7 C 5/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta pro zaplacení částky 726 203 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 726 203 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 62 034,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobou došlou soudu dne 7. 1. 2025 se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Svou žalobu odůvodnil tak, že žalovaná je členem žalobce jako bytového družstva, přičemž na základě nájemní smlouvy s žalobcem uzavřené dne 3. 7. 2003 užívala bytovou jednotku č. , hodnota, v k.ú. , adresa, (dále jen bytová jednotka) v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021. Právo uzavřít s žalovanou nájemní smlouvu na bytovou jednotku žalobce dovozoval z nájemní smlouvy uzavřené se spol. , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen , právnická osoba, ) dne 18. 5. 1998, a to na pozemky, na nichž následně provedl výstavbu 8 bytových domů, kdy v jednom z těchto bytových domů se nacházela i bytová jednotka užívaná žalovanou. Spol. , právnická osoba, následně skončila v úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurz. Nájemní smlouva uzavřená mezi , právnická osoba, a žalobcem byla následně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, č.j. 28 Cm 20/2002-20, který nabyl právní moci dne 13. 8. 2003, shledána neúčinnou a posléze i neplatnou, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č.j. 29 Co 4470/2015-682, a žalobci bylo uloženo předmětné pozemky, na nichž se bytové domy nacházely, vyklidit. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k vyklizení bytových jednotek v domech, tedy i bytové jednotky žalované, a to ke dni 27. 4. 2021. Následně se insolvenční správce , právnická osoba, domáhal na žalobci vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí v konkurzní podstatě, tedy i bytové jednotky, o tom bylo rozhodnuto rozsudky Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 3. 2022, č.j. 4 C 69/2019 – 527 a ze dne 27. 10. 2022, č.j. 13 C 431/2021-177, oba rozsudky byly potvrzeny odvolacím soudem, kdy na základě těchto rozsudků žalobce uhradil do konkurzní podstaty bezdůvodné obohacení ve výši 18 261 187 Kč a 18 318 500 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že žalovaná částka odpovídá podílu žalované na bezdůvodném obohacení, které byl povinen zaplatit do majetkové podstaty úpadce , právnická osoba, , a její úhradu požaduje od žalované z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně předmětné nemovitosti užívala bez právního důvodu, a to s ohledem na soudy konstatovanou neplatnost nájemní smlouvy ze dne 18. 5. 1998. Současně pak žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení, a to od okamžiku splatnosti, kterou žalované stanovil v předžalobní výzvě.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že nárok neuznává. Předně namítla, že nárok je bez dalšího promlčen. Poukázala přitom na tvrzení žalobce, z nichž vyplývá, že žalovaná bytovou jednotku měla užívat bez právního důvodu v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 (pozn. soudu: žaloba podána dne 7. 1. 2025). Dále poukázala na skutečnost, že žalobce se z rozsudku Nejvyššího soudu ČR nejpozději dne 27. 6. 2018 dozvěděl, že nájemní smlouva ze dne 18. 5. 1998 na pozemky, na níž navazovala nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 3. 7. 2003 na bytovou jednotku, je absolutně neplatná, a tedy nejpozději tímto dnem mohl a měl mít povědomí o tom, že bytová jednotka je žalovanou pro případ užívána bez právního důvodu. Dále namítala, že v uvedeném období beze zbytku splnila všechny své povinnosti z nájemní smlouvy ze dne 3. 7. 2003, kdy uhradila všechny částky ujednané v rámci tohoto smluvního vztahu za užívání bytové jednotky. Z toho důvodu pak namítala, že nárok žalobce nemá ani věcnou podstatu, kdy podle § 2999 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) je potřeba výši případného bezdůvodného obohacení určit ve výši ujednané úplaty, není-li výše úplaty důvodem neplatnosti smluvního ujednání, což v tomto případě splněno nebylo. Dále žalovaná namítla nepřezkoumatelnost výše požadovaného bezdůvodného obohacení odkazem na žalobcem založený znalecký posudek.

3. Na vyjádření žalované žalobce reagoval tak, že povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení dovozuje z ust. § 2994 o.z. ve spojení s ust. § 3002 odst. 1 o.z. a ust. § 2999 odst. 2 o.z. Namítal, že nárok promlčen není, vycházel přitom z premisy, že nárok se začal promlčovat nejdříve dnem, kdy byl povinen vydat bezdůvodného obohacení do majetkové podstaty úpadce na základě pravomocných rozhodnutí soudů, neboť teprve tehdy se dozvěděl o skutkových okolnostech stran výše bezdůvodného obohacení a osobě povinné k jeho vydání. Současně namítl, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná těží ze svého nepoctivého jednání, kdy bytovou jednotku užívala bez právního důvodu, neboť žalovaná nejpozději od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 (byla vedlejším účastníkem řízení) musela vědět, že jí nemůže svědčit jakékoliv právo k bytové jednotce, a tedy nemohla být a nebyla v dobré víře. V takových případech ust. § 2994 o.z. dává vlastníku možnost domáhat se bezdůvodného obohacení proti uživateli, u nějž absentuje dobrá víra v existující užívací titul.

4. Žalobce vznesl návrh na přerušení řízení podle § 110 o.s.ř. z důvodu, že obdobné spory jsou projednávány dalším soudy, přičemž jako stěžejní je v daných věcech řešena právní otázka promlčení, na tento návrh však žalovaná reagovala tak, že s přerušením řízení nesouhlasí. Proto soud návrh žalobce při projednání věci vyhlášeným usnesením zamítl, když neshledal ani jiné důvody pro přerušení řízení ve smyslu ust. § 109 o.s.ř., přičemž otázku promlčení nároku žalobce si soud mohl v právě vedeném řízení posoudit sám.

5. Soud tedy věc projednal na nařízeném jednání, přičemž na základě shodných tvrzení účastníků a provedeného dokazovaní, kdy jednotlivé důkazy soud hodnotil postupem podle § 132 o.s.ř., dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěru o skutkovém stavu.

6. Na tomto místě soud konstatuje, že mezi účastníky byla podstatná část právně významných skutkových okolností věci nesporná a vycházela z již dříve vydaných rozhodnutí soudů v souvisejících právních věcech, argumentace účastníků stran důvodnosti, resp. nedůvodnosti, uplatněného nároku se tak soustředila v zásadě pouze na právní posouzení věci.

7. Soud na základě (shodných) nesporných tvrzení účastníků, které vzal za svá, vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 7. 2003 užívala bytovou jednotku v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2016. Mezi účastníky bylo nesporné i to, že žalovaná všechny své závazky vyplývající z nájemní smlouvy beze zbytku splnila.

8. Z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, a dále potvrzení o provedených úhradách, soud zjistil, že žalobce na podkladě citovaných rozsudků vyplatil do konkursní podstaty úpadce , právnická osoba, částku 18 261 187 Kč dne 31. 10. 2024 z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání dotčených nemovitosti. Z uvedených rozsudků, resp. jejich odůvodnění, dále soud zjistil, že žaloba v této věci byla podána dne 5. 6. 2019, kdy před podáním žaloby byla žalobci doručena dne 14. 5. 2019 předžalobní výzva správce konkurzní podstaty k vydání bezdůvodného obohacení.

9. Z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436 a potvrzení o provedení úhradě, soud zjistil, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce , právnická osoba, částku 18 318 500 Kč dne 31. 10. 2024 z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání dotčených nemovitosti. Z uvedených rozsudků dále soud zjistil, že žaloba v této věci byla podána dne 29. 12. 2021, kdy před podáním žaloby byla žalobci doručena dne 16. 12. 2021 předžalobní výzva správce konkurzní podstaty k vydání bezdůvodného obohacení.

10. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č.j. 29 Cdo 4470/2015-682, soud zjistil, že tímto rozsudkem bylo žalobci uloženo, aby ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí vyklidil a vyklizené předal správci konkurzní podstaty předmětné bytové domy, v nichž se nacházela bytová jednotka. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná byla vedlejších účastníkem tohoto řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se pak podává, že Nejvyšší soud uzavřel, že žalobce si nejpozději od června 2000 byl vědom, že nesmí nakládat s bytovými domy zahrnutými do konkursní podstaty a má je vyklidit a předat správci konkursní podstaty, přesto tak neučinil a konal v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 3 a 4 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (z.k.v.), a to včetně toho, že od roku 2003 umožnil svým členům (družstva) užívat bytové domy na základě jím sepsaných nájemních smluv, a že z takto neplatně sjednaných nájemních vztahů vybíral od družstevníků (tedy i žalované) nájemné, tedy pobíral užitky z majetku sepsaného do konkursní podstaty. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že takto uzavřené nájemní smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s § 18 odst. 3 ZKV, přičemž nájemní smlouvy, které žalovaný uzavíral po 31. 5. 2003 byly navíc podepsány osobami, jimž k uvedenému datu nesvědčilo členství ve statutárním orgánu žalovaného (v tomto řízení žalobce). Ve vztahu k požadovanému vyklizení pak Nejvyšší soud dovodil, že žalovaný (v tomto řízení žalobce) jako neoprávněný držitel je pasivně věcně legitimován k vyklizení, i když nemovitosti reálně užívají třetí osoby (nájemníci, i). Rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 23. 7. 2018, přičemž žalovaná byla vedlejším účastníkem vedeného řízení (mezi účastníky nesporné).

11. Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti a další dokazování soud neprováděl, když měl za to, že si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad. Na základě učiněných skutkových zjištění pak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

12. Žalovaná v žalovaném období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 užívala bytovou jednotku jako členka družstva žalobce, a to na základě nájemní smlouvy, kterou s ní žalobce uzavřel dne 3. 7. 2003, ačkoliv dle závěrů Nevyššího soudu ČR vyjádřených v rozsudku č.j. 29 Cdo 4470/2015 – 682 nejpozději od června 2000 věděl, že s bytovými domy, tedy ani s bytovou jednotkou, nesmí nakládat z důvodu, že byly sepsány do konkurzní podstaty úpadce , právnická osoba, . Dále pak s ohledem na procesní stanoviska účastníků řízení a vznesené námitky na časové ose soud pro právní posouzení věci ve skutkové rovině uzavírá, žea. Dne 23. 7. 2018 nabyl právní moci rozsudek NS ČR č.j. 29 Cdo 4470/2015-682 a tedy nejpozději tímto dnem muselo být účastníkům řízení (tedy i žalobci) známo, že bytovou jednotku je nutno vyklidit, neboť užívací tituly k pozemkům, potažmo k bytovým domům na nich postavených, a tedy i k bytové jednotce, jsou neplatné, a z jakého důvodu tomu tak je, a že napříště je bytová jednotka užívána bez právního důvodu.b. Dne 14. 5. 2019 byla žalobci správcem konkurzní podstaty doručena předžalobní výzva k vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním bytových domů za část žalovaného období (nárok posléze projednáván OS Praha – západ ve věci sp. zn. 4 C 69/2019, řízení zahájeno podáním žaloby dne 5. 6. 2019), a tedy nejpozději od 14. 5. 2019 žalobce věděl, resp. musel vědět, že bezdůvodné obohacení v souvislosti s užíváním bytové jednotky je ve výši uvedené v předžalobní výzvě (tj. ve výši částky uplatněné následně žalobou) uplatňováno na něm jako na neoprávněném držiteli, a v jaké výši.c. Dne 16. 12. 2021 byla žalobci správcem konkurzní podstaty doručena předžalobní výzva k vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním bytových domů za další část žalovaného období (nárok posléze projednáván OS Praha – západ ve věci sp. zn. 13 C 431/2021, řízení zahájeno podáním žaloby dne 29. 12. 2021) , a tedy nejpozději od 16. 12. 2021 žalobce věděl, resp. musel vědět, že bezdůvodné obohacení v souvislosti s užíváním bytové jednotky je ve výši uvedené v předžalobní výzvě (tj. ve výši částky uplatněné následně žalobou) uplatňováno na něm jako na neoprávněném držiteli, a v jaké výši.d. Teprve dne 7. 1. 2025 byla žalobcem podána žaloba v této právní věci.

13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2994 o. z. dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

16. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

17. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé; právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

18. Podle § 621 o. z. zahrnují okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

19. Podle 629 odst. 1 o. z. trvá promlčecí lhůta tři roky.

20. Podle § 638 odst. 1 o. z. se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Podle odst. 2 téhož ustanovení bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

21. Podle § 6 o.z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

22. Nejvyšší soud ve věci sp.zn. 25 Cdo 1510/2019 uzavřel, že okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (k tomu srov. též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003)

