33 C 135/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Loudou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a určení neexistence zástavního práva

I. Určuje se, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 11. 2012 uzavřená mezi žalobkyní [celé jméno žalobkyně] jako úvěrovaným a žalovanou [příjmení] leas, a.s. jako úvěrujícím je absolutně neplatná.

II. Určuje se, že pozemek parcelní [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemek parcelní [číslo] pozemek parcelní [číslo] vše v [katastrální uzemí], [územní celek], nejsou zatíženy zástavním právem, které bylo zřízeno smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřenou mezi žalobkyní [celé jméno žalobkyně] a žalovanou [příjmení] [anonymizována dvě slova].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení, ve výši 42 532,55 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobou, došlou soudu dne 25. 6. 2021, se žalobkyně domáhá určení absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 11. 2012, uzavřené mezi ní a žalovanou, a dále určení, že pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí], [územní celek], nejsou zatíženy zástavním právem, které bylo zřízeno smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou. Podanou žalobu žalobkyně zdůvodnila tak, že dne 16. 11. 2012 byla mezi žalovanou jako úvěrující na straně jedné a žalobkyní jako úvěrovanou na straně druhé uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 710 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou ve výši 14,21 % p. a. (dále jen„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“). Žalobkyně byla při uzavírání smlouvy v postavení spotřebitele. Žalovaná však nesplnila jí zákonem uloženou povinnosti posoudit úvěruschopnost žalobkyně s odbornou péčí, v důsledku čehož žalovaná poskytla žalobkyni úvěr bez toho, aby bylo zřejmé, že ho bude žalobkyně schopna splatit. V důsledku neposouzení schopnosti žalobkyně splácet úvěr s odbornou péčí je proto Smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná a smluvní strany jsou povinny si vydat bezdůvodné obohacení, které na základě neplatné Smlouvy o úvěru získaly. V této souvislosti žalobkyně uvádí, že z její strany byla žalované uhrazena částka v celkové výši 710 000 Kč, tedy částka rovnající se poskytnuté částce, a žalobkyně tak není žalované ničeho dlužna.

2. Žalobkyně dále uvedla, že dne 16. 11. 2012 byla mezi žalovaným jako zástavním věřitelem na straně jedné a žalobkyní jako zástavcem na straně druhé uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem (dále jen„ Smlouva o zřízení zástavního práva“), jejímž předmětem bylo zřízení zástavního práva ke shora uvedeným nemovitým věcem (dále jen„ Nemovitosti“). S ohledem na závěry právní vědy, dosavadní judikaturu a skutečnost, že Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, je žalobkyně přesvědčena, že zástavní právo dle Smlouvy o zřízení zástavního práva nemohlo platně vzniknout, a tedy Nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem.

3. Podáním ze dne 5. 10. 2021 žalobkyně doplnila, že Exekutorský zápis nelze vnímat ani jako uznání dluhu, když nelze uznat neexistující dluh. Postup žalované při stanovení výše částky vtělené do Exekutorského zápisu pak žalobkyně vnímá jako rozporný s dobrými mravy, když žalovaná nemohla předpokládat, zda dojde ze strany žalobkyně k porušení Smlouvy o spotřebitelském úvěru, přesto byla částka v Exekutorském zápisu vypočtena jako součet v budoucnu vzniklých možných nároků žalované. Žalobkyně upřesnila, že na nedodržení povinnosti žalované zkoumat schopnost žalobkyně splácet úvěr s odbornou péčí lze usuzovat i ze skutečnosti, že žalobkyně nemusela žalované dokládat žádné doklady o měsíčním příjmu, výpisy z účtů, ani podklady, ze kterých by bylo patrné, jaké jsou její pravidelné výdaje na bydlení, domácnost, dopravu atd. s tím, že v době podpisu předmětných smluv byla žalobkyně studentkou vysoké školy bez pravidelného příjmu.

