4 C 221/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Terezou Vaňkátovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení částky 22 020,50 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 22 020,5 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 020,5 Kč od 8. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14, 75 % ročně se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 8.3.2024 domáhá na žalované zaplacení částky 22 020,5 Kč jako smluvní pokuty za období 14.6.2022do 20.2.2024. Nárok odůvodnila tak, že mezi účastnicemi byla uzavřena úvěrová smlouva ze dne 14.6.2021, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 80 000 Kč, který však žalovaná řádně nesplácela. Proto žalobkyně přistoupila v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění celého úvěru, čímž vznikla nová jistina sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků, celkem ve výši 89 497,70 Kč. Zesplatnění bylo žalované oznámeno 5.12.2021. Žalobkyně má v souladu se smlouvou právo na smluvní pokutu pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny do jejího zaplacení, maximálně však do výše součinu 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, maximálně vždy 200 000 Kč. Žalovaná své závazky neplnila a žalobkyně se již domohla vydání rozsudku na plnění smluvní pokuty za období do 13.6.2022 v rámci řízení u zdejšího soudu pod sp.zn. 19C 231/2022-49. Touto žalobou se tak žalobkyně domáhá smluvní pokuty za období následující, od 14.6.2022 do 20.2.2024.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí, má za to, že vše již žalované uhradila.

3. Soud zjistil tyto skutečnosti:

4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 14.6.2021 soud zjistil, že mezi účastnicemi byla jmenovaného dne uzavřena úvěrová smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku 80 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit v celkem , hodnota, měsíčních splátkách po 5 798 Kč, s nominální úrokovou mírou 64,84 % p.a. a RPSN 88,04 % bez pojištění. V bodě 6.5 smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou.

5. Z dalších před soudem provedených důkazů nezjistil soud žádné další skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu ve věci.

6. Provedeným dokazováním soud dospěl k níže uvedenému skutkovému závěru.

7. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 14. 6. 2021 písemnou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 80 000 Kč a ta se jej zavázala vrátit v 36 měsíčních splátkách po 5798 Kč, s roční nominální úrokovou mírou 64,84 % a RPSN 88,04 %. V bodě 6.5 smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou.

8. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky žalobkyně podle těchto právních předpisů: Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

9. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

13. Podle § 1798 o. z. platí ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odst. 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odst. 2).

14. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

15. Po zhodnocení všech výše uvedených zjištění za využití zmíněných zákonných a smluvní ustanovení dospěl soud k následujícím právním závěrům: Soud právně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. o. z. Žalovaná na straně úvěrované smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, řešil nárok žalobkyně ze smlouvy o úvěru 70 000 Kč z února 2017 se sjednaným efektivním úrokem ve výši 138,18 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 90 % ročně. Soud rozhodující v I. stupni uzavřel, že v rozhodném období se obvyklá úroková sazba pohybovala okolo 7 % až 15 % ročně, nejvyšší sazby pak okolo 20 % až 26 % ročně. Ujednání o lichevním úroku považoval soud prvního stupně za absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z. a s ohledem na absolutní neplatnost ujednání pak nepřistoupil ani k moderaci sjednané úrokové sazby a žalobě vyhověl pouze co do původní jistiny a smluvních pokut, ve zbytku soud I. stupně žalobu zamítl. Odvolací soud ve výše uvedeném rozsudku shledal závěry soudu I. stupně, pokud jde o naplnění objektivního prvku lichvy, správnými, poukázal na judikaturu z doby před účinností současného občanského zákoníku, která dovodila následující: „Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). Aby bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy.“ Odvolací soud přijal závěr, že byl bezesporu naplněn prvý znak, když mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si (ve věci řešené odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co 197/2019) v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30 měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5 násobek čerpané částky. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, který přistoupil k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru, přičemž obvyklý úrok zjišťoval dotazy na banky i nebankovní poskytovatele úvěru, z jejichž odpovědí vyplynulo, že nejvyšší sazby se v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. Odvolací soud za daných okolností dovodil zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedl, že sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší, než je dolní hranice obvyklé úrokové sazby a více než devětkrát vyšší než je horní hranice; nominální úroková sazba je pak vyšší téměř třináctkrát, resp. šestkrát, než byla obvyklá výše úrokové sazby. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Odvolací soud v daném případě uzavřel, že „mezi plněním obou stran je hrubý nepoměr“. Odvolací soud zdůraznil, že řešená věc je od věci řešené odvolacím soudem dříve v řízení sp. zn. 30 Co 61/2019 odlišná v tom, že v důsledku pasivity žalované nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku lichvy. Proto odvolací soud ustanovení o lichvě neaplikoval, přesto však dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z. Dále odvolací soud vysvětlil, že vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (§ 576). Proto byla úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a klientem v řešeném případě posouzena jako neplatná podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, absolutně a jako celek.

16. Dle výše uvedených právních názorů odvolacího soudu posoudil zdejší soud i nárok žalobkyně na smluvní pokutu vztahující se k úvěrové smlouvy, podle níž měla žalovaná poskytnutý úvěr ve výši 80 000 Kč splatit ve 36 měsíčních splátkách s nominální úrokovou sazbou 64,84 % ročně, s RPSN ve výši 88,04 %. Celkem měla žalobkyni při řádném splácení zaplatit 208 728 Kč. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy asi osminásobně (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných úvěrů na spotřebu domácnostem). Za situace, kdy odvolací soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 138 % p. a. (resp. sazby nominální 90 % p. a.) ve věci sp. zn. 22 Co 197/2019, a 101 % p. a. (resp. sazby nominální 72 % p. a.) ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019, jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že nominální úroková míra 64,84 % p. a. je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy.

17. Soud proto smlouvu uzavřenou mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatnou jako celek.

18. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na smluvní pokuty, které vyplývají z absolutně jako celek neplatné smlouvy. Z tohoto důvodu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, v případě žalované jde o jeden úkon – účast na soudním jednání.