7 C 103/2012

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Voštovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně , územní pracoviště pro část Prahy adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 75 180 694,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 75 180 694,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 7. 6. 2012 do 31. 1. 2021 ve výši 78 356 427,85 Kč a dále úrok z prodlení z částky 62 628 254,65 Kč ve výši 8,25 % ročně počínaje dnem 1. 2. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit státu soudní poplatek ve výši 2 000 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zdejšího soudu.

1. Žalobou došlou soudu dne 25.7.2012 se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 250 737 567,28 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo], (dále daňový dlužník), nezaplatila částku 174 239 920,53 Kč na daních a jejich příslušenství podle vykonatelného výkazu nedoplatků, na jehož základě byla dne 11. 6. 2012 exekučním příkazem nařízena daňová exekuce na přikázání jiné pohledávky, kterou měl daňový dlužník za žalovaným z titulu kupních smluv uzavřených mezi daňovým dlužníkem a žalovaným, jejichž předmětem byly dodávky komponentů pro výstavbu fotovoltaických elektráren, specifikované blíže ve fakturách uvedených v citovaném exekučním příkazu. Dále daňový dlužník nezaplatil částku 74 024 292,95 Kč na daních a jejich příslušenství podle vykonatelného výkazu nedoplatku sestaveného ke dni 6. 6. 2012 a vykonatelného rozhodnutím z 6. 9.2012. Na základě výkazu nedoplatku a vykonatelného rozhodnutí byla dne 11. 6. 2012 exekuční příkazem nařízena daňová exekuce na přikázání jiné pohledávky, kterou měl daňový dlužník za žalovaným z titulu kupních smluv, jejichž předmětem byly opět dodávky komponentů pro výstavbu fotovoltaických elektráren. Dále daňový dlužník nezaplatil částku 473 353,80 Kč na příslušenství daně a exekučních nákladech za nařízení daňové exekuce podle vykonatelného rozhodnutí z 19. 7. 2011, na jehož základě byla dne 8. 6. 2012 exekučním příkazem nařízena daňová exekuce na přikázání jiné pohledávky, kterou měl daňový dlužník za žalovaným opět z titulu předmětných kupních smluv. Citované exekuční příkazy byly doručeny daňovému dlužníku i žalovanému jako poddlužníkovi s uvedením povinností pro dlužníka při výkonu rozhodnutí. Žalovaný jako poddlužník byl tak povinen v den, který následoval po doručení vyrozumění o právní moci exekučního příkazu, vyplatit žalobci přikázané splatné pohledávky v celkové výši 250 737 567,28 Kč, avšak z jeho strany žádné platby nebyly realizovány.

2. Žalovaný žádal zamítnutí žaloby s tím, že vůči daňovému dlužníku nemá žádný dluh, i v případě, že by nějaký dluh existoval, tak by nemohl dosáhnout výše pohledávky, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá.. Vzhledem k tomu, že před podáním žaloby došlo k zásahu do účetnictví žalovaného, jakož i daňového dlužníka, neboť byl přepaden účetní a byl mu odcizen počítač s účetními údaji, takže v současné době probíhá rekonstrukce účetnictví obou, proto v současné době není schopen své tvrzení o neexistenci dluhu ve vztahu k daňovému dlužníku prokázat. Tato skutečnost je žalobci známá.

3. V průběhu řízení vzal žalobce postupně žalobu zpět co do celkové částky 45 007 591,70 Kč s tím, že původně žalovaná částka byla v průběhu řízení snížena úhradami ze strany daňového dlužníka.

4. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2014 č.j. 7C 103/2012-189 tak, že řízení co do částky 45 007 591,70 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby v této části zastavil dle ustanovení § 96 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný neměl námitek. Výrokem II žalobu se žádostí, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 205 729 975,58 Kč, zamítl. Soud I. stupně vyšel při svém rozhodování z tohoto zjištěného skutkového stavu: Daňový dlužník z titulu nedoplatků na daních a jejich příslušenství ke dni podání žaloby nezaplatil žalobci částku 250.737.567,28 Kč. Dříve, než byla žaloba podána, žalobce jednal s daňovým dlužníkem o řešení daňového nedoplatku. Při jednání u žalobce tehdejší zástupce žalovaného i daňového dlužníka [jméno] [příjmení] sdělil, že daňový dlužník má pohledávky z obchodního styku vůči žalovanému. Konkrétně šlo o platby za dodávky komponentů na výstavbu fotovoltaické elektrárny. [příjmení] [jméno] [příjmení] e-mailem zaslal žalobci seznam faktur vydaných daňovým dlužníkem jako dodavatelem, ze soupisu bylo zřejmé, že některé faktury jsou evidovány jako částečně uhrazené a některé jako neuhrazené vůbec. Při následném jednání [jméno] [příjmení] předložil žalobci kopie předmětných faktur z let 2010 a 2011, kterými bylo účtováno žalovanému za poskytnutá plnění. U některých bylo evidováno, že nejsou uhrazeny zcela nebo jsou uhrazeny částečně. Neuhrazené faktury pak žalobce vytřídil a ze seznamu vybral faktury žalovaným neuhrazené, kdy na základě těchto neuhrazených faktur uplatnil vůči žalovanému nárok. Soud dospěl k závěru, že žalovaný daňovému dlužníkovi nic nedluží, což bylo prokázáno jednak výpisy z účtů peněžního ústavu o platbách v období od 22. 6. 2009 do 5. 8. 2009 v celkové výši 338.800.000 Kč, jednak z dokumentu "Saldokonto", který zpracoval [jméno] [příjmení], daňový poradce žalovaného, a z jeho výslechu, kdy soud I. stupně vzal za prokázané, že od počátku roku 2013 vykonává daňové poradenství pro žalovaného a dokument "Saldokonto" zpracoval proto, že [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], měla provést rekonstrukci účetnictví žalovaného, ale toto neprovedla a nevrátila příslušné doklady. Proto za účelem rekonstrukce účetních dokladů byly vyhledány a dodány faktury, zjišťovány výpisy z bank atp. Platby realizované prostřednictvím banky před vystavením faktur daňovým dlužníkem [jméno] [příjmení] zaúčtoval na účet záloh a tzv. srovnal s fakturovanými částkami, a to s výsledkem, že z titulu zaplacení faktur žalovaný daňovému dlužníku nic nedluží, neboť fakturované částky jsou uhrazeny. Ne všechny platby byly hrazeny zálohově před vystavením faktur, k některým platbám došlo až na základě fakturace, což označením v dokumentu "Saldokonto" vyznačil. Žalovaný měl více účtů, ze kterých platil, a z výpisů k nim vyplývá, že žalovaný uhradil daňovému dlužníkovi částku 3.378.996.655 Kč. Soud neprovedl důkaz výslechem [jméno] [příjmení], bývalého ředitele a zástupce pověřeného k jednání za žalovaného i daňového dlužníka s tím, že jako svědek by nemohl objasnit otázku zaplacení či nezaplacení sporných faktur, pro posouzení této otázky jsou rozhodné účetní doklady. Po právní stránce posoudil soud I. stupně zjištěný skutkový stav tak, že seznam nezaplacených faktur, který předal [jméno] [příjmení] žalobci, není dostatečným důkazem k tomu, že faktury fakticky zaplaceny nebyly. Přisvědčil žalovanému, že takovýto seznam faktur není účetním dokladem, a poukázal na skutečnost, že tento dokument není podepsán žádnou osobou, zejména členem statutárního orgánu žalovaného či daňového dlužníka, ani nebyl doručen žalobci e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem. Soud I. stupně proto uzavřel, že žalobce neprokázal faktickou existenci pohledávky žalovaného vůči daňovému dlužníkovi. O nepřiznání náhrady nákladů řízení rozhodl soud I. stupně z toho důvodu, že žalovaný v době před podáním žaloby při jednání s žalobcem tomuto nesdělil, že předmětné faktury měly být uhrazeny již zálohami zaplacenými v roce 2009, nevyužil opravných prostředků proti exekučním příkazům, a proto žalobci nezbylo, než podat u soudu žalobu, což je důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně v rozsahu výroků II. a III. včasným odvoláním s odůvodněním, že žádný z provedených důkazů jednoznačně neprokazuje, že předmětné faktury byly uhrazeny zálohově již v roce 2009. Žalovaný svým jednáním až do prosince 2013 existenci pohledávek nezpochybňoval, proti exekučním příkazům vydaným v červnu 2012 se neodvolal. Dne 15. 1. 2013 pak žalovaný sám na sebe podal insolvenční návrh, ve kterém uvedl, že má závazek vůči daňovému dlužníkovi ve výši korespondující s pohledávkou postiženou exekučními příkazy vydanými na návrh žalobce na základě podkladů předložených tehdejším zástupcem žalovaného i daňového dlužníka. Rovněž insolvenční návrh daňového dlužníka podaný téhož dne uvedl pohledávku za žalovaným ve shodné výši. Při jednáních mu žalovaný nikdy nesdělil, že předmětné pohledávky byly hrazeny ze zálohových plateb. Soud I. stupně pokládá za rozhodující důkaz uhrazení předmětných faktur výpisy z účtů žalovaného, podle nichž bylo z účtu žalovaného převedeno na účet daňového dlužníka celkem 338.800.000 Kč. Nebyl však prokázán účel těchto plateb, takže výpisy prokazují jen to, že mezi nimi probíhal obchodní styk. Faktury, na jejichž základě byla podána žaloba, jsou fakturami vystavenými daňovým dlužníkem v roce 2010 na dodávky zboží a materiálu, nikoli služeb, nijak z nich nevyplývá, že by byly uhrazeny předem formou zálohy, naopak mají jako formu úhrady uveden platební příkaz s určeným datem splatnosti. Pokud by byly platby žalovaného z roku 2009 zálohami na budoucí služby či odběr zboží, pak by z nich rovněž musela být odvedena DPH a měly se také projevit v rozvaze těchto daňových subjektů. Soud I. stupně si však takové důkazy od žalovaného i přes návrh žalobce nevyžádal. Zálohy také nejsou obsaženy v rozvaze žalovaného a daňového dlužníka ke dni 31. 12. 2009, které žalobce předložil soudu k důkazu, resp. výše záloh poskytnutých žalovaným a přijatých daňovým dlužníkem neodpovídá tvrzením žalovaného. Dokument označený "Saldokonto" je pak neověřitelný (vzhledem k absenci účetnictví za roky 2010 a 2011) a nevěrohodný, neboť z výpovědi [jméno] [příjmení] plyne, že tento dokument vytvářel ex post bez vazby na dosud existující účetní záznamy v podstatě na zakázku.Soud I. stupně uvedl, že k některým platbám mezi žalovaným a daňovým dlužníkem došlo až na základě fakturace, k čemuž však soud neměl k dispozici žádné důkazy, neboť žalovaný nepředložil žádné výpisy z účtů z období let 2010 - 2011, kdy byly předmětné faktury splatné. Soud I. stupně rovněž pochybil, když neprovedl důkaz výslechem tehdejšího ředitele žalovaného i daňového dlužníka [jméno] [příjmení], který je přitom jediným možným relevantním důkazem o způsobu zaplacení předmětných faktur. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že žalobce nepředložil v celém řízení žádný relevantní důkaz o tom, že by žalovaný daňovému dlužníkovi dlužil jakoukoli částku. Zato žalovaný prokázal absenci neuhrazených závazků mezi ním a daňovým dlužníkem výpisy z bankovního účtu žalovaného, výpisem Saldokonta, svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], daňovým přiznáním žalovaného od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 a daňovým přiznáním daňového dlužníka k 31. 12. 2013. Oproti tomu žalobcem předložený seznam vydaných faktur daňového dlužníka nemůže bez dalšího obstát, je neprůkazný. Takový seznam není účetním dokladem, není podepsán statutárem žalovaného či daňového dlužníka. Co se týče námitky ohledně absence odvodu DPH, tato skutečnost nemá vliv na existenci či neexistenci závazku. Pokud jde o insolvenční návrh, ten byl pravomocně odmítnut, neboť nebyl podložen a existence závazků žalovaného v tomto návrhu nebyla doložena a prokázána. Argument ohledně exekučních příkazů vydaných žalobcem pak rovněž nemůže obstát, protože dané exekuční příkazy byly vydány k tíži daňového dlužníka a nikoli k tíži žalovaného, přičemž se týkají dluhu na dani daňového dlužníka a nikoli dluhu žalovaného vůči daňovému dlužníkovi.

5. V průběhu odvolacího řízení dne 12. 8. 2015 žalobce podal návrh na rozšíření žaloby o částku 93 820 020,15 Kč s tím, že dluh daňového dlužníka se zvýšil o příslušenství daně, a to o úroky z prodlení. K tomu žalovaný namítal, že po rozhodnutí soudu I. stupně fakturoval daňový dlužník jiné společnosti celkem 13 496 221,38 Kč, kdy celou částku inkasoval žalobce.

6. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením z 1.10.2015 č.j. 22Co 169/2015-265 tak, že připustil změnu žaloby spočívající v tom, že žalobce žádá zaplacení další částky 93 820 020,15 Kč a rozsudek soudu I. stupně v rozsahu zamítavého výroku o věci samé zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že řízení u soudu I. stupně dostatečně neobjasňuje skutkový stav, když soud neprovedl všechny navrhované důkazy zejména žalobcem. Ten v průběhu řízení namítal, že jak žalovaný, tak i daňový dlužník podali insolvenční návrhy, v nichž výslovně zmínili pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, k čemuž žalobce označil jako důkaz kopie insolvenčních návrhů, přičemž ještě dne 15. 1. 2013 žalovaný oznamoval, že má závazek vůči daňovému dlužníku ve výši 221 903 290 Kč a daňový dlužník téhož dne oznamoval, že má vůči žalovanému pohledávku v téže výši. Dále soud zamítl návrh na výslech svědka [jméno] [příjmení], který působil u daňového dlužníka jako výkonný ředitel a jednal se správcem daně. Ten byl vyslechnut před soudem v odvolacím řízení, kde vysvětloval na základě čeho byly zpracovány podklady pro žalobce a vyvrátil tvrzení žalovaného týkající se odcizených daňových dokladů s tím, že účetní měli k dispozici veškeré finanční podklady, které byly evidovány v počítači. Pokud soud závěry o skutkovém stavu také opřel o listinu vypracovanou svědkem [jméno] [příjmení], označena Saldokonto, který byl rovněž v řízení vyslechnout, tak tento důkaz není pro věc relevantní, neboť z výpovědi svědka vyplynulo, že pouze„ pároval“ platby žalované od roku 2009 s fakturami daňového dlužníka bez věcného podkladu a jen mechanicky činil početní úkony.

