8 C 349/2016

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Andršovou ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozený Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B o určení vlastnického práva I. Žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, o výměře 984 m², ostatní plocha a zeleň, parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, o výměře 221 m², ostatní plocha, zeleň, a parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, o výměře 374 m², ostatní plocha, zeleň, vše katastrálním území Břevnov, obec Praha, zapsáno na LV č. , hodnota, , vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 0 Kč, Anonymizováno

1. Žalobce se svým návrhem domáhal určení vlastnictví pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že pozemky byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991, ve vlastnictví České republiky, přičemž v souladu s principem věcné příslušnosti ke správě vyjádřeným v § 65 odst. 1 hospodářského zákoníku příslušelo právo hospodaření rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně, se sídlem , adresa, . Na základě rozhodnutí , právnická osoba, , č. j. , Anonymizováno, ze dne 11. 9. 1992, vydaného v souladu s § 5 odst. 1 písm. b) z. č. 172/1991 ve znění platném do 31. 12. 2002, následně přešly ke dni 11. 9. 1992 do vlastnictví žalobce, který jakožto právní nástupce shora uvedené rozpočtové organizace je držel a spravoval, tak jak činí prostřednictvím , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, dodnes. Pozemky byly původně jedním pozemkem označeným parcelním číslem , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , který byl v katastru nemovitostí zapsán ve vlastnictví ČR – Ministerstvo vnitra. V průběhu řízení byl pozemek rozdělen na pozemky parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . K rozdělení a vydání pozemků došlo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2014, č. j. , spisová značka, (jehož součástí je oddělovací geometrický plán č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. , spisová značka, , kterým soud uložil , Anonymizováno, , Anonymizováno, oddělené pozemky parc.č. , Anonymizováno, vydat restituentům , tituly před jménem, , adresa, a , Jméno žalované B, . Rozsudek obsahující jako přílohu listinný geometrický plán byl nesprávně doručován, což potvrdil Nejvyšší soud v rozhodnutí z 13. 4. 2022, č. j. , spisová značka, , a proto nabyl právní moci až 16. 7. 2023. Současný stav vyplývající z katastru nemovitostí je ten, že pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení (, Anonymizováno, ) jsou v podílovém spoluvlastnictví restituentů – nynějších žalovaných v tomto řízení. Žalovaní však nejsou jejich vlastníky, neboť , Anonymizováno, jim nemohlo pozemky dle rozsudku v restituční věci vydat, když nebylo jejich vlastníkem. Pravomocný rozsudek v restituční věci nepostihuje právní sféru žalobce, přičemž restituční nárok měl být uplatněn vůči žalobci, nikoli vůči , Anonymizováno, .

2. Žalovaní se ve věci nevyjádřili, k jednání se bez omluvy nedostavili a soud proto jednal a rozhodnul podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jejich nepřítomnosti, Anonymizováno3. V řízení byly prokázány následující skutečnosti:

4. Z rozhodnutí zdejšího soudu ve věci , spisová značka, , zejména z rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne 26. 2. 2014 a z geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. , hodnota, -, tituly před jménem, , jméno FO, dne 10. 3. 2011, pod č. , Anonymizováno, , který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, bylo zjištěno, že pozemek parc. č. , Anonymizováno, o původní výměře 6 102 m² byl rozdělen na pozemek parc. č. , Anonymizováno, o výměře 4 524 m2 a pozemky k parc. č. , Anonymizováno, o výměře 984 m², parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, o výměře 221 m² a parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, o výměře 374 m², vše katastrálním území , adresa, . V prvním výroku rozsudku byla uložena povinnost , Anonymizováno, vydat části, které jsou předmětem tohoto řízení oddělené dle geometrického plánu žalobcům (zde žalovaným) , tituly před jménem, , adresa, a , Jméno žalované B, podle zákona č. 87/91 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ve vztahu k prvnímu žalovanému , Anonymizováno, dne 19. 10. 2022. V rámci restitučního sporu bylo ohledně sporných pozemků prokázáno, že právní předchůdkyně žalobců (zde žalovaných) , jméno FO, byla českou státní občankou a pozemky dle pozemkových knih parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, , vše v kat. ú. , adresa, získala do svého vlastnictví dědictvím po otci , Anonymizováno, . Předmětné pozemky přešly na stát na základě rozhodnutí bývalého Lidového soudu trestního v Praze, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z roku 1959, kterým bylo rozhodnuto o propadnutí jejího jmění ve prospěch státu. V rámci rehabilitace byla zproštěna obžaloby, a tím došlo ke zrušení navazujících výroků o trestu, včetně výroku trestu propadnutí jmění. Výzvami ze dne 6. 6. 1995 požádala povinné osoby, zapsané jako vlastníci dle srovnávacího sestavení parcel , právnická osoba, , adresa, – , Anonymizováno, ze dne 24.10.1995, o vydání předmětných nemovitostí. Právní předchůdkyně žalobců byla dle § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích oprávněnou osobou. Její věc přešla do vlastnictví státu dle § 6 zák. č. 87/1991 Sb. a v souladu s ust. § 5 zák.č. 87/1991 Sb. vyzvala osoby povinné k vydání nemovitostí. V průběhu řízení původní žalobkyně , jméno FO, zemřela a do řízení vstoupili jako právní nástupci nynější žalobci (v tomto řízení žalovaní), její pozůstalí synové, kteří nabyli veškerý majetek do dědictví náležející. Věc byla posouzena podle zák. č. 87/1991 Sb., neboť v době přechodu na stát nebyly pozemky zemědělským majetkem a nelze se jejich vydání domáhat podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Ministerstvu vnitra byla uložena povinnost vydat pozemky parc. č. , Anonymizováno, , tak jak byly vytýčeny geometrickým oddělovacím plánem restituentům, neboť se jedná o části původního pozemku parc. č. , hodnota, dle pozemkových knih a s ohledem na charakter, polohu a výměru jsou pozemky způsobilé k vydání. V rámci odvolacích i dovolacích řízení, která se však týkala ostatních účastníků řízení (, Anonymizováno, proti rozsudku ze dne 26. 2. 2014 odvolání nepodalo) byla potvrzena správnost závěrů soudu I. stupně ohledně předpokladů pro vydání pozemků, ať již jde o osobu oprávněnou, či osoby povinné (§ 3 a § 4 zák. č. 87/1991 Sb.) a vydání pozemků nebrání ani překážky definované v ust. § 8 odst. 3 a 4 zák. č. 87/1991 Sb., kterými jsou zastavěnost pozemku a zřízení práva osobního užívání.

5. Ministerstvo financí vydalo dne 11. 9. 1992 rozhodnutí č. j. , Anonymizováno, , jímž bylo rozhodnuto podle § 5 odst. 1 písm. b) z. č. 172/91 Sb. tak, že do vlastnictví žalobce přecházejí dnem vydání tohoto rozhodnutí mimo jiné nemovité a movité věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti zákona č. 172/91 Sb. příslušelo právo hospodaření mimo jiné rozpočtové organizaci , Anonymizováno, .

6. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, které by měly význam pro rozhodnutí.

7. Po provedené dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

8. Žalobce svůj nárok na určení vlastnictví uplatněný žalobou podanou soudu dne 10. 2. 2016 opíral o tvrzení, že rozhodnutím , právnická osoba, , č. j. , Anonymizováno, ze dne 11. 9. 1992, vydaného v souladu s § 5 odst. 1 písm. b) z. č. 172/1991 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2002, přešly sporné pozemky (před jejich rozdělením a označené jiným parcelním číslem) ke dni 11. 9. 1992 do vlastnictví žalobce jakožto právního nástupce rozpočtové organizace , Anonymizováno, . Výzvami ze dne 6. 6. 1995 požádala právní předchůdkyně žalovaných povinné osoby (zapsané jako vlastníci dle srovnávacího sestavení parcel , právnická osoba, , adresa, – , Anonymizováno, ) o vydání předmětných nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. V řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. , spisová značka, byl posléze vydán rozsudek (nyní již pravomocný), který ohledně sporných pozemků oddělených geometrickým plánem uložil povinnému , Anonymizováno, povinnost vydat pozemky parc. č. , Anonymizováno, žalovaným.

9. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (t. j. ke dni 1. 4. 1991, viz § 35 zákona č. 87/1991 Sb.) věc drží (s výjimkami podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou fyzické osoby, jakož i s výjimkou cizích států).

10. V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2002, II. ÚS 6/01 (uveřejněného pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že v případě restitučních sporů je nutno uplatněné restituční nároky oprávněných osob považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů; týká se to především tzv. blokačních paragrafů. Rovněž v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2277/07, Ústavní soud odkázal na svou předchozí judikaturu, vztahující se k restitučním zákonům, dle níž restituční nároky je třeba považovat za nároky primární a restituční předpisy je nutné považovat za leges speciales k ostatním právním předpisům, např. I. ÚS 154/1995, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 5, nález č.

7. Uvedené stanovisko je proto základním kritériem při posuzování vztahu ustanovení § 6 (potažmo § 5) zákona č. 172/1991 Sb. k ustanovení § 4 cit. zákona a k ustanovením § 22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.

11. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držby (vlastnictví) na základě majetkového právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni 1. 4. 1991); není tedy zákonným předpokladem pro úspěšné vydání věci, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba stále věc držela (k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 2Cdo 1030/97, rovněž Ústavní soud v usnesení IV. ÚS 58/04), neboť rozhodnou skutečností je to, která osoba věc k rozhodnému dni drží.

12. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (od 1. 4. 1991) nemůže věc (součást a příslušenství věci) až do vydání věci oprávněné osobě převést do vlastnictví jiného ani přenechat do užívání jiného (s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu); tyto právní úkony jsou neplatné.

13. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí brání skutečnost, že ohledně nemovitosti, jíž se tento vklad týká, byl uplatněn nárok na její vydání podle ustanovení restitučního předpisu, o němž dosud není s konečnou platností rozhodnuto.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů vyplývá, že rozhodnutí soudu o vydání věci v restitučním sporu je konstitutivní povahy a působí ex nunc (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 4646/2010). V souladu s tím, je právní názor Ústavního soudu, vyjádřený v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 55/2002, v němž bylo konstatováno, že takové rozhodnutí nemá deklaratorní charakter - tj. účinky ex tunc.

15. Soudní rozhodnutí jsou procesní naukou tříděna dle různých hledisek, z nichž nejzásadnějším kritériem je rozlišení rozsudků na deklaratorní a konstitutivní. Zatímco rozhodnutí deklaratorní se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho mění, naproti tomu rozhodnutí konstitutivní povahy jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Rozhodnutí deklaratorní tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností pouze procesní, vytvářející vztahy procesní založené závazným výrokem soudu o hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí a které mají tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek tak proto nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněné na straně 589 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, a dále např. ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005). Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva, samy teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc a zakládají, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004).

16. Dle shora nastíněných judikaturních východisek je třeba učinit závěr, že hmotněprávní skutečností, jež je zásadní pro vznik a trvání vlastnického práva žalovaných, je existence pravomocného rozsudku, který pro svou konstitutivní povahu založil vlastnické právo žalovaných ke dni nabytí právní moci tohoto rozsudku a tvrzení žalobce o nabytí jeho vlastnictví ke sporným pozemkům na základě rozhodnutí Ministerstva financí v roce 1992, tj. v době předchozí, není ve věci relevantní, neboť tvrzené rozhodnutí Ministerstva financí není z hlediska shora citované právní úpravy a judikatury, významné. Ústavním soudem deklarovaná primární povaha restitučních nároků, se tak projevuje mimo jiné tím způsobem, že zákonodárce prostřednictvím právní úpravy umožnil uspokojení restitučních nároků speciálním způsobem nabytí vlastnictví k restituovaným pozemkům, když povinnost k vydání konkrétního pozemku nasměroval k osobě držitele ke konkrétnímu datu a na základě uvedených skutečností pak soudní rozhodnutí konstituuje vlastnické právo k předmětu restitučního nároku, bez zřetele na existenci či neexistenci případně vydaných rozhodnutí orgánů veřejné moci k věci, jež je ze strany restituenta nárokována. Z uvedených důvodů žaloba nebyla shledána po právu a soud rozhodnul o jejím zamítnutí.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contr., neboť žalovaní byli ve věci zcela úspěšní, náklady řízení jim však nevznikly.