19 C 608/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Krojovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky 1 023 005 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 023 005 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 855 505 Kč od 29. 3. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 20. 12. 2019 domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 023 005 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 855 505 Kč od 29. 3. 2019 do zaplacení. Dle žalobních tvrzení byl rozhodnutím ONV [obec a číslo] ze dne 18. 11. 1987 žalobkyni přidělen k užívání byt [číslo] ve 2. patře v budově [adresa] na adrese [adresa] (dále jen„ Byt“). Zároveň byla mezi žalobkyní a Obvodním podnikem bytového hospodářství [obec a číslo] (pronajímatelem) podepsána dohoda o užívání Bytu na dobu neurčitou. Dne 5. 9. 1989 došlo k vydání stavebního povolení ke stavebním úpravám Bytu, resp. k povolení provést vestavbu do půdního prostoru budovy [adresa], který přiléhá k předmětnému Bytu. Na základě smlouvy o dílo ze dne 14. 4. 1990 byla provedena hrubá půdní vestavba Ing. [jméno] [příjmení] za cenu 260 505 Kč. Takto provedená vestavba byla zničena v důsledku vadné střešní krytiny, kterou do domu zatékala voda, a to i přesto, že žalobkyně opakovaně upozorňovala pronajímatele na nevyhovující stav střechy domu. Z důvodu poškození původní hrubé vestavby došlo dne 1. 9. 2002 ze strany žalobkyně k uzavření smlouvy o dílo se [právnická osoba] s.r.o., která za sjednanou cenu 625 000 Kč bez DPH opravila a dokončila původní vestavbu. Veškeré stavební úpravy pronajatého bytu byly žalovanou podporovány. Půdní vestavba, realizovaná na základě uvedených smluv o dílo, byla plně hrazena žalobkyní. Žalobkyně se nyní žalobou domáhá náhrady investic vynaložených do pronajatého Bytu. Žalovaná neuznala uplatněný nárok a navrhla žalobu zamítnout. Namítla promlčení nároku žalobkyně. Promlčecí doba nároku na zaplacení protihodnoty toho, čím žalobkyně [příjmení] zhodnotila, byla dle žalované tříletá a počala běžet od skončení nájmu Bytu žalobkyní, tj. od 30. 9. 2010. K okamžiku skončení nájmu žalovaná uvedla, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2005, č.j. 10 C 173/2003-53, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, č.j. 19 Cdo 539/2009-187, které nabyly právní moci dne 7. 6. 2010, soud přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu Bytu a uložil jí Byt vyklidit a odevzdat žalované, a to vše do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování. Návrh na uzavření smlouvy o nájmu náhradního ubytování byl žalobkyni doručen dne 2. 12. 2010, avšak k uzavření smlouvy nedošlo. Z tohoto dle žalované vyplývá, že výpovědní doba nájmu Bytu uplynula dnem 30. 9. 2010 a lhůta k vyklizení předmětného Bytu uplynula dnem 17. 12. 2010. I přes výše uvedené nedošlo k dobrovolnému vyklizení bytu a žalobkyně byla z Bytu vyklizena až v rámci následné exekuce soudního rozhodnutí. Exekuční řízení trvalo bezmála 8 let, kdy žalobkyně využila všech procesních instrumentů, k oddálení výkonu rozhodnutí. Žalovaná dále poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. z. 26 Cdo 410/2010 k otázce splnění předpokladů pro vypořádání práva nájemce podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně replikou ze dne 9. 9. 2020, v níž namítala především nesprávnost námitky promlčení uplatněné žalovanou. Dle tvrzení žalobkyně je rozhodným okamžikem skončení nájmu zánik užívání bytu nájemcem, tj. den, kdy je pronajatá věc fakticky vrácena pronajímateli a nikoliv den skončení nájmu výpovědí. Za situace, kdy žalobkyně užívala Byt do 28. 3. 2019, nemohlo dojít k promlčení jejího nároku na úhradu nákladu spojených se změnou věci. Žalobkyně dále tvrdí, že je nezbytné zvážit, zda (a do jaké míry) se provedené investice vůbec dají považovat za změnu věci, kdy na druhé straně by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení žalované. Pro takový případ žalobkyně tvrdí, že se jednalo o investice mimo nájemní vztah, neboť vestavba byla změnou půdního prostoru, nikoliv změnou předmětu nájmu (Bytu). Žalobkyně dále namítala, že žalovanou uplatněná námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy žalobkyně spatřuje v tom, že pokud by uplatnila u soudu svůj požadavek na zaplacení náhrady investic do předmětného Bytu v letech 2010 [číslo] (tj. v promlčecí době počítané od skončení nájemního vztahu výpovědí žalované), pak by se vůči žalované dopouštěla šikanózního výkonu práva, neboť Byt v té době dále užívala. Žalovaná k tomu uvedla, že žalobkyně si byla vědoma zániku nájemního vztahu a přesto dobrovolně nesplnila svou povinnost vyklidit předmětný Byt, stejně jako včas nevyužila svého práva požadovat náhradu investic do předmětu nájmu. Za takové situace nelze dle žalované hodnotit námitku promlčení jako nemravnou. Z nesporných tvrzení stran a provedeného dokazování vzal soud za prokázané níže uvedené skutečnosti: Mezi účastníky došlo dne 14. 