12 C 332/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Čvančarou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený obecným údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o náhradu nemateriální újmy ve výši 100 000 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 75 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

II. Co do zaplacení částky 25 000 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 1 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že na území České republiky pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Dne 1. 7. 2015 podal k Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra (dále jen OAMP) žádost o prodloužení tohoto povolení. Navzdory tomu, že jeho žádost obsahovala všechny náležitosti a nezbytné přílohy, správní orgán o ní nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě 14 dnů. Žalobce poukázal na to, že byl v průběhu řízení opakovaně vyzýván k předložení dokladů, které však již byly součástí původní žádosti. Opakovaně byl vyzýván k „ aktualizaci“ dokladů, přičemž k jejich„ zastarání“ docházelo v důsledku pomalého postupu správního orgánu. Zdůraznil, že postup správního orgánu byl nekoordinovaný, když žalobce vyzval dne 2. 1. 2017 k prokázání provozování živnosti od roku 2013, ačkoliv tak mohl učinit již v rámci svých dřívějších výzev. První rozhodnutí o žádosti žalobce tak bylo vydáno až dne 9. 8. 2019 a žádost zamítnuta proto, že údajně nedoložil listinu, která však byla ve spise založena již od počátku. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno a správnímu orgánu prvního stupně nařízeno, aby o žádosti rozhodl bez zbytečného odkladu. Následně však správní orgán znovu vyzval žalobce, aby předložil některé přílohy, které v mezidobí přestal být aktuální. O žádosti žalobce tak bylo v konečném důsledku rozhodnuto až dne 9. 3. 2021, kdy správní orgán jeho žádosti vyhověl. Žalobce zdůraznil, že v průběhu řízení učinil řadu opatření proti nečinnosti, když žádal správní orgán o neprodlené rozhodnutí ve věci, podal k Ministru vnitra stížnost na průtahy. Dne 7. 9. 2017 podal žalobu k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců (dále jen Komise) ze dne 4. 7. 2017. Dne 21. 9. 2017 podal odvolání proti usnesení správního orgánu, kterým mu byla uložena povinnost k odstranění údajné vady podání a současně požádal o neprodlené rozhodnutí ve věci. Dne 3. 11. 2017 podal stížnost proti nečinnosti správního orgánu ke Komisi. Dne 26. 11. 2017 podal žalobu k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí Komise. Dne 30. 1. 2018 podal žádost o provedení opatření proti nečinnosti ke komisi. Dne 2. 10. 2018 podal stížnost Ministru vnitra na průtahy a dne 3. 12. 2018 podal odvolání proti usnesení správního orgánu ze dne 11. 10. 2018 a žádal o neprodlené rozhodnutí. Nesprávný úřední postup tak žalobce spatřoval jednak v nedodržení zákonem stanovené lhůty pro vyřízení jeho žádosti a dovozoval, že v této souvislosti mu vznikla nemajetková újma ve výši 80 000 Kč, neboť více než 4 roky trvající řízení jej zanechalo v nejistotě s nemožností plánovat svůj soukromý a rodinný život a podnikatelské aktivity. V této souvislosti poukázal na judikaturu - zejména stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky [spisová značka] [anonymizováno] [číslo], rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] a nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]. Nesprávný úřední postup spatřoval rovněž v postupu správního orgánu, který jej nutil opakovaně odstraňovat údajné vady žádosti navzdory tomu, že jeho žádost byla již v době jejího podání perfektní. V této souvislosti žalobce dovozoval, že mu vznikla nemajetková újma ve výši 20 000 Kč, neboť v důsledku nuceného„ občerstvování“ příloh u něj vznikl pocit beznaděje a přesvědčení, že je obětí šikany. Dodal, že žalovanou požádal o odškodnění dne 10. 10. 2019. Žalovaná ve své reakci ze dne 7. 2. 2020 konstatovala, že nedodržením zákonné lhůty pro rozhodnutí k nesprávnému úřednímu postupu došlo a žalobci se omluvila. Tento způsob satisfakce však žalobce považuje za nedostačující.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává a navrhla žalobu zamítnout. Shodě se žalobcem popsala průběh správního řízení. Dodala, že k překročení zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí o žádosti žalobce skutečně došlo, za což se žalobci v rámci rozhodnutí o jeho žádosti o odškodnění omluvila. Tento způsob satisfakce považuje za dostačující. Poukázala na to, že lhůta pro vyřízení žádosti činí 30 dnů. Současně, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka], zdůraznila, že žalobce je povinen tvrdit a prokázat vzniklou újmu, která se nepresumuje, neboť nešlo o řízení, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Poukázala na to, že žalobce jako cizí státní příslušník musel vědět, že není občanem České republiky a určitá omezení a diskomfort v životních situacích a plánech nelze po dobu vedení řízení o jeho žádosti vyloučit. Tato nejistota je přitom přiměřenou součástí pobytu každého cizince na území státu, jehož není příslušníkem. Zároveň zdůraznila, že správní orgán je v řízení povinen postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a aby ylo zjištěno, zda žadatel neobchází zákon o pobytu cizinců. Žalobce se však nedostavil k výslechu dne 20. 11. 2015 za účelem ověření informací z veřejně dostupných zdrojů ohledně společnosti [právnická osoba], jejímž byl jednatelem. Při následujícím výslechu uvedl, že se společnost zabývá právními konzultace mi a zprostředkovatelskými službami v oblasti obchodu do zahraničí, za což pobírá odměnu 2 00 Kč„ na ruku“. Správní orgán proto žalobce vyzval k doložení této činnosti a řízení přerušil. Žalobce přispěl k délce řízení tím, že opakovaně využíval opravných prostředků, včetně žaloby ve správním soudnictví a dále tím, že musel být opakovaně vyzýván k prokázání své podnikatelské činnosti. K ověření jeho tvrzení bylo třeba provést pobytovou kontrolu a prověřit sídlo společnosti, které se ukázalo jako fiktivní. Žalobce přispěl k délce řízení i tím, že opakovaně žádal o prodloužení lhůtu.

