovanou smlouvu o zájezdu, jehož cenu zaplatil žalobce ve dvou platbách v celkové výši 143 814 Kč. Následně žalobce a Ing. [příjmení] od smlouvy odstoupili dopisem doručeným žalované dne 7. 4. 2020, avšak do dnešního dne uhrazenou cenu zájezdu i přes opakované výzvy od žalované neobdrželi. Žalovaná namísto vrácení uhrazené ceny zájezdu vydala žalobci a Ing. [příjmení] poukaz v hodnotě 140 200 Kč podle zákona č. 185/2020 Sb. Pro právní závěr o důvodnosti žaloby je nejprve třeba posoudit otázku aktivní věcné legitimace žalobce, tedy zda je žalobce smluvní stranou smlouvy o zájezdu, tedy zákazníkem. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, zákazníkem je osoba, která má v úmyslu uzavřít nebo uzavře s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu nebo spojených cestovních službách, nebo osoba, v jejíž prospěch byla některá z těchto smluv uzavřena, anebo osoba, které byla smlouva postoupena. Podle ustanovení § 2535 o. z. má zákazník právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu. V takovém případě má zákazník právo na vrácení veškerých uhrazených plateb za zájezd, nemá však právo na náhradu škody. Podle ustanovení § 2536a o. z. při odstoupení od smlouvy pořadatel vrátí bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů po ukončení závazku ze smlouvy, veškeré platby uhrazené zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd, v případech stanovených tímto zákonem pak snížené o odstupné za předčasné ukončení závazku ze smlouvy. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 715/2017, uvádí, že není pochyb o tom, že subjekty občanskoprávních vztahů mohou uzavřít smlouvu i ve prospěch třetí osoby (contractus in favorem tertii), kterou se dlužník (promitent) zavazuje věřiteli (stipulantovi), který jedná vlastním jménem, že bude plnit třetí osobě (terciovi); tato smlouva se však uzavírá bez účasti této třetí osoby. Soud nemá ve světle výše uvedeného pochyb o tom, že žalobce je zákazníkem a stranou smlouvy o zájezdu. Jejího sjednávání se zúčastnil a smlouvu podepsal. Následně též uhradil plnou cenu zájezdu ze svého účtu. Skutečnost, že není ve smlouvě výslovně uveden jako zákazník (a to pouze z důvodu technických omezení použitého formuláře) nemůže mít vliv na jeho postavení jako strany smlouvy. Je tedy osobou aktivně věcně legitimovanou k podání projednávané žaloby. Dále se soud zabýval otázkou, zda se na daný případ aplikuje zákon č. 185/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na odvětví cestovního ruchu, ze dne 16. 4. 2020, jež nabyl účinnosti dne 24. 4. 2020. Podle ustanovení § 2 zákona č. 185/2020 Sb. tento zákon se použije na zájezdy s termínem zahájení od 20. února 2020 do 31. srpna 2020. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 185/2020 Sb. ochranná doba je doba, o kterou se odkládá vrácení plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd, jestliže tento peněžitý dluh vznikl pořadateli zájezdu (dále jen "pořadatel") v důsledku odstoupení od smlouvy o zájezdu podle § [číslo] nebo § 2536 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Podle odst. 2 ochranná doba počíná běžet dnem doručení poukazu na zájezd zákazníkovi a končí dnem 31. srpna 2021, neskončí-li podle tohoto zákona dříve. Podle odst. 3 věty první je-li zákazníkem osoba, která je ke dni doručení oznámení pořadatele o využití ochranné doby držitelem průkazu osoby se zdravotním postižením, osoba vedená v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, osoba těhotná, osoba čerpající mateřskou nebo rodičovskou dovolenou, osoba starší 65 let nebo osamělý rodič pečující o nezaopatřené dítě, ochranná doba končí oznámením zákazníka o odmítnutí poukazu na zájezd. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněného pod č. N [číslo] SbNU 87 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, či ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, uveřejněného pod č. N 64/76 SbNU 867 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, k základním principům, vymezujícím kategorii právního státu, patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Právní teorie i praxe činí přitom rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou, přičemž je obecně akceptováno vymezení této distinkce právní doktrínou. [ulice] retroaktivita "zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace", a to za prvé "stav, že nová úprava dávala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila", a za druhé "novela může měnit právní vztahy vzniklé podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona" (L. Tichý, K časové působnosti novely občanského zákoníku, Právník, [číslo] 1984, s. [číslo]). Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. U retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti. Kritériem přípustnosti výjimek z principu zákazu pravé retroaktivity je legislativní zásada "ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu" (A. [příjmení], Základy práva intertemporálního, [obec a číslo], s. 111). O oprávněné důvěře nelze uvažovat za předpokladu, když právní subjekt s retroaktivní regulací musí, resp. musel počítat. Zákaz retroaktivity právních norem pro oblast práva trestního je výslovně upraven v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jeho působení pro další odvětví práva nutno dovodit z čl. 1 Ústavy. Z výše uvedeného soud dovodil, že na projednávanou věc nelze zákon č. 185/2020 Sb. aplikovat, neboť účinky odstoupení od smlouvy o zájezdu žalobcem nastaly dnem 7. 4. 2020, předmětný zákon však nabyl účinnosti až dne 24. 4. 2020. Aplikací předmětného zákona na projednávaný případ by došlo k porušení principu zákazu zpětné účinnosti právních norem, přičemž soud neshledal důvod pro uplatnění výjimky z tohoto zákazu. Protože na projednávaný případ zákon č. 185/2020 Sb. nedopadá a žalobce prostřednictvím svého zástupce a zástupce Ing. [příjmení] řádně odstoupil od smlouvy o zájezdu podle ustanovení § 2535 o. z. (což bylo mezi stranami nesporné), vznikl žalobci v souladu s § 2536a o. z. nárok na vrácení veškerých plateb za zájezd jím uhrazený. Z těchto důvodů soud rozhodl s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, tedy vyhověl žalobě, jak co do jistiny žalované částky, tak i co do úroku z prodlení z této částky dle ust. § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když žalovaná se do prodlení s úhradou pohledávky dostala ode dne následujícího po uplynutí čtrnáctidenní lhůty určené k vrácení uhrazených plateb (dne 22. 4. 2020). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 49 071 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 753 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 143 814 Kč sestávající z částky 6 860 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby, písemné vyjádření k věci samé a účast u ústního jednání) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 35 800 Kč ve výši 7 518 Kč.