7 C 161/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou ve věci žalobce: Ing. Jméno zainteresované osoby 0/0 , Ph.D. Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 pro žaloba oprávněného dědice dle § 189 odst. 2 o zvláštních soudních řízeních

I. Žaloba s návrhem na určení, že žalobce je jediným dědicem zůstavitelky paní , jméno FO, , narozené , datum, , posledně bytem , jméno FO, 926/2, , adresa, , se zamítá.

II. Žaloba s návrhem na určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky , jméno FO, , narozené , datum, , posledně bytem , jméno FO, , a to dědicem dědického podílu o velikosti ½, se zamítá.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 148 389 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 29 620,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobou došlou soudu prvního stupně dne 2. 6. 2023 se žalobce na žalovaném domáhal určení, že je jediným dědicem zůstavitelky paní , jméno FO, , narozené , datum, , r.č. , Anonymizováno, posledně bytem , jméno FO, (dále jen „Zůstavitelka“),, Anonymizováno, in eventum že je dědicem zůstavitelky paní , jméno FO, , narozené , datum, , a to dědicem dědického podílu o velikosti jedna polovina, in eventum, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 148.389,- Kč, in eventum, že se povoluje obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6, soudního komisaře , tituly před jménem, , jméno FO, , notáře v Praze, s notářskou kanceláří na adrese , adresa, , pod spisovou značkou 26 D 1102/2021. Svou žalobu odůvodnil tím, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, soudního komisaře , tituly před jménem, , jméno FO, , notáře, č.j. , spisová značka, ze dne , datum, (dále též jen „Rozhodnutí“) bylo v řízení o projednání pozůstalosti po zůstavitelce , jméno FO, , narozené , datum, , r.č. 405824/009, posledně bytem , jméno FO, , 926/2, , adresa, , potvrzeno nabytí pozůstalosti ze závěti jedinému dědici ze závěti, tedy žalovanému, a dále bylo rozhodnuto, že žalobce z dědictví jako nepominutelný dědic obdrží k vypořádání povinného dílu nepominutelného dědice částku 18 548, 69 Kč, a to s tím, že Rozhodnutím nebylo vyhověno návrhu oprávněného dědice na započtení daru, který závětní dědic (žalovaný) obdržel za života zůstavitelky na základě darovací smlouvy ze dne 4. 12. 2019. Proti Rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž bylo u Městského soudu v Praze vedeno řízení pod sp. zn. 15 Co 60/2023, ve kterém oprávněný dědic doložil se svým odvoláním obsáhlý důkazní materiál, dokazující, že se o zůstavitelku staral a že tedy jeho výše uvedené znevýhodnění nebylo důvodné. Dále uvedl, že z vyjádření závětního dědice ze dne 15. 2. 2023 se dne 2. 3. 2023 dozvěděl nové okolnosti o sepsání dotčené závěti zůstavitelky, které svědčí o neplatnosti předmětné závěti a o nezpůsobilosti závětního dědice být dědicem zůstavitelky. Za tyto nové okolnosti, které zjistil z citovaného vyjádření, pak označil skutečnost, že závěť na místě samém sepisoval , tituly před jménem, , jméno FO, , advokát žalovaného, který byl zároveň jedním ze dvou svědků sepisu závěti, v čemž spatřoval neplatnost závěti pro nedodržení právní formy, neboť , tituly před jménem, , jméno FO, jako pisatel závěti nemohl být zároveň svědkem. Dále žalobce namítal, že závěť neobsahuje prohlášení zůstavitelky, že „obsahuje její poslední vůli“, pročež nesplňuje formální náležitost předepsanou zákonem a je tudíž i z tohoto důvodu nepatná. Současně pak jako nově zjištěnou skutečnost uvedl, že žalovaný byl v době sepisů závěti v exekucích a zároveň dlužil žalobci prostředky ve výši 120 tis. Kč, o čemž zůstavitelka při pořízení závěti nevěděla, a byla tak fakticky uvedena v omyl. Jako další novou skutečnost namítal, že závěti byly sepsány v nemocnici za vypjaté a tísnivé situace, a to s ohledem na zdravotní stav manžela zůstavitelky, a tedy rodiče účastníků řízení při sepsáni závěti dne 4. 12. 2019 jednali v tísni a rozrušení, ve stavu neinformovanosti, namítal i to, že sepisu závěti byl přítomen žalovaný. Závěrem své žaloby žalobce uvedl, že z ústního odůvodnění rozsudku Městského soudu ve věci sp. zn. 15 Co 60/2023 vyplynulo, že se soud věcně nezabýval jeho argumenty a shora uvedenými námitkami, ani jeho tvrzeními a neprováděl jím učiněné důkazní návrhy směrem k prokázání shora uvedených námitek, na nichž následně postavil svou žalobu projednávanou v tomto řízení.

2. K podané žalobě se vyjádřil žalovaný tak, že žalobce má po projednání pozůstalosti toliko nárok na povinný díl coby nepominutelný dědic, který mu byl závětí Zůstavitelky výslovně přikázán a byl mu v dědickém řízení přiznán. Poukázal na dlouhodobě špatné vzájemné vztahy mezi jeho rodiči a bratrem (žalobcem), pročež byl žalobce „vyděděn“. Pozastavil se i nad tím, že žalobce napadá závěť Zůstavitelky za situace, kdy po smrti otce mu muselo být zřejmé, jak bude s majetkem rodičů naloženo. Závěť otce žalobce nenapadl, neboť věděl, že by jeho vůli potvrdila matka, závěť napadá až po smrti matky. Žalovaný se dále vyjádřil k okolnostem sepisu závěti tak, že , tituly před jménem, , jméno FO, přišel do nemocnice a na místě samém sepsal závět a darovací smlouvu, na základě pokynu rodičů účastníků, kdy oba byli ve stavu způsobilém k takovým jednáním. Do kritického stavu se otec dostal až následně po operaci konané dva dny po sepisu závěti dne 6. 12. 2019. K dluhu vůči žalobci žalovaný uvedl, že jej žalobce nechtěl splácet dříve, neboť se rozváděl a prostředky proto nechtěl a k exekucím pak uvedl, že je měl vypořádány. Dále pak prostřednictvím svého zástupce doplnil, že žalobce měl možnost se dědického řízení účastnit a bylo umu umožněno plné uplatnění jeho dědických práv. Dále pak namítl překážku věci pravomocně rozhodnuté. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

3. Soud prvního stupně poté, co žalobce vyzval k odstranění vad původního podání, které podle názoru soudu prvního stupně žalobce neodstranil, usnesením ze dne 19.3.2024, č.j.l 7 C 161/2023-35 žalobu žalobce odmítl. Toto usnesení bylo změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.7.2023, č.j. 91 Co 184/2024-44 tak, že žaloba se neodmítá. V tomto usnesení odvolací soud zavázal soud prvního stupně svým názorem, že žaloba je projednatelná, kdy není pochyb o tom, čeho a proč se žalobce domáhá formou eventuálních petitů, přičemž pokud jde o eventuální návrh na obnovu dědického řízení, bylo odvolacím soudem soudu prvního stupně uloženo, aby byl vyloučen k samostatnému řízení, neboť není způsobilým k projednání s ostatními eventuálními petity požadovanými žalobcem ve společném řízení.

4. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 1.8.2024, č.j. 7 C 161/2023-47 bylo řízení o návrhu na povolení obnovy řízení o projednání pozůstalosti po Zůstavitelce vedeného zdejším soudem pod sp.zn. 26 D 1102/2021 vyloučeno k samostatnému řízení, toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 8. 2024.

5. Soud následně za účelem projednání ve věci nařídil jednání, a na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěru o skutkovém stavu věci.

6. Z listin z dědického spisu vedeného zdejším soudem pod sp.zn. 26 D 1102/2021 soud zjistil, že v tomto řízení bylo projednáváno dědictví po zůstavitelce , jméno FO, , nar. , datum, , zemř. , datum, (zjištěno z úmrtního listu). Tohoto řízení se v procesním postavením účastníků (dědiců) účastnili jak žalobce, tak žalovaný (zjištěno z obsahu celého spisu a zejm. protokolu z jednání na č.l. 58), jako synové Zůstavitelky. Při projednání pozůstalosti žalobce navrhl, aby žalovanému bylo na jeho dědický podíl započteno to, co za života zůstavitelky bezplatně obdržel v posledních třech letech a k tomu doložil darovací smlouvu na nemovitosti v k.ú. , adresa, . Při projednání pozůstalosti dne 18. 1. 2022, kterého se účastnili jak žalobce, tak žalovaný, byli vyslechnuti i svědci, a to , tituly před jménem, , jméno FO, , advokát a , jméno FO, , asistentka advokátní kanceláře, kteří byli přítomni sepisu závěti Zůstavitelky ze dne 4. 12. 2019, a sepis závěti stvrdili jako svědci (zjištěno z protokolu na č.l. 58 dědického spisu). Žalobci bylo umožněno, aby těmto svědkům, s ohledem na obsah jejich výpovědí, popisující okolnosti sepsání závěti, kladl dotazy, čehož žalobce i využil. , tituly před jménem, , jméno FO, vypověděl, že o sepis závěti jej požádal žalovaný tak, že uvedl, že rodiče chtějí sepsat závěť. K tomu došlo ve , Anonymizováno, nemocnici, na pokoji, kde ležel otec účastníků řízení a u něj seděla Zůstavitelka. Závět a darovací smlouva se sepsaly na místě samém a následně se podepsaly, neboť svědek (advokát) měl u sebe počítač a tiskárnu. Pokud jde o dotazy kladené žalobcem na svědky, ty se týkaly toliko toho, zda je jim známo, proč je závěť sepsána asymetricky v jeho neprospěch, o čemž svědci neměli tušení. V závěru tohoto jednání, na němž byli slyšení jmenovaní svědci, oba účastníci řízení uznali závěť Zůstavitelky za pravou a platnou a žalobce na závěr jednání požádal, aby se mu dostalo jeho povinného dílu při započtení toho, co se za života dostalo bezplatně žalovanému. Dále soud zjistil, že na navazujícím jednání konaném před soudním komisařem (zjištěno z protokolu na č.l. 93 dědického spisu) byl proveden výslech účastníků, na němž žalobce namítal sepsání závěti za psychicky vypjaté situace, dále uvedl, že 14 dní před sepsáním závěti Zůstavitelku navštívila jeho bývala manželka , jméno FO, , a domnívá se, že na podkladě toho byl v závěti znevýhodněn. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 26 D 1102/2021-103 pak soud zjistil a má za prokázané, že čistá hodnota pozůstalosti po Zůstavitelce byla stanovena na částku 148 389,49 Kč (výrok I.), nabytí pozůstalosti po Zůstavitelce bylo potvrzeno žalovanému (výrok II.) a současně výrokem III. bylo žalovanému uloženo, aby vyplatil žalobci na jeho povinný díl částku 18 548,69 Kč, a to vše za situace, kdy důvodem dědictví bylo dědění ze závěti ze dne 4. 12. 2019, v níž Zůstavitelka za svého jediné dědice povolala svého manžela , jméno FO, , a svého syna , Jméno zainteresované osoby 1/0, , Datum narození zainteresované osoby 1/0, rovným dílem, a vůči svému druhému synovi (žalobci) přikázala, aby se mu dostalo povinného dílu, přičemž okolnosti sepisu této závěti byly předmětem prověřování dědickým soudem, kterého se žalobce účastnil a bylo mu v plné míře umožněno uplatňovat jeho dědická práva v rámci projednání pozůstalosti, a to včetně slyšení a kladení dotazů předvolaným svědkům. Současně pak ve vztahu ke 3. eventuálnímu výroku podané žaloby má soud z citovaného usnesení soudního komisaře za prokázáno, že otázkou započtení bezplatných plnění za života Zůstavitelky na dědický podíl žalovaného se dědický soud zabýval, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že z provedeného dokazování v dědickém řízení vyplynulo, že žalobce o své rodiče neprojevoval zájem a nestaral se o ně v nemoci, kdy jeho pomoc potřebovali a jeho znevýhodnění v sepsané závěti tedy nebylo nedůvodné, tomu pak odpovídal výrok III. soudního komisaře v usnesení č.j. 16 D 1102/2021-103, že žalobci se má dostat toliko povinný díl ve výši 18 548, 69 Kč.

7. Proti usnesení o potvrzení nabytí č.j. 26 D 1102/2021-103 podal žalobce „odvolání nepominutelného dědice“ ze dne 25.10.2022 (zjištěno z odvolání na č.l. 107 dědického spisu). V rámci tohoto svého odvolání polemizoval se skutkovými závěry soudního komisaře o tom, že neprojevoval o zůstavitelku opravdový zájem a dále blíže namítal okolnosti sepisu závěti na místě samém, zejm. ve vztahu ke stavu pořizovatelů závěti (tedy okolnosti namítané i v právě projednávané žalobě), v tomto směru rozebral výpovědi svědků , jméno FO, a , jméno FO, , zejm. otázku (před)připravenosti sepisovaných a podepisovaných dokumentů dne 4. 12. 2019, dále již ve svém odvolání vznesl i námitku, že sepis závětí zařídil pro pořizovatelé závěti právě žalovaný, dále vznesl i námitku, že žalovaný byl v době sepisu závětí v exekucích, s nimiž mu pomáhal právě , tituly před jménem, , jméno FO, , jako advokát, a uplatnil i další námitky, které opakuje ve své žalobě. Žalobci tak bylo v dědickém řízení umožněno přednést svou argumentaci a své skutkové námitky, které opakovaně uplatňuje v rámci své, právě projednávané, žaloby (nejde tedy o žádné nové okolnosti, jak tvrdí žalobce), kdy citovaného dědického řízení se účastnil v procesním postavení potomka Zůstavitelky, tedy nepominutelného dědice, a to od jeho počátku až do jeho konce, a bylo mu umožněno uplatnění jeho dědických práv v plném rozsahu.

8. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.5.2023, č.j. 15 Co 60/2023-195 soud zjistil, že ve výrocích napadených odvoláním žalobce (výroky III. a IV.) bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 26 D 1102/2021-103 potvrzeno. Odvolací soud v citovaném rozhodnutí v bodech 10. – 15. zrekapituloval námitky žalovaného, které jsou totožné s námitkami, které žalobce uplatňuje v žalobě v této věci a následně s odkazem na ust. § 1534, § 1540, § 1541, § 1654, § 1664 o.z. a rozsudek NS ČR 2 Cdon 1883/96 uzavřel, že relevantní námitky žalobce ohledně neplatnosti závěti jsou liché, a že žalobci se coby nepominutelnému dědici dostalo povinného dílu, jak bylo ostatně Zůstavitelkou stanoveno v závěti ze dne 4. 12. 2019, když žalobce se s žalovaným nedohodli jinak.

9. Soud prvního stupně na základě shora učiněných skutkových zjištění proto skutkově uzavírá, že má provedeným dokazováním za vyvrácené tvrzení žalobce, že jsou zde nové skutečnosti, o kterých dříve nevěděl a dozvěděl se o nich až z vyjádření žalovaného v dědické věci ze dne 15. 2. 2023, a to zejm. s ohledem na skutečnost, že okolnosti, které žalobce vydává za nově zjištěné, namítal již ve svém odvolání ze dne 25. 10. 2022, které vyjádření žalovaného ze dne 15. 2. 2023 předcházelo, a tyto námitky byly vzaty v úvahu při projednání odvolání žalobce v řízení vedeném Městským soudem v Praze ve věci sp.zn. 15 Co 60/2023, jakkoliv tyto námitky nebyly shledány důvodnými. Dále soud po skutkové stránce uzavírá, že v řízení o projednání pozůstalosti po Zůstavitelce bylo s žalobcem jednáno jako s nepominutelným dědicem, a to od jeho počátku až do jeho pravomocného skončení, což bylo dáno tím, že byl synem Zůstavitelky, bylo mu umožněno plné uplatnění jeho dědických práv, a to od samého počátku řízení o pozůstalosti, včetně možnosti napadení, resp. zpochybnění, předmětné závěti Zůstavitelky z důvodu jím v řízení namítaných, čehož však žalobce nevyužil, když závěť Zůstavitelky uznal za pravou a platnou, vědom si všech skutečností a okolností, které namítá v právě projednávané věci a namítal je již v odkazovaném řízení o projednání pozůstalosti po Zůstavitelce. Jako s nepominutelným dědicem bylo s žalobcem tedy jednáno i v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti. Žalobce tak svou žalobou pouze vyjadřuje nesouhlas se závěry pozůstalostních soudu a tím, jak se vypořádaly s jeho námitkami, které uplatňuje opakovaně i v tomto řízení.

10. Další dokazování soud pro nadbytečnost neprováděl, když měl za to, že skutkový stav v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci a vydání rozhodnutí lze spolehlivě prokázat obsahem dědického spisu.

11. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc následovně.

12. Podle ust. § 189 odst. 2 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen z.ř.s.) platí, že tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou.

13. Podle ust. § 1642 o.z. platí, že nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.

14. Podle ust. § 1664 o.z. platí, že soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží.

15. Podle ust. § 1671 o.z. platí, že neuplatnil-li dědic dědické právo před soudem ve lhůtě, kterou soud stanoví, nezaniká dědici dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží. To platí i o dědickém právu neznámého dědice nebo dědici neznámého pobytu, který byl o svém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a v určené lhůtě o sobě nedal vědět.

16. Podle ust. § 1494 odst. 1 o.z. platí, že závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele.

17. Podle § 80 o.s.ř. platí, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

18. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 1477/2024 ze dne 1. 8. 2024 uzavřel, že z hlediska aplikace § 1671 odst. 1 věty první o.z. a § 189 odst. 2 z.ř.s. není významné, u koho měl soud v průběhu řízení o pozůstalosti (v jeho jednotlivých fázích) důvodně za to, že je dědicem zůstavitele; rozhodné je právě a jen to, u koho měl soud důvodně za to, že je dědicem zůstavitele, až v závěrečné fázi řízení o pozůstalosti, a to v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti podle § 185 z.ř.s.

19. Z komentáře k zákonu o zvláštních řízeních soudních, C.H.Beck, 2. vydání, 2020 (Svoboda, Tlášková, Vláčil, Levý, Hromada a kol.) se podává, že ust. § 189 odst. 2 z.ř.s. nahrazuje někdejší žalobu oprávněného dědice ve smyslu § 485 ObčZ z r. 1964, podle kterého platilo, že zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s. je tedy třeba vztáhnout na osoby, které nejsou výroky usnesení vydaných v řízení o pozůstalosti a vztahujících se k otázce rozsahu a vypořádání zůstavitelova majetku vázány (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.), neboť nebyly účastníky dědického řízení a jejich práva tak při vypořádání pozůstalosti nebyla zohledněna. Takovými osobami mohou být zůstavitelovi dědici, o jejichž existenci neměl soud v době, kdy řízení o pozůstalosti probíhalo, žádné povědomí (např. jde o dědice povolaného k dědění zůstavitelovou závětí, jež se objevila až po skončení řízení o pozůstalosti).