3. Ze shodných tvrzení účastníků a z provedených důkazů, o jejichž pravosti a pravdivosti neměl důvod pochybovat, učinil soud následující zjištění:

4. Žalobce pobýval na území České republiky od 18. 7. 2013 do 17. 7. 2015 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě (nesporné).

5. Dne 1. 7. 2015 podal žalobce žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a zák. č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR CZ ve znění do 17. 12. 2015. Žádost byla vyřizována OAMP Ministerstva Vnitra (dále jen správní orgán) pod sp. zn. [spisová značka] [číslo] (viz potvrzení žádosti ze dne 1. 7. 2015).

6. Z výpisu ohledně společnost [právnická osoba], [IČO] správní orgán zjistil, že jednatelem je žalobce, jeho manželka ([jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození]) a dcera ([jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození])

7. Správní orgán předvolal žalobce k výslechu ohledně podnikatelské činnosti na den 20. 11. 2015. Žalobce se nedostavil, neboť si řádně doručené předvolání nevyzvedl (viz předvolání ze dne 6. 10. 2015, včetně doručenky)

8. Správní orgán předvolal žalobce znovu na den 22. 1. 2016. Žalobce se dostavil a sdělil, že společnost [právnická osoba] se zabývá konzultacemi a zprostředkováním služeb zahraničního obchodu, za což inkasuje odměnu„ na ruku“ 2 000 Kč (viz protokol o výslechu žadatele ze dne 22. 1. 2016).

9. Dne 8. 11. 2016 správní orgán vyzval žalobce k doložení podkladů a současně řízení přerušil podle § 64 odst. 1 písm. a) s. ř., neboť žalobce nedodat aktuální podklady – doklady o příjmu žalobce a společně posuzovaných osob a doklad o cestovním pojištění (viz výzva ze dne 8. 11. 2016 a usnesení ze dne 8. 11. 2016, čj. [číslo jednací] [číslo]).

10. Žalobce podal dne 15. 11. 2016 odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení, které však bylo zamítnuto (viz odvolání žalobce ze dne 14. 11. 2016, včetně podacího lístku a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 4. 7. 2017, [číslo jednací])

11. Žalobce doplnil listiny dne 9. 12. 2016 a správní orgán jej proto dne 12. 12. 2016 vyrozuměl o pokračování v řízení a vyzval k předložení dokladů o skutečném výkonu podnikatelské činnosti (viz doplnění dokladů ze dne 7. 12. 2016 výzva k prokázání provozování živnosti nebo výkonu jiné podnikatelské činnosti ze dne 12. 12. 2016 a vyrozumění ze dne 12. 12. 2016)

12. Žalobce předložil doklady dne 18. 1. 2017 (viz doplnění podkladů ze dne 14. 1. 2017)

13. Za účelem odstranění pochybností byla dne 31. 1. 2017 provedena pobytová kontrola, při níž vyšlo najevo, že budova tvrzeného sídla [právnická osoba] [anonymizováno] neumožňuje svým technickým stavem její užívání a opět tak byla zpochybněna tvrzení žalobce uváděná v žádostech. Správní orgán proto podal podnět Krajskému soudu v Hradci Králové, který společnost vyzval ke změně sídla. Ani další pobytová kontrola dne 12. 7. 2017 neprokázala, že by společnost [právnická osoba] měla sídlo na (další) adrese udávané žalobcem, (viz zpráva o pobytové kontrole ze dne 6. 2. 2017, odpověď Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2017, zpráva o pobytové kontrole ze dne 12. 7. 2017)

14. Dne 19. 5. 2017 podal žalobce stížnost na průtahy a žádost o opatření proti nečinnosti. Komise uložila správnímu orgánu rozhodnout o žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu do 30 dnů po odpadnutí překážky – původu přerušení řízení (viz stížnost ze dne 16. 5. 2017 a stížnost ze dne 15. 5. 2015, opatření proti nečinnosti ze dne 16.10.2017, [číslo jednací])

15. Správní orgán vyzval znovu žalobce dne 1. 9. 2017 k odstranění vad žádosti, neboť předložené doklady neprokázaly provozování podnikatelské činnosti na území ČR a rozhodla o přerušení řízení. Žalobce požádal dne 15. 9. 2017 o prodloužení lhůty do 26. 10. 2017, které správní orgán vyhověl (viz výzva ze dne 1. 9. 2017, usnesení ze dne 1. 9. 2017, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] a usnesení o prodloužení lhůty ze dne 19. 9. 2017)

16. Dne 7. 9. 2017 podal žalobce k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí Komise ze dne 18. 10. 2017, která však byla odmítnuta (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.1.2018, č.j. [číslo jednací])

17. Dne 29. 9. 2017 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení, které však bylo rozhodnutím Komise zamítnuto (viz odvolání žalobce ze dne 21. 9. 2017 a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 18. 10. 2017, [číslo jednací]).

18. Dne 25. 10. 2017 žalobce doplnil podklady své žádosti (viz podání ze dne 22. 10. 2017)

19. Dne 30. 1. 2018 podal žalobce návrh na opatření proti nečinnosti. Opatřením proti nečinnosti bylo správnímu orgánu uloženo rozhodnout o žádosti žalobce do 30 dnů po odpadnutí překážky a konstatováno, že k přerušení řízení došlo po uplynutí zákonem stanovené lhůty (viz Opatření proti nečinnosti ze de 13.12.2018, [číslo jednací] [číslo])

20. Správní orgán vyzval dne 19. 4. 2018 žalobce k prokázání výkonu podnikatelské činnosti. Žalobce doložil nové doklady 15. 6. 2018 (viz podání žalobce ze dne 11. 6. 2018)

21. Správní orgán ukončil shromažďování podkladů a dne 9. 7. 2018 vyzval žalobce k seznámení se s podklady a případnému vyjádření (viz výzva ze dne 9. 7. 2018, včetně doručenky.).

