7 C 10/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Anonymizováno bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta pro zaplacení částky 479 800 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 479 800 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 117 000 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 362 800 Kč od 22. 12. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů soudního řízení ve výši 47 819, 20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 6. ledna 2023 se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tím, že manželé mají ve společném jmění manželů mimo jiné bytovou jednotku č. , Anonymizováno, v bytovém domě čp. , Anonymizováno, v obci , adresa, , katastrální území , adresa, . Před rozvodem manželství byla tato bytová jednotka pronajímána třetím osobám na základě nájemních smluv. Tvrdil, že žalovaná začala užívat dotčenou bytovou jednotku výlučně sama od července roku 2013 s tím, že žalobci za toto užívání neposkytuje žádnou finanční kompenzaci. Předmětem žaloby původně učinil pro částku 118 896 Kč, a to za období od 7. ledna 2020 do 6. ledna 2021. Podáním ze dne 22. prosince 2023 žalobce navrhl změnu žaloby, když žalované období nově rozšířil na dobu od 7. ledna 2021 až do 6. prosince 2023, když svou žalobu ze původně vymezené období vzal současně částečně zpět co do částky 1896 Kč s přísl. O zpětvzetí žaloby žalobce bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení, a to usnesením ze dne 25. ledna 2024, č.j. 7 C 10/2023-100, v právní moci dne 15. 5. 2024, a současně usnesením ze dne 12. 6. 2024, č. j. 7 C 10/2023-102, v právní moci dnem 18. 6. 2024 bylo rozhodnuto o změně žaloby, a to ve znění uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku. Pokud jde o právní důvod pro požadování zaplacení částky určené žalobou, ten žalobce spatřoval v tom, že tím, že nemůže bytovou jednotku užívat, je mu ze strany žalované působena škoda spočívající v ušlém zisku z pronájmu předmětné bytové jednotky. K výzvě soudu, aby žalobce specifikoval, jakou konkrétní povinnost žalovaná porušuje a v důsledku porušení takové konkrétní povinnosti mu vzniká škoda ve výši stanovené žalobou, a dále doplnil tvrzení o příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a porušením povinnosti žalované, doplnil tvrzení tak, že žalovaná porušuje povinnost stanovenou ustanovením § 145 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 713 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého manželé užívají a udržují majetek tvořící společné jmění společně. Tvrdil, že předmětem řízení je kompenzace za to, že žalovaná jej vyloučila z užívání společné věci a užívá celou nemovitost sama. Protiprávní jednání žalované pak spatřoval v tom, že mu žalovaná brání v užívání nemovitosti, a dále v nakládání s touto nemovitostí. Dále poukázal na to, že v období ledna až listopadu 2023 žalovaná hradila žalobci za užívání dotčené bytové jednotky částku 1 000 Kč měsíčně, když z uvedeného lze dovodit, že žalovaná si je vědoma své povinnosti za výlučné užívání bytové jednotky platit a těmito platbami svoji povinnost uznala. Dále poukázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 6 C 10/2023, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované hradit žalobci za výlučné užívání bytové jednotky kompenzaci ve stanovené výši, avšak teprve s účinností od 18. 9. 2024, tj. ode dne právní moci rozsudku v uvedené právní věci, která žalované takovou povinnost stanovila.

2. K podané žalobě se vyjádřila žalovaná tak, že manželství účastníků trvalo od 7. září 2000 do 16. dubna 2015. V rámci rozvodu manželství žalobce užíval výlučně rodinný dům v katastrálním území Únětice, zatímco žalovaná neměla se syny kde bydlet, proto se nastěhovala do předmětné bytové jednotky. Učinila nesporným, že pokud jde o předmětnou bytovou jednotku, tuto výlučně užívá se svými syny. Připustila, že žalobce předmětnou bytovou jednotku neužívá, tvrdila, že bytovou jednotku užívá se souhlasem žalobce. Nemožnost užívat dotčenou bytovou jednotku byla žalobci kompenzována rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp.zn. 6 C 10/2023, neboť účastníci se nemohli dohodnout na výši kompenzace. Odmítala, že by výlučným užíváním dotčené bytové jednotky působila žalobci škodu.

3. Soud věc projednal a na základě provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu věci.

4. Ze shodných tvrzení účastníků má soud prokázáno, že tito měli v žalovaném období ve společném jmění manželů, které nebylo v žalovaném období ještě vypořádáno, předmětnou bytovou jednotku. Při jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, účastníci učinili nesporným, že žalovaná užívá bytovou jednotku výlučně, a to na základě dohody účastníků.

5. Z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 3. 2015, č.j. 3 C 141/2013-59 soud zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno, právní moc rozsudku dne 16. 4. 2015.

6. Z informativního výpisu z katastru nemovitostí k dotčené bytové jednotce soud zjistil, a že tato je ve společném jmění manželů.

7. Z e-mailové komunikace mezi žalobcem a žalovanou z 11. ledna 2019 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky 462 000 Kč za užívání bytové jednotky.

8. Z e-mailové zprávy ze dne 15. ledna 2019 soud zjistil že žalovaná informovala žalobce o tom, že jeho požadavku nerozumí, neboť byt užívá se žalobcovými nezletilými syny.

9. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024 č. j. 28 Co 187/2024-170 soud zjistil, že tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2024, č.j. 6 C 10/2023-127, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná je oprávněna až do právní moci rozhodnutí o vypořádání zaniklého společného jmění žalobce a žalované výlučně užívat dotčenou bytovou jednotku oproti hrazení úplaty ve výši 12 000 Kč měsíčně. Citovaná rozhodnutí nabyla právní moci ve výroku o věci samé dne 18.9.2024.

10. Z výpisu z účtu Raiffeisenbank soud zjistil, že žalovaná hradila žalobci v období leden 2023 až prosinec 2023 částku 1 000 Kč měsíčně s poznámkou „od , Anonymizováno, za neužívání bytu“.

11. Z předžalobní výzvy žalobce ze dne 28. listopadu 2022 soud zjistil, že žalobce žalovanou vyzval k úhradě částky 11 750 Kč měsíčně, a to v souvislosti s jeho nemožností užívat dotčenou bytovou jednotku.

12. Ze znaleckého posudku , jméno FO, ze dne 22. 11. 2023, č. 051778/2023 soud zjistil, že obvyklá výše nájemného za užívání dotčeného bytové jednotky a garážového stání k jednotce náležejícího se stanoví za rok 200 částkou 19 500 Kč měsíčně, za rok 2021 částkou 18 800 Kč měsíčně, za rok 2022 částkou 21 500 Kč měsíčně a za rok 20263 částkou 24 000 Kč měsíčně. Proti znaleckému posudku účastníci ničeho nenamítali a na výslechu znalce netrvali.

13. Z ostatních řízení provedených důkazů pak soud nezjistil žádné pro věc právně významné skutečnosti, a proto je ani dále nehodnotil, a další dokazování neprováděl, neboť skutkový stav byl zjištěn v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci.

14. Na základě uvedených skutkových zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce a žalovaná byli manžely až do 16. 4. 2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí okresního soudu pro Prahu západ o rozvodu jejich manželství. Manželé vlastnili ve společném jmění manželů předmětnou bytovou jednotku, do níž se v rámci rozluky manželství nastěhovala žalovaná a tuto užívala společně se dvěma nezletilými syny žalobce a žalované, zatímco žalovaný uspokojoval svou bytovou potřebu jinde. Mezi účastníky byla nepsaná konkludentní dohoda o tom, že předmětnou bytovou jednotku bude užívat výlučně žalovaná, to ostatně účastníci potvrdili i při jednání soudu. Takový pokojný stav trval nejpozději od roku 2013, kdy se žalovaná přistěhovala do dotčené bytové jednotky, a trval až do roku 2019, kdy žalobce vyzval žalovanou, aby mu uhradila kompenzaci v souvislosti s jeho neužíváním předmětné bytové jednotky, což žalovaná odmítla, z uvedeného důvodu žalobce podal dne 6. ledna 2023 žalobu a současně ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 C 10/2023-127 zažaloval určení způsobu užívání dotčené bytové jednotky tak, že k výlučnému užívání je oprávněna žalovaná oproti hrazení měsíční úplaty ve stanovené výši, jako kompenzace za to, že žalovaný je (teprve) rozhodnutím soudu vyloučen z užívání dotčené bytové jednotky.

