4 C 230/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta pro zaplacení částky 192 502 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 192 502 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 192 502 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 76 926 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobce.

1. Žalobou došlou soudu dne 28. 8. 2025 se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tak, že byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2017 a ke dni 18. 12. 2024 s ním byl rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením. Ke dni skončení pracovního poměru vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou po dobu trvání pracovního poměru. Náhrada mzdy byla splatná spolu se splatností poslední mzdy. Žalobce od žalované žádnou náhradu mzdy neobdržel. Za dobu svého pracovního poměru od 19. 12. 2017 do 18. 12. 2024 měl žalobce nárok na dovolenou 25 dní v letech 2018 – 2020, v roce 2021 nárok na dovolenou 200 hodin, v roce 2022 za odpracovaných 22 týdnů a 20 týdnů náhradní doby nemoci (celkem 42 týdnu) měl nárok na dovolenou 162 hodin, za rok 2023 mu nárok na dovolenou nevznikl, neboť byl v pracovní neschopnosti a za rok 2024 mu vznikl nárok na dovolenou v délce 39 hodin za 10 odpracovaných týdnů od 3. 10. 2024 do skončení pracovního poměru dne 18. 12. 2024. Celkem tak žalobci vznikl nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 134 134 Kč. Od 3. 10. 2024 pak žalobce nastoupil do práce a konal ji až do skončení pracovního poměru dne 18. 12. 2024, kdy za vykonanou práci nedostal zaplaceno. Přípisem ze dne 22. 10. 2024 žalovaná žalobce prostřednictvím arcibiskupa informovala, že se má přestěhovat do jiného monastýru bez práva duchovenské činnosti, s čímž žalobce projevil nesouhlas. Následovaly důtky žalované ze dní 1. 11. 2024, 12. 11. 2024 a 20. 11. 2024 s upozorněním, že bude následovat výpověď z pracovního poměru. Dopisem ze dne 11. 12. 2024, doručeným žalobci dne 18. 12. 2024, žalovaná okamžitě zrušila žalobci pracovní poměr. Za dobu od 3. 10. 2024 do 18. 12. 2025 vznikl žalobci nárok na zaplacení mzdy sjednané pracovní smlouvu na částku 23 310 Kč, a to za říjen 2024 v poměrné výši 21 283 Kč, za listopad ve výši 23 310 Kč a za prosinec v poměrné výši 13 375 Kč, tedy celkem mzda činí 58 368 Kč. Žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu ze dne 18. 8. 2025, žalovaná však ničeho nezaplatila.

2. Ve věci byl dne 18. 9. 2025 vydán platební rozkaz, který byl k odporu žalované zrušen. V odporu žalovaná uvedla, že nárok neuznává, neboť žalobce uvádí nepravdivé skutečnosti a výpočet žalované částky je proveden chybně, s tím, že přesněji se vyjádří v pozdější době. V navazujícím vyjádření pak žalovaná ve vztahu k nároku na náhradu za nevyčerpanou dovolenou argumentovala pouze námitkou promlčení s tím, že žalobce má nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou jen za nepromlčené období 2021 – 2024, ve zbytku je jeho nárok promlčen, neboť žalobce mohl dovolenou čerpat. Pokud ji žalobce nečerpal, jeho nárok na dovolenou se postupně promlčoval. Jelikož lze náhradu za nevyčerpanou dovolenou požadovat jen při skončení pracovního poměru, a nárok na dovolenou se postupně promlčoval, má žalobce právo jen na náhradu za posední tři roky předcházející skončení pracovního poměru, a proto je žalovaná připravena náhradu za roky 2021 – 2024 žalobci vyplatit. Pokud jde o úhradu mzdy za období od 3. 10. 2024 do 18. 12. 2024, zde žalovaná nárok žalobce odmítla, neboť žalobce byl přeložen na jiné pracoviště v souladu se zákonem a vnitřními předpisy žalované, tam se však nedostavil, a proto měl v práci neomluvenou absenci. Při jednání ve věci samé dne 15. 4. 2026 pak žalovaná do protokolu uvedla, že žalobou uplatněný nárok žalobce na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou nadále již nesporuje a tento uznává.

