7 C 441/2015

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Voštovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované . v likvidaci, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zaplacení částky 632 449,21 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 632 449,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 34 923 Kč Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta A, .

1. Žalobkyně se podanou žalobou podanou domáhala zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 17. 12. 2007 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, na jejíž základě měla zařízení žalované , Anonymizováno, místo provozování , adresa, a , Anonymizováno, místo provozování , adresa, (dále souhrnně též „smluvená zařízení“) měla poskytovat pojištěncům žalobkyně hrazenou zdravotní péči. Žalovaná kromě smluvených zařízení provozovala ještě další zdravotnická zařízení v , adresa, , Anonymizováno, (dále souhrnně též „nesmluvená zařízení“). Žalobkyně následně zjistila, že žalovaná jí účtovala služby poskytnuté v nesmluvených zařízeních tak, jako by byly poskytnuty v zařízeních smluvených, čímž jí uvedla v omyl. Žalobkyně proto opakovaně žalovanou upozornila, že se uzavřená smlouva vztahuje jen na smluvená zařízení a že péči poskytovanou v nesmluvených zařízeních nebude dále proplácet. Smlouva byla ukončena ke dni , datum, , což potvrdil i Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, č. j. 35 Co 252/2015. Žalobkyně uvedla, že i Městský soud v Praze již v totožné věci mezi týmiž účastníky řízení dovodil, že smlouva se vztahovala pouze na smluvená zařízení. Žalobkyně proto nárokovala zaplacení žalované částky. Tu plnila na základě vyúčtování zdravotní péče za měsíc listopad 2011 na základě zúčtovací zprávy č. 10079156 ze dne 7. 12. 2011 a faktury č. 4382 na částku 1 465 375,08 Kč, kterou žalobkyně uhradila ve dvou částkách, přičemž žalovaná částka 632 449,21 Kč byla hrazena v omylu za péči poskytnutou v nesmluvených zařízeních, a je tak bezdůvodným obohacením žalované.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Potvrdila, že s žalobkyní uzavřela předmětnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, na jejímž základě poskytovala zdravotní péči pojištěncům žalobkyně. Uvedla, že veškeré účtované plnění bylo v souladu s touto smlouvou a žalobkyně o jeho poskytování věděla a sama o ni žádala. Uvedla, že není zřejmé, jak žalobkyně dospěla k výši žalované částky, když žádná faktura č. 10079156 na celkovou částku 1 309 198,09 Kč nebyla žalovanou vystavena ani žalobkyní uhrazena. Uvedla, že vyúčtovaná péče byla poskytnuta a z tvrzení žalobkyně není zřejmé, jak určila, že zrovna žalovaná částka odpovídá péči poskytnuté v nesmluvených zařízeních. Upozornila, že poskytovala tvz. domácí péči, která je vázána na reálný pobyt ošetřovaného, nikoli na jeho místo registrace. Dále namítala promlčení nároku, neboť jde o nárok z listopadu 2011 a soudu byl předložen až v roce 2015. Namítala také, že jí žalobkyně nezaslala výzvu k plnění, pročež jí nenáleží náhrada nákladů řízení.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil tyto podstatné skutečnosti:

4. Účastníci uzavřeli dne 17. 12. 2007 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, která v čl. XII bod 1 písm. b) stanoví, že příloha 2 obsahuje mimo jiné jednoznačnou identifikaci pracovišť/zařízení žalované. Jako smluvní zdravotnická zařízení (pracoviště) byla mezi stranami sjednána zařízení v , Anonymizováno, všechna v odbornosti 925 (zjištěno ze Smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 17.12.2007 a Přílohy ke smlouvě č. 1HOCA00010 ze dne 30. 1. 2008 a seznam nasmlouvaných kódů zdravotních výkonů). Žalovaná dále provozovala také zařízení v , adresa, (zjištěno z rozhodnutí o registraci těchto zařízení). Žalobkyně opakovaně sdělovala žalované, že se smlouva vztahuje jen na smluvená zařízení, nikoli na další zařízení žalované mimo , adresa, (zjištěno z dopisů ze dne 22. 5. 2012 a 18. 7. 2012) a upozorňovala, že zdravotní péče poskytnutá v nesmluvených zařízeních nebude od 1. 9. 2012 hrazena (zjištěno z dopisu ze dne 15. 8. 2012). Za měsíc listopad 2011 byla ze strany žalované požadována fakturou č. 4382 částka 1 465 375 Kč (zjištěno ze zúčtovací zprávy ze dne 7. 12. 2011, č. 10079156). Žalobkyně zaplatila žalované 19. 12. 2011 1 345 375,08 Kč a 120 000 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalobkyně a potvrzení o čísle účtu ze dne 17. 5. 2022). Z uvedené částky dle zjištění žalobkyně částka 632 449,21 Kč odpovídala úhradě péče zjistitelně poskytnuté mimo smluvená zařízení (zjištěno z tabulky žalobkyně po revizi).

5. Soud po provedeném dokazování došel k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

6. Mezi účastníky byla uzavřela smlouva, na jejímž základě byla žalovaná povinna proplácet žalované poskytnutou zdravotní péči v zařízeních žalované na území , adresa, , žalovaná účtovala žalobkyni také péči poskytnutou ve svých zařízeních v , adresa, . Žalobkyně uhradila za období listopad 2011 částku 1 465 375 Kč.

7. Dle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

8. Dle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“), nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

9. Dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odstavce druhého cit. ustanovení, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

10. Po právním zhodnocení skutkových zjištění dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto ji vyhověl. V prvé řadě shledal, že spor mezi účastníky spočíval především v uplatnění předmětné smlouvy na rozsah poskytnutých zdravotních služeb žalovanou klientům žalobkyně. Soud po provedeném dokazování došel v souladu se zásadou uvedenou v § 13 o. z. ke stejnému závěru jako soudy v již pravomocných rozhodnutích, vydaných mezi týmiž účastníky řešícími pouze jiné období, tedy že se předmětná smlouva vztahuje pouze na zdravotnickou péči poskytnutou zařízeními žalované v , Anonymizováno, Zařízení žalované v , adresa, se nestala smluvními zařízeními dle zákona 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, neboť nebyla smluvními stranami předmětné smlouvy (k tomu viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 70 Co 229/2016-219, ze dne 3. 12. 2014, č.j. 13 Co 389/2014-145 a ze dne 6. 10. 2015, č. j. 35 Co 252/2015-509, jakož i rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 20 C 474/2015-204). S ohledem na uvedené v dané věci tedy žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení na základě plnění z neplatného právního úkonu, když předmětná smlouva byla uzavřena platně. Z hlediska posouzení žalobního nároku tak bylo rozhodující, zda žalovaná získala majetkový prospěch (zda jí bylo plněno), a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na její straně právní důvod. Dle ustálené rozhodovací praxe platí, že na žalobkyni leží důkazní břemeno o tom, že tuto částku žalované hradila. Na žalované pak je, aby prokázala, že jí bylo peněžité plnění poskytnuto na základě právního důvodu, který ji opravňuje peníze si ponechat. Jestliže neunese v tomto směru důkazní břemeno a nebude-li v řízení zjištěn ani jiný právní důvod přijetí plnění, znamená to, že právní titul na její straně chybí, takže plnění bylo přijato bez právního důvodu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2019, sp.zn. 26 Cdo 3279/2019).

11. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně zaslala peněžité prostředky na bankovní účet žalované dne 19. 12. 2011, a to v celkové částce 1 465 375,08 Kč. Dle výše uvedené ustálené soudní praxe musí žalovaná doložit oprávnění si peněžité prostředky ponechat, tedy jednoznačně určitě a srozumitelně tvrdit, na základě jakých skutečností byla oprávněna uvedené platby přijmout. Žalovaná toto netvrdila ani neprokázala. Soud došel k závěru, že v této věci žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní, když netvrdila, na základě jakého plnění (poskytnutých zdravotních služeb) uvedené prostředky přijala. Soud tak nemohl posoudit, jakými konkrétními zařízeními žalované byly poskytnuty zdravotní služby uvedené v jednotlivých zúčtovacích zprávách. Nadto soud dále dodává, že žalovaná nesporovala, že by žalovanou částku obdržela na základě vyúčtování zdravotních služeb poskytnutých zařízeními mimo , adresa, jak tvrdila žalobkyně. V řízení nebyl zjištěn ani jiný právní důvod, na základě kterého by si žalovanou částku mohla ponechat.