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

16. Podle ust. § 1236 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) platí, že nabude-li věc do vlastnictví více osob spojených na základě smlouvy, zákona nebo jiné právní skutečnosti ve společenství, ať již se jedná o manžele, osoby spojené v rodinné společenství, společenství dědiců nebo jiná obdobná společenství, platí, že má každá z těchto osob právo k celé věci.

17. Podle ust. § 708 odst. 1 o.z. platí, že to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů.

18. Podle ust. § 736 o.z. platí, že je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně (pozn. viz. § 1236 o.z.).

19. Podle ust. § 713 o.z. platí, že součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody.

20. K uvedené právní problematice zaujaly stanovisko vyšší soudy, a to konkrétně Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 12.3.2024, sp.zn. 22 Cdo 398/2024 a rovněž Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 14.5.2019 ve věci sp.zn. IV. ÚS 2404/18. Ze závěrů citovaných rozhodnutí lze především zmínit, že již v rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, Nejvyšší soud dovodil, že „jsou-li vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného, SJM konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden účastník a že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích... Soud musí dbát o spravedlivé řešení věci“. Byť šlo o věc projednávanou ještě v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedeného rozhodnutí přiměřeně platí i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022). Dále lze pro poměry posuzované věci zmínit že, Jestliže - jako v poměrech projednávané věci - jeden z bývalých manželů bez dohody či rozhodnutí soudu vyloučil druhého z nich po určité období z užívání společné věci, jde o problematiku, kterou se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18 (toto usnesení je přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). V usnesení uvedl, že užívání celé věci jedním z manželů nemůže zakládat jeho bezdůvodné obohacení (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006). K tomu Ústavní soud ovšem dodal, že v případech, kdy je jeden z manželů vyloučen z užívání společné věci, nelze vyloučit vznik peněžního nároku z jiného právního důvodu, např. náhrady škody. K tomu dovolací soud v usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022, připojil, že podle okolností konkrétní věci nelze ani z tohoto důvodu vyloučit úvahu o zohlednění této skutečnosti při vypořádání společného jmění v rámci úvahy o tzv. disparitě podílů (na okraj se poznamenává, že jiná pravidla platí pro užívání věci v podílovém spoluvlastnictví bez právního důvodu nad rámec podílu - srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21. Pro právní posouzení soud primárně vycházel ze zjištěného skutkového stavu, který je založen na shodných tvrzeních účastníků, že předmětnou bytovou jednotku užívala žalovaná s (tehdy) nezletilými syny, čímž byla uspokojován nejen její bytová potřeba, ale i bytová potřeba dětí účastníků, na rozdíl od žalobce, který spokojoval svou bytovou potřebu jinde, přičemž takové užívání probíhalo po řadu několika let, a to na základě dohody účastníků. Na podkladě uvedených shodných skutkových tvrzení účastníků o dohodě o způsobu užívání dotčené jednotky proto soud nemohl přisvědčit tvrzení žalobce, že jej žalovaná z užívání předmětné bytové jednotky vyloučila bez dohody nebo rozhodnutí soudu, a tím mu způsobila škodu v podobě ušlého zisku z nájmu. Ostatně k poučení soudu, aby žalobce doplnil, jakou povinnost žalovaná porušuje, kdy porušením takové povinnosti je mu působena škoda, žalobce doplnil tvrzení, že žalovaná svým výlučným užíváním bytové jednotky porušuje ust. § 713 o.z., podle kterého má žalobce právo užívat společný majetek. Ani v tomto tvrzení (argumentu) nelze žalobci přisvědčit, neboť s ohledem na zjištěnou skutečnost, že mezi účastníky existovala nepsaná dohoda o tom, že bytovou jednotku bude užívat žalovaná s (tehdy) nezletilými syny, byla prokázána dohoda účastníků (manželů) ve smyslu ust. § 713 o.z. o tom, jakým způsobem bude užíván majetek ve společném jmění manželů účastníků. Za takto prokázaných okolností nelze podle názoru soudu ani v nejmenším učinit právní závěr, že žalovaná se dopustila porušení ust. § 713 o.z., jakkoliv toto ustanovení stanoví toliko práva manželů, jak nakládat s majetkem ve společném jmění. Nelze přijmout ani argument ve vztahu k prokázání škody, kterou žalobce spatřuje v ušlém zisku v podobě nájmu, který mohl být realizován z pronájmu dotčené bytové jednotky. Je tomu tak proto, že vidina zisku, který žalobci měl ujít, je iluzorní potud, že pořád jde o bytovou jednotku ve společném jmění manželů, tedy s pronájmem dotčené bytové jednotky by museli souhlasit oba manželé, což je v poměrech posuzované věci (rozvrat manželství) zhola nereálné za situace, kdy žalovaná s dětmi v bytové jednotce navíc uspokojovala bytovou potřebu. A pro případ, že by žalobce bytovou jednotku pronajal bez souhlasu žalované (nakládal by s ní), byl by to naopak on, kdo by se mohl dopustit, dle jeho argumetnace, porušení ustanovení § 213 o.z. ve spojení s ust. § 1236 o.z. Lze tedy uzavřít, že bylo provedeným dokazováním prokázáno, že žalovaná se nedopustila porušení povinnosti stanovené v ust. § 213 o.z., neboť bytovou jednotku s dětmi užívala na základě dohody účastníků, tedy zcela v souladu s ust. § 213 o.z. a za takových okolností tak nejsou (nemohou být) naplněny atributy nároku na náhradu škody tvrzené žalobcem, a to ani porušení povinnosti ustanovení ust. § 213 o.z. ze strany žalované, tím méně pak vznik škody v podobě iluzorního ušlého zisku z pronájmu a příčinné souvislosti mezi právě dvěma zmíněnými.

