7 C 163/2015

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro odstranění neoprávněné stavby

I. Žalovaná je povinna odstranit na vlastní náklady stavbu zahradního altánu bez č.p./č.e, jiná stavba, umístěnou na pozemku parc. č. hodnota, zastavěná plocha nádvoří, pozemek zapsán na LV č. hodnota vedeném u Katastrálního úřadu pro adresa, Katastrální pracoviště adresa, pro obec adresa, katastrální území adresa, a tím uvést pozemek do předešlého stavu, a to vše do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 46 375 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 6. 5. 2015 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost odstranit stavbu, konkrétně zahradní altán bez čísla popisného, čísla evidenčního, jiná stavba, umístěnou na pozemku parcelní číslo hodnota, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek zapsán na LV č. hodnota (dále jako „stavba“ nebo „zahradní altán“) vedeném u Katastrálního úřadu pro adresa, Katastrální pracoviště adresa, pro obec adresa, katastrální území adresa, a tím uvést pozemek do předešlého stavu. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že stavba byla postavena na cizím pozemku, aniž by staviteli svědčil jakýkoliv právní titul umožňující na cizím pozemku stavět, a aniž by tehdejší vlastníci pozemku věděli o tom, že se na jejich pozemku stavba provádí. Žalobkyně proto navrhovala odstranění neoprávněné stavby, neboť má v úmyslu pozemek využít k vybudování zahradnictví.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že s podanou žalobou nesouhlasí, má za to, že stavba je oprávněná, resp. byla oprávněná i v době vybudování, kdy právo hospodaření k dotčenému pozemku vykonával právnická osoba („zahrádkářský svaz právnická osoba“). Dále uvedla, že v osmdesátých letech, kdy se spoluvlastníkem pozemku stal stát, byl udělen souhlas spoluvlastníka s umístěním staveb, a že v devadesátých letech byly opakovaně uzavírány nájemní smlouvy, které výslovně předpokládaly zachování staveb a jejich neodstraňování. Stavby proto byly dle žalované umístěny se souhlasem oprávněných subjektů. Žalovaná dále namítala, že souhlas s umístěním stavby mohl být udělen i konkludentně, neboť po dobu téměř 40 let nedošlo ze strany žádného vlastníka dotčeného pozemku k vyjádření nesouhlasu s existencí stavby. Žalovaná tedy byla v dobré víře v oprávněnost umístění stavby. V dobré víře naopak nebyla žalobkyně, která v době nabytí podílů na pozemcích věděla, v jakých poměrech se pozemky nacházejí, pořídila je za nízkou cenu a následně začala vůči vlastníkům jednotlivých staveb uplatňovat požadavky na jejich odstranění a na úhradu bezdůvodného obohacení. Žalovaná uvedla, že si je vědoma, že stavba stojí na cizím pozemku, avšak na základě smíru mezi žalobkyní a zahrádkářským svazem právnická osoba byla za zahrádkáře uhrazena částka za užívání pozemků až do roku 2020 a žalovaná následně hradila částku, kterou považovala za tržní nájemné. Žalovaná tedy trvala na tom, že stavba je oprávněná a pro případ opačného závěru soudu navrhovala jako způsob vypořádání zřízení služebnosti pod zahradním altánem v její prospěch.

3. Soud věc projednal a na základě provedených důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Ze shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) má soud za prokázáno, že výlučným vlastníkem stavby je žalovaná a výlučným vlastníkem pozemku, na kterém stavba stojí, je žalobkyně.

5. Z aktuálních informativních výpisů z katastru nemovitostí pro listy vlastnictví č. hodnota a č. hodnota v k. ú. adresa soud dále zjistil, že pozemek parc. č. hodnota je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Tento pozemek je ze všech stran obklopen sousedním pozemkem parc. č. hodnota, který je rovněž ve výlučném vlastnictví žalobkyně.

6. Z výpisu z pozemkové knihy, vložky č. hodnota pro katastrální obec adresa, okres západ, část B, soud zjistil, že vlastnické právo k pozemku parc. č. hodnota v k. ú. adresa bylo v roce 1928 nabyto jméno FO a jméno FO na základě kupní smlouvy. Z odevzdací listiny okresního soudu v Kostelci nad Černými Lesy ze dne 31. 8. 1935, týkající se vložky č. hodnota pozemkové knihy a pozemku parc. č. hodnota, soud dále zjistil, že zde bylo zapsáno dědické právo po jméno FO. Vlastnicí ¼ nemovitosti se stala jeho manželka jméno FO a podíly na nemovitosti dále nabyly děti zůstavitele: jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO.

7. Z rozhodnutí odboru zemědělství NVP ze dne 30. 7. 1965, č. j. ZEM1017–212-65/NEB.6/2/63 soud zjistil, že jím byly s účinností od 1. 9. 1969 vyňaty parcely za účelem zřízení zahrádkářské osady (mj. parcela č. hodnota). Z přípisu odboru zemědělství NVP č. j. ZEM1242–212-64/NEB.59/11/64 adresovaného podniku HMP Sady lesy a zahradnictví soud zjistil, že jím byl podnik informován, že bylo vyhověno jeho žádosti a byly vyčleněny ze zemědělského půdního fondu s platností od 1. 10. 1964 mj. pozemky, které užíval čs. Ovocnářský a zahrádkářský svaz – Praha 6 Nebušice č. 479/2 (u cesty k zahr. kolonii) – o celkové výměře 3,4725 ha. V rozhodnutí je výslovně poznamenáno, že rozhodnutí je vydáno jen se zřetelem k úkolům stanoveným usnesením 17. plenárního zasedání NVHMP a se zřetelem k zákonu č. 48/59 a č. 7/60 Sb. a neřeší se jím majetkoprávní nebo jiné náležitosti.