22. Zmocněnec žalobce se seznámil s podklady dne 31. 7. 2018 a požádal o možnosti vyjádřit se do 30 dnů. Dne 30. 8. 2018 podal žalobce vyjádření, které však vyvolalo nutnost prověření skutečností v něm uváděných, pročež správní orgán znovu vyzval žalobce k předložení dokladů a řízení přerušil (viz vyjádření ze dne 21.7.2018 a výzva ze dne 15. 10. 2018 a usnesení o přerušení ze dne 11.10.2018, [číslo jednací])

23. Žalobce podal dne 2. 10. 2018 žádost o opatření proti nečinnosti (viz žádost o opatření proti nečinnosti ze dne 2. 10. 2018).

24. Dne 5. 11. 2018 požádal žalobce o prodloužení lhůty k předložení dokladů. Žádosti správní orgán vyhověl a lhůtu prodloužil do 6. 12. 2018. Žalobce předložil listiny dne 30. 11. 2018 (viz žádost o prodloužení lhůty ze dne 25.10.2018 a usnesení ze dne 8.11.2018, [číslo jednací], podání ze den 29. 11. 2018).

25. Dne 5. 11. 2018 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení, které však bylo odvolacím správním orgánem zamítnuto (viz o a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 13. 12. 2018, [číslo jednací])

26. Dne 17. 5. 2019 vyrozuměl správní orgán žalobce o pokračování řízení a vyzval jej k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí (viz vyrozumění ze dne 17. 5. 2019 a výzva ze dne 17. 5. 2019, včetně doručenky)

27. Dne 5. 6. 2019 se zmocněnec žalobce seznámil s podklady správního orgánu a do protokolu uvedl, že se k nim vyjádří do 30 dnů (viz protokol o nahlédnutí ze dne 5. 6. 2019).

28. Žádost žalobce o prodloužení povolení k pobytu byla zamítnuta rozhodnutím správního orgánu ze dne 9. 8. 2019, [číslo jednací], z důvodu nepředložení dokladů. Toto rozhodnutí bylo, k odvolání žalobce, zrušeno rozhodnutím Komise ze dne 10. 10. 2019 a věc vrácena správnímu orgánu k novému projednání (viz rozhodnutí ze dne 9.8.2019, [číslo jednací], odvolání žalobce ze dne 20.8.2019 a rozhodnutí Komise ze dne 10. 10. 2019, [číslo jednací]).

29. Dne 4. 10. 2019 požádal žalobce o opatření proti nečinnosti (viz žádost ze dne 2. 10. 2019).

30. Dne 11. 10. 2019 žalobce předložil správnímu orgánu podklady pro rozhodnutí (viz podání ze dne 10. 10. 2019)

31. Žalobce požádal o přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou průtahy ve správním řízení podáním došlým žalované 14. 10. 2019 (viz žádost o odškodnění ze dne 10. 10. 2019)

32. Žalovaná uznala, že ve správním řízení o žádosti žalobce prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem podnikání došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a žalobci se písemně omluvila (viz stanovisko žalované ze dne 7. 2. 2020, [číslo jednací])

33. Dne 9. 3. 2021 bylo vyhověno žádosti žalobce o prodloužení povolení k pobytu (nesporné).

34. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

35. Podle § 169 odst. 9 zák. č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen ZoPC) žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo žádost o prodloužení doby platnosti tohoto víza ministerstvo vyřídí ve lhůtě do 14 dnů. <i>36. Podle § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen s. ř.) nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.</i> <i>37. Podle § 6 odst. 2 s. ř. správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit. Při opatřování údajů podle tohoto ustanovení má správní orgán vůči třetím osobám, jichž se tyto údaje mohou týkat, stejné postavení jako dotčená osoba, na jejíž požádání údaje opatřuje.</i> <i>38. Podle § 64 odst. 1 písm. a) s. ř. může správní orgán řízení usnesením přerušit současně s výzvou k odstranění nedostatků žádosti podle § 45 odst. 2.</i> <i>39. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ZoOdpŠk) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.</i> <i>40. Podle § 13 ZoOdpšk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).</i> <i>41. Podle § 31a ZoOdpšk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.</i> 42. Soud ve věci aplikoval zák. č. 82/1998 Sb. podle něhož je předpokladem odpovědnosti státu za škodu je nesprávný úřední postup (případně nezákonné rozhodnutí), dále vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Dalším předpokladem je uplatnění nároku u úřadu podle § 6 ZoOdpŠk, a to předtím, než je nárok uplatněn u soudu (§14 odst. 3 ZoOdpšk).

43. Žalobce před podáním žaloby nároku uplatnil u žalované, která uznala a konstatovala, že v předmětném správním řízení došlo k překročení zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí a žalobci se za tento nesprávný úřední postup omluvila, náhradu újmy v penězích však poskytnout omítla.

44. Žalobce tvrdil, že ve shora uvedeném správním řízení došlo k překročení zákonem stanovené lhůty. Lhůta pro rozhodnutí o žádosti o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo žádost o prodloužení doby platnosti tohoto víza činí 14 dnů (§ 169 odst. 9 ZoPC). Stanovisko žalované, že tato lhůta činí 30 dní je nesprávné, neboť jej opírá o ustanovení § 169t odst. 4 písm. e) ZoPC, který však v době podání žádosti žalobce neplatil. Podal-li tedy žalobce žádost 1. 7. 2015 a správní orgán učinil první úkony – předvolání žalobce na den 20. 11. 2015, zjevně tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě porušení povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (§ 13 odst. 1 ZoOdpŠk).

45. Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval otázkou, ve kterých případech a jakým způsobem se nemajetková újma prokazuje, a kdy ji naopak prokazovat není třeba a její vznik se předpokládá. Podle jeho závěru se v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS], uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci však újmu nelze presumovat na základě závěrů tohoto stanoviska, neboť měla žalobci vzniknout ve správním řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, na něž se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, neboť předmětem správního řízení nebylo právo či závazek soukromoprávní povahy, nýbrž povolení k pobytu cizince na území ČR, tedy vztah veřejnoprávní.

46. Judikatura však dovodila, že mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. [spisová značka]). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. [číslo jednací]).

47. Soud proto při hodnocení újmy vyšel z toho, že správní řízení o žádosti žalobce bylo skončeno k 9. 3. 2021. Rozhodnout o žádosti žalobce tak trvalo 5 a ¾ roku a zákonem stanovená lhůtě byla překročena mnohonásobě. Řízení bylo složité, neboť správní orgán z podstaty věci jedná s cizincem a řadu listin je třeba předkládat s překladem. Ke složitosti řízení přispělo i to, že bylo opakovaně rozhodováno odvolacím správním orgánem o odvoláních žalobce proti přerušení řízení a o opatřeních proti nečinnosti. Žalobce sám k celkové délce řízení nezanedbatelně přispěl, neboť podklady, které správnímu orgánu předkládal, byly opakovaně nedostačující, případně byly v rozporu se zjištěními, která správní orgán učinil na základě vlastního šetření (§ 6 odst. 2 s. ř.), neboť byl povinen zjistit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 3 s. ř.) a vyloučit, že žadatel obchází zákon za účelem získání oprávnění k pobytu, žádal opakovaně o prodloužení lhůtu k doložení podkladů. Nelze přehlédnout ani to, že žalobce si nepřebíral doručované písemnosti, čímž hned zpočátku znemožnil provedení prvního výslechu. Správní orgán nedodržel pokyn Komise, která opakovaně ukládala rozhodnout o žádosti žalobce bez zbytečného odkladu po odpadnutí překážek. Jeho postup byl navíc nekoordinovaný, když vyzval žalobce k doložení žádosti, aby jej následně (když žalobce výzvě vyhověl), vyzval k doložení žádosti v jiném ohledu, což mohl učinit již s předchozí výzvou. Újma žalobce spočívá v tom, že byl od podání žádosti do okamžiku jejího (konečného) vyřízení v nejistotě o tom, zda mu bude prodloužení povolení k pobytu vydáno či nikoliv, přičemž stav takové nejistoty lze akceptovat pouze po dobu stanovenou zákonem k vyřízení žádosti. Újmu nad rámec této lhůty lze presumovat, neboť by ji pociťovala každá osoba v postavení žalobce. Konkrétní tvrzení o jiných následcích (např. dopadech do rodinného života či jeho podnikatelské činnosti) žalobce v koncentrační lhůtě neuvedl (§ 118b o. s. ř.). Význam řízení pro žalobce soud hodnotí jako obvyklý, neboť zvýšený význam ze své podstaty mají v soudní praxi zejména řízení ve věcech trestních a rodinně-právních.

48. Soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva a omluvu, kterých se žalobci již dostalo, nelze považovat za dostatečnou satisfakci ve smyslu § 31a odst. 2 ZoOdpŠk, a to zejména s přihlédnutím rozsahu překročení zákonem stanovené lhůty, nekoordinovanosti postupu správního orgánu a rovněž s přihlédnutím k tomu, že žádosti žalobce bylo v konečném důsledku vyhověno.

49. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění v penězích proto soud vyšel z částky 17 500 Kč za první dva a každý další rok řízení. Tato částka odráží ekonomickou realitu ČR a je současně přiměřená k základním částkám přisuzovaným obvykle v případech nepřiměřené délky řízení. Takto stanovenou základní částku ve výši 83 125 Kč (= 4,75 x 17 500 Kč) soud dále modifikoval s ohledem na konkrétní okolnosti případu (§ 31a odst. 2 a 3 ZoOdpšk). Zohlednil tak výše zmíněnou složitost věci (- 10%), chování žalobce (- 10 %) a chování správního orgánu (+ 10%). Celkový modifikační koeficient tak činí 0,9 (=1 – 0,2 + 0,1). Přiměřené zadostiučinění tak činí v posuzované věci 75 000 Kč (= 83 125 Kč * 0,9 zaokrouhleno na celé tisíce Kč nahoru).

50. Ve zbytku pak soud žalobu zamítnul, neboť co do částky 5 000 Kč již zadostiučinění nepovažoval za přiměřené. Ohledně další tvrzené újmy ve výši 20 000 Kč pak je třeba zdůraznit, že správní orgán, byl povinen při shromažďování a vyhodnocování důkazů postupovat ve smyslu zmíněného § 3 s. ř., přičemž potřebná zjištění musela být aktuální k datu rozhodování. Správnímu orgán tak nepochybil, pokud ověřoval údaje z veřejně přístupných evidencí a tyto konfrontoval s tvrzeními žalobce, ani pokud s odstupem času vyzýval k předložení aktuálních dokladů, ani pokud řízení opakovaně přerušil s výzvou k odstranění vad žádosti (§ 64 odst. 1 písm. a) s. ř.). Tento postup sám o sobě není nesprávným úředním postupem, neboť vyhodnocení důkazů rezultuje přímo v rozhodnutí o věci samé a může tak mít vliv pouze na to, zda rozhodnutí bude pro nezákonnost zrušeno či nikoliv.

51. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobce byl v řízení převážně úspěšný (75%). Soud mu proto přiznal právo na náhradu poměrné části nákladů v rozsahu rozdílu mezi úspěchem a neúspěchem v řízení, tj. 50% (= 75% - 25%). Náklady žalobce v řízení tvoří zaplacený soudní poplatek (2 000 Kč) a paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka (žalobce byl zastoupen obecným zmocněncem, nikoliv advokátem) podle § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 4 úkony (sepisu žaloby, jejího doplnění a 2x účasti na ÚJ) po 300 Kč) po 300 Kč (§ 2 odst. 3 cit vyhlášky), tj. celkem 3 200 Kč. Žalobci tak přísluší náhrada nákladů ve výši 1 600 Kč (= 3 200 x 0,5).

52. O povinnosti žalované, zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalobce, bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. O třídenní lhůtě, ke splnění obou povinností, bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.