4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 8. 9. 2021, když uvedla, že nárok žalobkyně neuznává a její argumenty považuje za účelové. V prvé řadě žalovaná namítla, že obsahem Exekutorského zápisu jsou dvě samostatná právní jednání, a to prohlášení o uznání dluhu co do důvodu a výše (část A) a dohoda o vykonatelnosti exekutorského zápisu (část B). Uznání dluhu je jednostranným právním jednáním žalobkyně, které je nezávislé na části B exekutorského zápisu. Jelikož žalobkyně předmětný dluh z titulu úvěru uznala co do důvodu a výše, má se za to, že dluh v době uznání existoval, a to podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalovaná jako věřitelka proto nemusí prokazovat ani existenci a ani vznik dluhu, když důkazní břemeno ohledně neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a neexistence dluhu je přesunuto na žalobkyni jako dlužnici. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dlužník musí neexistenci či zánik závazku prokázat a nestačí, aby existenci dluhu pouze popřel. Dlužník proto unese důkazní břemeno pouze v případě, že prokáže skutečnosti, které opodstatňují závěr, že uznaný závazek neexistuje.

5. K povinnosti zkoumat schopnost žalobkyně splatit úvěr žalovaná uvádí, že uplatňovala vždy při posuzování každého žadatele o úvěr nejpřísnější kritéria kladena nejen samotným zákonem č. 145/2010 Sb., nýbrž vycházela vždy z metodických pokynů vydávaných a uveřejňovaných v souvislosti s dohledem nad finančním trhem Českou národní bankou, Českou obchodní inspekcí a Finančním arbitrem. V souladu s úpravou zákona č. 145/2010 Sb., ve znění do 25. 2. 2013, každý žadatel musel poskytnout pravdivé informace nejen o výši svých příjmů, nýbrž o jejich původu. Dále poskytl údaje o svém bydlišti, formě řešení bytové otázky (typ bydlení), způsobu bydlení, počtu dětí (počtu vyživovaných osob), jménu a příjmení manžela, poskytl úplné údaje o majetkových poměrech, měsíčních výdajích jeho a domácnosti, jíž je členem, součtu leasingových a úvěrových splátek, úvěrových podmínkách na nákup nemovitosti a jiných měsíčních splátkách či srážkách. Tyto informace žadatel poskytoval prostřednictvím žádosti ve formě dotazníku, který obdržel od žalované. Poté probíhal u žalované proces schvalování úvěru. Informace shromažďovala žalovaná především z registrů klientských informací [příjmení], centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, obchodního rejstříku, interní databáze, internetového prohlížeče [anonymizováno] – vyhledání veřejně dostupných informací o klientovi, administrativních registrů ekonomických subjektů, katastru nemovitostí a sociálních sítí. Žalovaná bohužel k uvedenému prověřování žalobkyně nedisponuje po 9 letech žádnými listinami z rozhodné doby, kdy prověřování prováděla, protože listiny tohoto charakteru uchovávala po dobu toliko 5 let. V rozhodném období nebyla zákonem upravena povinnost archivovat dokumenty o prověřování úvěruschopnosti žadatelů o spotřebitelský úvěr. Veškeré listiny o prověřování úvěruschopnosti žalobkyně, kterými žalovaná disponovala, byly po 5 letech skartovány. Žalobkyně nicméně musela mít jako jednatelka a jediná společnice [právnická osoba] [anonymizováno] s předmětem podnikání v oblasti cestovního ruchu, maloobchodu s motorovými vozidly a smíšeným zbožím a realitní činnosti dostatečnými příjmy, o čemž svědčí také to, že úvěr poskytnutý žalovanou 8,5 roku splácela a zaplatila celkem 710 000 Kč. Navíce, žalobkyně měla vlastní bydlení v bytě na adrese [adresa], který sice nebyl v jejím vlastnictví, ale musela hradit náklady s tímto bydlením spojené, o žalobkyni nebyl záznam v insolvenčním rejstříku. Námitka neplatnosti smluv o úvěru vznesená žalobkyní je pak podle názoru žalované krajně účelová, když komunikace mezi účastníky probíhala bez komplikací a až v průběhu procesu zjišťování možného výtěžku z prodeje nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně tato náhle otočila, přestala se žalovanou komunikovat a následně prostřednictvím zástupce označila Smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou a podala žalobu. Tehdejší zákonná úprava sice výslovně nestanovila, že by se možnost spotřebitele uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy promlčovala, nicméně dle žalované by bylo krajně nespravedlivé a nedůvodně zvýhodňující spotřebitele, aby mohl u úvěru poskytnutého dle staré právní úpravy namítat neplatnost úvěrové smlouvy bez časového omezení a případně využít toho, že v důsledku značného časového odstupu od schvalování úvěru nemá žalovaná k dispozici příslušné informace a nemůže je získat ani z registrů vedených třetími osobami. Jelikož je dle názoru žalované Smlouva o spotřebitelském úvěru platná a pohledávka žalované vůči žalobkyni z úvěru platně vznikla, je platná i Smlouva o zřízení zástavního práva k Nemovitostem a zástavní právo k Nemovitostem platně vzniklo a stále existuje. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby.