12. 1987 k uzavření dohody o užívání bytu [číslo] v budově [adresa] na adrese [adresa], a to na základě rozhodnutím ONV [obec a číslo] ze dne 18. 11. 1987, kterým byl žalobkyni přidělen předmětný Byt, a to s účinností od 1. 12. 1987 (prokázáno rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 18. 11. 1987 a dohodou o užívání bytu ze dne 14. 12. 1987). Dne 19. 7. 1989 bylo u Odboru výstavby ONV v [obec a číslo] zahájeno stavební řízení, jež vyústilo dne 5. 9. 1989 vydáním rozhodnutí o povolení stavby - vestavby jedné obytné místnosti do půdního prostoru domu (prokázáno stavebním povolením ze dne 5. 9. 1989). Realizace půdní vestavby byla prováděna zhotovitelem Ing. [jméno] [příjmení] za cenu 260 505 Kč (prokázáno smlouvou o dílo ze dne 30. 7. 1991) a dále [právnická osoba] s.r.o. za cenu 625 000 Kč bez DPH (prokázáno smlouvou o dílo ze dne 1. 9. 2002). Žalovaná vypověděla žalobkyni nájem bytu žalobou podanou u příslušného soudu dne 1. 9. 2003 a to z důvodu, že žalobkyně coby nájemce neplatila řádně nájemné a služby a to opakovaně v období od září 1999. Soud k výpovědi dané žalobkyni coby nájemci přivolil rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, č.j. 10 C 173/2003-53, jímž dále rozhodl, že nájemní poměr skončí posledním dnem měsíce, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku a že žalobkyně (v uváděném řízení jako žalovaná) je povinna Byt vyklidit a vyklizený pronajímateli odevzdat po uplynutí 15 dnů od zajištění náhradního ubytování. Rozsudek soudu I. stupně byl napaden odvoláním a následně rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. 4. 2010, č.j. 19 Co 539/2009-187 potvrzen. Rozhodnutí soudu, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu Bytu dané žalobkyni, tak nabylo právní moci dnem 7. 6. 2010 (prokázáno citovanými rozhodnutími soudů). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dne 2. 12. 2010 byl žalobkyni doručen návrh na uzavření smlouvy o nájmu náhradního ubytování, který žalobkyně neakceptovala a dále užívala byt až do realizace výkonu rozhodnutí v roce 2019. Ze spisu zdejšího soudu sp. z. 34 EXE 118/2011 má soud za prokázané, že žalovaná podala návrh na výkon rozhodnutí (vyklizení žalobkyně) ke zdejšímu soudu. Usnesení o nařízení exekuce (vyklizení) a pověření soudního exekutora k jejímu provedení bylo vydáno zdejším soudem dne 8.3.2011, č.j. 34 EXE 118/2011-30. Ze soudního spisu sp. z. 34 EXE 118/2011 a vyjádření soudního exekutora k námitkám povinné ze dne 28.4.2020, č.j. 124 EXE 14388/10-737 bylo prokázáno, že žalobkyně byla dne 28. 3. 2019 prostřednictvím soudního exekutora z předmětného bytu nuceně vyklizena a přestěhována do náhradního ubytování - bytu evidenční [číslo] o velikosti 1+1, s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu v [obec a číslo], [ulice a číslo]. Výše uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci řízení. Soud nepochybuje o skutečnostech zjištěných z provedených listinných důkazů, když ostatně ani jedna ze stran námitky vůči důkazům nevznesla. Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci, a proto je dále nehodnotil. Po zhodnocení dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně od roku 1987 užívala předmětný Byt jako nájemce a za úplatu v celkové výši 885 505 Kč bez DPH jej rozšířila o vestavbu vybudovanou dle stavebního povolení v půdním prostoru domu. Vestavba byla řádně povolena příslušným stavebním úřadem, přičemž ze strany žalované nebyl její souhlas s provedenou vestavbou nikdy rozporován. Žalobkyně užívala Byt včetně zhotovené vestavby, přičemž z důvodu neplacení nájemného a služeb spojených s užíváním Bytu žalovaná jako pronajímatel žalobkyni jako nájemci nájem vypověděla výpovědí, k níž bylo přivoleno rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dnem 7. 6. 2010. Dne 2. 12. 2010 zajistila žalovaná žalobkyni náhradní ubytování, které žalobkyně neakceptovala, Byt nevyklidila a užívala jej až do 28. 3. 2019, kdy byla z Bytu vyklizena v rámci exekučního řízení zahájeného v roce 2011. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Podle § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht. Právo žalobkyně na náhradu nákladů spojených se změnou předmětu nájmu vzniklo nepochybně před nabytím účinnosti o.z. dnem 1. 1. 2014, řídí se tudíž dosavadní právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) Dle § 710 obč. zák. ve znění účinném v době výpovědi nájmu Bytu (k 1. 9. 