22. Na shora uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2024, č.j. 6 C 10/2023-127 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024 č. j. 28 Co 187/2024-170, kterými bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná je povinna platit žalobci za výlučné užívání předmětné bytové jednotky adekvátní náhradu za situace jeho vyloučení z užívání dotčené bytové jednotky, a to od právní moci rozhodnutí až do vypořádání společného jmění manželů účastníků, kdy tato rozhodnutí vycházela ze stavu, kdy vyloučení jednoho z manželů z užívání věci ve společném jmění manželů rozhodnutím soudu je nutně spojeno s povinností soudu rozhodnout o výši náhrady za takové vyloučení z užívání, na níž má vyloučený manžel právo (k tomu srovnej citovaná rozhodnutí vyšších soudů shora). Soudy tak citovanými rozhodnutími odstranily rozpor ohledně užívání věci ve společném jmění manželů, kdy současně rozhodnout o výši náhrady bylo v takovém případě jejich povinností. Pro úplnost nutno dodat, že rozpor v užívání dotčené nemovitosti nastal v důsledku toho, že žalobce zasáhl do ustáleného pokojného stavu, na jehož základě po dobu několika let bytovou jednotku v souladu s dohodou účastníků užívala žalovaná s nezletilými dětmi. Shodně tak na shora uvedených závěrech nalézacího soudu o nedůvodnosti nároku žalobce nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná po dobu roku 2023 hradila žalobci částku 1 000 Kč označenou „od Martina, Jendy a Dany za neužívání bytu“, když takové platby nelze vzhledem ke zjištěným širším okolnostem věci považovat za uznání nároku vymezeného žalobou ve smyslu ust. § 2054 odst. 2 o.z. Měl-li žalobce v úmyslu žádat určitou kompenzaci za to, že byl dohodou účastníků vyloučen z užívání bytové jednotky ve společném jmění manželů, mohl se takového nároku případně domáhat v řízení o vypořádání společného jmění účastníků, a to v rámci tzv. disparity podílů, jak naznačily vyšší soudy ve shora citovaných rozhodnutích.

23. Ze všech shora rozvedených důvodu soud shledal nárok uplatněný žalobcem nedůvodným, a proto je výrokem I. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 47 819, 20 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 118 896 Kč sestávající z částky 5 860 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 5 860 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření k žalobce ze dne 16.2.2023 a 2.3.2023) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 2. 3. 2023 a z částky 5 860 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 25. 9. 2023 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 18 480 Kč ve výši 3 880,80 Kč a dále z tarifní hodnoty ve výši 479 800 Kč sestávající z částky 10 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření ve věci) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 8. 10. 2024 a z částky 10 220 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 10. 2024 včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 21 040 Kč ve výši 4 418,40 Kč.

25. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení soud určil podle ust. § 160 o.s.ř., místo plnění pak podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.