6. K postupu při posuzování schopnosti žalobkyně splatit úvěr pak žalovaná dodala, že pokud by nebyla zohledněna délka doby, po jejímž uplynutí označila žalobkyně Smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou, a dále skartační lhůty žalované, vedlo by to ke krajně nespravedlivé situaci, kdy by žalobkyně mohla bez časového omezení namítat neplatnost smlouvy a žalovaná by s ohledem na časový odstup a skartaci dokumentů nemohla doložit potřebné důkazy vyvracející tvrzení žalobkyně, čímž by ve výsledku bylo porušeno ústavně garantované právo žalované na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“).

7. Při jednání dne 3. 5. 2022 žalovaná doplnila, že před podpisem Smlouvy o spotřebitelském úvěru byly ze strany žalované požadovány doklady o měsíčním příjmu, výpis z účtu a další podklady, ze kterých by bylo dále patrné, jaké jsou její pravidelné výdaje na bydlení, domácnost, dopravu atd., přičemž tyto byly žalobkyní žalované předloženy.

8. Mezi stranami je nesporné, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 16. 11. 2012 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalovaná poskytla žalobkyni úvěr v celkové výši 710 000 Kč, téhož dne pak mezi stranami byla uzavřena Smlouva o zřízení zástavního práva k Nemovitostem zajištující celkový dluh, vyplývající ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 1 560 000 Kč, a dále je mezi stranami nesporné, že dne 16. 11. 2012 došlo k podpisu Exekutorského zápisu sp. zn. EX [anonymizováno] [rok]. Mezi stranami je dále nesporné, že částka 710 000 Kč byla žalobkyni ze strany žalované vyplacena a že žalobkyně uhradila žalované v souhrnu částku ve stejné výši, tj. částku 710 000 Kč.

9. Z Exekutorského zápisu sp. zn. EX [anonymizováno] [rok] ze dne 16. 11. 2012, soud zjistil, že v uvedený den uzavřela žalobkyně s žalovanou, a to z titulu Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala zaplatit žalované peněžitou částku ve výši 1 560 000 Kč. Žalobkyně dále uznala dluh vůči žalované ve výši 1 560 000 Kč a smluvila jeho úhradu žalované v podobě 156 splátek á 10 000 Kč, splatných vždy k 20. dni příslušného měsíce.

10. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 16. 11. 2012 a splátkového kalendáře soud zjistil, že žalovaná poskytla žalobkyni úvěr ve výši 710 000 Kč, a to s pevně stanovenou úrokovou sazbou 14,21 % p. a. na dobu určitou s anuitními splátkami. V čl. 7 této smlouvy bylo stanoveno právo žalované požadovat zajištění úvěru formou dohody o přímé vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem. Žalovaná mohla dále požadovat, aby součástí takové listiny bylo uznání dluhu ze strany spotřebitele. Úvěr měl být splácen v měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč od 20. 12. 2012 do 20. 11. 2025.

11. Ze Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 16. 11. 2012 soud zjistil, že žalobkyně zřídila ve prospěch žalované zástavní právo k budově [adresa], v části [územní celek], na pozemku parc. [číslo] dále k pozemkům parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí], [územní celek], a to k zajištění závazku žalobkyně vůči žalované ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo].