3. K procesní obraně žalované žalobce namítal, že ke svému přeložení na jiné pracoviště neudělil jako zaměstnanec souhlas, jak jej vyžaduje zákoník práce a dále argumentoval, že i kdyby bylo shledáno, že takového souhlasu s ohledem na vnitřní poměry pravoslavné církve není zapotřebí, pak v místě, do kterého byl přeložen, stejně sjednaný druh práce (duchovní monastýru) dle pracovní smlouvy vykonávat nemohl, neboť byl přeložen bez práva výkonu duchovenské činnosti.

4. Soud věc projednal a na základě shodných tvrzení účastníků, které vzal za svá skutková zjištění (srov. § 120 odst. 3 o.s.ř.) a provedených důkazů, které hodnotil postupem podle § 132 o.s.ř., dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce jako zaměstnanec pro žalovanou jako zaměstnavatele pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2017, ani to, že přípis žalobce ze dne 11. 12. 2024 obsahující projev vůle žalované k okamžitému zrušení pracovního poměru, byl žalobci doručen dne 18. 12. 2024. Mezi účastníky nebylo sporu ani o tom, že žalovaná žalobce přeložila k výkonu práce do jiného místa (jiného monastýru), bez práva výkonu duchovenské činnosti, s čímž žalobce vyjádřil nesouhlas.

6. Z pracovní smlouvy soud zjistil, že žalobce byl u žalované zaměstnán se sjednaným druhem práce „Duchovní monastýru, titul archimandrita“, a jako takový byl podřízen představené monastýru a arcibiskupovi pražskému a českých zemí. Mzda byla sjednána jako měsíční dle platového poměru a měla být vyplácena vždy k 12. dni v měsíci. Nárok na dovolenou zaměstnance byl sjednán v rozsahu 5 týdnů ročně. Místem výkonu práce byl sjednán , adresa, , , adresa, . Datum nástupu do práce byl sjednán dne 19. 12. 2017.

7. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti soud zjistil, že žalobce byl v době od 24. 6. 2022 do 2. 10. 2024 v pracovní neschopnosti.

8. Z ustanovení o přeložení ze dne 31. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaná, zastoupená arcibiskupem pražských a českých zemí, opravila ustanovení ze dne 20. 7. 2022 o přeložení tak, že žalobce dočasně přeložila do jiného místa výkonu práce, a to , adresa, v , adresa, , bez práva výkonu duchovenské činnosti.

9. Z důtek I. – III. soud zjistil, že tyto byly žalobci uděleny před okamžitým zrušením pracovního poměru, a to z důvodu, že žalobce se nedostavil do , adresa, v , adresa, , neboť se svým přeložením nesouhlasil.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 12. 2024 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k zaplacení žalované částky.

11. Z Výzvy ze dne 18. 8. 2025 a doručenky datové zprávy soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky, výzva byla žalované dodána do datové schránky 18. 8. 2025.

12. Z výplatních pásek za roky 2018 – 2024 soud zjistil, že žalobce měl nárok na měsíční mzdu ve výši 23 310 Kč. Současně z výplatních pásek soud zjistil, že žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru nečerpal dovolenou, na kterou měl nárok v délce 25 dní za rok, o tom ostatně nebylo mezi účastníky sporu.

13. Z přípisu ze dne 11. 12. 2024 soud zjistil, že žalovaná zastoupena arcibiskupem pražským a českých zemí , tituly před jménem, , jméno FO, , tituly za jménem, , jehož pravomoci žalobce podléhal podle pracovní smlouvy, s žalobcem ukončila s okamžitou účinností poměr duchovního, a to s následky mutatis mutandis obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru.

14. Z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 4 C 390/2024-47 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 62 Co 166/2025-68 soud zjistil, že žaloba žalobce na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru přípisem ze dne 11. 12. 2024, jež byl žalobci doručen dne 18. 12. 2024, byla pravomocně zamítnuta. Soudy v odkazované věci pro své posouzení vyšly ze zjištění, že k ukončení duchovního poměru žalobce s následky okamžitého zrušení pracovního poměru došlo osobou v rámci žalované k tomu zásadně oprávněnou, kterou byl +, jméno FO, (, tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ), arcibiskup pražský a českých zemí, který je současně statutárním orgáne žalované od roku 2015, jak vyplývá z výpisu z Rejstříku evidovaných právnických osob, vedených Ministerstvem kultury ČR. Rozsudky nabyly právní moci 25. 2. 2026.

15. Z ostatních provedených důkazů soud žádné podstatné skutečnosti nezjistil.

16. Na základě shora uvedených zjištění soud dospěl k následujícím závěru o skutkovém stavu věci.

17. Žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy s druhem práce Duchovní monastýru a místem výkon práce , adresa, , , adresa, . Na základě ustanovení o přeložení byl následně žalovanou žalobce v roce 2023 přeložen do jiného místa výkonu práce v monastýru v , adresa, , avšak současně mu bylo žalovanou odebráno právo výkonu duchovenské činnosti, tedy nadále nemohl vykonávat sjednaný druh práce „duchovní monnatýru“ z sjednanou mzdu 23 310 Kč měsíčně. Žalobce k výkonu práce nastoupil v prosinci 2017, jeho pracovní poměr skončil ke dni 18. 12. 2024 na základě ukončení jeho duchovenské činnosti statutárním orgánem žalované, který byl k takovému jednání za žalovanou zásadně oprávněn, a to s účinky mutatis mutandis obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou. V Období od 24. 6. 2022 do 2. 10. 2024 byl žalobce v dlouhodobé pracovní neschopnosti.

18. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

19. Soud se nejprve zabýval tím, zda je ve věci dána jeho pravomoc o věci rozhodnout, a to s ohledem na specifickou povahu projednávané věci, kdy jde o právní vztahy vyplývající z poměrů mezi církví a jejím duchovním, a to s ohledem na čl. 16 odst. 2 Listny základních práv a svobod, podle kterého církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Pro tyto úvahy však soud vyšel z ustálené judikatury Ústavního soudu ČR, který připustil jedinou výjimku, kdy soudy mohou do těchto ústavně garantovaných autonomních poměrů církve zasáhnout, a to jsou právě majetkové nároky duchovních, zejména pokud by byl dán spor o mzdu, popř. náhradu mzdy, kdy v tomto případě je možno dovodit pravomoc soudu podle § 7 o. s. ř. k projednání tohoto sporu s tím, že postup soudu by v tomto případě nebylo možno považovat za zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací činnosti v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny (k tomu srov. nález se dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10). Obdobné závěry pak vyjádřil Ústavní soud i v dalších svých rozhodnutích, například v usnesení ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000, nálezu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, či usnesení ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1244/07.

20. Ústavní soud ČR současně dovodil, že obecné soudy nerozhodují ve věcech služebního poměru duchovních církví, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci, když takovýto postup by byl v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak uvedeno shora.

21. Na uvedenou judikaturu Ústavního soudu následně navázal Nejvyšší soud, který uzavřel, že civilní soud se ve sporech o skončení pracovního poměru duchovního omezí pouze na zjištění, zda je zde úkon (rozhodnutí) způsobilý pracovní poměr ukončit a zda ho učinil (vydal) orgán k tomu pověřený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007).

22. Shora uvedenými otázkami se v poměrech projednávané věci zabýval již zdejší soud ve věci sp. zn. 4 C 390/2024 a rovněž Městský soud v Praze jako soud odvolací ve věci sp.zn. 62 Co 166/2025, kdy soudy dospěly k závěru, že pokud žalovaná prostřednictvím , tituly před jménem, . , jméno FO, , , tituly za jménem, , arcibiskupa pražského a českých zemí, ukončila žalobci funkci duchovního přípisem ze dne 11. 12. 2024, šlo o právní jednání osoby (statutárního orgánu) k tomu v rámci žalované oprávněné, což vedlo k pravomocnému zamítnutí žaloby na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť po právě uvedených závěrech soudy narazily na mantinely nastavené čl. 16 odst. 2 Listiny a další (věcně) přezkoumávání takového jednání by bylo rozporné se shora uvedeným ustanovením Listiny základních práv a svobod. Ze závěrů uvedených v rozhodnutích citovaných v tomto odstavci proto soud vyšel ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o.s.ř.

23. Po závěru o své pravomoci posoudit majetkový nárok žalobce z pracovní smlouvy, potažmo pracovněprávního vztahu soud přistoupil k jeho věcnému posouzení. Přitom vyšel z dále uvedených zákonných ustanovení zákoníku práce, který se na poměry účastníků uplatní.

24. Podle § 222 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen ZP), zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku (odst. 1), dále zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru (odst. 2), a konečně jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku (odst. 3).

25. Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu nevyčerpanou dovolenou žalovaná uplatnila toliko námitku promlčení (viz. shora). V této souvislosti je nutno připomenout, že dobu čerpání dovolené určuje vždy zaměstnavatel (viz ustanovení § 217 ZP a § 218 ZP) a je tedy odpovědností zaměstnavatele, a jeho vedoucích zaměstnanců na jednotlivých stupních řízení, aby zajistili, že bude dovolená zaměstnanci určena k čerpání a bude čerpána.

26. Soudní dvůr EU ve vztahu k německé právní úpravě, nicméně s dopadem do právních úprav všech zemí EU, rozhodl, že nárok na dovolenou nepodléhá promlčení, pokud zaměstnavatel nedodržel svou (Soudním dvorem EU již dříve judikovanou) povinnost zaměstnance na nebezpečí promlčení nároku na dovolenou předem upozornit. V praxi tak vyhověl nároku zaměstnankyně, která se domáhala od roku 2018 proplacení nároku na náhradu za nevyčerpanou dovolenou vznikajícího od roku 1996 (srov. rozsudek ESD ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. C-120/21).

27. Námitka promlčení nebyla žalovanou uplatněna důvodně rovněž i z toho důvodu, že nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou vzniká teprve skončením pracovního poměru (srov. § 222 odst. 2 ZP), k čemuž v daném případě došlo 18. 12. 2024, kdy bylo žalobci doručeno ukončení funkce duchovního s účinky okamžitého zrušení pracovního poměru, z čehož zřetelně vyplývá, že teprve k tomuto dni byl ukončen pracovní poměr žalobce založený pracovní smlouvou 19. 12. 2017, a dnem následujícím po tomto dni mohlo být právo na náhradu za nevyčerpanou dovolenou uplatněno ve smyslu ust. § 619 odst. 1 o.z. a teprve tohoto dne mohla začít běžet promlčecí doba dle § 629 odst. 1 o.z. Nárok tak nemůže být promlčen.

28. Soud o shora uvedeném právním názoru použil žalovanou při prvním jednání ve věci, která na toto poučení následně reagovala tak, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou již nesporuje, sporuje však jeho nárok na mzdu, a to z důvodu, že nenastoupil k výkonu práce do monastýru v , adresa, , kam byl přeložen.

29. Vzhledem k tomu, že žalovaná změnila své procesní stanovisko a nárok žalobce na náhradu za nevyčerpanou dovolenou v pozdější fázi řízení již nesporovala, a ve svém závěrečném návrhu jej uznala, jak výslovně uvedla do protokolu při jednání dne 15. 4. 2026, pak soud na základě tohoto uznání uzavřel, že nárok žalobce na náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 134 134 Kč byl žalobcem uplatněn důvodně, když soud k tomu dodává, že po právní stránce tento nárok žalobce vychází z ust. § 222 odst. 2 a 3 ZP, když je dán ve výši tzv. pravděpodobného výdělku dle § 355 odst. 1 a 2 ZP, jak jej vyčíslil žalobce v žalobě, neboť v rozhodném období ve smyslu § 354 odst. 1 ZP byl žalobce v pracovní neschopnosti.

30. Soud se tedy dále zabýval uplatněnými majetkovými nároky žalobce v souvislosti s výkonem práce za dobu od 3. 10. 2024 (do 2. 10. 2024 byl žalobce práce neschopen) do 18. 12. 2024 kdy žalobci byl ukončen výkon funkce duchovního s právními účinky obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru. V této části uplatněného nároku pak žalobce namítal, že pro žalovanou vykonával sjednaný druh práce v místě výkonu práce dle pracovní smlouvy, žalovaná však oponovala, že žalobce byl přeložen do jiného místa výkonu práce, a to monastýru v , adresa, , kam však nenastoupil a své povinnosti z pracovního poměru tedy nevykonával, proto mu nenáleží sjednaná mzda.

31. Pro posouzení této dílčí části nároku žalobce soud vyšel zejm. ze skutečnosti, že žalobce byl žalovanou, zastoupenou statutárním zástupcem , tituly před jménem, . , jméno FO, , tituly za jménem, , arcibiskupem pražským a českých zemí, přeložen do monastýru , adresa, , avšak bez práva duchovenské činnosti. Soud zásadně nezpochybňuje, že bylo právem žalované v intencích správy svých záležitostí ve smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny přeložit žalobce do jiného místa výkonu práce (jiného monastýru), a to dokonce i za situace, kdy žalovaný s takovým přeložením do jiného místa výkonu práce vyjádřil nesouhlas, neboť ust. § 43 odst. 1 ZP se v tomto případě podle názoru soudu neuplatní s ohledem na čl. 16 odst. 2 Listiny, kdy věcné přezkoumání takového právního jednání by bylo v rozporu se zásadou nevměšování se do poměrů církví. Soud se tedy omezil pouze na zjištění, že toto rozhodnutí o přeložení učinil za žalovanou orgán k tomu oprávněný, což v daném případě bylo splněno, neboť rozhodnutí bylo učiněno statutárním orgánem žalované , tituly před jménem, , jméno FO, , tituly za jménem, , arcibiskupem pražským a českých zemí, který následně i okamžitě zrušil pracovní poměr žalobce (k tomu viz. shora odkazovaná rozhodnutí zdejšího soudu s MS Praha), nadto jde o osobu, která byla žalobci přímo nadřízena dle ujednání v pracovní smlouvě.

32. Soud však přihlédl i k tomu, že v rámci rozhodnutí o přeložení bylo žalobci odebráno právo duchovenské činnosti, čímž mu bylo rozhodnutím žalované fakticky znemožněno, aby v místě, do kterého byl přeložen (, adresa, ) vykonával sjednaný druh práce, tedy „duchovní monastýru“. Je přitom z provedeného dokazování zřejmé, že jednání směřující k ukončení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou bylo žalovanou učiněno až přípisem ze dne 11. 12. 2024 s účinky ke dni 18. 12. 2024. Žalobce tak z rozhodnutí žalované, které není soud oprávněn věcně přezkoumávat v tomto řízení, nemohl od ukončení své pracovní neschopnosti, tj. od 3. 10. 2024, do skončení pracovního poměru dne 18. 12. 2024 fakticky vykonávat pracovní smlouvou sjednaný druh práce duchovního z důvodu (rozhodnutí) na straně žalované coby zaměstnavatele, která mu právo výkonu duchovenské činnosti zakázala. Bylo tedy bez významu zabývat se otázkou, zda se žalobce do , adresa, jako nového místa výkonu práce dostavil, či nikoliv, za situace, kdy tam stejně nemohl vykonávat sjednaný druh práce.

33. Podle § 208 ZP nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Jak již řečeno shora, jelikož byl žalobce v rozhodném období v pracovní neschopnosti, užije se k výpočtu náhrady mzdy tzv. pravděpodobný výdělek podle § 355 odst. 1 ZP.

34. Soud tedy nárok uplatněný žalobcem shledal oprávněným z titulu náhrady mzdy ve výši průměrného (resp. pravděpodobného) výdělku dle § 208 ZP (na možnost tohoto právního posouzení byly účastníci soudem upozorněni při projednání věci), kdy vyšel ze sjednané měsíční hrubé mzdy 23 310 Kč, z níž při průměrném počtu týdnu v roce (4,348) a počtu týdnu v roce (40) stanovil průměrný hodinový výdělek 134 Kč, který vynásobil počtem pracovních hodin v uvedeném období (440) a dospěl k částce 58 960 Kč náhrady mzdy za období od 3. 10. 2024 do 18. 12. 2024, kdy žalobce nemohl z rozhodnutí žalované vykonávat sjednaný druh práce. Z uvedené částky žalobce uplatnil k zaplacení 58 368 Kč.

35. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobě zcela vyhověl, a to včetně práva na zákonný úrok z prodlení z žalované částky od 19. 8. 2025, jež žalobce dovozoval od dodání předžalobní výzvy dne 18. 8. 2025 do datové schránky žalované. Právo na zákonný úrok z prodlení vyplývá z § 1968 a 1970 o.z. a jeho výše je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 76 926 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 9 626 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 192 502 Kč sestávající z částky 8 820 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 8 820 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 8 820 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 8 820 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 25. 2. 2026, z částky 8 820 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 26. 3. 2026 a z částky 8 820 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 15. 4. 2026 včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 55 620 Kč ve výši 11 680 Kč.

37. Lhůty k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř., místo plnění náhrady nákladů řízení pak podle § 149 odst. 1 o.s.ř.