27 C 155/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem JUDr. Lubomírem Janouškem, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky 400 euro s příslušenstvím <b>I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 400 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z této částky za dobu od 4. 5. 2019 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku</b> 1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 400 EUR s příslušenstvím po žalovaném s odůvodněním, že se dne [datum] účastnil letu provozovaného společností žalovaného, pod č. [anonymizováno] [číslo] z [anonymizována dvě slova] do [obec], s plánovaným časem příletu v [údaj o čase] hod., avšak let byl na příletu zpožděn o více než 3 hodiny a do cílové destinace žalobce dorazil v [anonymizováno] hod následujícího dne. Dle Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě při odepření nástupu do letadla, zrušení nebo významného zpoždění letů a v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora (rozhodnutí STURGEON C – 402/07; NELSON, TUI C -581/10) se na cestující zpožděných letů aplikují práva, která přísluší cestujícím zrušených letů a žalobci tak vznikl nárok dle čl. 7 Nařízení, na zaplacení shora uvedené částky.

2. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby s odůvodněním, že nárok je promlčen, neboť žalobce svůj nárok uplatnil až dne [datum] a dle ustanovení § 2553 o. z., tak měl učinit do 6 měsíců od uskutečnění cesty a jeho nárok tak zaniknul. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 18Co 265/2019 – 62, v němž Městský soud v Praze dovodil, že„ pojem přepravní řád uvedený v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí, mj. i nárok na paušalizovanou náhradu škody dle čl. 7 Nařízení.

3. Na základě provedené dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

4. Mezi žalobcem a žalovaným bylo nesporné, že se žalobce dne [datum] účastnil letu provozovaného společností žalovaného č. [anonymizováno] [číslo] z [anonymizována dvě slova] do [obec], s plánovaným časem příletu v [údaj o čase] hod., a že tento let byl na příletu zpožděn o více než 3 hodiny a do cílové destinace žalobce dorazil v [anonymizováno] hod následujícího dne. Uvedené skutečnosti též vyplývají i z údajů na elektronické letence s číslem rezervace [anonymizováno] a z fotografie informačního panelu na letišti [jméno] [jméno] v [obec].

5. Z výzvy ze dne 11. 4. 2019 a potvrzení o podání zásilky má soud za prokázané, že nárok žalobce vůči žalovanému uplatnil dne [datum].

6. Soud po té posoudil každý důkaz zvlášť, všechny v souvislostech a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

7. Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze, vydaného pod č. j. 18Co 265/2019 – 62, vydaného dne 23. 10. 2019, otázka, zda Nařízení Rad (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z.

8. Argumentace žalobce spočívající v tom, že uvedené rozhodnutí bylo Ústavním soudem dne 10. 3. 2020, pod sp. zn. IV. ÚS 286/20 zrušeno a věc vrácena k novému rozhodnutí a projednání, je lichá a zavádějící, neboť uvedené rozhodnutí nebylo Ústavním soudem zrušeno z důvodu, že v rozhodnutí vyjádřený názor Městského soudu byl nesprávný, ale ke zrušení rozhodnutí došlo z důvodu chybného poučení o opravných prostředcích, čímž došlo dle názoru Ústavního soudu, k porušení ústavního práva na soudní ochranu, pokud jí stěžovatelce bylo (nesprávně) v poučení o dovolání sděleno, že dovolání proti napadanému rozhodnutí není přípustné.

9. Otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., je přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby.

10. Shodně stanoví Evropská komise, ve výkladových stanoviscích (Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. Dvouletá promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit.

11. Podle ustanovení § 2553 odst. 1 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravy, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odstavce třetího práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.

12. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůta, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). Vzhledem k tomu, že přeprava byla provedena dne [datum], prvním dnem, kdy tak mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny byl den [datum] a nárok se tak promlčel dnem [datum], když žalobce svá práva u dopravce uplatnil až dne [datum]. Soud proto žalobu zamítnul.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl zcela úspěšný. Má nárok na náhradu nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za úkon dle vyhl. č. 251/2015 Sb. V řízení žalovaný učinil celkem 3 úkony (příprava, vyjádření k žalobě, účast u jednání). Celkem tak náhrada nákladů činí 900 Kč.