12. Z Výpisu z katastru nemovitostí na listu vlastnictví [číslo] [část obce] u [obec] soud zjistil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parcelní [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parcelní [číslo] pozemku parcelní [číslo] vše v [katastrální uzemí], [územní celek].

13. Z [příjmení] [příjmení] - zájmové sdružení právnických osob ze dne 8. 9. 2021 soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti, když obsahem tohoto potvrzení je toliko konstatování příslušnosti žalované k tomuto sdružení a dále informace o nemožnosti vyhovění dotazu žalované na evidenci jejích dotazů ve sdružení ke dni 16. 11. 2012.

14. Z Daňového dokladu [číslo] ze dne 16. 11. 2012 soud zjistil, že žalobkyni byl stanoven splátkový kalendář úvěru vzniklého ze smlouvy [číslo].

15. Z Potvrzení o položeném dotazu do centrální evidence exekucí - emailu ze dne 7. 9. 2021 a jemu předcházejícího Emailu ze dne 6. 9. 2021 soud zjistil, že pověřenec Exekutorské komory ČR na žádost žalované vyloučil možnost potvrzení, že žalovaná učinila dne 16. 11. 2012 dotaz do centrální evidence exekucí na osobu žalobkyně s uvedením jejího data narození. Potvrzeno bylo toliko dvojí učinění dotazu ke zmíněnému dni, obsah toho dotazu však již není dohledatelný.

16. Z Úplného výpisu [právnická osoba] [anonymizováno] ke dni 6. 9. 2021 soud zjistil, že žalobkyně byla v období od 20. 8. 2007 jednatelkou a společnicí této společnosti.

17. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že spolupráce s žalovanou započala již v roce 2008 prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizováno], jejíž společnicí a jednatelkou byla právě žalobkyně, fakticky však společnost ovládala matka žalobkyně, která pro prohřešky z předchozího podnikání přenechala formální vedení společnosti na žalobkyni. Předmětem původní spolupráce žalované s žalobkyní byl leasing autobusu. Se splácením leasingu se matka žalobkyně dostala do prodlení a v létě roku 2011 přestala splácet. Po eskalaci problémů se splácením se matka žalobkyně přestěhovala do zahraničí a ponechala žalobkyni bez prostředků. Jediným příjmem žalobkyně byl příspěvek na bydlení a výživné zasílané otcem žalobkyně ve výši 2 000 Kč. Za účelem řešení celé situace kontaktovala žalobkyně v roce 2012 žalovanou, přičemž tyto se dohodly na sanaci původního dluhu žalobkyně spotřebitelským úvěrem. Nemovitosti jako předmět zástavy získala žalobkyně darem od své babičky pro možnost zajištění závazku z úvěrové smlouvy. V této době byla žalobkyně studentkou vysoké školy a jejím jediným příjmem bylo uvedené výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Celkový příjem žalobkyně v době uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru činil cca 8 000 Kč měsíčně, přičemž životní náklady hradila z příspěvků od rodičů jejího tehdejšího partnera, zmíněného výživného a příspěvku na bydlení.

18. Z Poštovních poukázek typu C – ústřižků pro příjemce z let 2011 a 2012 (celkem 21 ústřižků) soud zjistil, že pan [příjmení] [příjmení], bytem [adresa], zasílal v letech 2011 a 2012 žalobkyni částku ve výši 2 000 Kč měsíčně.

19. Z účastnického výslechu [jméno] [jméno], [datum narození], člena správní rady žalované, soud zjistil, že na počátku spolupráce byl [právnická osoba] s. r. o. poskytnut úvěr za účelem nákupu autobusu v rámci provozování cestovní kanceláře. Postupem času se společnost dostala do prodlení s úhradou splátek, přičemž nebylo možné uhradit dluh formou zabavení předmětu úvěru, když autobus zmizel. Před uzavřením Smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaná standardním způsobem prověřila kredibilitu žalobkyně a její schopnost úvěr splácet.