7. Usnesením z 19. 12. 2016 č.j. 7C 103/2012-288 rozhodl soud v dalším řízení za použití ustanovení § 107a o. s. ř., že do řízení namísto dosavadního žalobce vstupuje Finanční úřad pro [územní celek], územní pracoviště pro [část Prahy]. Usnesení nabylo právní moci 4. 1. 2017.

8. Podáním ze dne 1.3.2017 žalobce sdělil, že k uvedenému dni bylo dále vymoženo 125 672 218,53 Kč, a to na základě exekučního příkazu, kde byla poddlužníkem [právnická osoba] distribuce, dále od dalšího poddlužníka [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] a dále byl v rámci exekuce nařízen prodej movitých věcí dlužníka v dražbě proto žádá, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 125 065 347,97 Kč a zvyšující se úrok z prodlení - bez bližší specifikace. K výzvě soudu, aby jednoznačně specifikoval, v jakém rozsahu bere žalobu zpět a specifikoval požadovaný žalobní petit v části příslušenství sdělil, že požaduje úhradu částky 125 065 348,75 Kč a kapitalizovaný úrok od 7. 6. 2012 ve výši 92 458 634,43 Kč. Změny žalobního petitu se následně žalobce domáhal ještě podáním z 13. 8. 2018 a z 12. 4. 2019, když bylo zohledněno, že pohledávka se snížila o výnos z dražby nemovitých věcí (voltaická elektrárna daňového dlužníka), kdy žaloba byla vzata zpět co do částky 101 894 789,94 Kč a žalobcem rozšířena o neuhrazené úroky z prodlení ve výši 108 217 500,18Kč.

9. Usnesením z 7. 7. 2021 č.j. 7C 103/2012-404 soud připustil změnu žaloby navrženou žalobcem v podání z 25. 2. 2021 ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 75 180 694,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 7. 6. 2012 do 31.1.2021 ve výši 78 356 427,85 Kč a dále úrok z prodlení z částky 62 628 254,65 Kč ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 8 % bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí počínaje dnem 1.2.2021 do zaplacení.

10. Ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 90 INS 970/2013 soud zjistil, že dne 15.1.2013 podal žalovaný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém uvedl, že nevlastní žádný hmotný majetek a má pohledávky ve výši cca 12 mil. Kč a závazky ve výši cca 260 mil. Kč. V části podání označené Popis všech závazku dlužníka, uvedl celkem 43 věřitelů jmenovitě s uvedením částek, které jim má dlužit, mj. zde je uveden závazek z obchodního styku ve vztahu k [právnická osoba] ve výši 221 903 290 Kč. Usnesením z 24.1.2013 soud insolvenční návrh odmítl a v odůvodnění uvedl, že nesplňuje náležitosti řádného insolvenčního návrhu a poukázal zejména na rozporná tvrzení v návrhu uvedená s další částí insolvenčního návrhu, kde součet jednotlivých závazků ve vztahu k třetím osobám neodpovídá uvedené částce, resp. součet jednotlivých uvedených položek nečiní uvedenou částku cca 260 mil. Kč. Proti usnesení podal žalovaný včas odvolání a namítal, že ve svém návrhu uvedl všechny své pohledávky a vypsal všechny své závazky. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením z 11.3.2013 napadené usnesení Městského soudu v Praze potvrdil a konstatoval, že závěr soudu I. stupně, že v návrhu chybí základní údaje o pohledávkách dlužníkových věřitelů je správný, nejsou také uvedeny údaje o splatnosti tvrzených pohledávek, návrh obsahuje pouze obecné tvrzení o tom, že pohledávky jsou splatné a on jako dlužník se nachází v úpadku. Takovýto insolvenční návrh neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 103 odst. 2 insolvenčního zákona. Usnesen nabylo právní moci 18.3.2013. Dále soud z obsahu spisu zjistil, že k výzvě z 15.1.2013, kdy byla zveřejněna vyhláška o zahájení insolvenčního řízení, byli věřitelé dlužníka, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, vyzváni, aby podali přihlášku své pohledávky ve lhůtě do rozhodnutí o úpadku. Přihlášku své pohledávky např. učinila [právnická osoba] – [právnická osoba] s částkou 2 936 927 Kč z titulu neuhrazených faktur, které byly přílohou tohoto podání, jakož i další fyzické či právnické osoby. Daňový dlužník přihlášku pohledávky nepodal. Přílohou odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu I. stupně byl soupis závazků společnosti obsahující údaj o závazku vůči [právnická osoba] 221 903 290 Kč. Dne 14.1.2013 u Městského soudu v Praze podala společnost [právnická osoba] insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém uvedla, že má pohledávky ve výši cca 255 mil. Kč a závazky ve výši 465 mil. Kč bez úroků, z čehož vyplývá, že společnost je předlužena cca o 331 mil. Kč. Dále uvedla, že příjmy za poslední 3 roky nemá, protože [právnická osoba] [právnická osoba] měla provést rekonstrukci účetnictví za roky 2009 2012, ale neprovedla a nevrátila účetní doklady. V rubrice seznamu pohledávek je uvedena pohledávka vůči [právnická osoba] z obchodního styku ve výši 221 903 290 Kč. Insolvenční návrh byl odmítnut z důvodu, že nesplňuje potřebné náležitosti, proti usnesení podala společnost odvolání v rámci kterého opětovně uváděla také pohledávku za [právnická osoba] a.s. ve výši 221 903 290 Kč. Rozhodnutí soudu prvého stupně bylo potvrzeno.