12. Soud uvádí, že poukaz žalované na praxi, kdy jí žalobkyně péči od počátku uzavření předmětné smlouvy proplácela, jakož i důkazy o tom, že pracovníci žalobkyně věděli o vyúčtovávání zdravotní péče poskytnuté zařízeními žalované mimo , Anonymizováno, , nelze pro posouzení této věci považovat za relevantní. Ve věci není podstatné zda si žalobkyně byla vědoma toho, že k plnění není povinna, neboť podmínka existence omylu není ve věci rozhodující (k tomu např. FIALA, Josef a kol.. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009). Lze tedy uzavřít, že žalované vzniklo dle § 451 obč. zák. bezdůvodné obohacení, neboť přijala plnění bez právního důvodu.

13. Dále se soud zabýval námitkou promlčení, když vyšel z ustálené soudní praxe stanovující, že pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění bez právního důvodu (jak tomu bylo i v posuzované věci) se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním. Přitom pro přijetí závěru, zda vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. je závazkovým vztahem obchodním nebo občanskoprávním, je tak nezbytné vyřešit otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá § 261 odst. 1 obch. zák. (případně § 261 odst. 2 a 3 a § 262 obch. zák.), tedy zda ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran, či nikoli (k tomu např. 32 Cdo 1129/2018). V dané věci došlo k bezdůvodnému obohacení žalované vzniklého ve vztazích mezi podnikateli, neboť oba účastníci jsou osobami zapsanými v obchodním rejstříku. Současně poskytování zdravotní péče je jejich podnikatelskou činností, z uvedených důvodů tak v souladu s § 261 obch. zák. soud došel k závěru, že nárok na vrácení úhrad částek za poskytnuté zdravotní služby, které nebyly provedeny na základě smluvního ujednání (tedy na jejich poskytování nebyla uzavřena smlouva) uplyne za 4 roky ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil. K bezdůvodnému obohacení dochází v okamžiku, kdy obohacený přijal plnění. K úhradám žalované částky došlo dne 19. 12. 2011, k promlčení by tak došlo dne 19. 12. 2015. Žaloba byla podána dne 18. 12. 2015, proto nárok žalobkyně nebyl promlčen.

14. Soud nepřisvědčil ani námitce žalované, že žalobkyně nezaslala předžalobní výzvu v souladu s § 142a o. s. ř. a neměla by jí tak být přiznána náhrada nákladů řízení. K tomu soud uvádí, že ač skutečně žalobkyně výzvu k plnění ve smyslu § 142a o. s. ř. žalované nezaslala (argument rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002 není relevantní, neboť se rozsudek týká kvalifikované upomínky rozhodné pro splatnost pohledávky, tj. žádosti věřitele o plnění, nikoli předžalobní upomínky dle § 142a o. s. ř.). Soud však přesto žalobkyni náhradu nákladů přiznal, neboť v projednávaném případě pro to shledal důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající ve skutečnosti, že mezi účastníky bylo vedeno větší množství skutkově a právně obdobných sporů, a to již před podáním projednávané žaloby, a pohledávky z nich žalovaná nikdy dobrovolně neplnila.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 34 923 Kč. Soud nepovažoval za náklady účelně vynaložené spočívající v zastupování žalobkyně advokátem, neboť žalobkyně disponuje vlastním právním aparátem, kterému musela být problematika známa, když práva ze smlouvy s žalovanou byla již řešena v jiných řízeních, jak ostatně sama žalobkyně uváděla (např. 23 C 356/2013). Žalobkyně tak mohla využít vlastních kapacit, aniž by byla ohrožena na prosazování svých práv např. specifičností věci. Nehledě na to, že zaměstnanci žalobkyně také činili do spisu podání (např. na č. l.

47. Náklady žalobkyně tedy sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 31 623 Kč a z nákladů paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za každý z 11 úkonů (žaloba, vyjádření ze dne 19. 4. 2016, 27. 6. 2022, 22. 9. 2022, 12. 4. 2023, 24. 8. 2023, účast u jednání dne 14. 4. 2021, 27. 1. 2023, 24. 4. 2023, 9. 8. 2023, návrh na pokračování v řízení ze dne 13. 4. 2022). V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.