8. Z územního rozhodnutí ze dne 13. 10. 1965 vydaného útvarem hlavního architekta města Prahy, na č. l. 134 soud zjistil, že dle bodu 12 je jím uložena povinnost investorovi před zahájením řízení o přípustnosti stavby vyšetřit majetkoprávní poměry a výsledky šetření s příslušnými doklady předložit k žádosti o vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby.

9. Z přípisu finančního odboru Obvodního národního výboru v Praze 6 ze dne 9. 6. 1966 adresovaného zahr. svazu Jenerálka soud zjistil, že jím bylo reagováno na žádost o odevzdání pozemků kat. č. hodnota, adresa, k trvalému užívání, s tím, že ONV je ochoten žádosti vyhovět za předpokladu, že pozemky budou využity pro účely zahrádkářské osady, což platí i pro další pozemky situované v areálu osady, pokud budou ve vlastnictví čs. státu a budou převedeny do správy ONV.

10. Z přípisu Ovocnářského a zahrádkářského svazu ze dne 17. 2. 1966 adresovaného paní jméno FO soud zjistil, že jím bylo paní jméno FO oznámeno, že pozemek, jehož je spoluvlastníkem, byl spolu se sousedními pozemky využit k umístění výstavby zahrádkářské osady zahrádkářského svazu právnická osoba. Současně byla jméno FO v dopise dotázána, zda je ochotna darovat svůj id. podíl Čsl. státu, neboť za pozemek nelze poskytnout peněžitou náhradu. Dopis se dle obálky nepodařilo jméno FO doručit.

11. Ze stavebního povolení ze dne 11. 4. 1967, č. j. VÝST 7004/67/KA, soud zjistil, že jím byla povolena stavba zahradních besídek v zahrádkářské osadě právnická osoba s tím, že k provedení staveb byla mj. stanovena podmínka, že: „poměry majetko-právní a soukromo-právní musí být projednány a dohodnuty před zahájením stavebních prací“.

12. Z rozhodnutí o povolení k užívání stavebních zahradních besídek ze dne 28. 11. 1973, č. j. 24037/P472NEB/73/VR/\ŠM včetně přílohy s jednotlivými uživateli, soud zjistil, že jím byl udělen souhlas s uvedením do trvalého užívání 257 zahrádkářských besídek v kat. území adresa.

13. Z přípisu Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 1973 na č. l. 189 soud zjistil, že tímto přípisem bylo zasláno pravomocné rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5. Tímto rozhodnutím se místo dosavadního vlastníka nemovitosti, a to pozemku parc. č. hodnota zapsaného ve vložce č. hodnota pozemkové knihy pro katastrální území adresa, v části B — tituly před jménem jméno FO, stala vlastníkem jméno FO.

14. Z přípisu vyhotoveného jméno FO dne 8. 10. 1984 ve věci vlastnictví pozemků na právnická osoba, adresovaného ONV v Praze 6 a shodného přípisu z téhož data sepsaný jméno FO, soud zjistil, že jimi obě spoluvlastnice vyjádřily svůj nesouhlas s umístěním stavby na jejich pozemku s tím, že požadují výkup nemovitosti státem a úhradu náhrady za dosavadní užívání pozemku za účelem zjednání nápravy vzniklého stavu.

15. Z přípisu Obvodního národního výboru v Praze 6 finančního odboru ze dne 14. 1. 1985, má soud za prokázané, že v uvedené době (leden 1985) výkup předmětných pozemků ve prospěch čs. státu proveden nebyl, neboť úřad zde apeluje na odbor výstavby ONV v Praze 6, že je nutno sjednotit právní a faktický stav, když oba vlastníci (jméno FO a jméno FO) části pozemku, na nichž jsou stavby zahrádkářské kolonie právnická osoba umístěné, žádají o provedení odkupu jejich části pozemku.

16. Z výzvy k odstranění neoprávněné stavby ze dne 17. 4. 2015 včetně podacího archu, soud zjistil, že dopisem odeslaným na adresu žalované dne 20. 4. 2015 byla vyzvána žalovaná k odstranění zahradního altánu ve lhůtě 10 dní ode dne doručení výzvy, neboť stavba nebyla postavena se souhlasem vlastníka pozemku, právních předchůdců žalobkyně.

17. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 27 C 95/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 350/2022–701, soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci – vlastníci zahradních altánů v zahrádkářské osadě – domáhali uložení povinnosti žalovaným nabídnout jim ke koupi spoluvlastnické podíly k pozemkům zapsaným na LV č. hodnota přednostně.

18. Z protokolu notářky tituly před jménem jméno FO ze dne 26. 11. 2012, č. l. 186 soud zjistil, že paní jméno FO po sobě zanechala 5 potomků: paní jméno FO (provdanou jméno FO), jméno FO (provdanou jméno FO), jméno FO (rozenou jméno FO) a pány jméno FO a jméno FO, přičemž k dědění ze zákona byli povoláni všichni výše uvedení s výjimkou jméno FO (která však dědila po jméno FO).

19. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 na č. l. 158, soud zjistil, že jím bylo potvrzeno, že v řízení o dědictví po jméno FO (provdané jméno FO) nabyla spoluvlastnický podíl ve výši 11/64 na pozemcích zapsaných na LV č. hodnota, pro kat. území adresa, mj. též na pozemku č. p. hodnota, paní jméno FO, bytem adresa. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 na č. l. 160 soud zjistil, že jím bylo potvrzeno, že jméno FO dále nabyla na totožných pozemcích spoluvlastnický podíl ve výši 1/8 v rámci řízení o dědictví po panu jméno FO, naposledy bytem adresa.

20. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 na č. l. 163, soud zjistil, že jím bylo potvrzeno, že v řízení o dědictví po panu jméno FO nabyla spoluvlastnický podíl ve výši 1/8 na pozemcích zapsaných na LV č. hodnota, pro kat. území adresa, mj. též na pozemku č. p. hodnota, paní jméno FO, posl. bytem adresa. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 na č. l. 165, soud zjistil, že paní jméno FO nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti 1/8 v dědickém řízení po paní jméno FO na shora uvedených nemovitostech.

21. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 na č. l. 168, spolu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 na č. l. 171 a 185, soud zjistil, že paní jméno FO a paní jméno FO nabyly v řízení o dědictví po paní jméno FO (jméno FO) jméno FO (provdané jméno FO) jakožto potomci a právní nástupci pana jméno FO, který zemřel před vydáním dotčeného usnesení, spoluvlastnický podíl ve výši 1/8 na pozemcích zapsaných na LV č. hodnota, pro kat. území adresa, mj. též na pozemku č. p. hodnota.

22. Z ohlášení změny údajů o vlastníku v katastru nemovitostí ze dne 15. 4. 2016 na č. l. 177 soud zjistil, že jím byla ohlášena změna vlastníka: jméno FO na jméno FO s tím, že jméno FO nabyla nemovitosti na základě odevzdací listiny z roku 1935, kdy při přepisu bylo její jméno chybně uvedeno jako jméno FO, přičemž na základě knihy sňatků okresního úřadu v Českém Brodě č. j. 10/73-1972 je zřejmé, že se jméno FO provdala za jméno FO a v této souvislosti došlo ke změně jména dotyčné. Z výpisu z knihy sňatků úřadu v Českém Brodě ze dne 14. 8. 1942 na č. l. 180 a z rodného listu na č. l. 181 soud zjistil, že skutečně došlo k výše uvedené změně jména z jméno FO na jméno FO.

23. Z usnesení Okresního soudu v Kolíně na č. l. 174, soud zjistil, že jím bylo dodatečně rozhodnuto o dědictví po paní jméno FO, a to tak, že spoluvlastnický podíl na pozemcích zapsaných na LV č. hodnota, pro kat. území adresa, mj. též na pozemku č. p. hodnota o velikosti 3/64, nabyli rovným dílem jméno FO, jméno FO a jméno FO.

24. Z vyjádření Katastrálního úřadu ze dne 11. 11. 2021, výpisu z evidence nemovitostí vyhotoveného dne 30. 5. 1989 a výkazů změn soud zjistil, že původní parcely PK hodnota a hodnota k. ú. adresa (odpovídajícím částem dřívějších parcel KN hodnota a hodnota k. ú. adresa) byly v pozemkové knize vedeny dle druhu pozemku jako pole. Při reambulaci v roce 1970 došlo ke změně druhu pozemku u obou parcel. U parcely č. hodnota byl změněn druh pozemku z orné půdy na zahradu a u již podlomené parcely č. hodnota z orné půdy na ovocný sad. Tyto druhy pozemků zůstaly parcelám (dnešní KN hodnota a hodnota k. ú. adresa) dodnes.

25. Z výpisu z evidence nemovitostí LV číslo hodnota pro katastrální území adresa, ze dne datum, soud zjistil, že pozemek parc. č. hodnota, jež spoluvlastní zde vymezené fyzické osoby (jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO), původní výměra pozemku činila 19 791 m2 byl sloučen do parc. č. hodnota v k.ú. adresa.

26. Z geometrického plánu pro zaměření staveb na č. p. hodnota, ze dne 1. 2. 1995 na č.l. 208 a z geometrického plánu pro vyznačení objektů na č. p. hodnota na č. l. 207 soud zjistil, že jím došlo k zaměření a vyznačení zahradních altánů na pozemcích. Z geometrického plánu pro obnovení PK p. č. hodnota na č. l. 205 soud zjistil, že jím došlo k zápisu nových parcel.

27. Z přípisu Katastrálního úřadu o zápisu parcely na č.l. 148 spisu soud zjistil, že jím bylo zaměstnancem katastru nemovitostí sděleno, že parcela PK hodnota k. ú. adresa byla podle geometrického plánu obnovena a označena jako parcela KN hodnota k.ú. adresa, která byla zapsána na LV hodnota.

28. Z přípisu Městské části Praha 6 ze dne 21. 11. 2001 na č.l. 203 soud zjistil, že v něm městská část žádala katastr nemovitostí o převedení vlastnického práva mj. ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 18/64 k pozemku parc. č. hodnota, neboť toto právo bylo na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb. svěřeno hlavnímu městu Praze, které jej následně dle statutu hl. m Prahy svěřilo Městské části Praha 6.

29. Z kupní smlouvy ze dne 28. 6. 2016 na č.l. 191 soud zjistil, že se v ní jméno FO, jméno FO a jméno FO, roz. jméno FO zavázali převést jejich společný spoluvlastnický podíl o velikosti 3/64 na nemovitostech uvedených na LV hodnota pro k. ú. adresa společnosti Jméno žalobkyně., která se na oplátku zavázala za uvedené nemovitosti uhradit celkem částku 30 000 Kč.

30. Z kupní smlouvy na č.l. 135 a 196 soud zjistil, že se v ní jméno FO, jméno FO a jméno FO, zavázaly převést jejich spoluvlastnické podíly o následujících velikostech: jméno FO podíl o velikosti 19/64, jméno FO o velikosti 1/8 a jméno FO podíl o velikosti 1/4 na nemovitostech uvedených na LV hodnota pro k. ú. adresa společnosti Jméno žalobkyně., za což se jim společnost zavázala uhradit kupní cenu ve výši 25 000 USD, 12 558 USD a 5 814 USD.

31. Z kupní smlouvy ze dne 16. 12. 1986 na č.l. 201 soud zjistil, že se jí paní jméno FO zavázala k převodu vlastnického práva jejího spoluvlastnického podílu o velikosti id. 9/64 pozemku parc. č. hodnota k. ú. adresa na Českou republiku s právem hospodaření obvodního národního výboru v Praze 6. Z přípisu OVN Praha 6 ze dne 6. 1. 1987 bylo zjištěno, že výbor žádá o zapsání nově nabytého vlastnického práva od jméno FO k id. 9/64 pozemku parc. č. hodnota, k. ú. adresa, nyní sloučeného do pozemku parc. č. hodnota v k. ú. adresa, do katastru nemovitostí.

32. Z kupní smlouvy ze dne 17. 9. 1986 na č.l. 209 soud zjistil, že se jí paní jméno FO zavázala k převodu vlastnického práva jejího spoluvlastnického podílu o velikosti id. 9/64 pozemku parc. č. hodnota k. ú. adresa na Českou republiku s právem hospodaření obvodního národního výboru v Praze 6. Z přípisu OVN Praha 6 ze dne 23. 9. 1986 bylo zjištěno, že výbor žádá o zapsání nově nabytého vlastnického práva od jméno FO k id. 9/64 pozemku parc. č. hodnota, k. ú. adresa, nyní sloučeného do pozemku parc. č. hodnota v k. ú. adresa, do katastru nemovitostí.

33. Z výpisu z evidence nemovitostí pro katastrální území Dejvice ze 30. 5. 1989, LV č. hodnota, soud zjistil, že k uvedenému datu byl jako spoluvlastník parcely č. hodnota, k. ú. adresa uveden Čs. stát. Jde však jen o částečný výpis z katastru nemovitostí.

34. Z nájemní smlouvy č. 30 N 94/01 na č.l. 145 soud zjistil, že Pozemkový fond ČR pronajal mj. pozemek parc. č. hodnota v k.ú. adresa, právnická osoba na dobu do 31. 12. 2001 a to mj. i za účelem uzavření podnájemních smluv s členy základní organizace, ačkoliv bylo pouze podílovým spoluvlastníkem tohoto pozemku (viz. shora). Z dodatku k nájemní smlouvě č. j. 30 N 94/01 ze dne 22. 8. 1994, soud zjistil, že jím Pozemkový fond ČR souhlasil s podnájmem uzavřeným mezi právnická osoba a právnická osoba 35. Ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO ze dne 4. 7. 2025 na č.l. 240 soud zjistil, že obvyklá cena zahradního altánu postaveného na pozemku parc. č. hodnota – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 20 m2 v k. ú. adresa, se všemi součástmi a příslušenstvím, činí 700 000 Kč. Stavba je převážně v původním stavu s mírně zanedbanou údržbou, technický stav je podprůměrný a bylo by vhodno učinit drobné stavební úpravy. Obvyklá cena věcného břemena umístění zahradního altánu postaveného na pozemku parc. č. hodnota, k. ú. adresa, činí 48 356 Kč. Z fotodokumentace tvořící součást znaleckého posudku soud zjistil, že chata působí zanedbaným dojmem, je částečně zarostlá neudržovanou vegetací a zvenku zaskládaná nevyužívanými předměty.

36. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné pro věc významné skutečnosti.

37. Po zhodnocení všech provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci.

38. Žalovaná má ve svém vlastnictví zahradní altán, který je umístěn na pozemku ve výhradním vlastnictví žalobkyně. Žalovaná zahradní altán nabyla do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy. Zahradní altán je součástí zahrádkářské osady Jenerálka, k jejímuž vybudování došlo na základě rozhodnutí dle zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování, přičemž zahradní altán byl zkolaudován rozhodnutím ze dne 28. 11. 1973. Tehdejší vlastníci pozemku, na kterém byl altán vybudován (jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO), kteří z většiny emigrovali do USA, nedali k vybudování altánů souhlas a ani o jeho výstavbě nebyli vyrozuměni. To je zřejmé mj. z dopisů jméno FO a jméno FO ze dne 8. 10. 1984 adresovaných obvodnímu národnímu výboru v Praze 6 (dále jako „ONV“), ve kterých obě spoluvlastnice pozemku vyjádřily svůj nesouhlas s umístěním stavby na jejich pozemku, jakož i s tím, že nebyly vyrozuměny o umístění staveb a požadovaly výkup nemovitosti státem a náhradu za dosavadní užívání pozemku. Potřebu vykoupit pozemky od jejich tehdejších soukromých vlastníků si po celou dobu uvědomovaly i příslušné státní orgány a organizace, neboť již samotné stavební povolení k umístění zahradního altánu ze dne 11. 4. 1967 stanovilo jako jednu z podmínek stavebních prací a úprav, že majetkové a soukromoprávní poměry musí být projednány a dohodnuty před zahájením stavebních prací. K vypořádání soukromoprávních vztahů však s výjimkou spoluvlastnických podílu jméno FO a jméno FO, od kterých jejich podíly na jejich žádost v 80. letech odkoupil stát, však zjevně nedošlo, a vlastnictví tak postupně přecházelo na dědice výše uvedených osob (v podrobnostech viz zjištění z jednotlivých provedených důkazů), od kterých následně jejich podíly nabyla na základě kupní smlouvy žalobkyně, která se nyní domáhá odstranění stavby. Skutečnost, že stavba zahradního altánů je postavena (stavěna) na cizím pozemku, byla přitom předmětem zápisu v katastru nemovitostí a všichni následní (od zahrádkářského svazu odvození) nabyvatelé stavby, včetně žalované, měli možnost se o tom jednoduše přesvědčit a zjistit, zda existuje právní důvod pro umístění stavby na cizím pozemku, a to příp. i z dokumentace zahrádkářského svazu, jehož byli členy. Právě z dokumentace k výstavbě by přitom mohli zjistit, že na nutnost vyřešení soukromoprávních a majetkoprávních poměrů před zahájením stavby zahrádkářské osady bylo opakovaně upozorňováno příslušnými orgány, avšak tato vyřešena nebyla, když vlastníky zastavených pozemků jsou soukromé třetí osoby.