20. Výše uvedené listinné důkazy považoval soud za věrohodné, když nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala a žádná taková skutečnost nebyla účastníky tvrzena. Žádná ze stran pak nezpochybnila pravost nebo pravdivost některé z listin, ze kterých soud při svém rozhodování vycházel. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek. Na základě předložených listinných důkazů a výpovědí účastníků má soud za prokázané, že žalobkyně jakožto spotřebitelka uzavřela dne 16. 11. 2012 s žalobkyní Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalobkyni poskytnut úvěr ve výši 710 000 Kč. V souladu se Smlouvou o spotřebitelském úvěru uzavřela žalobkyně s žalovanou rovněž Smlouvu o zřízení zástavního práva k Nemovitostem, na jejímž základě žalobkyně zastavila ve prospěch žalované výše uvedené Nemovitosti k zajištění závazku ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru.

21. Uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru však nepředcházelo zhodnocení schopnosti žalobkyně úvěr splácet, a to s odbornou péčí. Soud uvěřil vnitřně souladné výpovědi žalobkyně o jejích majetkových poměrech, která nebyla v řízení nijak zpochybněna. Výše výživného pak byla potvrzena též jednotlivými poštovními poukázkami. Za situace, kdy byla žalobkyně v době uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru studentkou vysoké školy bez vlastního bankovního účtu s příjmem na výživném 2 000 Kč měsíčně, dále pobírala příspěvek na bydlení, jež je dávkou státní sociální podpory a je poskytován jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy a celkový její měsíční příjem činil cca 8 000 Kč, a výše splátky činila 10 000 Kč měsíčně po dobu 13 let, nemohlo dojít ze strany žalované k posouzení schopnosti žalobkyně splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. V případě, že by žalovaná skutečně posoudila schopnost žalobkyně úvěr splácet s odbornou péčí, s ohledem na výše uvedené, by nemohla dojít k jinému závěru než, že žalobkyně není schopná takový úvěr splácet, a k jeho poskytnutí tak nemělo dojít. Soud při hodnocení důkazů přihlédl též k tvrzení žalované, která nebyla schopna uvést, jaké konkrétní podklady a s jakými závěry byly při posuzování schopnosti žalobkyně úvěr splácet prověřovány. Přes četná vyjádření k obecné podobě takovéhoto procesu, odkazy na mnohé registry a vyjádření směrem k tvrzenému čestnému prohlášení nebyly ze strany žalované předloženy žádné konkrétní podklady o skutečně provedeném hodnocení schopnosti žalobkyně splatit poskytnutý úvěr. Soud se v tomto směru neztotožnil s námitkou žalované, že po více než 5 letech od poskytnutí úvěru není objektivně možné archivovat předmětné doklady a výpisy z registrů. Byla-li totiž žalovaná srozuměna s platební minulostí [právnická osoba] [anonymizováno], v níž, byť formálně, byla žalobkyně účastna, není zde pochyb o tom, že v zájmu ochrany vlastních zájmů a nabytých práv měla žalovaná takovéto podklady a případné doklady archivovat. Nebyl-li závazek dosud řádně splněn, nebyl zde ani důvod pro skartaci dokumentů podstatných pro vymáhání pohledávky. Soud má tedy za prokázané, že žalovaná hodnocení schopnosti žalobkyně splatit poskytnutý úvěr neprovedla s odbornou péčí.

22. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soud se v první řadě zabýval přítomností naléhavého právního zájmu, podmiňujícího přípustnost podané žaloby na určení neplatnosti Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 11. 2012 a dále na určení nezatížení výše uvedených Nemovitostí zástavním právem, které bylo zřízeno Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 16. 11. 2012. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže (srov rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 2521/2008). V souladu s výše uvedeným dospěl soud k závěru, že na straně žalobkyně je dán naléhavý právní zájem na takovém určení, když zodpovězení otázky platnosti zatížení jí vlastněných Nemovitostí vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde se tak dalším sporům o plnění, neboť žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporných právních vztahů a práv účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2913/2018). Dále takto formulovaný výrok je podkladem pro změnu zápisu do katastru nemovitostí. Bez tohoto určení by navíc bylo ohroženo vlastnické právo žalobkyně, která je nadále vystavena limitaci dispozic s výše uvedenými Nemovitostmi, a to na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 16. 11. 2012 (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019).