20. S ohledem na shora uvedené soud po právní stránce uzavřel, že na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí o pozůstalosti, měl žalobce postavení nepominutelného dědice ve smyslu ust. § 1643 odst. 1 o.z., kdy tento závěr vyplývá již jen z té, mezi účastníky nesporné, skutečnosti, že žalobce byl dítětem (synem) Zůstavitelky, jakož i z toho, že v rozhodnutí o pozůstalosti mu bylo přiznáno právo na tzv. povinný díl, které podle ust. § 1642 náleží toliko nepominutelnému dědici. Je tedy zřejmé, že bylo-li žalobci přiznáno právo na povinný díl, musel s ním nutně pozůstalostní soud jednat, a to i v době vydání konečného rozhodnutí o projednání pozůstalosti, jako dědicem, což samo o sobě vylučuje naplnění hypotézy právní normy vyjádření v ust. § 189 odst. 2 o.s.ř., která k aktivní legitimaci žalobce vyžaduje, aby s žalobcem v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti nebylo jednáno jako s dědicem, a již jen z tohoto důvodu nemůže být žaloba úspěšná pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Smysl a účel ust. § 189 odst. 2 z.ř.s. spatřuje soud prvního stupně v tom, aby dědicům, kteří byli v řízení o projednání pozůstalosti neprávem pominuti, a nebylo s nimi jako s dědici jednáno, lhostejno z jakéhokoliv důvodu, bylo umožněno uplatnit, byť dodatečně, jejich dědické právo k pozůstalosti proti dědici nepravému, popř. dědici, kterému se dostalo více, než se mu mělo právem dostat, a to vlastnickou žalobou podle ust. § 189 odst. 2 z.ř.s. Na druhé straně má soud prvního stupně za to, že smyslem a účelem citovaného ustanovení z.ř.s. není, aby těm, kteří se dědického řízení účastnili jako dědici (což je u známých nepominutelných dědiců, kterým je i žalobce, zpravidla vždy), a nejsou s výsledkem projednání pozůstalosti spokojeni, bylo umožněno rozhodnutí o projednání pozůstalosti, kterým jsou ostatně sami coby účastníci řízení o projednání pozůstalosti vázáni, napadat žalobou podle ust. § 189 odst. 2 z.ř.s. V této souvislosti je pak potřeba znovu připomenout postup žalobce v dědickém řízení, kdy to byl žalobce, kdo závěť zůstavitelky uznal za pravou a platnou, byť v řízení právě vedeném platnost závěti zpochybňuje totožnými námitkami vznášenými již v dědickém řízení (nejde tedy o žádné novoty), v němž však s těmito námitkami neuspěl, a na podkladě námitky neplatnosti závěti se pak dovolává prvních dvou eventuálních výroků, tedy jednak, že je jediným dědicem Zůstavitelky, in eventum, že je dědicem s podílem ve výši id ½ pozůstalosti. Soud navíc zastává názor, že na určení uvedeném v prvních dvou eventuálních výrocích žaloby nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 o.s.ř., když žalobou podle ust. § 189 odst. 2 z.ř.s. se lze, dle doslovného znění citované právní normy, domáhat „práva k pozůstalosti“ (tedy práva ke konkrétní věci, či majetkové hodnotě, z pozůstalosti), nikoliv určení dědického práva, resp. podílu na dědickém právu, jak tak činí žalobce. Soudní praxe je ustálena v názoru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva, což by v této věci splněno nebylo, pokud jde o první dva eventuální výroky požadované žalobcem (výroky na určení). Shodně tak pokud jde o třetí eventuální výrok uvedený v žalobě (na zaplacení peněžité částky), i zde soud dospěl k závěru o nedůvodnosti takového nároku. Je tomu tak ze shodných důvodů, z jakých tak učinil Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 25. 5. 2023, č.j. 15 Co 60/2023-195. Žalobce svůj třetí eventuální výrok fakticky staví na započtení na dědický podíl žalovaného (a to pokud jde započtení darovaných nemovitostí), jakkoliv mu takové právo nepřísluší. Takové právo přísluší totiž podle ust. § 1664 o.z. toliko soudu, který započtení na dědický podíl provést může (nikoliv musí) tehdy, pokud by byl nepominutelný dědic nedůvodně znevýhodněn, a to i tehdy, pokud to zůstavitel nepřikázal. Touto otázkou se však zabýval pozůstalostní soud prvního stupně v dědickém řízení, kdy důvody k započtení neshledal, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, a proto k postupu podle ust. § 1664 o.z. nepřistoupil, a v souladu s ust. § 1494 odst. 1 o.z. plně respektoval vůli Zůstavitelky, která v závěti výslovně uvedla (resp. přikázala), že žalobci se má dostat toliko povinný díl, coby nepominutelnému dědici. Odvolací soud tyto závěry korigoval potud, že v daném případě vůbec započtení možné není. Soud se v této souvislosti zabýval i otázkou překážky věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), a to zejm. s ohledem na třetí eventuální výrok požadovaný žalobcem (na zaplacení) a rozhodnutí soudů v řízení o projednání pozůstalosti, uvedenou překážku zde však neshledal, když nárok uplatněný v žalobě je postaven na jiném skutkovém základu a jiných právních důvodech (žaloba oprávněného dědice podle ust. § 189 odst. 1 z.ř.s.).