11. Svědek [jméno] [příjmení] (vyslechnut jako svědek odvolacím soudem) uvedl, že po dobu dvou let od března 2011 působil u společnosti [právnická osoba] ve funkci výkonného ředitele. Původně ve společnosti účetnictví zpracovával [anonymizována dvě slova], došlo však k jeho přepadení a ukradení notebooku, kde měl některé účetní podklady. Následně zpracování účetnictví převzala [právnická osoba]. Přehled uhrazených a neuhrazených faktur mezi jeho společností a [právnická osoba] [anonymizováno] zpracovávaly dvě pracovnice - účetní v průběhu a údaje získávaly z počítačových dat, nezmiňovaly se o tom, že by neměly dostatečné účetní podklady ani, že by v daném směru byly nějaké nedostatky týkající se podkladů, které by jim bránily v práci. Účetní, které zpracovávaly podklady pro Finanční úřad, měly k dispozici úplně všechny účetní podklady, protože veškeré finanční podklady byly evidovány v počítači. Je pravdou, že [právnická osoba]. si vyžadovala některé listiny z aktuálního účetnictví, protože kromě rekonstrukce se provádělo i aktuální účetnictví, vše bylo evidováno v počítači. Faktem je, že uvedená společnost pak zadržovala určité účetní doklady v souvislosti s rekonstrukcí, ale to výsledky účetnictví nijak neovlivnilo. Již si nepamatoval, ale nevyloučil, že daňovému úřadu předložil seznam faktur vystavených [právnická osoba] [anonymizováno], které měl od účetních k dispozici.

12. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázaný následující skutkový stav: V řízení nebylo sporné, že společnost [právnická osoba] (dále jen dlužník) v době podání žaloby z titulu nedoplatku na daních s příslušenstvím žalobci neuhradila částku 250 737 567,28 Kč. V době před podáním žaloby žalobce s dlužníkem o řešení daňového nedoplatku jednal, konkrétně s jeho tehdejším zástupcem [jméno] [příjmení], který sdělil, že má pohledávky z obchodního styku vůči [právnická osoba] [anonymizováno] a v souvislosti s tím žalobci dal k dispozici seznam faktur z roku 2010 a 2011, kterými vyúčtovala společnost [právnická osoba] [anonymizováno] za poskytnutá plnění v rámci obchodního styku. V soupisu předaných kopií faktur byly evidovány veškeré faktury, z nichž některé byly evidovány jako uhrazené pouze částečně a některé jako neuhrazené. Žalobce uvedl, že následně postupoval tak, že ze seznamu vybral faktury evidované jako neuhrazené a dlužnou částku pak uplatnil vůči žalovanému jako poddlužníkovi. Byly vydány exekuční příkazy na přikázání této pohledávky v červnu 2012, proti kterým žalovaný nepodal odvolání, vzhledem k tomu, že na jejich základě nedošlo ze strany žalovaného k finančnímu plnění, podal předchozí správce daně Specializovaný Finanční úřad dne 25. 7. 2012 žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 250 737 567,28 Kč vůči žalovanému, který byl povinen dle uvedených exekučních příkazů jako poddlužník v den, který následoval po doručení vyrozumění o právní moci exekučních příkazů, zaplatit žalobci tyto přikázané splatné pohledávky v celkové výši. Exekuční příkazy byly rovněž doručeny daňovému dlužníkovi, který rovněž neplnil. V době již po zahájení řízení dne 15. 1. 2013 podal u Městského soudu v Praze daňový dlužník insolvenční návrh, ve kterém uvedl, že má za žalovaným pohledávku ve výši 221 903 290 Kč. Jde o závazek z obchodního styku, jehož výše koresponduje s výší pohledávky postiženou exekučními příkazy vydanými žalobcem, dne 14.1.2013 podal insolvenční návrh žalovaný, kdy uvedl závazek vůči dlužníkovi ve shodné výši rovněž z obchodního styku. Je pravdou, že výše pohledávek a závazků v insolvenčním řízení nebyla přezkoumána z důvodu odmítnutí insolvenčních návrhů pro nedostatky - řádné označení věřitelů a údajů o pohledávkách, které se netýkaly pouze uvedených společností, ale řady dalších právnických i fyzických osob. Ze složky daňových dokladů obsahující jednotlivé faktury, které žalobce předložil na podporu uplatněného nároku, vyplývá, že předmětem dodávek, za které je fakturováno, jsou solární panely, fotovoltaické panely určitých typů a množství, senzory teploty a slunečního záření a další vyjmenované zboží, které nepochybně svým charakterem lze označit jako dodávky komponentů pro výstavbu fotovoltaických elektráren, přičemž v té době daňový dlužník výstavbu takové elektrárny v obci [obec] u [obec] realizoval. Tvrzení žalobce o nesplnění povinnosti daňového dlužníka i žalovaného jako poddlužníka na základě exekučních příkazů bylo prokázáno také jednotlivými exekučními příkazy, a to ze dne 11. 6. 2012 spolu s výkazem nedoplatku v souvislosti s podanou žalobou znějící na částku 174 239 920,53 Kč, dále znějící na částku 76 024 292,95 Kč jako dlužných částek na daních a jejich příslušenství a dále z 8. 6. 2012 znějící na částku 473 353,80 Kč, kterým bylo požadováno příslušenství daně a exekuční náklady za nařízení daňové exekuce. V průběhu řízení docházelo postupně k vymožení části finančního plnění od jiných subjektů jako od poddlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], poddlužníka [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [anonymizováno] [právnická osoba], [právnická osoba] a na úhradu dluhu byl započten výtěžek z dražby elektrárny [obec]. V souvislosti s tím žalobce v rozsahu vymoženého plnění bral žalobu zpět, avšak na základě dalších exekučních příkazů požadoval zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení, v souvislosti s tím měnil žalobní petit.

13. V průběhu řízení usnesením z 12. 10. 2020 č.j. 85 Cm 2275/2020-3 byla [právnická osoba] a.s., tedy žalovaný, zrušena a nařízena její likvidace a likvidátorem jmenována [právnická osoba] Usnesení nabylo právní moci 10. 11. 2020. Soud dále v řízení pokračoval se žalovaným jako subjektem v likvidaci.

14. Žalobce naposledy žádal o připuštění změny petitu podáním z 25.2.2021, soud o ní rozhodl usnesením ze 7. 7. 2021, kdy navrhovanou změnu petitu připustil. Uplatněný nárok žalobce odůvodnil takto. Žalobce původní žalobou ze dne 25.07.2012 požadoval na straně žalované dle exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky č.j.: 26637/12/013820107540 ze dne 11.06.2012 částku ve výši 174 239 920,53 Kč. V předchozím řízení byla v této části žaloba vzata zpět ve výši 43 690 639,85 Kč a dne 11.12.2020 v protokolu o jednání před soudem prvního stupně žalobce oznámil zpětvzetí ve výši 101 894 789,94 Kč. Tímto podáním bere žalobce svoji žalobu ve zbývající části 28 654 490,74 Kč zpět. Žalobce původní žalobou ze dne 25.07.2012 požadoval na straně žalované dle exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky č.j.: 26628/12/013820107540, který byl vydán podle vykonatelného výkazu nedoplatků č.j.: 26629/12/013820107540 vyplatit přikázanou pohledávku ve výši 76 024 292,95 Kč, která se skládala z jistiny ve výši 63 134 087,00 Kč, úroků ve výši 12 552 440,25 Kč a exekučních nákladů ve výši 337765,70 Kč. Položka č. 1 exekučního příkazu (jistina) ve výši 63 134 087,00 Kč byla částečně vymožena ve výši 505 832,35 Kč. Rozpis úhrad: 460000 Kč ze dne 06.11.2012 zbývalo k úhradě 62 674 087,00 Kč 8181,47 Kč ze dne 01.03.2013 zbývalo k úhradě 62 665 905,53 Kč 1673,88 Kč ze dne 02.05.2013 zbývalo k úhradě 62 664 231,65 Kč 35977 Kč ze dne 27.06.2013 zbývá k úhradě 62 628 254,65 Kč Položka č. 2 exekučního příkazu (exekuční náklady) byla zcela vymožena. Rozpis úhrad: 337765,70 Kč ze dne 18.09.2012 Žaloba byla v předchozím řízení vzata zpět ve výši 843 598,05 Kč (tj. 505 832,35 Kč 337 765,70 Kč). Z exekučního příkazu č.j. 26628/12/013820107540 tedy zbývá k úhradě 75 180 694,90 Kč, z tohoto jistina ve výši 62 628 254,65 Kč a úroky ve výši 12 552 440,25 Kč. Žalobce původní žalobou ze dne 25.07.2012 požadoval na straně žalované dle exekučního příkazu č.j: 26660/12/0138 2010 ze dne 08.06.2012 částku ve výši 473 353,80 Kč. V této výši již byla žaloba vzata zpět. Žalobce požaduje úrok z prodlení z původně žalované jistiny 63 134 087,00 Kč (daň splatná 25.01.2011) uvedené v exekučním příkaze č.j.: 26628/12/013820107540, která byla v průběhu částečně uhrazena a to od 01.02.2011 do 31.12.2020 dle § 252 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v té době platném znění (dále jen„ daňový řád“) a od 1.1.2021 úrok dle ustanovení § 252 odst.4 daňového řádu. Žalobce požaduje úrok na základě původního znění daňového řádu § 252 odst. 2, které stanovovalo, že daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Úrok z prodlení se uplatní nejdéle za 5 let prodlení. Pokud je pro daň stanoven náhradní den splatnosti, běží úrok z prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po původním dni její splatnosti. Ačkoliv znění daňového řádu do 31. 12. 2014 obsahovalo časový test 5 let (maximální dobu uplatnění úroku z prodlení), nelze jej v praxi uplatnit na daně splatné za účinnosti daňového řádu, tzn. od 1. 1. 2011, neboť neuplynula 5-letá lhůta (od 2. 1. 2011 do 2. 1. 2016). Vzhledem k tomu, že na změnu § 252 odst. 2 daňového řádu provedenou zák. č. 267/2014 Sb., se nevztahuje žádné z přechodných ustanovení, časový test 5 let se nepoužije na žádný úrok z prodlení vzniklý podle daňového řádu, resp. vzniklý ode dne jeho účinnosti. Zákonodárce tak přistoupil ke zrušení 5-leté maximální lhůty uplatnění úroku z prodlení před tím, než vůbec mohlo dojít k jejímu prvnímu použití v praxi. Do 31.12.2020 se tak výpočet úroků provádí dle ustanovení § 252 odst. 2 daňového řádu, kdy daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Pokud je pro daň stanoven náhradní den splatnosti, běží úrok z prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po původním dni její splatnosti. Na základě nového znění ustanovení § 252 odst. 4 daňového řádu, změna zákonem č. 283/2020 Sb., výše úroku z prodlení ode dne 1. 1. 2021 odpovídá výši úroku z prodlení podle občanského zákoníku. Původní sazba úroku z prodlení platná do dne 31. 12. 2020 (repo sazba stanovená Českou národní bankou zvýšená o 14 procentních bodů, platná pro první den příslušného kalendářního pololetí), byla nahrazena ode dne 1. 1. 2021 novou sazbou úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (repo sazba stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšená o 8 procentních bodů). Žalobce k 31.1.2021 eviduje z aktuálně žalované částky 75 180 694,90 Kč úročitelný pouze nedoplatek ve výši 62 628 254,65 Kč (tj. zbývající nezaplacená jistina na dani, která v současné době podléhá úročení). Na základě této skutečnosti požaduje žalobce po straně žalované i úhradu zatím nevyčíslených úroků z částky 62 628 254,65 Kč, a to za každý den prodlení počínaje dnem 1.2.2021 do úplné úhrady nedoplatku. Výše požadovaného úroku z prodlení odpovídá roční výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 8 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (§ 252 odst. 4 daňového řádu). Na základě Usnesení Městského soudu ze dne 01.10.2015 byla připuštěna změna žaloby spočívající v žádosti o zaplacení další částky ve výši 93 820 020,15 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal svoji žalobu ve věci exekučního příkazu č.j.: 26637/12/013820107540 ze dne 11.06.2012 částku ve výši 174 239 920,53 Kč a exekučního příkazu č.j: 26660/12/0138 2010 ze dne 08.06.2012 částku ve výši 473 353,80 Kč zpět, nepožaduje z těchto žalovaných částek ani příslušející úroky. V důsledku toho tak žalobce požaduje pouze úroky z částky nedoplatku (jistiny) exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky č.j.: 26628/12/013820107540 ze dne 11.06.2012, které činí k 31.01.2021 částku 78 356 427,85 Kč.

