7 C 356/2016

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Voštovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobkyně zastoupen advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1) celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalovaného a žalované 2) celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného a žalované oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva

I. Žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že bytový dům [adresa], postavený na pozemku p. [číslo] o výměře 241 m2, zapsaný na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, [katastrální uzemí], pro [územní celek], rozdělený na základě prohlášení vlastníka ze dne [datum] na jednotky označené [číslo] je ve vlastnictví žalobkyně jako celek nerozdělený na jednotky, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady řízení 48 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobou došlou soudu dne 21.12.2016 se právní předchůdkyně žalobce [příjmení] [celé jméno žalobce] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že bytový dům [adresa] postavený na pozemku p. [číslo] nacházející se v [katastrální uzemí], [obec a číslo], rozdělený na základě prohlášení vlastníka z 19.9.2007 na jednotky označené, jak uvedeno ve výroku shora, je ve vlastnictví žalobkyně jako celek nerozdělený na jednotky. Žalobu odůvodnila s tím, že byla vlastníkem ideální části předmětného bytového domu, později získala zbývající část domu a stala se tak výlučnou vlastnicí této nemovitosti jako celku. V souvislosti se získáním celé nemovitosti jí poskytovala právní pomoc žalovaná jako advokátka. Po získání nemovitosti do výlučného vlastnictví provedla rozsáhlou rekonstrukci, která byla dokončena v roce 2007. Došlo k tomu, že oba žalovaní projevili zájem o získání dvou bytů v předmětném domě a nabídli, že je od žalobkyně odkoupí za kupní cenu 5 milionů Kč za oba byty s ujištěním, že se jedná o cenu za oba byty přiměřenou a obvyklou. Vzhledem k tomu, že žalovaná poskytovala žalobkyni právní služby i v jiných případech, měla k ní žalobkyně bezmeznou důvěru a s prodejem bytů souhlasila, ač k prodeji neměla důvod, například že by potřebovala získat peněžní prostředky. V souvislosti s jednáním o prodeji bytů žalovaná informovala žalobkyni o tom, že je třeba pořídit institut prohlášení vlastníka, který do té doby byl pro žalobkyni zcela neznámý, jinak, že nebude možné uzavřít ohledně jednotlivých bytových jednotek samostatnou kupní smlouvu. Žalobkyně se vším, co jí žalovaná sdělila, souhlasila, neboť žalované věřila a jako právní laik jí poskytla veškeré podklady (plány domu, posudky atd.). Žalovaná na vyřízení celé věci spěchala, takže žalobkyně se ocitla v časové tísni a pod nátlakem, nemohla přezkoumat věcnou správnost prohlášení vlastníka, ani zjistit cenovou hladinu za byty obdobného druhu, měla snahu žalované ve všem vyhovět, a proto také podepsala prohlášení vlastníka i předmětnou kupní smlouvu ohledně jednotek [číslo] které se následně staly součástí společného jmění manželů [příjmení], jakož i podílovými spoluvlastníky pozemku p. [číslo] v rozsahu [číslo]. Nesprávnost svého rozhodnutí přistoupit k prodeji dvou bytů seznala poté, kdy oproti předchozímu ujišťování, že po získání bytu se v domě nic nezmění, žalovaní bez souhlasu žalobkyně zahájili v bytové jednotce [číslo] rekonstrukci a došlo pak následně ke zhoršení vztahů mezi žalobkyní a žalovanými. Žalobkyně zdůraznila, že veškerá svá jednání vedla v bezmezné důvěře k žalované i jejímu manželovi, její psychický stav, ve kterém se v té době nacházela, v podstatě odpovídá tísni a nápadně nevýhodným podmínkám. Tíseň spočívala ve zvláštním vztahu mezi ní a prvou žalovanou, kdy se jednalo o vztah závislosti a sdílení intimního tajemství, kterým je logicky za následek stav, kdy by žalovaná případné odmítnutí prodeje musela vnímat jako jednání, které by způsobilo narušení tohoto stavu a tato situace u ní vyvolávala tísnivé a úzkostné pocity. Stejně takto bylo v případě navrhované ceny kupní a souhlasu s Prohlášením vlastníka. Žalobkyně má tedy za to, že Prohlášení vlastníka ze dne 19.9.2007 je neplatné, neboť údaje v něm uvedené nesouhlasí se skutečným stavem v domě (uvedené bylo specifikováno v žalobním podání). Žalobkyně uvedla, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení z důvodu, že Prohlášení vlastníka je neplatné a nedošlo k řádnému vzniku bytových jednotek v domě na základě něho a rovněž kupní smlouva, na základě které žalovaní se stali vlastníkem bytových jednotek [číslo] [číslo] získali spoluvlastnický podíl na pozemku, je v důsledku toho neplatná a došlo k neplatnému nabytí vlastnictví uvedených jednotek stranou žalovanou.

2. Prvá žalovaná žádala zamítnutí žaloby s tím, že není pravdivé tvrzení žalobkyně ve smyslu vyvíjení nátlaku na ni či jiného jednání, které by mohlo u žalobkyně vyvolat tvrzenou tíseň, jakož i údajné profesní pochybení při zajištění zpracování Prohlášení vlastníka a přípravě listin pro vlastnický převod jednotek. Je pravdou, že v uvedeném období zajišťovala právní zastoupení žalobkyně v soudních sporech i řadě dalších věcí, k čemuž žalobkyně nikdy neměla jakékoliv námitky nebo připomínky, naopak její činnost oceňovala kladně a chovala se k žalované přátelsky. Dle jejího názoru Prohlášení vlastníka netrpí tvrzenými vadami, pokud by nějaké vady existovaly, mohla žalobkyně jako vlastnice domu na ně upozornit, neboť s obsahem Prohlášení vlastníka a popisem jednotek i společných částí domů se seznámila a neměla připomínek. Prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám na základě kupní smlouvy byly vloženy do katastru nemovitostí před 1.1.2014, takže případné vady prohlášení, jímž byly v budově vymezeny jednotky, lze odstranit postupem dle § 1168 OZ. Prvá žalovaná dále ve svém písemném vyjádření namítla, že projednání věci brání překážka věci rozhodnuté s poukazem na řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 150/2008.

3. Druhý žalovaný žádal zamítnutí žaloby s odůvodněním, že ve věci není pasivně legitimován, neboť v mezidobí došlo k tomu, že v současné době je výlučnou vlastnicí obou bytových jednotek pouze žalovaná, což dokládal aktuálním výpisem z katastru nemovitostí, z něhož tato skutečnost vyplývá.

4. Ze spisu zdejšího soudu 13 C 150/2008 soud zjistil, že žalobkyně se žalobou došlou soudu 16.6.2008, která byla podána vůči žalovaným 1), 2), domáhala určení, že je vlastníkem bytové jednotky [číslo] v domě [adresa] v [obec a číslo] v [část obce], kdy uplatněný nárok opírala o tvrzení, že jako výlučná vlastnice domu [adresa] v [obec a číslo] - [část obce] v Prohlášení vlastníka ze dne 19.9.2007 vymezila podle zákona č. 72/1994 Sb. bytové jednotky [číslo] [číslo] následně kupní smlouvou z 24.9.2007 je prodala žalovaným a žalobou se domáhá určení vlastnictví k těmto bytovým jednotkám z důvodu, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť tyto bytové jednotky nebyly nabídnuty ke koupi na základě předkupního práva ve smyslu ustanovení § 22 citovaného zákona nájemcům těchto bytů. Soud prvého stupně rozsudkem z 10.11.2008 žalobu zamítl poté, kdy na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že bytová jednotka [číslo] byla obsazena nájemníky, avšak nájem k tomuto bytu byl ukončen dohodou ke dni 18.9.2007. Rovněž byt [číslo] byl obsazen nájemníkem, jehož nájemní vztah byl ukončen dohodou ze dne 4.8.2007, tedy žalobkyně vymezila bytové jednotky až po skončení obou nájemních vztahů, kdy se na ně nevztahoval režim ustanovení § 22 zákona č. 72/1994 Sb. a kupní smlouva z 24.9.2007 byla uzavřena platně. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací neshledal důvodným a rozhodnutím z 16.9.2009, č.j. 13 Co 244/2009-45 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a konstatoval, že soud prvého stupně zcela správně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po právní stránce. Řízení pravomocně skončilo dne 26.10.2009. Rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením z 18.9.2012 odmítl. O ústavní stížnosti podané žalobkyní rozhodl Ústavní soud ČR usnesením z 28.1.2013, č.j. IV.ÚS 146/13-74, tak že ústavní stížnost odmítl jako nedůvodnou. S ohledem na uvedený obsah spisu 13 C 150/2008 soud konstatoval, že zde není dána překážka věci rozhodnuté (res iudicata), neboť v řízení 13 C 150/2008 byla věc řešena na základě jiných skutkových tvrzení a právních skutečností, nežli je věc projednávaná v tomto řízení.

5. Usnesením z 5.8.2019 soud nařídil účastníkům mediaci, mediátorem určil [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. V průběhu mediace žalobkyně a žalovaná jedna jednaly, kdy byl předpoklad, že jejich jednání vyústí uzavřením dohody, k dohodě nakonec nedošlo.

6. Vzhledem k úmrtí žalobkyně v průběhu řízení soud toto řízení přerušil dle § 109 odst. 1 písmeno c) o. s. ř., po skončení dědického řízení vedeném pod sp. zn. 32 D 1435/2020 v řízení pokračoval se synem a jediným dědicem žalobkyně, jako jejím právním nástupcem [anonymizováno] [celé jméno žalobce], [anonymizováno], který na žalobě podané svou matkou trval a žádal o projednání věci.

7. V další fázi řízení účastníci jednali mimosoudně. V rámci mediačního řízení se právní předchůdkyně žalobce a žalovaná dohodly na určitém vypořádání spočívajícím v tom, že žalovaná by předmětné bytové jednotky prodala žalobkyni, nakonec k podpisu dohody nedošlo, žalobce měl zájem v jednání o této dohodě pokračovat, jakož i žalobkyně. Vzhledem k tomu, že účastníci se nedohodli o kupní ceně, tak k mimosoudnímu vyřešení předmětu sporu nedošlo.

8. Na základě provedeného dokazování jsou zjistil následující pro rozhodnutí ve věci relevantní skutečnosti. Výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví], [katastrální uzemí], soud vzal za prokázané, že žalovaná jedna je zapsána jako vlastník jednotky [číslo] [číslo] žalobce na základě dědického rozhodnutí nabyl vlastnictví k ostatním jednotkám v domě, oba s vymezenými podíly na společných částech domu [adresa]. Z Prohlášení vlastníka o vymezení jednotek v domě [adresa] v [obec a číslo] - [část obce] ze dne 19.9.2007 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobce jako výlučný vlastník předmětného domu dle ustanovení § 4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezila bytové jednotky v domě, včetně bytové jednotky [číslo] [číslo] nacházející se ve druhém nadzemním podlaží domu a dále určila společné části budovy a stanovila spoluvlastnické podíly vlastníků jednotek na společných částech budovy. Kupní smlouvou ze dne 24.9.2007 uzavřenou mezi [anonymizováno] [celé jméno žalobce] a manželi [příjmení], tj. s žalovanými, jako prodávající prodala bytové jednotky [číslo] [číslo] v domě za dohodnutou kupní cenu ve výši 2 500 000 Kč za každou bytovou jednotku, tedy celkem kupní cenu ve výši 5 milionů Kč. Vklad práva byl zapsán do katastru nemovitostí dne 16.1.2008 s právními účinky vkladu ke dni 16.10.2007. Z řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 C 104/2004 bylo zjištěno, že předmětem sporu bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu [adresa] s pozemkem st.p. [číslo] na [list vlastnictví], katastrální území Vokovice, žalobu podala [anonymizováno] [celé jméno žalobce] proti [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a řízení skončilo uzavřením smíru, kterým bylo podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušeno a nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, která se zavázala zaplatit žalovanému na vyrovnání částku 3 600 000 Kč. Usnesení, kterým soud navrhovaný smír schválil, nabylo právní moci 31.8.2005. Ve sporu zastupovala žalobkyni žalovaná. Prvá žalovaná zastupovala právní předchůdkyní žalobce rovněž ve sporu vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 146/2005, kde byla v pozici strany žalované, žalobu podal [anonymizováno] [obec] [anonymizováno], který se domáhal zaplacení částky 293 000 Kč z titulu půjčky. Rozsudkem z 10.10.2005 byla žaloba zamítnuta. Žalobce zdůrazňoval, že spor vedený pod sp. zn. 7 C 137/2015 byl spor jeho matky s bývalým přítelem a v souvislosti se sporem byly projednávány s žalobkyní jako právní zástupkyní i sociálně intimní věci, pod vlivem uvedeného byla jeho matka v té době také vystavená stresu a jednala v tísni a poskytovala žalované součinnost. Rovněž namítal, že skutečná cena za oba byty byla nejméně o 20 % vyšší než cena, která byla sjednána v kupní smlouvě, což jeho matce nebylo v té době známo, zjistila to až později, v době uzavření kupní smlouvy nekriticky vycházela z ujištění žalované jako své právní zástupkyně. K tomuto svému tvrzení předložil časopisy [příjmení] [jméno] z července až září 2007 s poukazem, že ceny za obdobné nemovitosti jsou vyšší, než jaká byla stanovena cena v kupní smlouvě. V souvislosti s tímto tvrzením také navrhoval doplnit řízení znaleckým posudkem, který by ocenil předmětné jednotky v době uzavření kupní smlouvy. K tomuto tvrzení se žalovaná vyjádřila tak, že nabídka kupní ceny ve výši 5 milionů Kč za obě bytové jednotky vzešla ze strany právní předchůdkyně žalobce, která v souvislosti s tím k ní do kanceláře také přinesla uvedené časopisy, a to s návrhem, že cena 5 milionů Kč se bude odvíjet od těch cen v těch časopisech uvedených a následně o té ceně bylo diskutováno. Návrh žalobce na doplnění řízení znaleckým posudkem o ceně jednotek předmětných v době uzavírání kupní smlouvy soud pro nadbytečnost zamítl, jakož i návrh žalované na doplnění řízení výslechem [jméno] [příjmení], která v té době byla její asistentkou, jakož i výslech [jméno] [celé jméno žalovaného] mladšího, který v té době vykonával práci koncipienta v její kanceláři rovněž soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav je dostatečný podkladem pro rozhodnutí ve věci.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce takto: Soud aplikoval na posouzení předmětu sporu zákon č. 40/1964 Sb., účinný do 31.12.2013, když právní úkony, které jsou předmětem posouzení ve sporu, byly učiněny v době jeho účinnosti za použití ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník účinný od 1.12014, dle kterého není-li, dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva, povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Uzavření smlouvy v tísni upravovalo ustanovení § 49 zákona č. 40/64 Sb., které říká, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Tíseň podle § 49 lze ve vztahu k § 37, který říká, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný, lze kvalifikovat jako speciální vadu vůle. Povinnost tvrzení, důkazní povinnost, unesení břemene tvrzení i důkazního břemene ohledně tísně a nápadně nevýhodných podmínek spočívá na tom, kdo tyto skutečnosti tvrdí. Soud si otázku, zda došlo k odstoupení od smlouvy po právu, posoudí jako předběžnou. Zákon pojem tísně nevymezuje, ale podle judikatury lze tíseň spatřovat nebo považovat sociální, hospodářský ale i psychický stav osoby, jenž na ni doléhá tak závažným způsobem, že tato osoba bez svobodného utváření své vůle uzavře smlouvu, která ji zřejmě působí újmu a kterou by za normálních okolností pro sebe jako neprospěšnou neuzavřela. Jedná se tedy o objektivní stav, který se stal u jednajícího důvodem k jeho nesvobodnému projevu vůle. Změny nastalé až po uzavření smlouvy nejsou z hlediska § 49 relevantní. O nápadně nevýhodných podmínkách lze hovořit pouze tam, kde se jedná o zjevný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění. Zda šlo o tíseň, či i o existenci nápadně nevýhodných podmínek, jde o dva relativně samostatně posuzované předpoklady, které však musí být při aplikaci § 49 naplněny současně, vždy je třeba je posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu U úplatných smluv půjde zejména o to, zda byla či nebyla porušena zásada ekvivalentnosti vzájemných plnění, a to ve srovnání s obvyklými podmínkami, za kterých se v daném místě a čase obdobném nemovitosti prodávají. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (věc rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 350/2000). Po uzavření předmětné kupní smlouvy (24.9.2007) měla právní předchůdkyně žalobce ve smyslu § 49 citovaného zákona právo od smlouvy odstoupit ve lhůtě tří let, takovýto právní úkon však neučinila, proto došlo k jeho promlčení, námitku promlčení strana žalovaná v tomto sporu také vznesla. V této souvislosti soud poukazuje na to, že problematikou odstoupení od smlouvy se soud mohl zabývat v řízení vedeném pod sp.zn. 13 C 150/2008 zahájeném na návrh právní předchůdkyně žalobce dne 16.8.2008, kdy její právo odstoupit od kupní smlouvy promlčeno nebylo, avšak tuto možnosti vyplývající z ust. § 49 z.č.40/1964 Sb. neuplatnila.

10. Žalobce především uplatněný nárok na určení vlastnictví k domu jako celku koncipoval na základě tvrzení, že Prohlášení vlastníka ze dne 19.9.2007 je neplatné z důvodu vad a tudíž nedošlo k řádnému vzniku na jeho základě jednotlivých jednotek v domě a v souvislosti s tím je i kupní smlouva ze dne 24.9.2007, na základě které se žalovaní stali vlastníky jednotek [číslo] [číslo] neplatná, a tudíž bylo i neplatné následné nabytí celkového vlastnictví jednotek žalovanou. Právní předchůdkyně v žalobce v žalobě tvrdila, že v důvěře v profesní, odbornou a etickou zdatnost prvé žalované v prohlášení vlastníka podepsala a druhý den podepsala i předmětnou kupní smlouvu, přičemž jako osoba práva neznalá nemohla ani přezkoumat věcnou správnost prohlášení vlastníka, ani zjistit cenovou hladinu za byty obdobného druhu, po celou dobu byla ve stavu odpovídajícím tísni a nápadně nevýhodným podmínkám. Tvrzené vady Prohlášení vlastníka spočívají zejména v neodpovídajícím označení vymezených jednotek a nebytových prostor. Dle ustanovení § 1166 zákona č. 89/2012 Sb. při rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám se uvedou alespoň a) údaje o pozemku, domu, obci a katastrálním území, b) 1) údaje o jednotce, zejména pojmenování a označení jednotlivých bytů alespoň číslem a umístěním s určením účelu užívání, 2) určení a popis společných částí se zřetelem k jejich stavební, technické nebo uživatelské povaze, 3) velikost podílu na společných částech, c) jaká věcná a jiná práva a jaké závady přicházejí se vznikem vlastnického práva k jednotce na všechny vlastníky jednotek nebo na některé z nich. K prohlášení se přiloží půdorysy všech podlaží, popřípadě jejich schémata určující polohu bytů a společných částí domu, spolu s údaji o podlahových plochách bytu. Žalovaní existenci vad v Prohlášení vlastníka sporovali. Z pohledu citovaného zákonného ustanovení základní náležitosti požadované, aby byly uvedeny v Prohlášení vlastníka v napadeném prohlášení vlastníka, neabsentují. Podstatné pro posouzení této problematiky je však ustanovení § 1168 OZ – odstranění vady prohlášení, ze kterého vyplývá, že vymezuje-li, prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem a neodstraní-li je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co ho na závadu upozornila osoba, která na to má právní zájem, mohou vadu odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením. Nedojde-li k tomu, rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem. Určí-li prohlášení neurčitě nebo nesprávně podíl vlastníka jednotky na společných částech, nepřihlíží se k tomu. Vlastníci jednotek mohou prohlášení změnit (§ 1169 odst. 1 věta prvá OZ). Problematikou časové působnosti úpravy bytového spoluvlastnictví z pohledu ustanovení § 3063 se zabývá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 34/2015, které stanoví, že jestliže bytové jednotky byly zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka) a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle § 1167 OZ po 1..1.2014 Prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k bytovým jednotkám nevzniklo, a to bez ohledu na to, že Prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1.1.2014. Případné vady prohlášení, jimž byly v budově vymezeny jednotky, lze odstranit postupem podle § 1168 OZ. Což znamená, že při posuzování vlastnictví k bytovým jednotkám je po 1.1.2014 je třeba vycházet i z ustanovení § 1167 novely OZ, podle kterého dojde-li k zápisu vlastnického práva k jednotkám do veřejného Seznamu, nelze prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné, ani nelze určit, že vlastnické právo k jednotce nevzniklo.

11. Žalobce má za to, že výjimečnost situace v dané věci odůvodňuje potřebu odchýlit se od judikatury, jde o postavení prvé žalované jako autorky prohlášení neplatného Prohlášení vlastníka, která ze„ vzniku“ jednotek, měla prospěch. Tedy prohlášení vlastníka bylo pořízeno v rozporu s právní úpravou platnou v době jeho pořízení a odpovědnost za tento rozpor nese prvá žalovaná. Soud neshledal důvody pro to, aby se odchýlil od platné právní úpravy a judikaturních závěrů. Pro úplnost k tomu uvádí, že má za to, že právní předchůdkyně žalobce nebyla omezena ve svém svobodném rozhodování činit uvedené právní úkony směřující k prodeji dvou bytových jednotek v domě.. Tomu svědčí i dostatečné časové odstupy mezi právními úkony v procesu přípravy a prodeje / kupní smlouva byla podepsána 24.9.2007, návrh na vklad podán 16.1.2008 Kupní cena sjednaná dohodou se nijak výrazně neliší od ceny v té době na trhu s nemovitostmi.Nejde o cenu, kterou by bylo možno posoudit jako nepřiměřeně nevýhodnou pro prodávajícího. Skutečnost, že žalovaná zastupovala právní předchůdkyni žalobce v soudních sporech v posuzovaném období, nepovažuje soud za relevantní. Z dokazování se nabízí, že až v době po uzavření kupní smlouvy a její registraci došlo ke změně postoje právní předchůdkyně žalobce. V současné době předmětné jednotky jsou ve výlučném vlastnictvím žalované a žalovaný vznesl námitku nedostatku své pasivní legitimace ve sporu, žalobce setrval na žalobě vůči jeho osobě s tím, že respektuje přání své matky. V souladu s dispoziční zásadou je na žalobci, aby určil, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesl za toto určení okruhu účastníků procesní odpovědnost; jestliže jako žalovaného povolá do řízení osobu, již z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva a ta naopak svědčí osobě jiné, ponese důsledky procesního neúspěchu, jenž se projeví tím, že jeho žalobu soud zamítne. Úvaha, zda tomu, kdo má do řízení vstoupit jako žalovaný svědčí nebo nesvědčí pasivní věcná legitimace, se promítá až do výsledku sporu, ani kdyby námitka nedostatku pasivní věcné legitimace byla zjevně správná. Nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby. (Viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu 20 Cdo 107/2003, 25 Cdo 1651/2009) Soud proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.

12. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., což odůvodňuje úspěch žalovaných ve věci, kterým vznikly náklady právního zastoupení dle § 9 odst. 3 písm. a), § 7/5, § 11 odst. 1 písm. add), § 12 odst. 4 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/96 Sb. a to dva úkony právní služby po 2 500 Kč (převzetí zastoupení a příprava zastoupení prvé žalované a převzetí zastoupení druhým žalovaným poté, kdy právní předchůdkyně žalobce podáním došlým soudu 20.9.2007 žalobu rozšířila vůči němu), dále osm úkonů právní služby při zastoupení dvou účastníků po 4 000 Kč (úkon po 2 000 Kč), a to vyjádření žalovaných žalobě,vyjádření žalovaných z 9.12.2020, účast při jednání soudu dne 20.7.2022, dne 4.11.2022, vyjádření žalovaných ve věci ze 20.2.2023, účast při soudním jednání dne 1.3.2023, písemný závěrečný návrh z 13.4.2023 a jeho doplnění ze 17.4.2023, jednání u soudu dne 21.4.2023, dále 10× režijní paušál po 300 Kč a 21 % DPH ve výši 8 400Kč, celkem 48 400 Kč.