23. K povaze nároku na vydání bezdůvodného obohacení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014, kde vysvětlil, že spojovacím faktorem institutu užívání (nemovité) věci na základě smlouvy a bezesmluvního užívání téže věci je dočasnost takového užívání. Uvedl, že „pojem dočasnosti je přitom v právu (srov. § 122 o. z.) určen zpravidla dny, týdny, měsíci nebo roky. Není pak rozumného důvodu neaplikovat pravidla o počítání doby neoprávněného užívání věci v závislosti na skutečnostech zjištěných v konkrétním řízení, a to podle dnů skutečného užívání věci bez právního důvodu i pro potřeby vzniku a skončení vztahu z bezdůvodného obohacení. V důsledku toho je odůvodněn závěr, podle něhož bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nemovitosti bez právního důvodu vzniká každým dnem užívání, s důsledky pro posouzení jeho vzniku, trvání i skončení, potažmo i pro hodnocení lhůty k ne/uplatnění takových nároků.“ Tento závěr je rozhodovací praxí dovolacího soudu přijímán konstantně (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4126/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1412/2016).

24. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 7. 12. 2011 ve věci sp. zn. 28 Cdo 3583/2011 vyslovil názor, že vyčíslení výše bezdůvodného obohacení prostřednictvím znaleckého posudku by jen stěží bylo možno považovat za okolnost, z níž lze teprve dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení, neboť znalecký posudek slouží především k zpřesnění výše peněžitého ocenění majetkového prospěchu, jenž byl nabyt užíváním pozemku bez právního důvodu, aniž by však měl vliv na samotnou existenci práva na vydání bezdůvodného obohacení.

25. Vycházeje ze shora uvedených ustanovení právní předpisů a odkazované judikatury vyšších soudů pak soud dospěl k následujícím právním závěrům.

26. Soud se nejprve zabýval procesní obranou žalované spočívající v žalovanou vznesené námitce promlčení (§ 610 o.z.), a s ohledem na zjištěné a prokázané skutečnosti dospěl k závěru, že nárok žalobce, pokud by již byl uplatněn důvodně, je promlčen.

27. Je tomu tak proto, že žalobce se o všech rozhodných skutečnostech pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dozvěděl nejpozději dnem 23. 7. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek NS ČR č.j. 29 Cdo 4470/2015-682, kterým bylo určeno, že užívací titul (nájemní smlouva ze dne 18. 5. 1998 uzavřená s , právnická osoba, ), na jehož základě žalobce s bytovou jednotkou užívanou žalovanou nakládal, je neplatným právním úkonem (jednáním), nemovitosti jsou tedy užívány (i žalovanou) bez právního důvodu a současně bylo žalobci Nejvyšším soudem uloženo, aby nemovitosti vyklidil. Nejpozději od tohoto data musel tedy žalobce nejméně subjektivně vědět o užívání bytové jednotky bez právního důvodu, což pro případ zakládá jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jak je vymezuje ust. § 2991 o.z., stejně jako věděl, resp. musel vědět, že předmětná bytová jednotka je užívána žalovanou, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 7. 2023, která je nutně rovněž neplatným právním úkonem (nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má) a mohl tak bez větších obtíží učinit úsudek o tom, kdo je pro případ osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení. Subjektivní tříletá promlčecí lhůta tedy uplynula dnem 23. 7. 2021.

28. Je přitom nerozhodné, že žalobce v takovém rozhodném okamžiku (23. 7. 2018) neměl povědomí o konkrétní výši majetkového prospěchu žalované, jak uzavřel Nejvyšší soud ve shora odkazovaném rozhodnutí, když výši majetkového prospěchu mohl bez větších obtíží zjistit vhodným způsobem alespoň rámcově, nebo v přesné výši např. právě prostřednictvím znaleckého posudku, na jehož zpracování měl dostatečně dlouhou dobu v délce promlčecí lhůty tří let plynoucí nejpozději od 23. 7. 2018.

29. Pokud žalobce argumentoval tím, že ve smyslu ust. § 2994 odst. 1 mohl správce konkurzní podstaty nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit i po neoprávněném poživateli, tedy žalované, a z toho důvodu nemohla promlčecí doba začít běžet dnem 23. 7. 2018, ani tento argument nemůže zvrátit závěry soudu o promlčení uplatněného nároku. Je tomu tak proto, že žalobci bylo nejpozději od 14. 5. 2019, potažmo od 16. 12. 2021, kdy mu byly doručeny předžalobní výzvy na vydání bezdůvodného obohacení ze strany konkurzního správce, známo, že bezdůvodné obohacení je správcem konkurzní podstaty uplatňováno na něm, jako na neoprávněném disponentovi, a dokonce mu od uvedených okamžiků bylo i známo, v jaké konkrétní výši je na něm bezdůvodné obohacení konkurzním správcem uplatňováno. Nejpozději uvedenými dny, tedy dnem 14. 5. 2019, potažmo dnem 16. 12. 2021, byly žalobci bez jakýchkoliv pochybností známy jak subjektivní, tak ale i objektivní, okolnosti rozhodné při případné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení na žalované jako skutečném uživateli bytové jednotky, tedy i při takovém posouzení věci, krajně žalobci prospívajícím, by promlčecí lhůta uplynula nejpozději dnem 14. 5. 2022, potažmo 16. 12. 2024, přičemž žaloba byla podána až dne 7. 1. 2025. I z tohoto pohledu tak nelze dojít jiného právního závěru, než že nárok žalobce je promlčen.

30. Žalobci přitom nic nebránilo v tom, aby svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované uplatnil ještě v promlčecí době podáním žaloby poté, co zjistil, že správce konkurzní podstaty , právnická osoba, se bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2994 o.z domáhá na něm jako neoprávněném disponentovi s bytovou jednotkou, nikoliv na skutečném uživateli bytové jednotky (žalované), a z procesní opatrnosti pak příp. požádal o přerušení tohoto řízení do pravomocného skončení shora odkazovaných řízení vedených Okresním soudem Praha – západ, kdy v takovém případě by k promlčení nároku žalobce, pokud by již byl uplatněn důvodně, nedošlo, neboť by ve smyslu ust. § 648 o.z. by zahájením soudního řízení došlo ke stavení promlčecí doby. To však žalobce neučinil.

31. Pokud žalobce vázal běh promlčecí lhůty ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení až k okamžiku, kdy žalobce bezdůvodné obohacení na něm uplatňované správcem konkurzní podstaty uhradil do konkurzní podstaty, nemá taková argumentace oporu v právní úpravě, ani odkazované judikatuře vyšších soudů (viz. shora).

32. Konečně pokud se žalobce dovolával toho, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že žalovaná těží ze svého nepoctivého jednání, kdy bytovou jednotku užívala, přestože věděla, že jí k ní nesvědčí platný užívací titul, takto formulovanou námitku soud odmítl. Uplatnění takové námitky neobstojí za zjištěných a prokázaných skutečností, kdy žalobce uzavíral nájemní smlouvy na bytové jednotky s jednotlivými členy družstva (tedy i s žalovanou), přestože si nejpozději od června 2000 byl, resp. musel být, vědom, že nesmí nakládat s bytovými domy zahrnutými do konkursní podstaty úpadce , právnická osoba, a má je vyklidit a předat správci konkursní podstaty, přesto tak neučinil a konal v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 3 a 4 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání a bytové jednotky pronajímal svým členům (tedy i žalované), jak uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, č.j. 29 Cdo 4470/2015-682, z jehož rozhodnutí soud pro posouzení právě projednávané věci vycházel ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o.s.ř. Byl to tedy naopak žalobce, kdo vědomým (nepoctivým) jednáním v rozporu se zákonem nastolil protiprávní stav, v jehož důsledku pak svým členům umožnil vědomě neoprávněné užívaní bytů (jednotek) v bytových domech. Za takového stavu se nemůže s úspěchem domáhat rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, když je původcem nastoleného protiprávního stavu a ve smyslu ust. § 6 o.z. nemůže a nesmí těžit ze svého nepoctivého (protiprávního) jednání argumentováním dobrými mravy, neboť z bezpráví právo vzniknout nemůže (ex iniuria ius non oritur). Proto soud námitku žalobce o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odmítl.

33. Ze všech shora uvedených důvodu soud uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, když promlčení se žalovaná dovolala a námitka promlčení nebyla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, a proto se již důvodností (opodstatněností) uplatněného nároku věcně nezabýval, a žalobu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 62 034,80 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 726 203 Kč sestávající z částky 11 220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 14. 7. 2025, z částky 11 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 29. 7. 2025, z částky 11 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 13. 10. 2025 a z částky 11 220 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 10. 2025 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a dále v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 10. 2025 náhrada 4 588,44 Kč za 408 ujetých km v částce 3 088,44 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 500 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 51 268,44 Kč ve výši 10 766,37 Kč.

35. Lhůtu splatnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř., místo plnění náhrady nákladů řízení pak podle § 149 odst. 1 o.s.ř.