15. Na základě provedeného dokazování po zhodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný (poddlužník) měl vůči společnosti [právnická osoba] (daňový dlužník) dluh ve výši řádově 221 000 000 Kč a uvedená společnost řádně neodváděla daně a na jeho úhradu před podáním žaloby žalobci neposkytla žádné finanční plnění. Splnění povinnosti hradit řádně daně bylo proto uloženo exekučním příkazem [číslo] 2010 ze dne 11. 6. 2012 ve výši 174 239 920,53 Kč a dále exekučním příkazem z téhož dne [číslo] 2010 ve výši 76 024 292,95 Kč, celkem tedy byla uložena povinnost uhradit částku 250 264 213,48 Kč a exekučním příkazem z 19. 7. 2011 [číslo] bylo uloženo zaplatit částku 473 353,80 Kč jako příslušenství daně a exekuční náklady. Daňový dlužník realizoval stavbu fotovoltaické elektrárny v obci [obec] u [obec]. Mezi společností [právnická osoba] a [právnická osoba] [anonymizováno] existoval obchodní vztah, jehož předmětem byly dodávky specifické pro tento typ elektrárny, jak je patrno z předložených faktur. Některé z faktur nebyly uhrazeny. Skutečnost, že dlužná částka činila řádově přes 200 000 000 Kč je zřejmá také z insolvenčních návrhů, které na sebe podaly obě společnosti. Procesní obrana žalovaného, že faktura jako taková nemůže osvědčit důvod vzniku pohledávky ani oprávněnost nároku, neboť se jedná o jednostranné právní jednání osoby, když není druhou stranou žádným způsobem faktura odsouhlasena a že tedy žalovaný vůči společnosti [právnická osoba] ničeho nedlužil a dále poukázal, že o obou insolvenčních návrzích nebylo v insolvenčním řízení meritorně rozhodováno a údaje o pohledávkách - dlužných částkách nebyly podrobeny soudnímu přezkumu, není dle názoru soudu důvodná.. Tvrzení žalovaného v daném směru o neexistenci pohledávky uváděné žalobcem nebylo nijak prokázáno ani přes poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1,3 o. s. ř., a žalovaný tak neprokázal, jaké konkrétní finanční plnění na tu kterou fakturu zaplatil. Dokument zpracovaný k žádosti žalovaného [jméno] [příjmení], označený SALDOKONTO,je pro posouzení irelevantní, v daném směru soud odkazuje na závěry odvolacího soudu vyslovené v usnesení odvolacího soudu 22 Co 169/2015. Soud vzal rovněž pro závěr o důvodnosti nároku žalobcem uplatněného výpověď svědka [jméno] [příjmení], z jehož výpovědi vyplynulo, že účetní, které zpracovávaly účetnictví, měly k dispozici veškeré finanční podklady, neboť tyto byly evidovány v počítači, kdy tento svědek byl zaměstnán jako výkonný ředitel u daňového dlužníka, následně jednal s žalobcem jako správcem daně a tomu předmětné faktury dal k dispozici. S ohledem na výše uvedené za použití ust. § 315 o.s.ř. soud rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku I.

16. Náklady řízení byly žalobci přiznány dle § 142 odst. 1 o. s. ř., což odůvodňuje úspěch žalobce ve věci, kterému vznikly náklady dle § 151 o. s. ř. za 13 úkonů- paušálů po 300 Kč / sepis žaloby, částečné zpětvzetí z 1.3.2013, jednání dne 19.3.2014, jednání dne 4.7.2014, jednání dne 3.9.2014, sepis závěrečného návrhu z 16.9.2014, odvolání do rozsudku z 24,. [číslo], účast při odvolacím jednání dne 1.10.2015, částečné zpětvzetí z 1.3.2017, jednání soudu dne 11.12.2020, žádost o připuštění změny žaloby z 25.2.2021, účast při jednání soudu dne 15.12.2021, sepis závěrečného návrhu /.

17. Žalobce je dle § 11 odst.2 zákona č.549/1991 Sb. o soudních poplatcích od placení soudního poplatku osvobozen, tuto povinnost soud pak uložil žalovanému dle § 2 ods.3 citovaného zákona, ve výši dle § 6a odst.7 téhož zákona s ohledem na výši žalované částky.