4 C 390/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samousoudkyní Mgr. Ing. Terezou Vaňkátovou ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozená Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované IČO IČO se sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta pro určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru

I. Žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované ze dne 11. 12. 2024 je neplatné, se zamítá.

II. Žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované ze dne 11. 12. 2024 neplatné, se zamítá.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladu řízení ve výši 20 086 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobci se žalobou ze dne 27.12.2024 domáhají určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11.12.2024. V žalobě uvedli, že žalobkyně je zaměstnankyní žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.5.2006 ve znění dodatků 1-5 ze dne 11.10.2006, 1.5.2007, 1.10.2009 a 19.4.2010. Žalobce je zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 19.12.2017. Dopisy ze dne 11.12.2024 doručenými žalobcům dne 18.12.2024 ukončila žalovaná s žalobci jejich poměr duchovních s následky mutatis mutandis obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru. Žalobci dne 19.12.2024 písemně oznámili žalované, že s okamžitým ukončením jejich pracovních poměrů nesouhlasí a žádali, aby jim žalovaná dále přidělovala práci. Žalobci mají za to, že okamžitá zrušení pracovního poměru ze dne 11.12.2024 nepřestavují úkony způsobilé být důvodem zániku pracovního poměru žalobců. Dle žalobců nejde o přezkum obsahu důvodů, ale o přezkum existence samotného důvodu, pro který je možnost v souladu s ust. § 55 odst. 1 zákoníku práce pracovní poměr ze strany zaměstnavatele okamžitě zrušit. Žalobci tvrdí, že u nich není dán žádný z důvodů dle ust. § 55 odst. 1 zákoníku práce, nadto žalovaná důvod okamžitého zrušení vůbec skutkově nevymezila. Z pouhého odkazu na ustanovení kanonických předpisů nelze žádné kanonické provinění žalobců dovozovat, nadto i kdyby takové provinění existovalo, muselo by o něm být nejprve příslušnými orgány žalované rozhodnuto, což se však nestalo. Dle Ústavy pravoslavné církve v českých zemí a na Slovensku vyplývá, že má existovat Komise pro zkoumání kanonických přestupků (eparchiální duchovní soud), přičemž tento eparchiální soud by se měl spolupodílet na rozhodnutí eparchiálního biskupa, zda duchovní osoba spáchala kanonické provinění či nikoli. Až poté nastupuje pravomoc eparchiálního biskupa ve věci kanonického provinění duchovního rozhodnout. Interní proces předvídaný interními církevními předpisy žalované nebyl dodržen. Eparchiální biskup neměl podklad pro okamžité zrušení jejich poměru duchovních, neboť ten měl být výsledkem interního řízení příslušných církevních orgánů. Žalobci dále tvrdí, že rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru vydal věcně nepříslušný orgán žalované. Ze Základního dokumentu vyplývá, že žalovanou zastupuje a jejím jménem jedná eparchiální biskup, který je předsedou eparchiální rady příslušné eparchie – v případě žalované jde o osobu +, jméno FO, , arcibiskupa pražského a českých zemí. V čl. 15 odst. 8 Ústavy je uvedeno, že eparchiální rada může odvolat duchovního z místa jeho působení, pokud není na své místo ustanoven podle jiných předpisů, provinil-li se závažným způsobem, a na jeho místo povolat jiného duchovního. Žalobci mohli být odvolání tedy pouze Eparchiální radou. Žalobci dále v replice uvedli, že mezi sebou nikdy neměli intimní poměr. Žalobci dále uvádí, že i v současné době vykonávající duchovní činnost v , právnická osoba, , a to s vědomím žalované.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí v celém rozsahu. Učinila nesporným, že oba žalobci byli zaměstnanci žalované na základě pracovních smluv tak, jak v žalobě uvedli žalobci. Rovněž učinila nesporným, že dopisy ze dne 11.12.2024 doručenými žalobcům dne 18.12.2024 žalovaná s okamžitou platností ukončila žalobcům jejich poměr duchovních s následky obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru. Žalovaná dále uvádí, že Eparchiální biskup stojí v čele žalované a je předsedou eparchiální rady od roku 2014. Dle Ústavy pravoslavné církve platí, že v čele církve je metropolita Pravoslavné církve v českých zemí a na Slovensku, který je zároveň arcibiskupem pražské nebo prešovské eparchie. Eparchiální biskup stojí kanonicky v čele eparchie a vykonává plnou duchovní správu ve své eparchii, stará se o všechny církevní záležitosti, má všechna práva a povinnosti, které jsou mu vyhrazené jako nejvyššímu představiteli eparchie ve smyslu kánonů církve. Dle Ústavy dále duchovního správce církevní obce ustanovuje eparchiální biskup jako předseda eparchiální rady po dohodě s církevní obcí. Za svoji činnost v plném rozsahu zodpovídá eparchiálnímu biskupovi. Žalovaná má za to, že žalobci jsou duchovními podléhající přímé kontrole Eparchiálního biskupa. Žalovaná má za to, že zdejší soud není oprávněn vůbec přezkoumat důvody, pro které byl s žalobci jejich poměr duchovních ukončen, a to s ohledem na autonomii církve. Žalovaná dále tvrdí, že důvodem pro okamžité zrušení poměru duchovních žalobců byl jejich sexuální poměr. Žalovaná poté v reakci na vyjádření žalobců uvedla, že žalobci zneužili svých funkcí, když rozsáhlé nemovitosti, jejichž součástí je i monastýr, vrátili původnímu vlastníku na základě Dohody o vrácení daru ze dne 12.9.2022, aniž by pro to byly splněny podmínky, přičemž ještě předtím si zřídili věcné břemeno bezplatného doživotního užívání Monastýru v Loděnicích. Dále žalovaná popsala některá Pravidla šestého svatého všeobecného sněmu cařihradského, přičemž má za to, že žalobci tato pravidla porušili. Arcibiskup pražský a českých zemí dne 20.7.2022 rozhodl na základě závěru Komise pro zkoumání kanonických přestupků Pražské pravoslavné eparchie ze dne 20.7.2022 o přeložení žalobce do monastýru v , adresa, a vzhledem k tomu, že žalobce rozhodnutí neuposlechl, zaslal mu tři napomenutí. Ohledně žalobkyně rozhodl arcibiskup dne 20.7.2022 na základě Komise pro zkoumání kanonických přestupků žalované o zrušení ustanovení duchovní Monastýru v Loděnicích a následně na základě souhlasu eparchiální rady rozhodl dne 25.1.2023 o jejím odvolání z funkce představené a statutárního zástupce , právnická osoba, Dne , datum, byla jmenována nová představená monastýru, tu však žalobkyně odmítla vpustil do monastýru, nepředala jí všechny dokumenty ani klíče.

