27 C 91/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem JUDr. Lubomírem Janouškem, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátkou Mgr. Michaelou Patočkovou sídlem Čechyňská 14a, 602 00 Brno proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 34 065 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky , částka, s příslušenstvím po žalované s odůvodněním, že s žalovanou prostřednictvím komunikace na dálku uzavřel předchozí věřitel, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., dne , datum, smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky , částka, , kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši , částka, a spolu s úrokem ve výši , částka, zpět. Žalovaná svoji povinnost nesplnila. Pohledávku původní věřitel postoupil na společnost , právnická osoba, ., která tuto pohledávku postoupila na žalobce.

2. Na základě provedeného dokazování soud nemá za prokázané, že by došlo k uzavření smlouvy o úvěru, neboť smlouva o úvěru založená do spisu neobsahuje ani vlastnoruční ani elektronický podpis žalovaného ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 295/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru v elektronické transakce, nelze dojít k závěru, že by žalovaná v tomto směru učinila projev vůle, údaj o provedení „podpisu elektronickým kódem“ ničeho nevypovídá o tom, jakým způsobem a kým měla být souhlasná vůle s obsahem smlouvy projevena.

3. Z potvrzení o provedení peněžní transakce a to poskytnutí částky , částka, na účet č. , č. účtu, bez dalšího neprokazuje, že uvedené prostředky byly převedeny na účet, k němuž má dispoziční právo žalovaná.

4. Z provedeného dokazování dále nevyplynulo, že by poskytovatel úvěru postupoval dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (účinném od , datum, ), podle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnout jistinu spotřebitelského úvěru v podobě přiměřené jeho možnostem.

5. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

7. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

10. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní, a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není tak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě čl. 10 či čl. 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne , datum, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem její správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů uvolit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoliv odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (usnesení Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne , datum, ).

11. S ohledem na výše uvedené si soud musel položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Čl. 8 Směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže v citovaném článku je výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, resp. dotčených orgánů. Čl. 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy povinny státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující, tyto charakteristiky nemůže splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. , adresa, část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvu o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnosti smlouvy. Na tento problém upozorňuje rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne , datum, Radlinger a Radlingerová (C-377/14). Těmito skutečnostmi je tak výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž zásadním způsobem snížen její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nad to proklamuje, že „především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“12. Z tohoto lze usuzovat, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránění zadlužování obyvatel.

13. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajištujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně, viz např. rozsudky ze dne , datum, , jméno FO, EDITORIAL a SALVAT EDITORES (C-240/98 až C-244/98), ze dne , datum, , PANNON GSM (C-243/08) ze dne , datum, , FABER (C-497/13) a ze dne , datum, , PROFI-CREDIT POLSKA (C-473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení spotřebitele.

14. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je zákonem o spotřebitelském úvěru, ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti je pak absolutní neplatnost smlouvy, o čemž svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z , datum, ve věci C-679/18.

15. Rozpor v předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU v rozhodnutí ze dne , datum, , OPR-FINANCE (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnost, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, když odpovídal na otázky položené Okresním soudem v , adresa, , který pojal důvodné pochybnosti, zda je vázán doslovným zněním české právní úpravy, která sankci v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele podmiňuje návrhem spotřebitele, nebo je naopak povinen aplikovat uvedenou sankci z úřední povinnosti, tzn., zda eurokonformní výklad směrnice 2008/48/ES umožňuje z úřední povinnosti aplikovat sankci stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebo zda je takový postup již výkladem contra legem, odpověděl tak, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.

16. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

17. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že by původní poskytovatel úvěru splnil povinnost danou mu shora uvedeným ustanovením, tak i v případě, kdy by smlouva byla shledána platnou z hlediska kontraktačního procesu, tak je naplněn důvod neplatnosti dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Na nárok žalobce lze tak pohlížet z hledisek zásad o bezdůvodném obohacení, avšak v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná obohatila na úkor žalobce.

19. Lze doplnit, že tím, že se žalobce nedostavil k jednání, vyloučil se z možnosti poskytnutí poučení podle §118a odst. 1,3 o.s.ř., o tom, aby tvrdil všechny pro řízení rozhodné skutečnosti a navrhl k jejich prokázání důkazy. Poučení podle §118a o. s. ř. se totiž poskytují jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobí, že se mu příslušného poučení nedostane (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , v:www.nsoud.cz, rozh. Městského soudu v Praze sp.zn. , spisová značka, aj. ). Podmíněná žádost žalobce o odročení jednání pro případ, že by soud neměl shora uvedenou skutečnost za prokázanou, není způsobilým procesním úkonem, pro svou podmíněnost, neboť i procesní úkon musí splňovat kritérium určitosti; nikoliv vykazovat nahodilost plynoucí z uvážení soudu nad prokázaným skutkovým stavem. Takovým způsobem by soud nejednal nestranně, tak jak mu ukládá ustanovení čl. 81 odst. 1 Ústavy. Žádost žalobce nesplňuje ani požadavky ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť odročení jednání je vázáno na důležitý důvod, jímž však nemůže být nesplnění procesních povinností žalobce, tj. povinností tvrzení a povinnosti důkazní. Označení důkazu a navrhnutí jeho provedení, tak musí být z povahy věci samé učiněno jednoznačným způsobem, tak aby bylo patrné, zda takovým úkonem účastník řízení důkaz navrhuje či nikoliv. Pro úplnost soud dodává, že nelze plnění důkazní povinnosti přesouvat na soud, vyjma situací, kdy předložení důkazu není pro účastníka řízení objektivně dosažitelné.

20. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.