19 C 67/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl soudkyní Mgr. Barborou Hrčkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení částky 23 558 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 23 558 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 305 Kč od 28. 11. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 59,85 % ročně z částky 12 070,74 Kč od 28. 11. 2023 do 19. 12. 2023 ve výši 425,26 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 070,74 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 11. 2023 dosáhne částky 44 524 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou, došlou zdejšímu soudu dne 13. 3. 2025, domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 558 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi účastníky byla dne 15. 3. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), podle které byl žalovanému žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 14 000 Kč se sjednanou úrokovou sazbou 59,85 % ročně, který žalobkyně žalovanému vyplatila na účet dne 15. 3. 2022. Žalovaný měl úvěr splatit ve 48měsíčních splátkách po 881 Kč, své povinnosti ze smlouvy však nesplnil, když úvěr nehradil řádně a včas, pročež se ocitl v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaný na úvěr uhradil do zesplatnění úvěru toliko 15 splátek ve výši 881 Kč a 1 splátku ve výši 1 762 Kč, celkem tedy 14 977 Kč. Ke dni 26. 11. 2023 došlo v souladu se Smlouvou k zesplatnění úvěru, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení: a) částky 13 850,85 Kč odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 747 Kč s příslušenstvím, c) náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 2 600 Kč s příslušenstvím, d) smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s úhradou počínaje 28. 11. 2023 do zaplacení, ke dni podání žaloby tedy ve výši 6 253 Kč, e) úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru 12 070,74 Kč ode dne 28. 11. 2023 do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje úrok v nominální sazbě 59,85 % ročně, od 91. dne prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, f) úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr dle Přílohy č. , hodnota, Smlouvy ve výši 108 Kč.

2. Soud nařídil na , datum, jednání, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. K žalobě se žalovaný nijak nevyjádřil.

3. Z Výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobkyně je držitelkou povolení České národní banky (dále jen „ČNB“) k poskytování spotřebitelských úvěrů.

4. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 15. 3. 2022 a Oznámení o schválení úvěru ze dne 16. 3. 2022soud zjistil, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena písemná smlouva o úvěru, ve které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 14 000 Kč (dále také jen „úvěr“). Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 59,85 % ročně splácet v 48měsíčních splátkách ve výši 810 Kč měsíčně počínaje měsícem po vyplacení úvěru.

6. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni na úvěr za období od dubna 2022 do srpna 2023 celkem 14 997 Kč.

7. Z Dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 15. 3 2022 žalobkyně vyplatila žalovanému na účet č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , který žalovaný označil ve Smlouvě, částku ve výši 14 000 Kč.

8. Z kopie občanského průkazu soud zjistil, že žalobkyně ověřovala pomocí tohoto dokladu totožnost žalovaného.

10. Z dalších soudem provedených důkazů nezjistil soud žádné další skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu ve věci.

11. Provedeným dokazováním vzal soud za prokázané níže uvedené skutečnosti: Žalobkyně jako držitelka povolení ČNB k poskytování spotřebitelských úvěrů uzavřela se žalovaným dne 16. 3. 2022 písemnou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , když akceptovala návrh žalovaného na uzavření smlouvy a informovala ho o výši splátek, jejich četnosti, výši úrokové sazby 59,85 % ročně. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala žalovanému poskytnout na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši, Anonymizováno, 14 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě splácet ve 48měsíčních splátkách ve výši celkem 810 Kč měsíčně počínaje měsícem po vyplacení úvěru. Žalobkyně následně vyplatila žalovanému na jím uvedený účet částku ve výši 14 000 Kč. Žalovaný sjednané smluvní podmínky neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byl žalobkyni uhrazeno celkem 14 997 Kč.

12. Soud se i přes procesní pasivitu strany žalovaného zabýval nejprve otázkou platnosti uzavřené smlouvy.

13. Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

14. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

18. Podle § 1798 o. z. platí ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odst. 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odst. 2).

19. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Na základě výše uvedeného pak soud dospěl k následujícím závěrům. Účastníci mezi sebou uzavřeli dne 16. 3. 2022 smlouvu o úvěru. Žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele s tím, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem a rovněž podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací posuzoval obdobnou věc téže žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90. V něm odvolací soud uzavřel, že úvěrová smlouva na částku 65 000 Kč, kterou měl dlužník splatit v 36měsíčních splátkách, s efektivním úrokovou sazbou 101,79 % ročně a nominální úrokovou sazbou 72,3 % ročně, je za daných skutkových okolností absolutně neplatná, neboť se jedná o lichvu. Soud takto rozhodoval na základě skutkových zjištění, kdy předmětem dokazování bylo i naplnění subjektivního prvku lichvy u tam konkrétně žalované strany na základě její aktivní obrany, a uzavřel, že tento prvek je naplněn, a to spolu s prvkem objektivním v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran důsledkem nemravně vysokého úroku z úvěru.

22. Později Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, řešil nárok téže žalobkyně ze smlouvy o úvěru 70 000 Kč z února 2017 se sjednaným efektivním úrokem ve výši 138,18 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 90 % ročně. Soud I. stupně uzavřel, že v rozhodném období se obvyklá úroková sazba pohybovala okolo 7 % až 15 % ročně, nejvyšší sazby pak okolo 20 % až 26 % ročně. Ujednání o lichevním úroku považoval soud prvního stupně za absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z. a s ohledem na absolutní neplatnost ujednání pak nepřistoupil ani k moderaci sjednané úrokové sazby a žalobě vyhověl pouze co do původní jistiny a smluvních pokut, ve zbytku soud I. stupně žalobu zamítl. Odvolací soud ve výše uvedeném rozsudku shledal závěry soudu I. stupně, pokud jde o naplnění objektivního prvku lichvy, správnými, poukázal na judikaturu z doby před účinností současného občanského zákoníku, která dovodila následující: „Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). Aby bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy.“ Odvolací soud přijal závěr, že byl bezesporu naplněn prvý znak, když mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si (ve věci řešené odvolacím soudem pod sp. zn. , spisová značka, ) v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5násobek čerpané částky. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, který přistoupil k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru, přičemž obvyklý úrok zjišťoval dotazy na banky i nebankovní poskytovatele úvěru, z jejichž odpovědí vyplynulo, že nejvyšší sazby se v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. Odvolací soud za daných okolností dovodil zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedl, že sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší, než je dolní hranice obvyklé úrokové sazby a více než devětkrát vyšší, než je horní hranice; nominální úroková sazba je pak vyšší téměř třináctkrát, resp. šestkrát, než byla obvyklá výše úrokové sazby. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Odvolací soud v daném případě uzavřel, že „mezi plněním obou stran je hrubý nepoměr“. Odvolací soud zdůraznil, že řešená věc je od věci řešené odvolacím soudem dříve v řízení sp. zn. , spisová značka, odlišná v tom, že v důsledku pasivity žalované nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku lichvy. Proto odvolací soud ustanovení o lichvě neaplikoval, přesto však dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z. Dále řešil otázku, zda přichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z., když podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru zde možná není. Je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze dle odvolacího soudu bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ani nijak nezastírá, programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Dle odvolacího soudu by žalobkyně úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ustanovení § 577 o. z. Dále odvolací soud vysvětlil, že vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (§ 576). Proto byla úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a klientem v řešeném případě posouzena jako neplatná podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, absolutně a jako celek.

23. K výši úrokové sazby, kterou lze považovat za souladnou s dobrými mravy se přitom opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, kdy posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % p. a. a sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem.

24. Shodně tak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků v tam řešeném případě (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.

25. Dle výše uvedených právních názorů posoudil zdejší soud i nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 14 000 Kč splatit ve 48měsíčních splátkách s nominální úrokovou sazbou 59,85 % ročně. Tato sazba výrazně převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných úvěrů na spotřebu domácnostem), která v předmětnou dobu činila cca 8 % ročně. Za těchto okolností dospěl soud k závěru, že žalobkyní požadovaná úroková míra je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy.

27. Soud proto smlouvu uzavřenou mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatnou jako celek.

28. Soud proto dále posuzoval, zda je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jistinu či její část jakožto bezdůvodné obohacení. Za daného stavu, kdy žalovaný obdržel od žalobkyně částku 14 000 Kč a žalobkyni uhradil celkem 14 997 Kč, však nemá žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaným uhrazená částka zapůjčenou částku převyšuje. Zbylé nároky žalobkyně pak soud s ohledem na výše uvedené zamítnul.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a za situace, kdy žalovanému žádné náklady řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.