39. Po právní stránce soud věc posoudil dle následujících ustanovení.

40. Protože ke vzniku neoprávněné stavby došlo před 1. 1. 2014, postupoval soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“), se provádí podle dosavadních předpisů – v dané věci podle § 135c obč. zák. (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012 a ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015).

41. Podle § 135c odst. 1 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil.

42. Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (§ 135c odst. 2 obč. zák.).

43. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§ 135c odst. 3 obč. zák.).

44. Na základě zjištěného skutkového stavu poté soud dospěl k následujícím právním závěrům.

45. Na úvod je třeba uvést, že žalovaná v průběhu řízení namítala nedostatek žalobní legitimace. Námitka vycházela z aktuální judikatury, podle níž žalobkyně po dobu trvání spoluvlastnictví nemohla se svým nárokem uspět za situace, kdy by ostatní spoluvlastníci dotčeného pozemku nebyli účastníky řízení – ať již na straně žalobců, či žalovaných. Na uvedenou námitku žalobkyně procesně reagovala návrhem, aby do řízení podle § 92 o.s.ř. přistoupili i ostatní spoluvlastníci pozemku, konkrétně Hlavní město Praha a Městská část Praha 6 na straně žalované. Soud tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 22. 8. 2023, č. j. 7 C 163/201575. Souběžně s tímto řízením bylo u zdejšího soudu vedeno též řízení pod sp. zn. 6 C 291/2016 o zrušení spoluvlastnictví žalobkyně a Hlavního města Prahy a Městské části Praha 6. V dané věci soud rozhodl o zrušení spoluvlastnictví rozdělením věci, přičemž pozemek pod zahradním altánem žalované připadl žalobkyni. V návaznosti na toto rozhodnutí a na zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně, s nímž žalovaní vyslovili souhlas, soud řízení vůči výše uvedeným žalovaným zastavil usnesením ze dne 24. 9. 2025, č. j. 7 C 163/2015-293. Za situace, kdy je z provedených důkazů i ze shodných tvrzení účastníků zřejmé, že žalobkyně je nyní výlučným vlastníkem dotčeného pozemku a žalovaná je vlastníkem zahradního altánu, je zřejmé, že jak žalobkyně, tak žalované v řízení přísluší věcná legitimace, a tato námitka tak v současnosti postrádá opodstatnění.

46. Soud se dále zabýval otázkou, zda zahradní altán byl zřízen na cizím pozemku, aniž by k tomu stavebník měl soukromoprávní oprávnění, tedy zda jde o stavbu neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák. Žalovaná v řízení argumentovala, že právo umístit stavbu na pozemku jiného vlastníka mohlo být za účinnosti minulé právní úpravy založeno inominátní smlouvou, souhlasem vlastníka či jinou právní skutečností. Přes výslovné poučení soudu však neoznačila žádný konkrétní soukromoprávní titul, na jehož základě by stavebník byl oprávněn zahradní altán na pozemku umístit, a takový právní titul nevyplývá ani z ostatních provedených důkazů. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalovaná či její právní předchůdci měli k užívání pozemku neomezené právo, které mělo později zaniknout v důsledku změny právní úpravy.

47. Naopak z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že si stavebník již v době realizace výstavby zahrádkářské osady byl vědom, že k zahájení výstavby postrádá jakýkoli soukromoprávní titul. Tento nedostatek provázel výstavbu od samého počátku a promítal se postupně do všech příslušných veřejnoprávních rozhodnutí. Již v rozhodnutí o vyčlenění pozemků ze zemědělského půdního fondu bylo výslovně uvedeno, že toto rozhodnutí neřeší majetkoprávní ani jiné soukromoprávní náležitosti. V územním rozhodnutí ze dne 13. 10. 1965 byla investorovi uložena povinnost před zahájením řízení o přípustnosti stavby vyšetřit majetkoprávní poměry a doložit výsledky tohoto šetření k žádosti o vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby. Tato podmínka byla bez dalšího převzata i do stavebního povolení, jehož vydání bylo podmíněno projednáním majetkoprávních a soukromoprávních poměrů před zahájením stavebních prací. Z přípisů jméno FO, jméno FO a dalších provedených důkazů je zřejmé, že k žádnému projednání majetkoprávních vztahů nedošlo, souhlasy vlastníků pozemků získány nebyly, a výstavba zahrádkářské osady Jenerálka tak byla zahájena v rozporu s podmínkami vydaného stavebního povolení.

48. V této souvislosti soud dodává, že stavební povolení bez dalšího nezakládá oprávnění umístit stavbu na cizím pozemku a nenahrazuje soukromoprávní titul, který by zavazoval vlastníka strpět cizí stavbu na svém pozemku (srov. rozsudek NS ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96). Stejně tak kolaudační rozhodnutí není relevantní pro posouzení otázky, zda jde o stavbu oprávněnou či neoprávněnou (srov. usnesení NS ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003).

49. Skutečnost, že si stát, a tedy i stavebník, byli vědomi absence soukromoprávního titulu k umístění staveb v zahrádkářské kolonii, dokládá rovněž nájemní smlouva ze dne 9. 3. 1994, uzavřená mezi právnická osoba jako pronajímatelem a právnická osoba jako nájemcem, na níž žalovaná odkazovala. Žalovaná z této smlouvy dovozuje konkludentní souhlas spoluvlastníka – státu – s trvalým umístěním staveb na pozemcích jiných osob, avšak soud se s tímto názorem neztotožňuje. Ze smlouvy totiž přímo vyplývá, že byla uzavřena na dobu určitou, konkrétně od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2001, a nelze proto dovozovat konkludentní souhlas s neomezeným užíváním pozemku, když to odporuje výslovnému znění smlouvy. Naopak, na základě smlouvy je zřejmé, že i kdyby v minulosti teoreticky existovalo neomezené právo užívání pozemků (což z provedeného dokazování nevyplývá), došlo by uzavřením nájemní smlouvy k jeho transformaci na právo časově omezené. Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž obsah a rozsah služebnosti není neměnný, ale může být pozdějšími okolnostmi modifikován či omezen (srov. např. rozsudek NS ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2002, a rozsudek NS ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3606/2013), přičemž v krajním případě může dojít i k jejímu zániku (srov. usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1663/2017).

50. Lze tedy uzavřít, že i kdyby někdy v minulosti existovalo neomezené právo užívání pozemků, jak tvrdí žalovaná, z provedených důkazů to nevyplývá, pak by takové právo bylo pozdější nájemní smlouvou omezeno (dohodou modifikováno) na dobu určitou.

51. Pro úplnost soud dodává, že dotčené pozemky nebyly následně znárodněny ani nedošlo k zániku vlastnického práva jejich vlastníků jiným způsobem, např. opuštěním věci – derelikcí, jak tvrdí žalovaná. Opuštění věci je právním úkonem vyžadujícím jednoznačný projev vůle vlastníka nebýt nadále vlastníkem věci; pouhá fyzická nepřítomnost, dlouhodobý pobyt v zahraničí či emigrace takový úmysl neprokazují. Zánik vlastnického práva tedy nemohl nastat ani v důsledku dlouhodobé neaktivity vlastníků způsobené emigrací.

52. Z výše uvedeného nepochybně vyplývá, že zahradní osada byla zřízena (tedy i předmětná stavba postavena) zcela bez respektu k vlastnickým právům tehdejších (spolu)vlastníků pozemků a že nebyl vytvořen ani zdánlivý právní stav, který by stavby na pozemcích činil oprávněnými. Stavebník byl již v době realizace výstavby opakovaně upozorňován na nutnost vyřešení majetkoprávních vztahů k dotčeným pozemkům (viz bod 45. odůvodnění), a proto nemohl být v dobré víře, že staví na cizím pozemku na základě existujícího právního titulu.

53. Soud však dobrou víru neshledal ani u žalované, která se stala pozdějším vlastníkem zahradního altánu na základě kupní smlouvy. Žalovaná zjevně při koupi nijak neověřovala, kdo je vlastníkem pozemku, na kterém se altán nachází, ačkoliv tak mohla učinit jednoduchým způsobem nahlédnutím do veřejného seznamu (katastru nemovitostí). Absenci dobré víry žalované podtrhuje i skutečnost, že byla (musela být), stejně jako všichni její předchůdci, členkou zahrádkářského spolku (to bylo mezi účastníky nesporné), a měla tedy přístup k dokumentům týkajícím se užívání pozemků. Z těchto dokumentů bylo možné bez větších obtíží zjistit, že majetkoprávní vztahy k pozemkům nikdy nebyly vypořádány (viz příslušná veřejnoprávní povolení), vlastníci pozemků se svou situací aktivně nesouhlasili (viz přípisy jméno FO a jméno FO) a žádné soukromoprávní oprávnění k umístění zahradních altánů nebylo kdykoli v minulosti sjednáno, ač bylo vyžadováno. Pokud žalovaná tyto dostupné informace ignorovala, nelze na ni pohlížet jako na osobu v dobré víře. Dobrá víra vyžaduje nejen subjektivní přesvědčení nabyvatele, že nabývá právo od osoby k tomu oprávněné, ale také to, aby toto přesvědčení bylo objektivně obhajitelné. Soud proto uzavírá, že žalovaná nebyla – a s ohledem na shora uvedené ani nemohla být – v dobré víře ohledně oprávnění stavebníka umístit zahradní altán (mít jej postavený) na cizím pozemku. Její postup při nabytí altánu do vlastnictví postrádá základní míru opatrnosti, která se od každého rozumného nabyvatele majetku vyžaduje, a to tím spíše, jde-li o nabývání věci nemovité.

54. S ohledem na shora uvedené proto dospěl soud k závěru, že zahradní altán představuje neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák.

55. V návaznosti na ustálenou judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, R 23/2003) se soud dále zabýval otázkou účelnosti odstranění neoprávněné stavby, neboť podle § 135c odst. 2 občanského zákoníku nelze nařídit její odstranění tam, kde by takový zásah postrádal účel. Účelnost je nezbytné posuzovat objektivně, tj. s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti a povahu konkrétní věci. Součástí této úvahy je i to, zda by odstranění stavby neodporovalo dobrým mravům, a to i s ohledem na chování vlastníka pozemku v době realizace stavby, zejména zda mohl stavbě zabránit, zda o ní prokazatelně věděl a jak dlouhá doba od jejího vzniku uplynula, případně pokud vlastník o stavbě věděl od počátku, zda takový postup nenaplňuje znaky šikanózního výkonu práva. Při hodnocení je dále třeba vzít v úvahu zejména: rozsah hospodářské újmy, kterou by demolice stavby způsobila; zda stavitel či jeho rodina stavbu užívají k bydlení; rozsah zastavěné plochy; dobrou či zlou víru stavebníka, tedy zda věděl, že staví na cizím pozemku, anebo zda vycházel z oprávněného přesvědčení, že je vlastníkem pozemku a teprve později zjistil opak (např. po geodetickém zaměření či opravě evidence). Soud je povinen porovnat případnou ztrátu vzniklou odstraněním stavby se zájmem na jejím dalším využití.

56. Soud všechna výše uvedená kritéria vyhodnotil a dospěl k následujícím závěrům. Žalovaná ani její rodina zahradní altán neužívají k bydlení; stavba slouží pouze k občasnému rekreačnímu využití za účelem zahrádkaření. S ohledem na zdravotní stav a věk žalované však již žalovaná není obhospodařování zahrádky schopna. Altán i jeho okolí jsou neudržované, nachází se zde nahromaděné věci a nepořádek. I kdyby zdravotní stav žalované umožňoval další obhospodařování altánu a zahrádky, brání tomu skutečnost, že nemá žádný právní titul k užívání přilehlého pozemku, který je ve vlastnictví třetí osoby (žalobkyně). Stavba tak nemůže plnit svůj původně zamýšlený účel a není k ní zajištěn přístup. Soud dále vyhodnotil, že stavebník nepostupoval v dobré víře, nýbrž vědomě ignoroval pokyny příslušných orgánů týkající se nutnosti vypořádání majetkových vztahů, a stavěl tedy ve zlé víře. Zastavěná plocha altánu je přitom zcela nepatrná. K otázce, proč vlastníci pozemku (právní předchůdci žalobkyně) proti stavbě nezasáhli, soud konstatuje, že většina z nich o jejím vzniku nemohla vědět, neboť emigrovala do USA a vzhledem k tehdejším politickým poměrům nebylo reálné, aby se vraceli do Československa a vykonávali zde vlastnická práva. Nesouhlas se stavbou vyjádřily pouze jméno FO a jméno FO, které se o stavbě dozvěděly, byť s delším zpožděním; ostatní vlastníci však objektivně zakročit nemohli.

57. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu převyšují význam hospodářské ztráty, která odstraněním altánu nepochybně vznikne. Žalovaná navíc musela, resp. měla, vědět, že pro umístění stavby nebyl dán soukromoprávní titul. Tuto skutečnost si mohla snadno ověřit v katastru nemovitostí a dokumentaci zahrádkářského svazu; neučinila tak, což je její pochybení. Je zcela obvyklé, že při pořízení nemovitosti kupující jako první prověřuje vlastnické vztahy k pozemku a existenci práv spojených s umístěním stavby na cizím pozemku, což žalovaná zjevně neučinila.

58. Pokud jde o námitku žalované, že nařízení odstranění stavby by bylo v rozporu s dobrými mravy, soud tuto obranu neshledal důvodnou. Jak již bylo uvedeno výše, posouzení souladu rozhodnutí s dobrými mravy závisí zejména na dobré či zlé víře stavebníka, na povaze a účelu stavby a na způsobu, jakým stavebník respektuje či nerespektuje práva vlastníka pozemku. V daném případě bylo prokázáno, že žalovaná (resp. její právní předchůdci) stavěli ve zlé víře, vědomi si toho, že staví na cizím pozemku bez právního titulu, a opakovaná upozornění i pokyny příslušných orgánů ignorovali. Stavba navíc není využívána k bydlení, neplní svůj účel, je zjevně zanedbaná a žalovaná ji ani neužívá, ani neudržuje; odstraněním stavby jí tedy nevznikne žádná nepřiměřená újma. Současně právní předchůdci žalobkyně neměli reálnou možnost proti stavbě zakročit, neboť se v době jejího vzniku nacházeli v emigraci v USA. Naopak skutečnost, že stavebník využil nepřítomnosti vlastníků pozemků, kdy bylo zřejmé, že tito se proti výstavbě zahrádkářské osady nemohou bránit, nelze považovat za poctivé jednání. Ponechání stavby na pozemku by proto odporovalo principu ochrany vlastnického práva. Soud proto uzavírá, že odstranění stavby není v rozporu s dobrými mravy, ale naopak představuje spravedlivé uspořádání poměrů mezi účastníky vzhledem je všem v řízení zjištěným okolnostem.

59. Pokud jde o argumentaci žalované, která odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1031/97, soud konstatuje, že toto rozhodnutí se týká zcela odlišné právní situace a nelze je na projednávaný případ aplikovat. V uvedené věci byla neoprávněná stavba zřízena na pozemcích ve vlastnictví státu, přičemž teprve následně došlo k jejich přechodu na oprávněné osoby v rámci restitucí. Judikovaný závěr se tedy zabývá dopady změny vlastnictví v důsledku restitučních procesů a tomu odpovídající ochranou dobré víry stavebníka v době vzniku stavby. V projednávané věci se však o takovou situaci nejedná. Dotčené pozemky byly po celou dobu ve vlastnictví soukromých osob, nedošlo k jejich znárodnění, převodu na stát ani k následnému restitučnímu vydání. Závěry vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1031/97 proto nelze na daný případ aplikovat, neboť žalovaná, resp. její právní předchůdci, nestavěli na státních pozemcích, nýbrž na pozemcích soukromých vlastníků, o jejichž vlastnickém právu prokazatelně věděli.