21. Soud tedy uzavírá, že žalobu, ve znění všech eventuálních výroků, považuje za nedůvodnou proto, že nebyla naplněna hypotéza právní normy uvedená v ust. § 189 odst. 2 z.ř.s., neboť v době vydání konečného rozhodnutí o pozůstalosti bylo s žalobcem jednáno jako s nepominutelným dědicem, což samo o sobě podle názoru soudu prvního stupně bez dalšího vylučuje jeho aktivní legitimaci k podání žaloby podle ust. § 189 odst. 2 z.ř.s. Druhotně pak soud dodává, že na požadovaných určeních (dědického práva) navíc nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem za situace, kdy naléhavý právní zájem na požadovaném určení nelze opřít ust. § 189 odst. 2 z.ř.s., neboť požadované určení konstrukci citované právní normy neodpovídá a současně požadovaná určení (bylo-li by jim vyhověno) nejsou způsobilá odstranit stav právní nejistoty, popř. ohrožení práva, kdy otázka. Otázka započtení toho, co bylo žalovanému darováno za života zůstavitelky, byla řešena a vyřešena v řízení o projednání pozůstalosti. Ze shora rozvedených důvodu proto soud žalobu co do všech požadovaných eventuálních výroků jako nedůvodnou zamítl, když o žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu, vyhoví-li žalobě v tzv. primárním petitu, eventuálním petitem se vůbec nezabývá, soud nemá možnost volby ohledně přiznaného plnění (k tomu srovnej NS ČR ve věci sp. zn. 27 Cdo 333/2022).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 29 620,80 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty podle ust. § 8 a § 9 odst. 1 a.t. ve spojení s ust. § 12 odst. 3 a.t. ve výši 168 389 Kč (148 389 + 10 000 + 10 000) sestávající z částky 7 860 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 7 860 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření ve věci) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 30. 8. 2024 a z částky 7 860 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 30. 9. 2024 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 480 Kč ve výši 5 140,80 Kč. Tarifní hodnotu, z níž se výsledná náhrada nákladů soudního řízení počítá, soud určil podle ust. 12 odst. 3 a.t. jako součet tarifních hodnot ze tří eventuálních výroků (dva výroky na určení s tarifní hodnotou podle ust. § 9 odst. 1 a.t., jeden výrok na zaplacení s tarifní hodnotou podle ust. § 8 odst. 1 a.t.), neboť žalobce nebyl úspěšný ani s jedním s eventuálních výroků. Pro úplnost pak soud dodává, že tarifní hodnotu neurčoval podle ust. § 8 odst. 7 a.t., neboť projednávaná věc není věcí dědickou, ale jde o vlastnickou žalobu, kterou se žalobce (dědic) domáhá práva k pozůstalosti po pravomocném skončení řízení o projednání pozůstalosti.