14 C 107/2013

Plný text

: Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou ve věci žalobce celé jméno žalobce , datum narození , bytem adresa , proti žalovanému žalovaná anonymizováno stát. instituce , IČ: číslo , se sídlem adresa žalované , o zaplacení 26.000 Kč,

I. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 26.000 Kč, se zamítá.

II. Na náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 1.200 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobou doručenou tomuto soudu dne 29. 8. 2013 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by žalobci byla přiznána částka 26.000 Kč jako náhrada nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Uvedl, že správní orgány v řízení o poskytování informací na základě žádosti žalobce ze dne 11. 4. 2011 postupovaly nesprávně a tím žalobci vznikla nemajetková újma. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť žalobce vznik tvrzené nemajetkové újmy nijak neprokázal. Ve věci soud I. stupně rozhodl rozsudkem ze dne 15. června 2016, č.j. [číslo jednací], kterým žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný nebyl ve věci pasívně legitimován. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. února 2017, č.j. [číslo jednací], rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce k důkazu předložil doklady – listiny, které také soud v rámci dokazování k důkazu provedl, rovněž tak soud provedl důkaz správním spisem žalovaného. Takto bylo zjištěno, že dne 11. 4. 2011 podal žalobce žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ informační zákon“), kterou se domáhal poskytnutí rozhodnutí o přestupku. Rozhodnutím Magistrátu města Opavy ze dne 21. 4. 2011 byla žádost o poskytnutí informace odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí bylo dne 9. 5. 2011 podáno odvolání. Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím [číslo jednací] ze dne 9. 6. 2011 odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání s tím, že své případné nové rozhodnutí o odmítnutí žádosti žadatele správní orgán I. stupně řádně odůvodní, a to s ohledem na konkrétní skutečnosti v dané věci. Vzhledem k tomu, že správní orgán nerozhodl ve lhůtě podle § 14 odst. 5 písm. d) nebo § 14 odst. 7 informačního zákona, podal žalobce proti jeho postupu dne 14. 7. 2011 stížnost. Dne 22. 7. 2011 správní orgán I. stupně žádost o poskytnutí informace odmítl. Dne 8. 8. 2011 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání. Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 5. 9. 2011 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání s tím, že své nové rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobce správní orgán I. stupně patřičně odůvodní. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně nedodržel zákonem stanovenou lhůtu pro vyřízení žádostí o poskytnutí informace, byla dne 17. 10. 2011 podána k nadřízenému správnímu orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu. Moravskoslezský kraj rozhodl usnesením ze dne 20. 10. 2011, [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 20. 10. 2011, o postoupení podání správnímu orgánu I. stupně. Protože správní orgán I. stupně v zákonné lhůtě požadované informace neposkytl, nebo nerozhodl o jejich odepření, byla dne 15. 11. 2011 Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje podána žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu. Dne 29. 11. 2011 vydal Krajský úřad Moravskoslezského kraje příkaz k učinění opatření k nápravě a správnímu orgánu I. stupně přikázal do 7 dnů od doručení příkazu žalobcově žádosti o poskytnutí informace vyhovět poskytnutím požadované informace, nebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Dne 5. 12. 2011 správní orgán I. stupně rozhodl o odmítnutí žádosti žalobce. Dne 20. 12. 2011 podal žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání. Dne 2. 2. 2012 vydal Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutí [číslo jednací], kterým odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí. Dne 13. 3. 2012 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, kterým žádost žalobce o poskytnutí informace odmítl. Dne 29. 3. 2012 podal žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání. Krajský úřad Moravskoslezského kraje vydal dne 2. 5. 2012 rozhodnutí [číslo jednací], kterým odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání z důvodu nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dne 28. 5. 2012 podal žalobce Okresnímu státnímu zastupitelství oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Dne 6. 6. 2012 správní orgán I. stupně rozhodl o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací. Dne 21. 6. 2012 podal žalobce odvolání. Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím [číslo jednací] ze dne 11. 7. 2012 rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání pro nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dne 21. 7. 2012 bylo žalobci doručeno vyrozumění Policie České republiky, kdy šetřením bylo zjištěno, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu, přestupku ani jiného správního deliktu, ale o pochybení pracovníků správního orgánu a to nedodržováním zákonem stanovených lhůt. Dne 29. 8. 2012 bylo řízení ve věci žádosti žalobce o poskytnutí informací zastaveno, když správní orgán na základě podané žádosti ze dne 3. 10. 2011 o nahlédnutí do spisu podle § 38 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podal žalobci po prokázání právního zájmu požadované informace. Dne 12. 2. 2013 podal žalobce žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtah v řízení. Dne 22. 3. 2013 bylo žalobci sděleno, že věc byla postoupena žalovanému. Žalovaný v dopisu ze dne 7. 8. 2013 konstatoval, že považuje za dostačující prostředek nápravy konstatování porušení práva, a to z důvodů překročení lhůty pro vydání rozhodnutí. V řízení bylo třeba vyřešit základní otázku, tedy zda rozhodoval Magistrát města Opavy a Krajský úřad Moravskoslezského kraje o poskytnutí informací dle informačního zákona v rámci samostatné nebo přenesené působnosti. Ze správního spisu, kterým soud I. stupně vedl důkaz, vyplývá, že žalobce žádal informaci o výsledku přestupkového řízení, konkrétně žádal o vydání rozhodnutí o přestupku. Přestupkové řízení je upraveno zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění. Tento zákon pak výslovně u ustanovení § 95a uvádí, že působnosti stanovené krajskému úřadu, úřadům městských částí hlavního města Prahy, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo obecnímu úřadu podle tohoto zákona jsou výkonem přenesené působnosti. Magistrát města Opavy a Krajský úřad Moravskoslezského kraje jednaly v působnosti přenesené, a tedy za případně vzniklou škodu nesprávným úředním postupem skutečně odpovídá stát zastoupený příslušným ministerstvem, který byl také žalobcem označen jako žalovaný. Žalovaný je v řízení pasivně legitimován. Podle § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a citovaného zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona, nerozhodne-li povinný subjekt o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace, je povinen požadované informace poskytnout do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění. Podle § 14 odst. 7 informačního zákona lze tuto lhůtu prodloužit ze závažných důvodů nejvýše o deset dní, když závažné důvody jsou v tomto ustanovení taxativně uvedeny. V daném případě bylo prokázáno, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, když správní orgány nedodržely zákonem stanovenou lhůtu pro vydání rozhodnutí v řízení o poskytnutí informace. Z judikatury Nejvyššího soudu ČR, například z rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], vyplývá, že ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu (ale i příslušnému ústřednímu správnímu orgánu, který nárok posuzuje v rámci předběžného projednání nároku), aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností a posoudil, jaká satisfakce by mohla kompenzovat utrpěnou újmu. Nejvyšší soud ČR ve výše uvedeném rozsudku mimo jiné uvedl:„ Omluva je uznávaným satisfakčním právním prostředkem ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby, její přiznání záleží vždy na posouzení obsahu i formy příslušné omluvy, stejně jako okolností, za nichž byla učiněna (viz. například zde využitelný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. [spisová značka]).“. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. [ústavní nález] dovodil, že přiměřené zadostiučinění poskytované podle zákona č. 82/1998 Sb. může mít podobu buď morální satisfakce, nebo materiální (peněžní) satisfakce, ta připadá přitom v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Jednou z forem morální satisfakce, kterou uvádí přímo ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je konstatování, že došlo k porušení práva; vedle toho přicházejí v úvahu i jiné formy, mezi něž bezpochyby dle Ústavního soudu lze řadit i omluvu. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. [spisová značka] v otázce významu omluvy jako satisfakčního prostředku výslovně neuvedeného v § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, vedle nároku na zadostiučinění v penězích zdůrazňuje, že obě tyto kategorie zadostiučinění sledují cíl zákona přiměřeně, tj. s ohledem na okolnosti konkrétního případu odpovídajícím, postačujícím a zároveň účinným způsobem zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, a tak naplněn hlavní cíl, má podle ní poskytnutí právě této morální formy zadostiučinění přednost (jde tedy o primární způsob zadostiučinění). Přiměřenost morálního zadostiučinění znamená, že tato forma zadostiučinění je k nápravě nemajetkové újmy, která neoprávněným zásahem vznikla, podle okolností každého konkrétního případu již postačující a tím i účinná. Zadostiučinění v penězích plní podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až po té, kdy se morální zadostiučinění ukázalo (ať zcela nebo z části) nepostačujícím a tím i neúčinným (v poměrech odpovědnosti za náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tento právní názor vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2015 zn. [spisová značka], soud konstatoval s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že pro zodpovězení otázky, zda nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníkům řízení újmu, je rozhodující, zda v řízení šlo o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a rozhodnutí o něm má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a zda je právo nebo závazek, o kterém se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Teprve v kladném případě je možné aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. [stanovisko NS]. V opačném případě čl. 6 Úmluvy ani stanovisko Nejvyššího soudu ČR na posouzení nemajetkové újmy nedopadá a je nutno hodnotit jako postižitelné jednotlivé průtahy v řízení, pokud správní orgán porušil svoji povinnost vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě. V takovém případě se neuplatní vyvratitelná domněnka vzniku újmy a poškozený je povinen vznik újmy prokázat včetně příčinné souvislosti mezi průtahy a vznikem újmy. Tento právní názor vyjádřil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. [spisová značka]. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že správní orgán I. stupně nedodržel ve čtyřech případech lhůtu dle ustanovení § 14 odst. 5 ve spojení s § 15 odst. 1 informačního zákona, a to vždy po zrušení rozhodnutí, respektive vrácení spisu odvolacím orgánem k novému projednání. Konkrétně se jedná o průtah vzniklý po vrácení spisu odvolacím orgánem dne 23. 6. 2011, neboť správní orgán I. stupně rozhodl až dne 22. 7. 2011 a nedodržel tak zákonnou lhůtu 15 dnů pro vydání rozhodnutí. K dalšímu pochybení došlo po vrácení spisu odvolacím orgánem dne 30. 9. 2011. Správní orgán I. stupně rozhodl až dne 5. 12. 2011 v návaznosti na opatření proti nečinnosti ze dne 29. 11. 2011. Správní orgán I. stupně nedodržel lhůty pro vydání rozhodnutí dle informačního zákona ani po vrácení spisu odvolacím orgánem dne 14. 2. 2012, kdy správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí až dne 13. 3. 2012 a následně ani po vrácení spisu odvolacím orgánem 17. 5. 2012, kdy správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí až dne 6. 6. 2012. Postup správního orgánu v řízení o žádosti o informace je upraven informačním zákonem. Toto řízení je veřejnoprávní povahy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na něj nedopadá a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [číslo], uveřejněné pod č. [spisová značka] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nelze aplikovat a ani se neuplatní vyvratitelná domněnka vzniklé nemajetkové újmy. Je tedy na žalobci, aby při neexistenci uvedené vyvratitelné domněnky svoji nemajetkovou újmu řádně tvrdil a prokázal. V předmětné věci nebylo prokázáno, jaká újma měla žalobci vzniknout. Žalobce ani vznik tvrzené nemajetkové újmy nijak neprokázal, ačkoli tak měl ve světle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] učinit. Žalobce pouze uvedl, že k částce 26.000 Kč dospěl výpočtem dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR. Jak už soud výše uvedl a odůvodnil, na danou věc nelze stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [číslo], uveřejněné pod č. R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, aplikovat a žalobce musí vznik nemajetkové újmy prokázat, což tento neučinil. Soud dospěl k závěru, že v daném případě je na místě konstatování porušení práva a omluva, která je uznávaným satisfakčním právním prostředkem ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby, tedy žalobce. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť přiměřené zadostiučinění již bylo žalobci v souladu s ustanovením § 31a zákona č. 82/1998 Sb. poskytnuto, a to konstatováním porušení práva z důvodu překročení lhůty pro vydání rozhodnutí a omluvou, jak Ministerstvo vnitra ČR uvedlo v dopisu ze dne 7. 8. 2013, který byl žalobci doručen dne 12. 8. 2013, a to v rámci předběžného uplatnění nároku u Ministerstva vnitra, který žalobce uplatnil dopisem ze dne 13. 2. 2013 původně u Magistrátu města Opavy. Náhrada nákladů řízení byla ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznána ve věci úspěšnému žalovanému, a to ve výši 1.200 Kč za 4 úkony po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř. (vyjádření k žalobě ze dne 8. 7. 2014, účast na jednání dne 15. 6. 2016, vyjádření k odvolání žalobce ze dne 7. 9. 2016, účast na jednání dne 4. 10. 2017). Soud nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za 3 požadované úkony, a to doplnění vyjádření k žalobě ze dne 3. 6. 2016, příprava na jednání dne 15. 6. 2016 a příprava na jednání dne 4. 10. 2017. Doplnění vyjádření k žalobě ze dne 3. 6. 2016 učinil žalovaný o své vlastní vůli, aniž by ho k tomu soud vyzýval. Příprava na jednání před soudem není úkonem právní služby dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a proto soud žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení za přípravu na jednání před soudem dne 15. 6. 2016 a dne 4. 10. 2017.