3. Soud zjistil tyto skutečnosti:

4. Z pracovní smlouvy ze dne 1.5.2006 uzavřené mezi žalobkyní jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem soud zjistil, že na základě této pracovní smlouvy byla žalobkyně zaměstnána jako žalmistka – čtec, a to na dobu určitou do 30.4.2007. Z dodatku č. 1 k pracovní smlouvě z 11.10.2006 byla pracovní smlouva žalobkyně změnila na základě jejího jmenování igumenou – Představenou , právnická osoba, . Na základě dodatku č. 4 ze dne 1.10.2009 byla pracovní smlouva žalobkyně prodloužena do 30.9.2011 a na základě dodatku č. 5 ze dne 29.4.2010 byl tento pracovní poměr sjednán na neurčito.

5. Z pracovní smlouvy ze dne 19.12.2017 uzavřené mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem soud zjistil, že na základě této pracovní smlouvy byl žalobce zaměstnán u žalované jako duchovní monastýru, titul archimandrita.

6. Z Ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku soud zjistil, že dle čl. 11 zkoumá přestupky a jiné kanonické záležitosti duchovních a věřících své eparchie Komise pro zkoumání kanonických přestupků (eparchiální duchovní soud) a rovněž předkládá svůj nález eparchiálnímu biskupovi, který o věci rozhodne. O odvolání proti kanonickému rozhodnutí eparchiálního biskupa rozhoduje s konečnou platností Posvátný synod. Dle čl. 27 je právnickou osobou Pravoslavná církev v českých zemí či eparchie. Statutárním zástupcem uvedených subjektů je v případě Pravoslavné církve v Českých zemích – arcibiskup pražský a českých zemí. Podle čl. 15 bodu 8 Ústavy může Eparchiální rada odvolat duchovního z místa jeho působení, pokud není na své místo ustanoven podle jiných předpisů, provinil-li se závažným způsobem, a na jeho místo povolat jiného duchovního.

7. Ze Základního dokumentu Pravoslavné církve v českých zemích soud zjistil, že v rámci vymezeném Ústavou zastupuje Pravoslavnou církev v českých zemích jako předseda metropolitní rady arcibiskup pražský a českých zemí. Arcibiskup pražský a českých zemí jedná jménem Pravoslavné církve v českých zemích jako statutární orgán církve. Jednotlivé eparchie zastupuje a jejich jménem jedná eparchiální biskup, který je předsedou eparchiální rady příslušné eparchie. Dle bodu 7, kanonická pravidla jedné svaté obecné a apoštolské církve pravoslavné rozlišují tyto duchovní hodnosti (čl. 1 Pravidel pro duchovní osoby Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku schválených Posvátným synodem dne 29. 10. 1997):a) žalmista - čtec, pěvec – kantor (zejména Pravidlo č. 14 VII. Všeobecného sněmu);b) hypodiákon – podjáhen (zejména Pravidlo č. 15 VI. Všeobecného sněmu);c) diákon – jáhen (zejména Apoštolské pravidlo č. 2);d) kněz – presbyter (zejména Apoštolské pravidlo č. 2);e) biskup – episkop (zejména Apoštolské pravidlo č. 1).Duchovní uvedení ad a) - d) jsou ustavováni a odvoláváni biskupem v příslušné eparchii. Způsob ustanovování a odvolávání duchovních - e) je popsán v bodě 6. Dle Apoštolského pravidla č. 2, kněz, jáhen a jiné duchovní osoby buďtež ustanoveny jedním biskupem.

8. Z výpisu z Rejstříku evidovaných právnických osob vedeného Ministerstvem kultury ze dne 5.2.2025 soud zjistil, že statutárním orgánem žalované je eparchiální biskup , jméno FO, Statutární orgán stojí kanonicky v čele své eparchie jako eparchiální biskup. Vykonává plnou duchovní správu ve své eparchii, stará se o všechny církevní záležitosti, má všechna práva a povinnosti, která jsou mu vyhrazena jako nejvyššímu představiteli eparchie ve smyslu kánonů církve.

9. Z dopisu žalované jednající +, jméno FO, (, tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ), , specifické postavení, žalované ze dne 11.12.2024 soud zjistil, že žalovaná s odkazem na Listinu základních práv a svobod a vnitřní předpisy pravoslavné církve ukončila žalobkyni její poměr duchovní s účinky obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru. Dopis byl žalobkyni doručen dne 19.12.2024 (zjištěno doručenkou).

10. Z dopisu žalované jednající +, jméno FO, (, tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ), , specifické postavení, žalované ze dne 11.12.2024 soud zjistil, že žalovaná s odkazem na Listinu základních práv a svobod a vnitřní předpisy pravoslavné církve ukončila žalobci jeho poměr duchovního s účinky obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru. Dopis byl žalobci doručen dne 19.12.2024 (zjištěno doručenkou).

11. Z oznámení právní zástupkyně žalobců ze dne 19.12.2024 adresovaného žalované soud zjistil, že žalobci oznámili žalované, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru a trvají na dalším zaměstnávání. Z doručenky datové zprávy soud zjistil, že oznámení bylo doručeno žalované dne 19.12.2024.

12. Žalobci ještě navrhovali k důkazu svůj účastnický výslech a policejní spis , sp. zn., Policie ČR Praha 1 SKPV a rovněž navrhovala, aby soud vyzval žalovanou k předložení rozhodnutí eparchiálního biskupa o kanonickém přestupku žalobců, jehož podkladem bylo doporučení eparchiální rady, což by se mělo týkat sexuálního vztahu žalobců. Soud první dva důkazní návrhy zamítl pro irelevanci řízení, neboť má za to, že ať by byl výsledek provedení těchto důkazních návrhů jakýkoli, nemělo by to žádný vliv na právní posouzení věci (pokud jde o trestní řízení, rozhodnutí žalované ze dne 11.12.2024, které je předmětem sporu dle svého obsahu s žádným trestním řízením nesouvisí; pokud jde o účastnické výslechy, nejsou ve vztahu k posouzení možnosti přezkumu právních jednání žalované z 11.12.2024 civilním soudem relevantní). Pokud jde o rozhodnutí eparchiálního biskupa ve věci kanonického přestupku žalobců, soud neuložil žalované povinnost takové rozhodnutí předložit, neboť žalovaná netvrdí, že by takové rozhodnutí existovalo a soud tak vychází z toho, že takové rozhodnutí neexistuje.

13. Z dalších v řízení provedených důkazů soud již nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění ani pro právní hodnocení věci, a proto je dále nehodnotil.

14. Soud zhodnotil v řízení provedené důkazy v souladu s ust. § 132 zákona o.s.ř. a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu:

15. Žalobkyně byla zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.5.2006 jako žalmistka-čtec, a to na dobu určitou do 30.4.2007. Dodatkem č. 1 došlo ke změně její pracovní smlouvy na základě jejího jmenování igumenou– představenou , právnická osoba, Její pracovní poměr byl následně změněn na dobu neurčitou. Žalobce byl zaměstnán u žalované jako duchovní monastýru, titul archimandrita, na základě pracovní smlouvy z 19.12.2017. Dopisy ze dne 11.12.2024 oznámila žalovaná oběma žalobcům, že s nimi ukončuje jejich poměr duchovních s účinky obdobnými okamžitému zrušení pracovního poměru. Za žalovanou byl dopis podepsán +, jméno FO, (, tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ), , specifické postavení, žalované. , jméno FO, je statutární orgán žalované a současně je , specifické postavení, V rámci eparchie se rozlišující tito duchovní: a) žalmista - čtec, pěvec – kantor (zejména Pravidlo č. 14 VII. Všeobecného sněmu); b) hypodiákon – podjáhen (zejména Pravidlo č. 15 VI. Všeobecného sněmu); c) diákon – jáhen (zejména Apoštolské pravidlo č. 2); d) kněz – presbyter (zejména Apoštolské pravidlo č. 2); e) biskup – episkop (zejména Apoštolské pravidlo č. 1). Duchovní uvedení ad a) - d) jsou ustavováni a odvoláváni biskupem v příslušné eparchii. Způsob ustanovování a odvolávání duchovních - e) je popsán v bodě 6.

16. Po právním zhodnocení prokázaného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Podle ustanovení článku 16 odst. 2 Listiny, církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle odstavce 4 téhož článku výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

18. Podle § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech.

19. Ústavní soud se ve své judikatuře již opakovaně zabýval problematikou rozhodování vnitřních orgánů církve - viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. listopadu 2002 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.) nebo usnesení sp. zn.

I. ÚS 1244/07 ze dne

18. října 2007 (ve SbNU nepublikováno; dostupné na http://nalus.usoud.cz) či III. ÚS 3910/17 z 16.10.2018. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že Česká republika je založena na principu laického státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř církví, resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím osobám, zejména ne veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. Ústavní soud opakovaně deklaruje, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z vnitřních předpisů této církve. Obdobné závěry vyplývají i z evropské judikatury, např. z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Svatý synod Bulharské ortodoxní církve (Metropolitan Inokentiy) a další proti Bulharsku ze dne 22. 1. 2009 č. 412/03, 35677/04, podle kterého soudy neprovádějí výklad vnitřních předpisů církví, a to ani v případě, kdy existují pochybnosti o kanonické platnosti či dovolenosti právního úkonu. Dle Ústavního soudu pak rovněž platí, že poměr duchovních k církvi a další personální otázky zcela spadají pod rozsah církevní autonomie. Z uvedeného především plyne, že nikdo nemá právo vůči konkrétní církvi stát se jejím členem ani duchovním (knězem, farářem, rabínem, kazatelem apod.). Veřejná moc se nijak nepodílí na obsazování církevních úřadů ani na ukončování služby v těchto úřadech (srov. např. nález sp.zn. III. ÚS 3910/17). Církve také samy posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení do církevních úřadů. K rozhodování ve sporech ve věcech služebního poměru duchovních nejsou příslušné obecné soudy. K tomuto závěru se přiklání také doktrína (srov. např. Jäger, P. Komentář k čl.

16. In Wagnerová, E. Šimíček, V. Langášek, T. Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 407, či Jäger, P. Napětí mezi zvláštními právy a církevní autonomií. In Církev a stát: sborník příspěvků z 19. ročníku konference. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 10-29).

20. V této souvislosti lze odkázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.2004 sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, v němž Nejvyšší soud uvádí, že právem zaručená dobrovolnost, svoboda a existence svobodné vůle při vstupu do církevního (služebního) poměru vytváří rozumný (a přijatelný) předpoklad pro úsudek, že není v rozporu s právem (ústavněprávními principy), pakliže je jednání určité osoby zde spojeno se (svobodně) přijímanými, a předem danými (právními) omezeními pro případ, že má takový poměr zaniknout, resp. v poměrech projednávané věci změněn. Ani podle Nejvyššího soudu tedy obecně nelze mít ničeho proti tomu, jestliže se tato osoba (svobodně) vzdá (určité míry) soudní ochrany služebního poměru, do něhož vstoupila, totiž ochrany prostřednictvím těch právních institutů, jež jsou jinak upraveny jako základní.

21. V souladu s výše citovanou judikaturou je řízení před obecnými soudu omezeno na prokázání existence rozhodnutí církve nebo náboženské společnosti, a to přijatého příslušným orgánem, ukončit, v mezích své autonomie zaručené v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, služební poměr duchovního, aniž bude posuzován jeho obsah a důvody pro jeho vydán.

22. V dané věci bylo dokazováním zjištěno, že žalovaná vydala dne 11.12.2024 rozhodnutí, kterým byla projevena vůle ukončit okamžikem doručení služební poměr žalobců jako duchovních k žalované. Současně bylo prokázáno, že rozhodnutí za žalovanou učinil , jméno FO, , člen statutárního orgánu žalované. Jeho pravomoc jakožto eparchiálního biskupa zastupovat v plném rozsahu eparchii vyplývá rovněž ze Základního dokumentu. Z jeho bodu 7 pak výslovně vyplývá pravomoc eparchiálního biskupa ustanovovat a odvolávat duchovní (s výjimkou ustanovení a odvolání biskupa). Soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí ze dne 11.12.2024 bylo za žalovanou učiněno osobou k tomu oprávněnou. Tím s ohledem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu možnosti přezkumu daných rozhodnutí civilním soudem končí. Soud tedy, aniž by posuzoval obsah rozhodnutí a důvody pro jeho vydání, žalobu zamítl, neboť otázka věcné správnosti předmětných rozhodnutí je vyloučena ze soudního přezkumu. Pokud žalobci tvrdí, že tomuto právnímu jednání měl v souladu s vnitřními předpisy církve předcházet určitý postup – rozhodnutí eparchiálního biskupa o kanonickém provinění po předchozím stanovisku Eparchiální rady, uvádí k tomu soud, že soudy neprovádějí výklad vnitřních předpisů církví, a to ani v případě, kdy existují pochybnosti o kanonické platnosti či dovolenosti právního úkonu (srov. nález III. ÚS 3910/17 z 16.10.2018). Pokud jde o námitku žalobců, že rozhodl o ukončení pracovního poměru věcně nepříslušný orgán, neboť dle čl. 15 bodu 8 Ústavy „může Eparchiální rada odvolat duchovního z místa jeho působení, pokud není na své místo ustanoven podle jiných předpisů, provinil-li se závažným způsobem, a na jeho místo povolat jiného duchovního“, uvádí k tomu soud, že toto ustanovení nikterak nevyloučilo pravomoc statutárního orgánu žalované (a současně eparchiálního biskupa) ukončit služební poměr duchovních, kdy tato pravomoc vyplývá jak z Ústavy, tak ze Základního dokumentu. V dané věci navíc není vůbec zřejmé, zda a případně jakým jednáním se žalobci dopustili závažného provinění, neboť z rozhodnutí ze dne 11.12.2024 toto vůbec nevyplývá. Podmínky pro odvolání duchovních z místa jejich působení dle čl. 15 odst. 8 Ústavy tak vůbec naplněny být nemusely. To však dle názoru soudu nevylučuje obecnou pravomoc statutárního orgánu žalované (přičemž tuto jeho pravomoc výslovně zakotvuje i Základní dokument) zastupovat žalovanou ve všech záležitostech, včetně ukončení služebních poměrů duchovních.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Ty se sestávají z odměny advokáta spojené se čtyřmi úkony právní služby dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) (převzetí a příprava zastoupení, 2x sepis vyjádření a 1x účast při jednání soudu), ve výši 3700 Kč za jeden úkon právní služby + dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu rovněž z paušální náhrady hotových výdajů á 450 Kč za tyto čtyři úkony právní služby. Právní zástupce žalované je plátcem DPH, soud tedy odměnu a paušální náhradu hotových výdajů povýšil o tuto daň. Celkem tak soud přiznal žalované 20 086 Kč, přičemž žalobci jsou povinni tuto částku uhradit žalované rovným dílem.