60. V řízení o odstranění neoprávněné stavby není soud vázán návrhy účastníků, neboť zákon stanoví specifický způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem. Podle § 135c obč. zák. může soud přikázat stavbu do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud s tím vlastník souhlasí, může uložit odstranění stavby na náklady toho, kdo ji zřídil, případně může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby jiným vhodným způsobem, zejména zřízením věcného břemene za náhradu.

61. Po vypracování znaleckého posudku, kterým byla určena obvyklá cena zahradního altánu, změnila žalobkyně své procesní stanovisko a s přikázáním stavby do svého vlastnictví již nesouhlasila. Jelikož je souhlas vlastníka pozemku nezbytnou podmínkou tohoto způsobu vypořádání, soud nemohl přikázání stavby do vlastnictví žalobkyně zvolit.

62. Soud dále posuzoval možnost zřízení věcného břemene, avšak tuto variantu neshledal účelnou. Žalovaná se o stavbu nestará, což je patrné z fotografií zachycujících stav altánu i jeho okolí ve znaleckém posudku. Žalovaná rovněž nemá žádný právní titul k užívání přilehlého pozemku, který je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Uvažované věcné břemeno by tak bylo problematické i z toho hlediska, že altán (stavba) se nachází na pozemku (stavební parcele) obklopeném ze všech stran pozemkem ve výlučném vlastnictví žalobkyně, tedy stavba nemůže být užívána za účelem, za kterým byla zřízena (zahrádkaření), ke stavbě žalovaná nemá ani zajištěn přístup. To vše by bylo zdrojem dalších sporů o přístup a rozsah užívání přilehlého pozemku. Zvolená forma vypořádání neoprávněné stavby žalované na pozemku žalobkyně tak podle nejlepšího přesvědčení soudu vede k trvalému, jasnému a spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky nevyvolávajícím potřebu dalších soudních sporů.

63. Soud proto se zřetelem ke všem zjištěným skutečnostem dospěl k závěru, že je nutné rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku, když v rámci závěrečného návrhu žalobkyně upřesnila, že uvedením do původního stavu má na mysli odstranění stavby zahradního altánu. Žalovaná je povinna odstranit předmětnou stavbu na vlastní náklady, a to ve lhůtě, kterou soud považoval za přiměřenou s ohledem na povahu věci a okolnosti případu – tedy do tří měsíců od právní moci rozsudku. Tato lhůta žalované poskytuje dostatek času k zajištění řádné a bezpečné likvidace stavby, aniž by pro ni představovala nepřiměřenou zátěž.

64. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle zásady úspěchu ve věci. Jelikož žalobkyně měla ve sporu plný úspěch, náleží jí vůči žalované náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu odpovídajícím tomuto procesnímu úspěchu. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v celkové výši 5 000 Kč, ze spotřebované části zálohy složené žalobkyní na zpracování znaleckého posudku ve výši 9 370 Kč (částka 2 630 Kč bude žalobkyni vrácena soudem) a dále nákladů spojených se zastoupením advokátem, kterému náleží odměna dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a.t.) a to za úkony uskutečněné do 31. 12. 2024 odměna z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč dle § 9 odst. 1 a.t. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 489/2012) za každý úkon právní služby dle § 11 a.t. ve výši 1 500 Kč dle § 7 a.t. a dále za každý z těchto úkonů též paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 a.t. ve výši 300 Kč a dále a za úkony uskutečněné od 1. 1. 2025 odměna z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč dle § 9 odst. 1 a.t. za každý úkon právní služby dle § 11 a.t. ve výši 2 300 Kč dle § 7 a.t. a dále za každý z těchto úkonů též paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 a.t. ve výši 450 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty. Zástupce žalobkyně ve věci účelně vykonal těchto 9 úkonů právní služby dle § 11 a.t. do 31. 12. 2024: - příprava a převzetí zastoupení, - předžalobní výzva ze dne 17. 4. 2015, - žaloba ze dne 4. 5. 2015, - odvolání proti usnesení Obvodního soudu ze dne 31. 8. 2015, č. j. 7 C 163/2015-28 (půl-úkon), - návrh na přistoupení účastníků ze dne 26. 9. 2016, - vyjádření ve věci ze dne 28. 5. 2024, - účast na jednání soudu datum, - účast na jednání soudu datum, - účast na jednání soudu datum, a dále tyto 4 úkony uskutečněné od 1. 1. 2025, a to - vyjádření ve věci ze dne 11. 8. 2025, - vyjádření ve věci ze dne 25. 9. 2025, - účast na jednání soudu datum, - účast na jednání soudu datum. Celková odměna za právní zastoupení činí: 12 750 Kč (8 × 1 500 Kč + 1 x 750 Kč) + 2 700 Kč (9 × 300 Kč) + 9 200 Kč (4 × 2 300 Kč) + 1 800 Kč (4 × 450 Kč), dohromady 26 450 Kč, k níž náleží náhrada DPH 21 % ve výši 5 555 Kč. Po přičtení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a spotřebované zálohy ve výši 9 370 Kč, činí celková náhrada nákladů řízení částku 46 375 Kč. Soud pro úplnost uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu za úkony spočívající v doplnění tvrzení a založení důkazů ze dne 26. 6. 2024 a 30. 7. 2024, to měla žalobkyně učinit již s podáním žaloby (viz § 79 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.