4 C 172/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Terezou Vaňkátovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Anonymizováno bytem Adresa žalované pro zaplacení částky 165 212 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od 28. 5. 2024 do 14. 10. 2024 a dále v části nároku na zaplacení částky 18 408 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 408 Kč ve výši 14,75 % ročně od 28. 5. 2024 do zaplacení a dále v části nároku na zaplacení částky 46 804 Kč a v části nároku na zaplacení úroku ve výši 68,34 % p.a. z částky 100 000 Kč od 28. 5. 2024 do 20. 6. 2024 ve výši 4 374,24 Kč, a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 21. 6. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 5. 2024 dosáhne částky 352 742 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 165 212 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že žalobkyně je oprávněnou osobou k poskytování spotřebitelských úvěrů na základě povolení České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpotřÚ“), přičemž mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 16. 2. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, na částku 100 000 Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). Úvěr byl žalované vyplacen dne 16. 2. 2024. Žalovaná se zavázala splácet úvěr včetně úroku ve výši 68,34 % p. a. ve 48 měsíčních splátkách po 6 124 Kč, splatných vždy k 22. dni měsíce od března 2024 dle splátkového kalendáře. Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím emailové komunikace s podpisem žalované jedinečným kódem. O schválení úvěru bylo žalované zasláno oznámení spolu se splátkovým kalendářem. Žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalované na základě dokladů, informací, databází (SOLUS, NRKI) a interního scoringu. Bylo zjištěno, že žalovaná má dostatečné zdroje ke splácení, nebyla evidována v insolvenčním rejstříku, její doklad totožnosti je platný, zaměstnavatel není v insolvenci a obchodník schválil úvěr. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně neplnila řádně podmínky smlouvy o úvěru a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, když neuhradila žalobkyni na splátkách ničeho. V důsledku prodlení žalované došlo dne 26. 5. 2024 k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy o úvěru. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení (i) částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 82 021,01 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 100 000 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 17 010,44 Kč) spolu s úroky z prodlení v zákonné výši od 28. 5. 2024 do zaplacení, (ii) smluvní pokuty dle bodu 6.1.smlouvy o úvěru v celkové výši 998,00 Kč (tj. 499,00 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů) spolu s úroky z prodlení v zákonné výši 28. 5. 2024 do zaplacení, (iii) náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2.smlouvy o úvěru v celkové výši 400,00 Kč (tj. 200,00 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů) spolu s úroky z prodlení v zákonné výši 28. 5. 2024 do zaplacení, (iv) smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 117 010,44 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 28. 5. 2024 do dne vyhotovení žaloby, tj. ve výši 46 804 Kč a (v) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistiny úvěru ve výši 100 000 Kč ode dne 28. 5. 2024 do zaplacení s tím, že žalobkyně požadovala tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 68,34 % p. a. za prvních 90 dnů prodlení a za dobu od 91. dne prodlení žalované, tj. od 21. 6. 2024, podle § 122 odst. 4 SpotřÚ v nominální úrokové sazbě 14,75 % p. a., a to dále s tím, že dle bodu 2.2. smlouvy o úvěru je výše úroku limitována na částku 352 742 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a učinil následující závěr o skutkovém stavu.

4. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 16. 2. 2024 prostřednictvím emailové komunikace s podpisem žalované jedinečným kódem uzavřena smlouva o úvěru. V části A) smlouvy o úvěru byly uvedeny základní parametry smlouvy, a to, že celková výše úvěru činí 100 000 Kč a celková částka, kterou má žalovaná (klient) zaplatit, činí 293 952 Kč, a to ve 48 splátkách po 6 124 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději 22. dne každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba činí 68,34 % p. a. a předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr činí 94,38 %. V části B), konkrétně v článku 2. 2 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. V článku 6. 1 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že žalovaná (jako klient) je povinna zaplatit žalobkyni (jako poskytovateli) smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku úvěru, u které se ocitla v prodlení o délce 30 dnů. V článku 6.2 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že žalobkyni vzniká právo na náhradu nákladů ve výši 200,00 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů. V článku 6.3 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. V článku 6.4 smlouvy bylo uvedeno, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé stávají součástí nové jistiny úvěru, kterou je žalovaná (klient) povinna zaplatit žalobkyni (poskytovateli) nejpozději v den zesplatnění úvěru. V případě prodlení je žalobkyně oprávněna požadovat úhradu úroků z prodlení v zákonné výši, přičemž zákonné úroky z prodlení je žalobkyně oprávněna dle článku 6.7 smlouvy o úvěru požadovat při prodlení žalované s hrazením jakéhokoli peněžitého dluhu. V článku 6.5 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V článku 6.9 bylo uvedeno, že souhrn výše všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout 200 000 Kč. /viz Smlouva o úvěru, resp. označená rovněž jako návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, a Dodatku č. , hodnota, , Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a rovněž Karta klienta, Hodnocení klienta, kopie občanského průkazu, a ohledně způsobu uzavření smlouvy prostřednictvím elektronické komunikaci viz rovněž Důkaz o odeslání 1 Kč, a to ze dne 16.2.2024, Zaslaná SMS „Informace o vyplacení“ z 16.2.2024, Důkaz o přijaté SMS pro vyplacení z 16.2.2024, Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A), /5. Úvěr byl žalované vyplacen dne 16. 2. 2024. /viz Doklad o vyplacení úvěru ve výši 100 000 Kč z 16.2.2024/6. Žalovaná byla před zesplatněním úvěru žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné splátky a upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru. /viz Výzva k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru z 22.4.2024, 23.5.2024/7. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 11. 10. 2024. /viz Předžalobní výzva ze dne 11. 10. 2024 a Poštovní podací arch z 11. 10. 2024/8. Soud má za to, že shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci, přičemž z ostatních provedených důkazů soud nezjistil pro své rozhodnutí, které se zakládá na důvodech uvedených níže, žádné významné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění nebo právní posouzení věci, a proto je dále nehodnotil.

9. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům, přičemž vycházel především z následujících ustanovení právních předpisů.

10. Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

11. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi účastníky řízení byla sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., přičemž žalovaná na straně úvěrovaného smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva podléhá rovněž režimu SpotřÚ – zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

17. Soud se s ohledem na výše citovaná ustanovení nejprve zabýval sjednanou výší úrokové sazby poskytnutého úvěru a její přiměřeností v kontextu všech okolností projednávané věci. Ve smlouvě o úvěru byla dohodnuta zápůjční úroková sazba ve výši 68,34 % p. a. a předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“) na úvěr činila 94,38 %, přičemž soudu je z úřední činnosti známo, že tato sazba podstatně překračuje obvyklou a únosnou míru úrokového zatížení při poskytování spotřebitelských úvěrů – pro srovnání lze odkázat například na věci posuzované Městským soudem v Praze pod sp. zn. 22 Co 197/2019-99, ve kterém byla posuzována nominální úroková sazba úvěru ve výši 90 % p. a., nebo pod sp. zn. 25 Co 64/2022, ve kterém byla posuzována nominální úroková sazba úvěru ve výši 83,86 % p. a., nebo pod. sp. zn. 35 Co 345/2022, ve kterém byla posuzována nominální úroková sazba úvěru ve výši ve výši 62,47 %, přičemž ve všech těchto uvedených případech Městský soud v Praze shledal velký rozdíl mezi obvyklou a sjednanou výší úročení, přičemž takto zjištěné rozdíly považoval i s odkazem na další judikaturu za jednoznačně nepřiměřené a rozporné s dobrými mravy. V tomto kontextu soud posuzoval i projednávanou věc, když po důsledném přezkoumání uzavřené smlouvy o úvěru dospěl k závěru, že sjednaná úroková míra ve výši 68,34 % p. a. (předpokládaná RPSN: 94,38 %), značně překračuje obvyklou a únosnou míru úrokového zatížení při poskytování spotřebitelských úvěrů, dluh byl zajištěn i řadou řetězených smluvních pokut a poplatků (viz zejména čl. 6.1, 6.2 a 6.5 smlouvy o úvěru) a výsledná vymáhaná částka po žalované tak byla v kontextu všech okolností posuzované věci v rozporu s dobrými mravy, přičemž takové posouzení s ohledem na mj. cit. judikaturu odpovídá rovněž zásadě jednotného rozhodování podle ustanovení § 13 o. z.). Soud proto dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o úvěru je neplatná podle § 580 a 588 o. z., a to pro rozpor s dobrými mravy a pro zjevnou nespravedlnost vůči žalovanému.