2003) platilo, že nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem, písemnou výpovědí nebo jiným způsobem stanoveným tímto zákonem. Odst. 2 cit. ustanovení stanovilo, že v písemné výpovědi musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit. Výpovědní lhůta nesmí být kratší než tři měsíce a musí skončit ke konci kalendářního měsíce. Výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena druhému účastníkovi, pokud není dále stanoveno jinak. Dle § 711 odst. 1 obč. zák. platilo, že pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu ze zákonem stanovených důvodů, mj. jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (písm. d). Dle odst. 2 jestliže soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu, určí současně, ke kterému datu nájemní poměr skončí; přitom přihlédne k výpovědní lhůtě (§ 710). Výpovědní lhůta počne běžet až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Soud současně rozhodne, že nájemce je povinen byt vyklidit nejpozději do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Má-li nájemce právo na náhradní byt (náhradní ubytování), rozhodne soud, že nájemce je povinen vyklidit byt do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, a stačí-li poskytnutí náhradního ubytování, do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování. Podle § 667 odst. 1 obč. zák. dále platilo, že změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Podle § 451 obč. zák. platilo, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 101 obč. zák. platilo, že pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět z důvodu promlčení nároku žalobkyně. Žalobkyně se domáhá náhrady investic vložených do pronajaté věci (Bytu) se souhlasem žalované coby pronajímatele. Souhlas žalované s investicemi (rozšíření Bytu o vybudovanou půdní vestavbu) lze jednoznačně dovodit z postoje žalované v řízení o povolení stavby. Žalobkyně zároveň netvrdí, že by se žalovaná zavázala k úhradě nákladů žalobkyní vynaložených. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Nejvyšší soud ČR v judikatuře k předmětnému ustanovení obč. zák. dovodil, že právo nájemce podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je vázáno na splnění dvou předpokladů. Prvním z nich jsou změny na věci provedené se souhlasem pronajímatele (bez toho, že by se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů s tím spojených); druhým předpokladem je skončení nájmu jako takového (nikoli snad skončení nájmu s původním pronajímatelem). Účelem citovaného ustanovení je vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to subjektem, jenž je pronajímatelem ke dni skončení nájmu věci (rozsudek z 29. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1138/2005). V ust. § 667 odst. 1 větě čtvrté obč. zák. je upraveno speciální právo nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele; vznik tohoto práva je vázán na zánik nájmu a toto právo se promlčuje v obecné (tříleté) promlčecí době podle § 101 obč. zák.; jde-li o zákonem upravené speciální právo nájemce, které se promlčuje v obecné promlčecí době, nemůže jít o bezdůvodné obohacení (rozsudek z 23. 11. 2010 sp. zn. 26 Cdo 410/2010). V souladu s citovanou judikaturou NS dospěl soud v předmětné věci k závěru, že promlčecí doba nároku žalobkyně na náhradu investic do předmětu nájmu byla ve smyslu ust. § 101 obč. zák. tříletá a počala běžet dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Poprvé mohla žalobkyně nárok uplatnit (právo vykonat) prvého dne po skončení nájmu. V daném případě rozhodnutí soudu, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, nabylo právní moci dnem 7. 6. 2010. Tříměsíční výpovědní doba počala plynout 1. 7. 2010 a uplynula dnem 30. 9. 2010. K tomuto datu skončil nájem bytu žalobkyní. Od 1. 10. 2010 mohla žalobkyně uplatnit u soudu svůj požadavek na náhradu investic do předmětu nájmu. Tříletá promlčecí lhůta však uplynula marně, když žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu až dne 20. 12. 2019. Soud se neztotožnil právním názorem žalobkyně, že rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty má být faktický zánik užívání bytu nájemcem (vystěhování) a nikoliv ukončení nájemního vztahu. Uvedený názor je v rozporu s výše uvedenou judikaturou, jakož i s výslovným zněním rozhodného ustanovení § 667 obč. zák. Dle poukazované judikatury nelze nárok žalobkyně posuzovat dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, když se jedná o zákonem upravené speciální právo nájemce. Námitka promlčení není z důvodů uváděných žalobkyní rozporná s dobrými mravy, neboť nelze rozumně předjímat, že by v případě včasného uplatnění nároku žalobkyní před marným uplynutím promlčecí lhůty měla být žaloba vůči žalované posouzena jako šikanózní výkon práva. Lze proto uzavřít, že žalovaná důvodně namítla promlčení nároku žalobkyně, námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, proto soud žalobu výrokem I. rozsudku bez dalšího zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem

II. Rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení za dva úkony v celkové částce 600 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (tj. vyjádření k žalobě, účast na jednání).