23. V části požadovaného určení neplatnosti Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 11. 2012 soud dospěl k závěru, že i v tomto případě je na takovém určení naléhavý právní zájem, a to při vědomí ustálené judikatury, podle které není žaloba na určení zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. V projednávaném případě má soud za to, že je zde naléhavý právní zájem na určení (ne) platnosti Smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť takové určení postaví najisto právní vztahy mezi účastníky a zamezí do budoucna dalším sporům (např. z bezdůvodného obohacení), když ze strany žalobkyně zde není žaloba na plnění, která by určovací žalobě předcházela. Soud též vzal v úvahu hledisko procesní ekonomie, když si uvedenou otázku musel posoudit jako předběžnou pro posouzení zatížení předmětných nemovitostí zástavním právem.

24. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen„ o. z.“), je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

25. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, platí, že:„ K odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou - tedy bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon - je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.)“ 26. Zákon tedy stanovil, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat. Jak bylo uvedeno výše, žalovaná neprověřila s odbornou péčí schopnost žalobkyně úvěr splácet, a Smlouva o spotřebitelském úvěru tak je neplatná.

27. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, založenou na rozporu obsahu právního jednání (dříve právního úkonu) se zákonem, přičemž takovou neplatnost soud zkoumá z úřední povinnosti a k dovolání se této neplatnosti proto není třeba uplatnit příslušnou námitku v řízení před soudem. V tomto směru se soud neztotožnil s námitkou žalované, že by takto pozdní namítání neplatnosti Smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo v rozporu s dobrými mravy, když úprava absolutní neplatnosti chrání poškozenou osobu bez ohledu na časové hledisko. Absolutní neplatnost totiž nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektu občanskoprávního vztahu (oproti principu relativní neplatnosti), které by bylo možno charakterizovat jako výkon práv a povinnosti vyplývající z občanskoprávních vztahů, tedy bez právního důvodu zasahuje do práv a povinností jiných, popř. v rozporu s dobrými mravy (srov rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 854/2012). Soud tak dospěl k závěru, že je Smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, a žalobě požadující takového určení vyhověl.

28. Zástavní právo má pak povahu práva akcesorického, a vznik a trvání zástavního práva je nerozlučně spjato s existencí zajišťované pohledávky (viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kolektiv: Občanský zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha: C.H.BECK, 2006, str. 649). K akcesoritě zástavního práva pak srov. Rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 957/2001, kde je mimo jiné uvedeno:„ Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (např. proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne.“ Lze tak uzavřít, že platně nevzniklo ani zástavní právo k Nemovitostem, a soud tak vyhověl žalobě na určení, že Nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, které bylo zřízeno smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřenou mezi žalobkyní [celé jméno žalobkyně] a žalovanou [příjmení] [anonymizována dvě slova].

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 42 532,55 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 9 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč v souhrnné výši 23 800 Kč, sestávající ze 7 úkonů právní služby, konkrétně z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za podanou žalobu dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za vyjádření ze dne 5. 10. 2021 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za vyjádření ze dne 8. 4. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dne 3. 5. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. a z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dne 23. 8. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně 7 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a dále cestovní náhrada v souhrnné výši 3 912,85 Kč, konkrétně dílčí náhrada: a) v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 5. 2022 – náhrada ve výši 2 642,38 Kč za 410 ujetých km na trase [obec] - Praha vozidlem [anonymizováno] r. z. [anonymizováno] (36,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 4,83 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t.; b) a v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 8. 2022 – náhrada ve výši 270,47 Kč za 38 ujetých km na trase [obec] - Praha vozidlem [anonymizováno] r. z. [anonymizováno] (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 237/2022 Sb. při průměrné spotřebě 5,1 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 237/2022 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 27 712,85 Kč ve výši 5 819,70 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení na účet její zástupkyně. Soud nepostupoval podle § 12 odst. 3 a.t., neboť určení neplatnosti Smlouvy o spotřebitelském úvěru je otázkou předběžnou pro určení existence zástavního práva.