27 C 336/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl soudcem JUDr. Lubomírem Janouškem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Markem Indrou sídlem Čechyňská 361/16, 602 00 Brno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 12 579 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení a dále co do částky , částka, a dále co do úroku z prodlení ve výši 14.75 % ročně z částky , částka, za dobu od , datum, do , datum, , zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce , částka, , a to k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky, jíž se domáhal s odůvodněním, že s žalovaným uzavřel ve formě komunikace na dálku dne , datum, smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky , částka, , kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 40 % p. m. zpět, což neučinil.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil a má za prokázané, že žalovaný obdržel od žalobce částku , částka, a to bezhotovostně na účet č. , č. účtu, , a to z účtu žalobkyně vedeného pod č. , č. účtu, dne , datum, .

4. Soud na naopak nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, neboť smlouva o úvěru založená do spisu neobsahuje ani vlastnoruční ani elektronický podpis žalovaného ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 295/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru v elektronické transakce, nelze dojít k závěru, že by žalovaný v tomto směru učinil projev vůle, není za prokázané, že by žalobcům tvrzené telefonní číslo , tel. číslo, skutečně patřilo žalovanému.

5. Z provedeného dokazování dále nevyplynulo, že by poskytovatel úvěru (žalobce) postupoval dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (účinném od , datum, ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnout jistinu spotřebitelského úvěru v podobě přiměřené jeho možnostem.

6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje7. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

8. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

11. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní, a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není tak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě čl. 10 či čl. 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne , datum, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem její správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů uvolit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoliv odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (usnesení Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne , datum, ).

12. S ohledem na výše uvedené si soud musel položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Čl. 8 Směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže v citovaném článku je výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, resp. dotčených orgánů. Čl. 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy povinny státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující, tyto charakteristiky nemůže splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. , adresa, část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvu o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnosti smlouvy. Na tento problém upozorňuje rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne , datum, Radlinger a Radlingerová (C-377/14). Těmito skutečnostmi je tak výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž zásadním způsobem snížen její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nad to proklamuje, že „především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“13. Z tohoto lze usuzovat, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránění zadlužování obyvatel.

14. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajištujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně, viz např. rozsudky ze dne , datum, , jméno FO, EDITORIAL a SALVAT EDITORES (C-240/98 až C-244/98), ze dne , datum, , PANNON GSM (C-243/08) ze dne , datum, , FABER (C-497/13) a ze dne , datum, , PROFI-CREDIT POLSKA (C-473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení spotřebitele.

15. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je zákonem o spotřebitelském úvěru, ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti je pak absolutní neplatnost smlouvy, o čemž svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z , datum, ve věci C-679/18.

16. Rozpor v předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU v rozhodnutí ze dne , datum, , , Anonymizováno, -, Anonymizováno, (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnost, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, když odpovídal na otázky položené Okresním soudem v , adresa, , který pojal důvodné pochybnosti, zda je vázán doslovným zněním české právní úpravy, která sankci v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele podmiňuje návrhem spotřebitele, nebo je naopak povinen aplikovat uvedenou sankci z úřední povinnosti, tzn., zda eurokonformní výklad směrnice 2008/48/ES umožňuje z úřední povinnosti aplikovat sankci stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebo zda je takový postup již výkladem contra legem, odpověděl tak, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.

17. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

18. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by splnil povinnost danou jí shora uvedeným ustanovením, tak i v případě, kdy by smlouva byla shledána platnou z hlediska kontraktačního procesu, tak je naplněn důvod neplatnosti dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Lze doplnit, že tím, že se žalobkyně nedostavila k jednání, vyloučila se z možnosti poskytnutí poučení podle §118a odst. 1,3 o.s.ř., o tom, aby tvrdila všechny pro řízení rozhodné skutečnosti a navrhl k jejich prokázání důkazy. Poučení podle §118a o. s. ř. se totiž poskytují jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobí, že se mu příslušného poučení nedostane (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , v:www.nsoud.cz, rozh. Městského soudu v Praze sp.zn. , spisová značka, aj. ). Podmíněná žádost žalobkyně o odročení jednání pro případ, že by soud neměl shora uvedenou skutečnost za prokázanou, není způsobilým procesním úkonem, pro svou podmíněnost, neboť i procesní úkon musí splňovat kritérium určitosti; nikoliv vykazovat nahodilost plynoucí z uvážení soudu nad prokázaným skutkovým stavem. Takovým způsobem by soud nejednal nestranně, tak jak mu ukládá ustanovení čl. 81 odst. 1 Ústavy. Žádost žalobkyně nesplňuje ani požadavky ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť odročení jednání je vázáno na důležitý důvod, jímž však nemůže být nesplnění procesních povinností žalobce, tj. povinností tvrzení a povinnosti důkazní. Označení důkazu a navrhnutí jeho provedení, tak musí být z povahy věci samé učiněno jednoznačným způsobem, tak aby bylo patrné, zda takovým úkonem účastník řízení důkaz navrhuje či nikoliv. Pro úplnost soud dodává, že nelze plnění důkazní povinnosti přesouvat na soud, vyjma situací, kdy předložení důkazu není pro účastníka řízení objektivně dosažitelné.

20. V řízení dále nebylo prokázané, že by žalovaný poskytnutou částku vrátil.

21. Nárok žalobkyně tak soud posoudil dle zásad o bezdůvodném obohacení dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, podle kterého žalovaný je povinen vrátit, co obdržel bez právního důvodu. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobci nárok úrok z prodlení, naopak žalobci nevznikl nárok na smluvní úrok, neboť tohoto se žalobce domáhal z neplatně uzavřené smlouvy. Úrok z prodlení soud přiznal za dobu, kdy byl žalovaný prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky a to až na základě předžalobní výzvy, učiněné právním zástupcem žalobkyně, zaslané dne , datum, . Soud naopak nemá za prokázané, že by výzva ze dne , datum, byla žalovanému alespoň odeslána.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 11,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,65 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,35 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .