8 C 170/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Andršovou ve věci žalobkyň: a) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně a žalobkyně b) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně a žalobkyně c) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně d) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně všechny zastoupeny advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 1 600 EUR s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 1 600 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 11. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně se svým návrhem domáhaly zaplacení náhrady škody ve výši 400 EUR každé s odůvodněním, že se dne [datum] účastnili letu č. [anonymizováno] z [obec] do [anonymizováno]. Operujícím leteckým dopravcem byl žalovaný. Žalobkyně dorazily do cílové destinace až ve 21:30 hodin, což bylo o více než tři hodiny později oproti plánovanému času příletu. Žalovaný namítnul promlčení tohoto nároku podle § 2553 o. z., neboť právo na náhradu škody vzniklé tím, že přeprava nebyla provedena včas, nebylo uplatněno do šesti měsíců. V řízení byly prokázány následující skutečnosti: Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně měly rezervaci na let [anonymizováno] z [obec] do [anonymizováno] provozovaný žalobcem, který měl zpoždění na příletu přesahující tři hodiny. Dále mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně uplatnily nárok na náhradu škody z důvodu zpoždění uvedeného letu až výzvou k plnění ze dne [datum]. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2019, č. j. 18Co 265/2019 – 62, otázka, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o.z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z. Soudu je známa skutečnost, že citované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Ústavním soudem dne 10. 3. 2020, pod sp. zn.

IV. ÚS 286/20, zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Důvodem tohoto postupu Ústavního soudu však bylo to, že Městský soud v Praze stěžovatelku chybně poučil o opravných prostředcích, čímž došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu. Právní závěry odvolacího soudu zůstaly přezkumem Ústavním soudem zcela nedotčeny. Otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Shodně stanoví [ulice] komise, ve výkladových stanoviscích (Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. Dvouletá promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit. Podle ustanovení § 2553 odst. 1 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odstavce třetího citovaného ustanovení musí cestující práva podle předchozích odstavců uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůta, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). Vzhledem k tomu, že přeprava byla provedena dne [datum], prvním dnem, kdy mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny, byl den [datum]. Nárok žalobkyň se tak promlčel dnem [datum], když žalobkyně svá práva u dopravce uplatnily písemnou výzvou až dne [datum]. Soud proto žalobu zamítnul. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a má nárok na náhradu nákladů v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za dva úkony (vyjádření k žalobě, účast na jednání) x 300 Kč.