8 C 13/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Andršovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 250 EUR s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 250 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % od 22. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně se svým návrhem domáhala náhrady škody ve výši 250 EUR. Žalobu odůvodnila tím, že měla rezervaci na let [anonymizováno] [číslo], který se měl konat dne [datum] z Letiště [obec] na Letiště [anonymizována dvě slova]. Tento let byl zrušen. V souvislosti se zrušením letu vznikl žalobkyni nárok na finanční kompenzaci ve výši 250 EUR podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. K námitce žalovaného ohledně uplatnění nároku žalobkyně uvedla, že žádost o úhradu kompenzace byla zaslána žalovanému [datum], přičemž zpožděný let byl uskutečněn [datum]. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, neboť žalobkyně neuplatnila nárok na náhradu bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců podle § 2553 odst. 3 občanského zákoníku ode dne, kdy se let měl konat. Nárok žalobkyně je tedy promlčen. Let na který měla žalobkyně rezervaci, se měl konat [datum], byl však zrušen již [datum] a žalobkyni byla refundována cena letenky. V řízení byly prokázány následující skutečnosti: Žalobkyně měla rezervaci na let z [obec] na Letiště [anonymizována dvě slova] na den [datum] s odletem v 12:30 hodin a na zpáteční let [datum] s odletem 21:55 hodin a příletem do [obec] 14. 1. 2020 v 00:50 hodin (elektronická letenka vystavená [webová adresa]). Žalobkyně postoupila vůči [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [anonymizováno] vlastnické právo a právní titul k pohledávce, jak je uvedeno ve smlouvě o postoupení pohledávky, jakýkoliv nárok vůči letecké společnosti na finanční náhradu a odškodnění, náhradu škody nebo náhradu podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, Montrealské úmluvy z roku 1999, brazilského spotřebitelského zákoníku a brazilského zákona o letectví nebo jakéhokoli jiného předpisu o právech cestujících v letecké dopravě. Společnost [anonymizována dvě slova] poté požádala o úhradu kompenzace za zpožděný let [anonymizováno] [číslo] s datem [datum] z [obec] do [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] žádostí ze dne [datum]. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v řízení předně neprokázala, že by měla rezervaci na let, který měl být proveden [datum], neboť předložila elektronickou letenku na let, který se měl uskutečnit dne [datum]. Žádost o kompenzaci se vztahovala k letu ze dne [anonymizována dvě slova] [rok]. K letu ze dne [datum], který byl ze strany žalovaného zrušen, však žalobkyně žádost o kompenzaci nepředložila. Neprokázala tedy, že by včas ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy se měl konat zrušený let, uplatnila u žalovaného nárok na kompenzaci. Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2019, č. j. 18Co 265/2019 – 62, otázka, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o.z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z. Soudu je známa skutečnost, že citované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Ústavním soudem dne 10. 3. 2020, pod sp. zn.

IV. ÚS 286/20, zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Důvodem tohoto postupu Ústavního soudu však bylo to, že Městský soud v Praze stěžovatelku chybně poučil o opravných prostředcích, čímž došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu. Právní závěry odvolacího soudu zůstaly přezkumem Ústavním soudem zcela nedotčeny. Otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Shodně stanoví [ulice] komise, ve výkladových stanoviscích (Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. Dvouletá promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit. Podle ustanovení § 2553 odst. 1 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odstavce třetího citovaného ustanovení musí cestující práva podle předchozích odstavců uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůtě, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). Vzhledem k tomu, že přeprava měla být provedena dne 3. 1. 2020, prvním dnem, kdy mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny, byl den 3. 7. 2020. Žalobkyně však nárok u žalovaného včas a řádně neuplatnila. Soud proto žalobu zamítnul. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a má nárok na náhradu nákladů v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za dva úkony (vyjádření k žalobě, účast na jednání) x 300 Kč.