12 C 103/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr Janem Čvančarou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím rozsudkem pro uznání I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s úrokem ve výši 3,90 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, se smluvním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % denně z částky 100 000 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Podle tvrzení strany žalující tento nárok vnikl z titulu Smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 2. 2020, uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta zápůjčka peněz ve výši 100 000 Kč, kterou řádně a včas nesplácel, když na ni neuhradil ničeho. Splatnost zápůjčky nastala dle Dodatku [číslo] ke Smlouvě o zápůjčce ke dni 31. 8. 2020. Elektronickým platebním rozkazem ze dne 23. 2. 2021 [číslo jednací] soud žalovaného v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se pro případ, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s platebním rozkazem. Zároveň soud žalovaného uvedeným platebním rozkazem poučil o následcích nesplnění této výzvy. Dne 10. 3. 2021 žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu, aniž by se ve věci vyjádřil. Vzhledem k tomu, že se žalovaný nevyjádřil ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30-ti denní lhůtě ode dne uplynutí lhůty k podání odporu, která marně proběhla dnem 13. 4. 2021, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaný nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)), b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. § 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6).

1. V posuzované věci se jedná o spor z titulu Smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 2. 2020 ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], přičemž pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni podle ustanovení 1879 a násl. o. z. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. [spisová značka]. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaný uznal nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud podle § 153a odst. 4 o. s. ř. nenařizoval jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 000 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč.