28 C 6/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Hovorkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované za účasti vedlejšího účastníka: právnická osoba . sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o náhradu škody, částečným rozsudkem pro uznání ve vztahu k výroku

I.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 662 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 262 023 Kč od 15. 1. 2014 do 15. 6. 2014, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 200 Kč od 3. 2. 2018 do 12. 2. 2018, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 102 716 Kč spolu se zákonným úrokem z prodleníve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. 10. 2017 do zaplacení,ve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. 11. 2017 do zaplacení,ve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení,ve výši 8,05 % ročně, z částky 23 625 Kč od 16. ledna 2018 do zaplacení,ve výši 8,05 % ročně z částky 8 216 Kč od 16. 2. 2018 do zaplacení,to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 197 216 Kč spolu se zákonným úrokem z prodleníve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení,ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 9. 2017 do zaplacení,ve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. 10. 2017 do zaplacení,ve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. 11. 2017 do zaplaceníve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení,ve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. ledna 2018 do zaplacení,ve výši 8,05 % ročně z částky 8 216 Kč od 16. 2. 2018 do zaplacení,se zamítá.

IV. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 37 452 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 12. 1. 2018 domáhala na žalované náhrady škody ve výši 262 023 Kč způsobené při výkonu advokacie. Dne 20. 12. 2006 uzavřela žalobkyně pracovní smlouvu se společností , právnická osoba, se vznikem pracovního poměru od 1. 1. 2007. Dne 1. 6. 2010 žalobkyně nastoupila na mateřskou dovolenou, na kterou navázala rodičovskou dovolenou v trvání do tří let věku dítěte. Rodičovskou dovolenou ukončila dne 21. 7. 2013. Žalovaná převzala dne 26. 6. 2013 od žalobkyně plnou moc k zastupování žalobkyně v pracovně právním sporu se zaměstnavatelem. Žalovaná ještě před nástupem žalobkyně do zaměstnání zahájila jednání se zaměstnavatelem žalobkyně ohledně jejího nástupu ve zkráceném pracovním úvazku. Toto zaměstnavatel odmítl, a proto se žalobkyně rozhodla právo uplatnit svépomocí a do zaměstnání docházela na 4 hodiny denně. Zaměstnavatel dal dne 24. 9. 2013 z tohoto důvodu žalobkyni výpověď z pracovního poměru. Poté, co žalobkyně i ve výpovědní lhůtě pokračovala v uplatňování svého zákonného práva na zkrácený úvazek svépomocí, obdržela od zaměstnavatele dne 21. 10. 2013 rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru. V obou případech žalobkyně oznámila zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání. Žalobkyně přitom v době obdržení výpovědi i rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru zjistila, že je opět těhotná. Jelikož zaměstnavatel na oznámení těhotenství nereagoval, podala žalovaná, která žalobkyni zastupovala žalobu o určení neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru. Následně obdržela odpověď zaměstnavatele, v níž uznal, že okamžité zrušení pracovního poměru je pro rozpor se zákonem neplatné, na platnosti výpovědi však trval, jelikož se domníval, že je sporné, zda v den podání výpovědi byla žalobkyně těhotná. Vyplatil žalobkyni náhradu mzdy za období od okamžitého zrušení pracovního poměru do ukončení výpovědní doby a odvedl za ni všechny odvody na sociální a zdravotní pojištění. Z tohoto důvodu vzala žalovaná žalobu v části týkající se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dne 4. 3. 2014 zpět. Dne 29. 5. 2014 byl , soud, vydán rozsudek č. j. , spisová značka, , kterým bylo řízení v této části zastaveno. Soud dále rozhodl, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Oba uvedené výroky jsou pravomocné. Ve třetím výroku soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení s tím, že ve sporu nebyla procesně úspěšná, protože v důsledku toho, že byla žaloba vzata v části týkající se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zpět, došlo k ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru, když je dle ustálené judikatury možné úkon směřující k ukončení pracovního poměru zneplatnit pouze výrokem soudu, případně dohodou stran učiněnou v rámci soudního řízení. Žalobkyně se prostřednictvím žalované vůči tomuto výroku odvolala a odvolací soud potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu usnesením č. j. , spisová značka, ze dne 27. 1. 2015. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dovolání, které bylo odmítnuto. Žalovaná argumentovala tím, že šlo o absolutně neplatný právní úkon, a že v soudním řízení došlo k narovnání, kdy věc nebyla nadále spornou. Tato argumentace byla použita i v řízení o určení, že pracovní poměr trvá, které iniciovala, a které bylo vedeno u , soud, sp. zn. , spisová značka, . Obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 žalobu zamítl, , soud, následně odvolání žalované vůči tomuto rozhodnutí vyhověl a rozhodnutí změnil rozsudkem č. j. , spisová značka, tak, že pracovní poměr žalobkyně trvá. Rozhodnutí nabylo právní moci 4. 12. 2016. Zaměstnavatel tento rozsudek nerespektoval, neumožnil žalobkyni nástup do zaměstnání a podal dovolání. Dne 6. 9. 2017 , soud, rozsudkem č. j. , spisová značka, uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení , soud, , který následně rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 žalobu zamítl. Žalobkyni tedy pracovní poměr skončil okamžitým zrušením pracovního poměru pro porušení povinností dne 21. 10. 2013. Žalovaná tak žalobkyni způsobila škodu na ušlé mzdě za období od 1. 12. 2013 do 17. 5. 2014 ve výši 262 023 Kč. Podáním ze dne 15. 8. 2019 rozšířila žalobkyně návrh o náhradu škody za ušlou mzdu od 3. 7. 2017 do 10. 1. 2018 ve výši 300 908 Kč, nepřiznané peněžité pomoci v mateřství ve výši 164 889 Kč a náhradu nákladů řízení, které uhradila za vedení soudních sporů, ve výši 21 200 Kč.

2. Žalovaná nárok žalobkyně odmítla jako nedůvodný. Měla za to, že rozhodnutí , soud, je nesprávné a protiprávní (uvedla, že se bude domáhat jeho zrušení Ústavním soudem) a škoda tedy vznikla nesprávným rozhodnutím soudu. Zákoník práce § 19 písm. d) zavedl absolutní neplatnost právních úkonů v rozsahu rozhodném pro posouzení tohoto sporu pouze v průběhu let 2012 a 2013. Zaměstnavatel žalobkyně porušil zákaz podat okamžité zrušení pracovního poměru v ochranné lhůtě a zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance i zásadu rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jeho diskriminace (diskriminace zaměstnankyně pečující o malé dítě). Okamžité zrušení pracovního poměru podaného zaměstnavatelem žalobkyni v tzv. ochranné lhůtě je absolutně neplatným právním úkonem. Prekluzivní lhůta pro podání žaloby je pouze rozvinutím institutu relativní neplatnosti, jeho upřesněním resp. časovým vymezením. Je zcela kontraindikatorní a nesmyslná u absolutně neplatného právního úkonu, který je neplatný ze zákona, nemusí být žalován, každý musí tuto neplatnost respektovat a přihlížet k ní. Absolutní neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je s ohledem na dikci zákona platného v době realizace úkonu nezpochybnitelná. V rámci soudního řízení došlo k dohodě, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a pracovní poměr trvá. Zaměstnavatel ve svém vyjádření ze dne 24. 1. 2014 souhlasně potvrdil, že na základě oznámení žalobkyně doložené lékařským potvrzením, že je těhotná, došel k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a okamžitě doplatil mzdu. Za těchto okolností se zdálo zcela nadbytečné a formalistické a nespravedlivě přísné požadovat, aby trvání pracovního poměru bylo výslovně soudem deklarováno, jak uzavřel , soud, .

