8 C 202/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Andršovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 34 974 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 350 Kč od datum do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 182 Kč se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 26 350 Kč od datum do datum, úroku 27,28 % ročně z částky 29 532 Kč od datum do zaplacení, částky 1981 Kč, částky 300 Kč, částky 1996 Kč a částky 1165 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 5 026 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala zaplacení částky 34 974 Kč s příslušenstvím po žalovaném. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžité prostředky ve výši 30 000 Kč Částku 27 500 Kč převedla žalobkyně na účet žalovaného dne datum a částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele žalovaného jako jeho provizi. K uzavření smlouvy mezi stranami mělo dojít v elektronické formě prostřednictvím tzv. vertifikační platby ve výši 1 Kč, která byla připsána na účet žalobkyně. Žalovaný žalobkyni uhradil doposud pouze částku 1 150 Kč a nadále dluží žalobkyni část jistiny úvěru, náklady spojené s uplatněním pohledávky, smluvní pokutu i sjednané úroky. K procesu uzavření smlouvy žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Za tímto účelem provedla žalobkyně mimo jiné lustraci v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Dále byly zjišťovány výdaje i závazky žalovaného prostřednictvím čestných prohlášení a příjmy z výplatní pásky žalovaného. Totožnost žalovaného byla následně ověřena pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou žalovaný zaslal žalobkyni ze svého bankovního účtu.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání omluvil. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků řízení.

3. V řízení byly prokázány následující skutečnosti:

4. Žalobkyně zaslala žalovanému dne datum na jeho bankovní účet částku 27 500 Kč (potvrzení o provedení transakce ČSOB).

5. Žalovaný uhradil žalobkyni dne datum částku 1 Kč jako ověřovací platbu a dne datum částku 1149 Kč (potvrzení o provedení transakce ČSOB ze dne datum, výpis čerpání splátek a úhrad).

6. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Žalobkyně neprokázala, že byla mezi ní a žalovaným uzavřena jakákoliv smlouva. Předložená listina označená jako smlouva o spotřebitelském úvěru není stranami podepsána vlastnoručně, ani zaručeným elektronickým podpisem podle § 5 až 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce. Nahrazení podpisu žalovaného toliko natištěním jeho jména a příjmení totožným fontem písma, kterým je sepsána předmětná smlouva, nenaplňuje znaky elektronického podpisu vyžadovaného právními předpisy České republiky ani Evropské unie, konkrétně § 561 odst. 1 a § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), čl. 3 bodu 10, čl. 25, čl. 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne datum, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu (nařízení„ eIDAS“). Jelikož smlouva nebyla podepsána, nelze mít za to, že by žalovaný v tomto směru učinil projev vůle o obsahu, jenž by odpovídal žalobcem tvrzené a předkládané smlouvě.

7. V případě úvěrové smlouvy uzavírané se spotřebitelem zákon vyžaduje písemnou formu (§ 104 zákona o spotřebitelském úvěru). Z pohledu veřejného pořádku a ochrany slabší strany je nepřijatelné, aby taková smlouva byla uzavřena v jiné než písemné formě.

8. U vlastnoručního podpisu (popř. elektronického podpisu vyššího ověření) lze vycházet z vyvratitelné domněnky podle § 565 věty druhé o. z. v tom smyslu, že tímto podpisem protistrana uznala jak pravost, tak i správnost (pravdivost) soukromé listiny. Není-li pravost podpisu zpochybněna, předpokládá se, že listina pochází od toho, kdo ji podepsal, a že text, který podepsal, odpovídá skutečnosti. U prostého elektronického podpisu však z této zákonné domněnky vycházet nelze a skutečnost, že úvěrovou smlouvu podepsal žalovaný, musí prokázat ten, kdo tuto skutečnost tvrdí, tedy v daném případě žalobkyně. Uvedenou skutečnost bylo možno prokázat např. prohlášením žalovaného, ten však v řízení zůstal nečinný. Nepřímé důkazy v podobě prokázání vlastnictví účtu a vyplacení peněžních prostředků na tento účet, jakož i případné splácení úvěru sice mohou vést k závěru, že smlouvu pravděpodobně uzavřel žalovaný, ale jistotu (přesvědčení) z nich nabýt nelze. Vždy bude existovat možnost, že doklady žalovaného k uzavření smlouvy bez jeho vědomí použila třetí osoba (např. člen domácnosti), od níž se žalovaný (dlužník) po přijetí finančních prostředků dozvěděl o podmínkách úvěrové smlouvy (a tedy i o výši splátky). A jestliže lze usuzovat pouze na pravděpodobnost prokazované skutečnosti, nelze mít danou skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne 26. 6. 2014). Protože presumpce pravosti a správnosti soukromé listiny v daném případě z právní úpravy nevyplývá, bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že smlouvu podepsal právě žalovaný.

9. Poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soud poskytuje pouze u jednání. Jelikož se žalobkyně ani její právní zástupce k jednání nedostavili, o možnost být soudem řádně poučeni ohledně tvrzení o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru se sami připravili. Soud není povinen poskytovat poučení písemně.

10. Nárok žalobkyně proto soud posoudil jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o. z., neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku 27 500 Kč, a to bez právního důvodu. Žalovaný z této částky uhradil 1 150 Kč k rukám žalobkyně. Žalobkyni tak vzniknul nárok na vydání částky 26 350 Kč, o kterou se žalovaný obohatil.

11. Dále má soud za prokázané, že žalovaný byl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení a žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném i úroky z prodlení. Protože zákon neupravuje splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele (toho, na jehož úkor se žalovaný bezdůvodně obohatil), přičemž dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Vůči nepřítomné osobě působí projev vůle od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 442/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2010 sp.zn. 26 Cdo 4074/2009). Právní zástupce žalobkyně sice vyzval žalovaného k zaplacení dluhu výzvou ze dne datum, předanou k poštovní přepravě téhož dne, avšak žalobkyně nedoložila, že by tato výzva byla žalovanému doručena, resp. kdy se žalovaný mohl s výzvou seznámit. Za první řádnou výzvu k plnění je tak nutné považovat až žalobu (§ 1958 odst. 2 o. z.), s níž měl žalovaný objektivní možnost seznámit se až dne datum. Žalovaný pak byl povinen uhradit dlužnou částku bez zbytečného odkladu, tedy dne datum. Jelikož tak neučinil, dostal se dnem následujícím po splatnosti, tedy dnem datum, do prodlení. K prvnímu dni prodlení činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně (nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Co do zbytku žalobkyní požadovaného úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

12. Žaloba je tedy důvodná toliko ohledně částky 26 350 Kč se shora specifikovaným úrokem z prodlení, ve zbytku žalobkyně neprokázala svá tvrzení, z nichž měl vyplývat uplatněný nárok, proto soud v této části žalobu zamítl.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná částečně, a to v rozsahu 75 %. Po odečtení úspěchu a neúspěchu jí vznikl nárok na 50 % nákladů řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 34 974 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze 2,5 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, půl úkonu za jednoduchou písemnou předžalobní výzvu k plnění), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 150 Kč ve výši 1 502 Kč. Celková výše nákladů řízení dosahuje částky 10 052 Kč, z čehož 50 % činí 5 026 Kč. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.