18. Soud k tomu doplňuje, že mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv).

19. Neplatné ujednání o úroku v daném případě nebylo možné moderovat ve smyslu § 577 o. z., neboť by tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem § 577 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Uvedená interpretace vychází rovněž z judikatury Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“), která zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik vyvarovat (srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012 ve věci C-618/10, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, nebo rozsudek SDEU ze 7. 11. 2019 ve spojených věcech C-349/18 až C-351/18, Kanyeba SA Nijs a Deroga).

20. Absolutní neplatnost se proto v daném případě týká celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání, tj. uzavření smlouvy o úvěru, došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud má za to, že jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek a žalobkyně by bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích smlouvu o úvěru s žalovanou neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model, což je soudu známo z jeho úřední činnosti. Ke shodným závěrům již ostatně v případě obdobných úvěrových smluv opakovaně dospěl rovněž odvolací Městský soud v Praze (srov. např. již cit. rozsudek ze dne 10. 1. 2023, č. j. č. j. 35 Co 345/2022-56, nebo ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99).

21. Za této situace nelze než uzavřít, že účastníky uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 o. z. jako celek pro rozpor s dobrými mravy a pro zjevnou nespravedlnost vůči žalovanému. K neplatnosti podle § 588 o. z. je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rovněž dle ustálené judikatury Soudního dvora má vnitrostátní soud „z úřední povinnosti posoudit zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné“ (viz rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci C-243/08, Pannon GSM, nebo ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05, Mostaza Claro).

22. Soud k tomuto závěru dospěl při vědomí principů smluvní autonomie a pacta sunt servanda, jakož i zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.), nicméně v daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů a ochranou spotřebitele – k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (č. 16/2017), podle kterého „ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího. Takové situace, kdy v tísni dochází k uzavírání disproporčních smluv, mohou totiž v jednotlivých případech způsobovat až rdousící efekt a vyprázdnění veškeré majetkové podstaty jednotlivce, čímž dochází k nepřípustnému zásahu do práva na ochranu majetku […] Nejde o to, že by stěžovatelka neměla splácet své dluhy, ale že by měla platit jen to, co lze považovat za dluhy řádné, tak, aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou.”23. Soud se s ohledem na dovozenou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru dále zabýval tím, zda je možné žalobou uplatněný nárok žalobkyni přiznat z jiného právního důvodu, či nikoliv. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně žalované dne 16. 2. 2024 vyplatila částku ve výši 100 000 Kč. Soud tuto částku posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované podle § 2991 a násl. o. z., kterou je žalovaná povinna žalobkyni vydat. Soud proto žalobě částečně vyhověl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a žalobkyni rovněž přiznal právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za období v souladu s § 573 o. z., když bylo prokázáno, že předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 11. 10. 2024.

24. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu s ohledem na dovozenou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 588 o. z. částečně zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

25. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch obou stran je stejný, případně rozdíl v tomto úspěchu je zcela nepatrný, neboť soud při rozhodování o nákladech řízení považoval za předmět řízení nejen žalovanou jistotu, ale také její příslušenství (srov. usnesení Vrchního soud v Olomouci, sp. zn. 7 Cmo 507/2005).

26. Jelikož při vyhlášení tohoto rozsudku došlo ve výroku I. ke zjevné nesprávnosti v podobě chybějící pariční lhůty, soud proto v souladu s ustanovením § 164 o. s. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 4 C 172/2025 opravil tak, že se chybně uvedený text ve výrokové části pod bodem I. ve znění: „Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení.“ se nahrazuje správným textem: „Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“.