3. Vedlejší účastník vznesl námitku promlčení nároku na náhradu mzdy od 1. 12. 2013 do 17. 5. 2014, k němuž došlo dne 29. 5. 2017. Dále uvedl, že se v žalobkyni nikdy nesnažil vyvolávat dojem, že nemá svou pohledávku vymáhat.

4. Ve věci bylo dne 1. 10. 2020 rozhodnuto mezitímním rozsudkem č. j. , spisová značka, tak, že nárok žalobkyně na náhradu škody byl uznán po právu, soud přitom nepřisvědčil námitce promlčení. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 11. 2020, poté, co žalovaná a vedlejší účastník vzali zpět svá odvolání.

5. Na ústním jednání konaném dne 15. 6. 2021 neměla žalovaná k výši vypočtené náhrady připomínky, požádala však soud, aby využil svého moderačního práva a použil ustanovení § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“), a zkrátil dobu výplaty náhrady na 6 měsíců.

6. Vedlejší účastník na straně žalované uvedl s odkazem na rozhodnutí , soud, č. j. , spisová značka, , že žalobkyně měla možnost si v mezidobí zajistit jiné zaměstnání a tím by škoda nebyla tak vysoká. Připojil se k návrhu žalované na moderaci podle § 69 odst. 2 ZP.

7. Z Pracovní smlouvy č. , číslo, ze dne 20. 12. 2006 a Změny mzdového a funkčního zařazení ze dne 1. 10. 2009 soud zjistil, že žalobkyni byl stanoven tarifní plat ve výši 47 250 Kč měsíčně.

8. Z rozhodnutí , právnická osoba, o odvolání proti rozhodnutí , právnická osoba, ve věci nároku na peněžitou pomoc v mateřství ze dne 11. 3. 2019 soud zjistil, že odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí potvrzeno. Žalobkyně podala dne 23. 5. 2014 žádost o peněžitou pomoc v mateřství s nástupem od 17. 5. 2014. V řízení bylo rozhodnuto, že pojištění žalobkyně zaniklo dne 21. 10. 2013, žádost byla podána po uplynutí ochranné 180-ti denní ochranné lhůty, a z tohoto důvodu nebyl žalobkyni nárok přiznán.

9. Z výpisu z účtu ze dne 2. 2. 2018 soud zjistil, že žalobkyně uhradila dne 2. 2. 2018 částku 21 200 Kč na účet č. , č. účtu, s poznámkou , spisová značka, .

10. Z ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2018 soud zjistil, že žalovaná za žalobkyni podala ústavní stížnost proti rozsudku , soud, č. j. , spisová značka, , rozsudku , soud, , č. j. , spisová značka, , rozsudku , soud, , č. j. , spisová značka, , rozsudku , soud, , č. j. , spisová značka, .

11. Z informace Ústavního soudu o registraci návrhu na zahájení řízení ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. , spisová značka, soud zjistil, že Ústavní soud dne 26. 3. 2018 oznámil žalované obdržení návrhu podaného za žalobkyni na zahájení řízení, registrován pod sp. zn. , spisová značka, .

12. Z plné moci žalobkyně ze dne 26. 6. 2013 soud zjistil, že žalobkyně udělila žalované dne 26. 6. 2013 plnou moc k zastupování ohledně nároků vyplývajících z pracovněprávního vztahu žalobkyně se společností , právnická osoba, .

13. Z výpovědi z pracovního poměru pro soustavné porušování povinností ze dne 24. 9. 2013 soud zjistil, že zaměstnavatel dne 24. 9. 2013 vypověděl žalobkyni pracovní poměr pro soustavné porušování povinností spočívající v nedodržování pracovní doby.

14. Z oznámení o trvání na dalším zaměstnání ze dne 21. 10. 2013 soud zjistil, že žalobkyně oznámila zaměstnavateli dne 21. 10. 2013, že trvá na svém dalším zaměstnání.

15. Z okamžitého zrušení pracovního poměru pro porušení povinnosti ze dne 21. 10. 2013 soud zjistil, že zaměstnavatel žalobkyni dne 21. 10. 2013 oznámil okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinnosti spočívající v nedodržování pracovní doby.

16. Z návrhu smíru ze dne 31. 1. 2019 soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalované dne 31. 1. 2019 návrh na smír na základě informace žalované, že vedlejší účastník je ochoten návrh smíru ve věci náhrady škody projednat.

17. Z návrhu smíru ze dne 22. 5. 2019 soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalované dne 22. 5. 2019 protinávrh na smír.

18. Z e-mailové komunikace mezi vedlejším účastníkem a žalobkyní ze dnů 25. 4. 2019 až 24. 6. 2019 a z odpovědi žalované soud zjistil, že mezi vedlejším účastníkem a žalobkyní probíhalo jednání o smíru.

19. Ze spisu , soud, sp. zn. , spisová značka, soud zjistil, že žalobkyně udělila žalované plnou moc dne 26. 6. 2013, žaloba byla podána dne 16. 1. 2013, zpětvzetí v části týkající se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru bylo soudu doručeno dne 4. 3. 2015, řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno dne 29. 5. 2014. Pro účely posouzení nároku na náhradu nákladů řízení soud uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru již nemůže být po doručení zaměstnanci dodatečně odvoláno nebo zrušeno, své účinky může pozbýt jedině na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné nebo na základě dohody o sporných nárocích uzavřené v průběhu řízení u soudu. K odvolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů, toto rozhodnutí , soud, potvrdil. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti. K otázce, za jakých podmínek může okamžité zrušení pracovního poměru ztratit své účinky, odkázal na rozsudek , soud, sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, , kdy dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku nemůže být tím, kdo je učinil dodatečně odvoláno (zrušeno), a že své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích uzavřené v průběhu řízení u soudu.

20. Ze spisu , soud, sp. zn. , spisová značka, soud zjistil, že žaloba na určení, že pracovní poměr žalobkyně trvá, byla podána žalovanou dne 21. 10. 2015. Rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 byla žaloba zamítnuta s odkazem na rozsudek , soud, sp. zn. , spisová značka, ze dne 29. 5. 2014, kdy pro účely posouzení nároku na náhradu nákladů řízení uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru již nemůže být po doručení zaměstnanci dodatečně odvoláno nebo zrušeno, své účinky může pozbýt jedině na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné nebo na základě dohody o sporných nárocích uzavřené v průběhu řízení u soudu. Odkázal přitom na rozsudek , soud, sp. zn. , spisová značka, . Dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by účastníci uzavřeli v písemné formě dohodou s vůlí narovnat mezi sebou sporné právní vztahy. K odvolání žalobkyně , soud, rozsudkem č. j. , spisová značka, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že pracovní poměr trvá. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (zaměstnavatel) dovolání, na základě kterého , soud, rozsudek , soud, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení , soud, rozsudek , soud, dne 10. 1. 2018 potvrdil, právní moc nastala dne 4. 2. 2018. Žalobkyní podaná ústavní stížnost byla odmítnuta s odůvodněním, že prostředkem nápravy v posuzované věci bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2018 č. j. , spisová značka, , který stěžovatelka nevyčerpala, ač byla o jeho uplatnění řádně poučena.

21. Z Oznámení škodné události profesní odpovědnosti advokátů k rámcové pojistné smlouvě č. , číslo, doručené společnosti , právnická osoba, dne 11. 1. 2018 soud zjistil, že žalovaná jako příčinu vzniku škody uvedla, že žalobu vzala zpět s přihlédnutím k absolutní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.

22. Rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. , spisová značka, , byla žalované a vedlejšímu účastníku uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 727 382 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 262 023 Kč od 16. 6. 2014 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 47 250 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 47 250 Kč od 16. 9. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 47 250 Kč od 16. 10. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 47 250 Kč od 16. 11. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 47 250 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 47 250 Kč od 16. 1. 2018 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 16 432 Kč od 16. 2. 2018 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 21 200 Kč od 13. 2. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 165 424 od 15. 3. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); výrokem II. byla žaloba ve výši 976 Kč od 16. 2. 2018 do zaplacení zamítnuta (tj. ohledně nároku na zaplacení škody za ušlou mzdu za leden 2018 ve výši 17 408 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16.2.2018 do zaplacení).

23. Proti rozsudku podali žalovaná i vedlejší účastník odvolání. Podáním ze dne 30. 7. 2021 (vedlejší účastník) a 1. 8. 2021 (žalovaná) vzali odvolání zpět co do části výroku I. shora uvedeného rozsudku, v níž jsou povinni žalovaná a vedlejší účastník zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 427 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 262 023 Kč od 16. 6. 2014 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 200 Kč od 13. 2. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 165 424 od 15. 3. 2019 do zaplacení.

24. Oba setrvali na svém odvolání do té části výroku I. tohoto rozsudku, v níž jsou žalovaná a vedlejší účastník povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 299 932 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 9.2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 10. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 11. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 1. 2018 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 432 Kč od 16. 2. 2018 do zaplacení.

25. Odvolací soud řízení co do částky 427 450 Kč s příslušenstvím zastavil a ve zbytku v částce 299 932 Kč s příslušenstvím rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že rozsudek postrádal ucelenou a srozumitelnou konstrukci rozhodnutí, z níž by bylo patrné, jaké konkrétní skutečnosti měl soud za prokázané, případně které převzal ze shodných tvrzení účastníků řízení a jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci, aritmetický výpočet chybný a nikterak nekorespondoval ani s výrokovou částí rozhodnutí, nevypořádal se řádně s návrhem na použití moderace podle § 69 odst. 2 zákoníku práce a nepřihlédl ani k namítanému rozsudku , soud, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , spisová značka, . Dále přisvědčil námitce vedlejšího účastníka, který argumentoval, že není osobou solidárně odpovědnou se žalovanou za žalobkyní tvrzenou újmu, že vedlejšímu účastníku nelze uložit povinnost k náhradě vzniklé škody, ať již žalobkyně dovozovala jakékoliv závěry, resp. jeho finanční disponibilitu.

26. V dalším řízení byla žalobkyně poučena, aby dotvrdila, zda se po skončení rodičovské dovolené zajímala o nějaké další zaměstnání. Tato společně s žalovanou uvedla, že v den, kdy jí byla ukončena rodičovská dovolená, společně se žalovanou chtěly navštívit zaměstnavatele, ale ten jim zabránil ve vstupu s tím, že dosud není ukončeno soudní řízení. Poté se již o další zaměstnání nezajímala, neboť se u ní projevili zdravotní obtíže, pro které byla léčena již v minulosti (, Anonymizováno, ze dne 12. 10. 2016 a 21. 3. 2018).

27. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. , spisová značka, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 299 932 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobkyně udělila žalované plnou moc k zastupování ve všech věcech. Žalovaná podala dne 16. 1. 2013 žalobu na určení neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně. Poté co zaměstnavatel oznámil žalobkyni, že okamžité zrušení pracovního poměru je v rozporu se zákonem pro těhotenství žalobkyně, vzala žalovaná žalobu v této části zpět a soud řízení v této části zastavil. Pracovní poměr žalobkyně skončil na základě řízení vedeného pod sp. zn. , spisová značka, okamžitým zrušením pracovního poměru pro porušení povinností dne 21. 10. 2013. Žalovaná tím, že vzala žalobu v části týkající se návrhu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zpět, pochybila a způsobila tím žalobkyni škodu ve výši ušlé mzdy (viz. usnesení , soud, č. j. , spisová značka, ze dne 30. 9. 2015), když okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku nemůže být tím, kdo jej učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno), přičemž účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích uzavřené v průběhu řízení u soudu. Pokud by tedy žalovaná nevzala žalobu zpět, , soud, by rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, stejně jako výpověď, a žalobkyni by nevznikla škoda ve výši ušlé mzdy. Při výpočtu výše škody na ušlé mzdě soud vycházel z hrubé mzdy stanovené pracovní smlouvou ve výši 47 250 Kč. Tuto vypočetl za období 3. 7. 2017 do 2. 1. 2018 částkou 47 250 měsíčně (6x) a leden 2018 za 8 pracovních dnů po 2 054 Kč, celkem 299 932 Kč. Pokud se jedná o návrh žalované a vedlejšího účastníka na použití moderace podle § 69 odst. 2 ZP, posoudil soud nárok žalobkyně nikoli jako náhradu mzdy, ale jako náhradu škody, která byla stanovena ve výši ušlé mzdy a dalších nároků, které jí vznikly, neboť žalovaná porušila své povinnosti vyplývající z výkonu advokacie. Proto nepřihlédl k závěrům rozsudku , soud, č. j. , spisová značka, .

28. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. V odvolání uvedla, že soud v rozsudku pouze uzavřel, že by žalobkyně ve sporu uspěla a získala náhradu mzdy za období od 3. 7. 2017 do 2. 1. 2018, přičemž se již nezabýval předběžnou otázkou, zda by zaměstnavatel v případě vznesení požadavku na moderaci mzdy uspěl, případně v jakém rozsahu. Opětovně pouze uzavřel, že žalovaná částka je náhradou škody a ne náhradou mzdy. Z tohoto důvodu žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu v části, kde je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 299 932 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 9. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 10. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 11. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 250 Kč od 16. 1. 2018 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 16 432 Kč od 16. 2. 2018 do zaplacení a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl.

29. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované odkázala na svá dřívější podání ze dne 10. 9. 2021 a ze dne 16. 9. 2022.

30. Odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu vyřízení. Zároveň nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. V odůvodnění uvedl, že není patrné, z jakých skutkových zjištění soud prvního stupně vycházel a na základě jakého hodnocení dospěl k závěrům. Dle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s předběžnou otázkou, zda při řádném postupu žalované v soudním řízení, v němž žalobkyni zastupovala, by žalobkyně byla ve sporu úspěšná, a v jakém rozsahu. Dále se dostatečně nevypořádal s tím, zda po uplynutí 6 měsíců nemělo dojít k moderaci nároku na náhradu mzdy a tím i výše škody. Rovněž nepřihlédl k namítanému rozsudku , soud, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , spisová značka, , když žalovanou bylo žalobkyni sdělováno, že soud v řízení sp. zn. , spisová značka, věc nesprávně posoudil a podávala další podněty k přezkoumání zamítavého rozsudku. Odvolací soud tedy soudu prvního stupně uložil, aby zhodnotil důkazy v řízení provedené postupem dle § 132 o. s. ř. s přihlédnutím k vyjádření účastníků k těmto důkazům a k argumentaci žalobkyně a námitkám žalované obsaženým v odvolání. Dále uložil, aby zjištěný skutkový základ věci soud prvního stupně podrobil přesvědčivé právní kvalifikaci, jež vyústí v nové rozhodnutí. Zároveň má soud prvního stupně rozhodnout znovu o nákladech řízení, včetně nákladů odvolacího řízení a nákladů vedlejšího účastníka.

31. Ve věci se následně konala 3 soudní jednání, a to dne 20. 6. 2023, dne 5. 10. 2023 a dne 12. 3. 2024.

32. Žalobkyně na soudním jednání konaném dne 20. 6. 2023 uvedla, že po dobu letních prázdnin 2017 byly děti u příbuzných, u rodičů žalobkyně či jejího manžela, případně se o ně starala střídavě s manželem. Mladší dítě nastoupilo do mateřské školy v září 2017 pouze na dopoledne. Po dobu cca 3 měsíců ho adaptovali, přičemž postupně zvyšovali dobu pobytu v mateřské škole. Starší dcera chodila od září 2017 do školy a družiny. V družině byla zapsaná na celý týden, avšak pokud neměla kroužky, vyzvedávali ji, když vyzvedávali syna z mateřské školy. Fakticky tak v družině byla cca 3 dny v týdnu. S plným úvazkem proto žalobkyně po návratu z rodičovské dovolené nepočítala. Proto zaměstnavateli 3 měsíce před nástupem svůj záměr nastoupit na zkrácený úvazek oznámila. Oznámila rovněž zájem nastoupit na zkrácený úvazek i po případné druhé rodičovské dovolené. Nevzpomíná si, zda vyjednávala poloviční či zkrácený úvazek v jiném rozsahu, avšak upozorňovala zaměstnavatele na skutečnost, že s ohledem na to, že jí cesta do zaměstnání trvá z Jinonic cca 1 hodinu a musí vyzvedávat děti ze školy a družiny, a s ohledem na adaptaci mladšího syna na mateřskou školu s předpokládanou dobou trvání 2 až 3 měsíců od září 2017, potřebuje přizpůsobit pracovní dobu. Soud na jednání vyzval žalobkyni k doložení tvrzení ohledně vyjednávání se zaměstnavatelem a režimu mladšího syna v mateřské škole. Dále ji vyzval k předložení zprávy praktického lékaře o jejím zdravotním stavu od července 2017 do ledna 2018.

33. Na soudním jednání konaném dne 20. 6. 2023 soud dále vyzval žalovanou ke specifikaci částky 427 450 Kč, ve které vzala odvolání zpět, a ve které bylo řízení zastaveno, tedy aby uvedla, z jakých nároků se tato částka sestává.

34. V podání došlém soudu dne 19. 7. 2023 žalovaná uvedla, že co se týče odvolání co do částky 427 450 Kč, došlo k chybě v počtech a měla v úmyslu vzít zpět odvolání ohledně částky odpovídající náhradě mzdy ve výši 262 023 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 262 023 Kč od 16. 6. 2014 do zaplacení, částky odpovídající náhradě nákladů řízení ve výši 21 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21 200 Kč od 13. 2. 2018 do zaplacení a částky odpovídající peněžité pomoci v mateřství ve výši 165 424 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 165 424 Kč od 15. 3. 2019 do zaplacení.

35. Podáním došlým soudu dne 19. 7. 2023 žalobkyně doplnila důkazy a skutková tvrzení. Uvedla, že dne 30. 5. 2017 informovala ředitele firmy , právnická osoba, ., že její syn byl od 4. 9. 2017 přijat do předškolního zařízení a žádala o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy od 1. 7. 2017 do 4. 9. 2017, tedy 44 pracovních dnů. Rovněž požádala o zařazení na pracovní pozici určenou pracovní smlouvou a jejími dodatky na zkrácený úvazek 4 pracovních hodin denně. Žalovaná zaslala dne 21. 6. 2017 řediteli firmy , právnická osoba, . v reakci na zamítnutí této žádosti dopis, ve kterém zopakovala tuto žádost. Ředitel odpověděl e-mailem, ve kterém uvedl, že pracovní poměr považuje za ukončený bez ohledu na rozhodnutí , soud, a odkázal ji na advokáta zmocněného k zastupování společnosti, , tituly před jménem, , jméno FO, . Toho žalovaná dne 2. 7. 2023 oslovila e-mailem s tím, že žalobkyně má v úmyslu do zaměstnání nastoupit v přítomnosti žalované. Dne 3. 7. 2017 se žalobkyně za přítomnosti žalované pokusila do zaměstnání nastoupit na adrese , adresa, . Ředitel společnosti jim neumožnil vstup do prostor společnosti, o čemž byl pořízen videozáznam. Žalovaná dne 9. 7. 2017 o této události e-mailem vyrozuměla , tituly před jménem, , jméno FO, .

36. Dále uvedla, že trvá na svém stanovisku, že otázka moderace je irelevantní, když by k situaci, kdy by soud mohl moderovat výši náhrady mzdy, nebýt pochybení žalované nedošlo.

37. Na soudním jednání konaném dne 5. 10. 2023 žalovaná uznala částky tak, jak je uplatnila žalobkyně, a to ve znění podání žalované ze dne 19. 7. 2023, kde uvedla, že zpětvzetí odvolání se týkalo částky náhrady mzdy ve výši 262 023 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 262 023 Kč od 16. 6. 2014 do zaplacení, částky odpovídající náhradě nákladů řízení ve výši 21 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21 200 Kč od 13. 2. 2018 do zaplacení a částky odpovídající peněžité pomoci v mateřství ve výši 165 424 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 165 424 Kč od 15. 3. 2019 do zaplacení, celkem tedy žalovaná uznala nárok žalobkyně ve výši 448 647 Kč.

38. Na soudním jednání konaném dne 5. 10. 2023 dále žalovaná spolu s vedlejším účastníkem uznali příslušenství žalobou uplatněných částek nároků tak, jak byly požadovány žalobkyní v žalobě, tedy v rozsahu 262 023 Kč. Pro částku 21 200 Kč uznali nejen jistinu, ale i žalobou uplatněné příslušenství v plném rozsahu.

39. Žalobkyně k návrhu na uplatnění moderace dle § 69 ZP namítala, že dle jejího názoru pro moderaci není prostor, když zaměstnavatel deklaroval svůj zájem žalobkyni nezaměstnávat stejně jako v případě její první rodičovské dovolené. Pokud by zaměstnavatel akceptoval rozhodnutí soudu, dle kterého její pracovní poměr v době skončení rodičovské dovolené trval, a zaměstnal ji a následně jí pracovní poměr vypověděl, měla by žalobkyně ve výpovědní době právo na odstupné. Vedlejší účastník uvedl, že příčinnou souvislost mezi škodou a následkem nelze dle jeho názoru chápat příliš široce. Podstatné je, že žalobkyně měla zájem nastoupit pouze na zkrácený úvazek 20 hodin týdně.

40. V závěrečném návrhu žalobkyně uvedla, že je nepochybné, že pokud by žalovaná nevzala žalobu dne 4. 3. 2014 v části týkající se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně zpět, bylo vy v roce 2014 soudem prvního stupně rozhodnuto, že tento pracovní poměr trvá, do června 2017 by pravděpodobně byla věc rozhodnuta pravomocně. Žalobkyně soudu doložila svou snahu o nástup do zaměstnání po druhé rodičovské dovolené končící dnem 30. 6. 2017. Dne 30. 5. 2017 přitom zaměstnavatele informovala o přijetí dítěte do mateřské školy a žádala o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy od 1. 7. 2017 do 4. 9. 2017. Rovněž požadovala zařazení na pracovní pozici určenou pracovní smlouvou na zkrácený úvazek 4 hodin denně po dobu adaptace dítěte v předškolním zařízení. Zaměstnavatel na toto nereagoval a neumožnil žalobkyni dne 3. 7. 2017 nástup do zaměstnání. Žalobkyně uznala snížení požadovaného nároku na náhradu škody o částku odpovídající polovině její měsíční smluvní mzdy za dobu adaptace syna, tedy dobu 3 měsíců od 4. 9. 2017. Žádné další snižování však neuznává. Jelikož zaměstnavatel nevyhověl její žádosti o čerpání neplacené dovolené, požaduje náhradu škody v plné výši měsíční mzdy za tuto dobu, tedy za 44 pracovních dnů. Pokud by jí zaměstnavatel umožnil nástup do zaměstnání bez poskytnutí volna, nastoupila by, což potvrdila tím, že v den nástupu došla. Pokud by zaměstnavatel odmítal přistoupit na zkrácený úvazek, je pravděpodobné, že by postupovala stejně jako po nástupu po první rodičovské dovolené a pracovní dobu by si sama zkracovala. Pokud by zaměstnavatel okamžitě zrušil její pracovní poměr, domáhala by se určení, že je toto zrušení neplatné, přičemž by pravděpodobně uspěla, zaměstnavatel by ji mohl propustit jen s tříměsíčním odstupným a ona by měla nárok na podporu v nezaměstnanosti. Soudní spor by skončil nejdříve v únoru 2018, tedy náhrada mzdy za 6 měsíců, po níž lze žádat moderaci, by jí náležela minimálně do března 2018. Kdyby žalovaná nepochybila, byla by žalobkyně nadále zaměstnaná, obdržela by náhradu mzdy a v případě ukončení pracovního poměru by jí vznikly nároky s ním související. Z tohoto důvodu žádala o přiznání požadovaných nároků, případně ponížených o část náhrady mzdy za adaptační období.

41. V závěrečném návrhu vedlejší účastník uvedl, že žalobkyně uplatňuje v řízení nárok na náhradu mzdy za měsíce, po které byla zaměstnankyní zaměstnavatele, s argumentací, že ten jí neumožnil pracovat a ona tak nemohla být zaměstnaná jinde či pobírat podporu v nezaměstnanosti. Tato tvrzení však byla v řízení vyvrácena, když žalobkyně uvedla, že nepočítala při nástupu z rodičovské dovolené s plným úvazkem a požadovala úvazek zkrácený, a požádala zaměstnavatele o neplacené volno v období od 1. 7. 2017 do 4. 9. 2017, tedy za toto období by nepobírala mzdu. Nadto byl rozsudek, dle kterého by byla žalobkyně zaměstnankyní, zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, které žalobkyně obdržela 16. 10. 2017. Nejpozději tímto dnem tedy žalobkyně musela být srozuměna s tímto usnesením a nemohla důvodně očekávat, že soudy při svém novém rozhodování rozhodnou v její prospěch. Nadto pouhá existence pravomocného rozhodnutí o tom, že pracovní poměr žalobkyně trvá, nebránilo žalobkyni zajistit si práci u jiného zaměstnavatele. Judikatura povoluje zaměstnancům po dobu, kdy jim zaměstnavatel znemožňuje výkon práce, pracovat u jiného zaměstnavatele aniž by se jednalo o porušení povinnosti vztahující se k vykonávané práci. Žalobkyně přitom neprokázala nemožnost zaměstnání z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Nebyla přihlášena na Úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, nebylo prokázáno, že by sama hledala zaměstnání. Dále se vedlejší účastník domnívá, že by soud v řízení přihlédl k době, jež uplynula od výpovědi, resp. okamžitého zrušení pracovního poměru (4 roky), když po takto dlouhou dobu by nebylo spravedlivé požadovat po zaměstnavateli plnou náhradu mzdy. Co se týče příčinné souvislosti, ta byla až do rozhodnutí Nejvyššího soudu; po doručení rozhodnutí dle názoru vedlejšího účastníka byla přerušena, když do té doby žalovaná nemohla jednat protiprávně z důvodu existence pravomocného rozhodnutí , soud, , které potvrdilo postup žalované jako postup v nejlepším zájmu klientky. Vedlejší účastník tedy navrhuje žalobu zamítnout, neboť chybí příčinná souvislost, jež je podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu.

42. V závěrečném návrhu žalovaná odkázala na závěrečný návrh vedlejšího účastníka, se kterým se ztotožnila.

43. Z potvrzení Úřadu práce ze dne 19. 2. 2018, č. j. , číslo, , soud zjistil, že žalobkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 8. 11. 2013 do 11. 8. 2014.

44. Z potvrzení Úřadu práce ze dne 30. 7. 2018, č. j. , číslo, , soud zjistil, že žalobkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 14. 2. 2018 do 30. 7. 2018 a za toto období jí byla poskytována podpora v nezaměstnanosti.

45. Z individuálního akčního plánu Úřadu práce zpracovaného dne 25. 4. 2018, č. j. , číslo, , soud zjistil, že žalobkyni byl vypracován individuální akční plán ke zvýšení možnosti uplatnění uchazeče o zaměstnání na trhu práce. Jako opatření v něm bylo uvedeno mimo jiné vyhledávání volných míst v inzertní nabídce a kontaktování zaměstnavatele.

46. Z žádosti o pracovní volno bez náhrady mzdy datované 30. 5. 2017 soud zjistil, že žalobkyně dne 30. 5. 2017 zaslala řediteli firmy , právnická osoba, . žádost o pracovní volno bez náhrady mzdy od 1. 7. 2017 do 4. 9. 2017, včetně, a to z důvodu zajištění celodenní péče o dítě do nástupu do předškolního zařízení. V žádosti uvedla, že jí dne 30. 6. 2017 skončí rodičovská dovolená a v souladu s rozhodnutím č. j. , spisová značka, nastoupí do zaměstnání. Rovněž požádala o zařazení na pracovní pozici určenou pracovní smlouvou s dodatky, a to na zkrácený úvazek 4 hodin denně.

47. Ze zprávy zástupkyně žalobkyně adresované řediteli firma , právnická osoba, . a na vědomí právnímu zástupci firmy , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 21. 6. 2017 soud zjistil, že právní zástupkyně žalobkyně kontaktovala zaměstnavatele ohledně jeho reakce na žádost žalobkyně o pracovní volno, které nevyhověl. Požadovala upřesnění, čemu konkrétně zaměstnavatel nemůže vyhovět a informovala ho o obsahu rozsudku , soud, č. j. , spisová značka, a o tom, že se žalobkyně dne 3. 7. 2017 v 9:00 hodin dostaví do zaměstnání na adresu , adresa, . Dále uvedla, že trvá na znovuzařazení žalobkyně na pracovní pozici a na zkráceném úvazku, když zamítnutí žádosti zaměstnavatel neodůvodnil, a upozornila na to, že pokud tak neučiní, bude žalobkyně v souladu s judikaturou docházet od 9:00 do 12:00 hodin.

48. Z reakce zaměstnavatele na dopis ze dne 21. 6. 2017 soud zjistil, že zaměstnavatel uvedl, že pracovní poměr žalobkyně považuje za ukončený bez ohledu na rozhodnutí , soud, . Dále odkázal právní zástupkyni žalobkyně na svého zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, .

49. Z e-mailové zprávy ze dne 2. 7. 2017 od právní zástupkyně žalobkyně adresované právnímu zástupci zaměstnavatele soud zjistil, že právní zástupkyně žalobkyně dala den před nástupem žalobkyně do zaměstnání zástupci zaměstnavatele na vědomí, že žalobkyně nastoupí do zaměstnání za její účasti.

50. Z e-mailové zprávy ze dne 9. 7. 2017 od právní zástupkyně žalobkyně adresované právnímu zástupci zaměstnavatele soud zjistil, že právní zástupkyně žalobkyně informovala zástupce zaměstnavatele ohledně odepření vstupu žalobkyně do zaměstnání dne 3. 7. 2017 a upozornila na rozsudek , soud, č. j. , spisová značka, a na to, že žalobkyni chováním zaměstnavatele vznikají překážky v práci, za které jí náleží náhrada mzdy.

51. Z rozhodnutí , právnická osoba, , o přijetí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. , spisová značka, , soud zjistil, že , jméno FO, , jehož zákonným zástupcem je žalobkyně, byl přijat k pravidelné docházce od 1. 9. 2017 na dobu neurčitou se zkušebním pobytem v délce 3 měsíců.

52. Ze zdravotní dokumentace z 2. 1. 2017, 10. 5. 2017, 11. 5. 2017, 29. 5. 2017, 18. 4. 2018 a 16. 5. 2018 a z lékařské zprávy ze dne 7. 2. 2017 soud zjistil, že žalobkyně neměla v období od července 2017 do ledna 2018 zdravotní komplikace znemožňující nástup do zaměstnání.

53. Strany učinily nesporným, že se žalobkyně s žalovanou dostavily dne 3. 7. 2017 do zaměstnání žalobkyně. Zaměstnavatel žalobkyni odmítl vpustit na pracoviště s odkazem na probíhající dovolací řízení. Žalobkyně tedy nemohla u tohoto zaměstnavatele vykonávat zaměstnání.

54. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobkyně udělila žalované dne 26. 6. 2013 plnou moc k zastupování v pracovněprávním sporu. Žalovaná podala za žalobkyni žalobu o určení neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru k , soud, , který na základě zpětvzetí žaloby žalovanou co do okamžitého zrušení pracovního poměru řízení zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná za žalobkyni odvolání a zároveň podala žalobu na určení k , soud, , který žalobu rozsudkem zamítl, přičemž následně , soud, jako soud odvolací rozsudek změnil tak, že výpověď žalobkyně byla neplatná. K dovolání zaměstnavatele , soud, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil , soud, , který žalobu zamítl.

55. Soud po provedeném dokazování zjistil tyto skutečnosti:

56. Dne 20. 12. 2006 uzavřela žalobkyně pracovní smlouvu se společností , právnická osoba, se vznikem pracovního poměru od 1. 1. 2007. Změnou mzdového a funkčního zařazení ze dne 1. 10. 2009 byl žalobkyni stanoven tarifní plat ve výši 47 250 Kč měsíčně. Dne 1. 6. 2010 žalobkyně nastoupila na mateřskou dovolenou, na kterou navázala rodičovskou dovolenou, kterou ukončila k 21. 7. 2013. Dne 26. 6. 2013 udělila žalované plnou moc k zastupování v pracovněprávním sporu se zaměstnavatelem. Žalovaná kontaktovala zaměstnavatele ohledně vyjednání zkráceného úvazku žalobkyně v rozsahu 4 hodin denně, s čímž zaměstnavatel nesouhlasil. Žalobkyně se proto rozhodla právo uplatnit svépomocí a do zaměstnání docházela na 4 hodiny denně. Zaměstnavatel dal dne 24. 9. 2013 z tohoto důvodu žalobkyni výpověď z pracovního poměru.

57. Poté, co žalobkyně i ve výpovědní lhůtě pokračovala v docházení do zaměstnání na zkrácený úvazek, obdržela od zaměstnavatele dne 21. 10. 2013 rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru. Žalobkyně ještě ten den oznámila zaměstnavateli, že trvá na svém dalším zaměstnání. Následně oznámila zaměstnavateli, že v době udělení výpovědi z pracovního poměru i v době okamžitého zrušení pracovního poměru byla znovu těhotná. Jelikož zaměstnavatel nereagoval, podala žalovaná za žalobkyni žalobu o určení neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, řízení bylo vedeno u , soud, pod sp. zn. , spisová značka, . Po zahájení řízení vyrozuměl zaměstnavatel žalovanou o tom, že uznává neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru pro rozpor se zákonem. Na platnosti výpovědi trval, neboť bylo dle jeho názoru sporné, zda byla žalobkyně v době výpovědi již těhotná. Vyplatil proto žalobkyni náhradu mzdy za období od okamžitého zrušení pracovního poměru do ukončení výpovědní doby a za žalobkyni odvedl všechny odvody na sociální a zdravotní pojištění. Z toho důvodu vzala žalovaná žalobu týkající se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru za žalobkyni dne 4. 3. 2014 zpět. , soud, proto dne 29. 5. 2014 vydal rozsudek, č. j. , spisová značka, , kterým řízení v části týkající se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně zastavil. Zároveň rozhodl, že výpověď z pracovního poměru je neplatná a nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení s tím, že ve sporu nebyla procesně úspěšná, protože v důsledku zpětvzetí žaloby došlo k ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru, když dle ustálené judikatury je možné úkon směřující k ukončení pracovního poměru zneplatnit pouze výrokem soudu, v případě dohodou stran učiněnou v rámci soudního řízení.

58. Žalobkyně se prostřednictvím žalované vůči výroku o náhradě nákladů řízení odvolala a , soud, usnesením č. j. , spisová značka, ze dne 27. 1. 2015 rozhodnutí potvrdil. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto. Žalovaná argumentovala tím, že šlo o absolutně neplatný právní úkon, když v soudním řízení došlo k narovnání a věc nebyla nadále spornou.

59. V období od 8. 11. 2013 do 11. 8. 2014 byla přitom žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadě práce.

60. Řízení o určení, že pracovní poměr žalobkyně trvá, bylo vedeno u , soud, pod sp. zn. , spisová značka, . Rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 , soud, žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná za žalobkyni odvolání, kterému , soud, vyhověl a rozhodnutí změnil rozsudkem č. j. , spisová značka, tak, že pracovní poměr žalobkyně trvá. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 12. 2016.

61. Dne 16. 5. 2017 byl syn žalobkyně přijat do , právnická osoba, , k pravidelné docházce od 1. 9. 2017 na dobu neurčitou se zkušebním pobytem v délce 3 měsíců.

62. Dne 30. 5. 2017 zaslala žalobkyně zaměstnavateli žádost o pracovní volno bez náhrady mzdy od 1. 7. 2017 do 4. 9. 2017, včetně, a to z důvodu zajištění celodenní péče o syna do nástupu do předškolního zařízení. Uvedla, že jí dne 30. 6. 2017 skončí rodičovská dovolená a v souladu s rozhodnutím č. j. , spisová značka, nastoupí do zaměstnání. Rovněž požádala o zařazení na pracovní pozici určenou pracovní smlouvou s dodatky, a to na zkrácený úvazek 4 hodin denně.

63. Dne 21. 6. 2017 kontaktovala žalovaná zaměstnavatele žalobkyně a jeho právního zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, ohledně nevyhovění žádosti žalobkyně o pracovní volno. Požadovala upřesnění, čemu konkrétně zaměstnavatel nemůže vyhovět a informovala ho o obsahu rozsudku , soud, č. j. , spisová značka, a o tom, že se žalobkyně dne 3. 7. 2017 v 9:00 hodin dostaví do zaměstnání. Dále uvedla, že trvá na znovuzařazení žalobkyně na pracovní pozici a na zkráceném úvazku, když zamítnutí žádosti zaměstnavatel neodůvodnil, a upozornila na to, že pokud tak neučiní, bude žalobkyně v souladu s judikaturou docházet od 9:00 do 12:00 hodin. Zaměstnavatel v reakci na to uvedl, že pracovní poměr žalobkyně považuje za ukončený bez ohledu na rozhodnutí , soud, .

64. Žalobkyně se proto spolu s žalovanou dostavila dne 3. 7. 2017 do zaměstnání, o čemž žalovaná den předem vyrozuměla e-mailem zástupce zaměstnavatele. Zaměstnavatel odepřel žalobkyni vstup do zaměstnání, o čemž následně dne 9. 7. 2017 vyrozuměla žalovaná zástupce zaměstnavatele s tím, že žalobkyni chováním zaměstnavatele vznikají překážky v práci, za které jí náleží náhrada mzdy.

65. Zaměstnavatel podal dovolání proti rozsudku , soud, č. j. , spisová značka, . , soud, rozsudkem č. j. , spisová značka, ze dne 6. 9. 2017 tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. , soud, následně rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 žalobu zamítl.

66. Žalobkyni tedy pracovní poměr skončil okamžitým zrušením pracovního poměru pro porušení povinností dne 21. 10. 2013.

67. V období od července 2017 do ledna 2018 byla žalobkyně zdravotně způsobilá pracovat. V době od 14. 2. 2018 do 30. 7. 2018 byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadě práce a za toto období jí byla poskytována podpora v nezaměstnanosti. Žalobkyni byl dne 25. 4. 2018 vypracován individuální akční plán ke zvýšení možnosti uplatnění uchazeče o zaměstnání na trhu práce. Jako opatření v něm bylo uvedeno mimo jiné vyhledávání volných míst v inzertní nabídce a kontaktování zaměstnavatele.

68. Po právní stránce soud hodnotil věc takto:

69. Podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.

70. Podle ustanovení § 22 odst. 2 téhož zákona se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

71. Podle Rámcové pojistné smlouvy č. , číslo, uzavřené mezi , právnická osoba, a , právnická osoba, prostřednictvím , právnická osoba, , čl. III bod 2 se pojištění vztahuje na povinnost pojištěného k náhradě škody nebo jiné újmy, pokud tato vznikne v souvislosti s příčinou vzniku škody nebo jiné újmy pojištěného při výkonu advokacie, podle bodu 5 písm. c) pojištěný má právo, aby za něj pojistitel uhradil čistě finanční škodu.

72. Podle § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

73. Podle § 69 odst. 2 ZP přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

74. Žalovaná jako právní zástupkyně žalobkyně vzala dne 4. 3. 2014 zpět žalobu v části týkající se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně v důsledku vyrozumění zaměstnavatele žalobkyně o uznání neplatnosti tohoto zrušení pracovního poměru pro rozpor se zákonem, ačkoliv je dle ustálené judikatury možné úkon směřující k ukončení pracovního poměru zneplatnit pouze výrokem soudu, v případě dohodou stran učiněnou v rámci soudního řízení. , soud, tedy sice řízení v této části zastavil, nicméně nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení s tím, že ve sporu nebyla procesně úspěšná. Žalobkyni tedy skončil pracovní poměr okamžitým zrušením dne 21. 10. 2013.

75. Soud nejprve zkoumal, zda žalobkyni vznikl nárok na náhradu škody po žalované ve smyslu ustanovení § 22 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, tedy zda by v případě, že by k zpětvzetí žaloby v dané části nedošlo, byla žalobkyně zastoupená žalovanou v daném řízení úspěšná, přičemž dne 1. 10. 2020 soud rozhodl mezitímním rozsudkem č. j. 28 C 6/2018-118 tak, že nárok žalobkyně na náhradu škody byl (co do základu) uznán po právu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 19. 11. 2020.

76. Soud se následně zabýval otázkou, jak by v případě, že by řízení o uznání neplatnosti zrušení pracovního poměru žalobkyně nebylo zastaveno, soud postupoval. Konkrétně zkoumal, jak by soud postupoval při přiznávání náhrady mzdy za období, kdy zaměstnavatel žalobkyni odmítal umožnit pracovat. Předmětem řízení přitom zůstalo období od nástupu žalobkyně z rodičovské dovolené, tedy od července 2017 do ledna 2018.

77. V rozhodnutí ze dne 23. 3. 2022, č.j. 21 Cdo 3436/2021-234, Nejvyšší soud vyslovil, že: „Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2011 , je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy nebo platu má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016).Smyslem ustanovení § 69 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy nebo platu zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy nebo platu podle § 69 odst. 1 zák. práce (srov. například ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1969, sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90/1970 ve Sb. rozh. obč., nebo v bodě I stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 ve Sb. rozh. obč., a dále ve vztahu k právní úpravě v současném zákoníku práce např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016, nebo již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016); rozhodnutí dostupné na www.nsoud.cz).

78. S ohledem na shora citovaný názor dospěl soud k závěru, že za období od července 2017 do srpna 2017 by náhrada mzdy žalobkyni nebyla přiznána, neboť po tuto dobu fakticky nebyla připravena k nástupu do práce a nebyla ochotna práci vykonávat. Soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně požadovala po zaměstnavateli pro období od 1. 7. 2017 do 4. 9. 2017 pracovní volno bez náhrady mzdy z důvodu zajištěné osobní péče o nezletilé děti v době letních prázdnin, tedy v době, kdy děti nenavštěvovaly žádné školské zařízení a v hlídání se žalobkyně střídala s rodinou. Je zjevné, že by žalobkyně tedy sice nastoupila v červenci 2017 do zaměstnání, nicméně do počátku školní docházky dětí neměla zájem práci vykonávat. Soud si je vědom toho, že v rámci moderace ve smyslu § 69 odst. 2 ZP nelze odměnu za ušlou mzdu nepřiznat v celém rozsahu. Dané období však neposuzoval z hlediska moderace, ale z toho hlediska, že za období, kdy by žalobkyně nepracovala, jí škoda v podobě ztráty na výdělku vůbec vzniknout nemohla, a tudíž jí nemohl vzniknout ani nárok na náhradu této škody.

79. Shodné posouzení se uplatní v případě navazujícího období, tj. měsíce září 2017 – listopad 2017, tj. po dobu tříměsíčního adaptačního období syna žalobkyně ve školském zařízení. Po uvedené období měla žalobkyně v úmyslu pracovat na zkrácený úvazek. Sama přitom uvedla, že by zkrácený úvazek dodržovala i v případě, že by zaměstnavatel tomuto požadavku nevyhověl. V uvedeném období v rozsahu ½ pracovního úvazku tedy žalobkyně nebyla u zaměstnavatele ochotna vykonávat pracovní činnost, pročež v tomto rozsahu ji nemohla vzniknout ztráta na výdělku a s tím související nárok na náhradu škody.

80. Dále soud zkoumal, zda by v případě, že by nedošlo k zpětvzetí žaloby v dané části, a zaměstnavatel by takový postup v řízení navrhl, soud v řízení o uznání neplatnosti zrušení pracovního poměru žalobkyně využil moderaci dle ustanovení § 69 odst. 2 ZP, a případně v jakém rozsahu.

81. Dle komentářové literatury k moderaci dle § 69 ZP (JUDr. Ljubomír Drápal, Praktický komentář, Aspi): „Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy (platu), 6 měsíců, na žádost (návrh) zaměstnavatele může soud povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, náhradu mzdy (platu) však nelze vůbec nepřiznat.Při rozhodování o tom, zda přiměřeně sníží náhradu mzdy (platu) za dobu přesahující 6 měsíců, soud přihlédne k tomu, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele (nebo mohl být zaměstnán), pokud ano, tak jaké bylo (by bylo) místo výkonu práce, jaký druh práce vykonával (by mohl vykonávat) a jakou (by mohl) za vykonanou práci obdržel odměnu, případně přihlédne i ke skutečnosti, že se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu.Snížení náhrady mzdy je namístě pouze tehdy, jestliže se zaměstnanec zapojil do práce u jiného zaměstnavatele v místě výkonu původní práce, případně v místě rovnocenném či dokonce v místě výhodnějším (tj. například v místě bydliště, jestliže do původní práce musel dojíždět), a zároveň vykonával odpovídající druh práce, rovnocenný druh práce či dokonce výhodnější druh práce, zároveň jestliže za odvedenou práci obdržel nebo mohl obdržet odpovídající mzdu, případně mzdu vyšší, popřípadě pokud se do takové práce zapojit mohl a bez vážného důvodu tak neučinil [k tomu srov. rovněž 21 Cdo 1103/2003 (SJ 30/2004)].Naopak, kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou (nebo podle § 41, 43 a 43a), nejsou splněny podmínky pro jakékoliv snížení náhrady mzdy (platu), neboť nebylo možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést ke snížení náhrady mzdy (platu). Uvedené zásady lze použít také v případě, že zaměstnanec začal po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci.Výjimečně lze snížit náhradu mzdy (platu) i tehdy, jestliže se zaměstnanec nezapojil (nemohl zapojit) do práce u jiného zaměstnavatele za popsaných podmínek, například tehdy, pokud byl zaměstnanci po neplatném rozvázání pracovního poměru přiznán invalidní důchod (srov. R 85/2000/VI).“82. Co se týče období navazujícího na adaptační období, tedy období od prosince 2017 do ledna 2018, zkoumal soud zejména možnost a schopnost žalobkyně nastoupit do zaměstnání, když moderace by byla na místě pouze za situace, že by žalobkyně po neplatném rozvázání pracovního poměru mohla být zaměstnána u jiného zaměstnavatele v místě výkonu původní práce, rovnocenném či výhodnějším, s výkonem odpovídajícího, rovnocenného či výhodnějšího druhu práce za odpovídající či vyšší mzdu, a bez vážného důvodu tak neučinila.

83. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně v rozhodnou dobu nebyla zaměstnána u jiného zaměstnavatele, jiné zaměstnání si ani nehledala. Žalobkyně deklarovala, že o jiné zaměstnání v daném období zájem neměla a aktivně jej nevyhledávala. Do doručení rozhodnutí , soud, ze dne 6. 9. 2017, č. j. , spisová značka, , kterým byl zrušen rozsudek , soud, č. j. , spisová značka, měla oprávněně za to, že její pracovní poměr trvá a neměla důvodu si jiné zaměstnání hledat. Současně na straně žalobkyně nebyla dána překážka v práci v podobě pracovní neschopnosti ze zdravotních důvodů. Ke zhoršení zdravotní stavu, které by mělo za následek pracovní neschopnost došlo až po žalobou uplatněném období. Soud proto dospěl k závěru, že do doručení zrušovacího usnesení , soud, dne 16. 10. 2017 nejsou pro moderaci splněny zákonné předpoklady, neboť nelze dovodit, že by se žalobkyně bezdůvodně nezapojila do práce.

84. Okamžikem doručení rozhodnutí , soud, v neprospěch žalobkyně, žalobkyně zjistila, že ji postupem žalované vznikla škoda, neboť bylo zjevné, po vyslovení závazného právního názoru dovolacího soudu, že v řízení nebude úspěšná. Prakticky se tedy pouze čekalo na pravomocné rozhodnutí , soud, , jehož výsledek byl předurčen tímto právním názorem.

85. Soud v daném případě shledal, že jsou dány důvody pro snížení náhrady škody v období měsíce prosince 2017 až ledna 2018, kdy již žalobkyně měla dostatečný časový prostor k hledání nového zaměstnání, k čemuž však nepřistoupila a vyčkávala pravomocného rozhodnutí v řízení (dne 10.1.2018), aby se následně přihlásila do evidence uchazečů o práci. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně po toto období mohla učinit kroky k předejití vzniku škody, což však neučinila. Z uvedeného důvodu přistoupil ke snížení náhrady škody o 1/2, s přihlédnutím k obecné prevenční povinnosti předcházení vzniku škody (§ 2900, 2901 o.z.) a ke spoluzpůsobení škody poškozenou, neboť v uvedeném rozsahu není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918 o. z.) je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě pak poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Soud za daných okolností dospěl k závěru, že podíl na vzniku škody v uvedeném období je u žalobkyně a žalované rovnocenný, proto rozhodl o poměru podílu na vzniku škody 50:50.

86. Soud nepřikročil k dalšímu omezení nároku za období od 17.10.2017 do 30. 11. 2017, tj. nad rámec snížení škody na polovinu z důvodu plánovaného polovičního úvazku žalobkyně. Vyhodnotil, že by bylo nepřiměřené požadovat po žalobkyni hledání nového zaměstnání bezprostředně po 16. 10. 2017, zejména za situace, kdy se syn adaptoval ve školském zařízení.

87. Z důvodů částečného uznání nároku žalovanou i vedlejším účastníkem rozhodl soud výrokem I. částečným rozsudkem pro uznání, kdy stanovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 662 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 262 023 Kč od 15. ledna 2014 do 15. 6. 2014, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 200 Kč od 3. 2. 2018 do 12. 2. 2018, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

88. Z důvodů shora uvedených shledal soud žalobu částečně důvodnou, proto výrokem II. soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 102 716 Kč jako náhradu škody za ušlou mzdu za září 2017 až leden 2018. Při výpočtu soud vycházel ze mzdy žalobkyně ve výši 47 250 Kč měsíčně. Za období od září 2017 do ledna 2018 měsíční mzdu snížil o polovinu, tedy na částku 23 625 Kč měsíčně, resp. v případě měsíce ledna 2018 na polovinu za příslušné období (1.1.-10.1.2018).

89. Soud dále v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení od výzvy žalobkyně k plnění žalované, a to zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. 10. 2017 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. 11. 2017 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 23 625 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně, z částky 23 625 Kč od 16. ledna 2018 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 8 216 Kč od 16. 2. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

90. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř., dle kterého uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

91. Ve zbylém rozsahu výrokem III. žalobu jako nedůvodnou zamítl, tedy nárok na náhradu škody za období červenec -srpen 2017 a v rozsahu ½ nárok na náhradu škody za období září 2017 – leden 2018.

92. Náhradu nákladů řízení soud výrokem IV. za užití § 142 o. s. ř. přiznal žalobkyni v plné výši, ačkoliv byla ve věci částečně neúspěšná, a to s přihlédnutím k vyúčtování nákladů řízení žalobkyně, která požadovala pouze náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 37 452 Kč za řízení před soudem prvního stupně. Povinností k zaplacení náhrady nákladů řízení soud zavázal společně a nerozdílně žalovanou a vedlejšího účastníka, jež stál na straně žalované. Soud vycházel z toho, že z postavení vedlejšího účastníka v řízení mu plynou stejná práva a povinnosti jako účastníku, jehož podporuje, pokud jde o náhradu nákladů řízení. Vedlejšímu účastníku tak vznikla povinnost k náhradě nákladů řízení společně s žalovanou.