15 C 128/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou ve věci žalobce celé jméno žalobce , datum narození , bytem adresa žalobce , právně zastoupeného titul jméno příjmení , advokátem, sídlem adresa , proti žalovanému země anonymizováno stát. instituce , IČO , sídlem adresa žalované , o zaplacení 111 600 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9 134 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 84 366 Kč od 23. 9. 2021 do 2. 12. 2021 a z částky 9 134 Kč od 23. 9. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Co do částky 18 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 100 Kč od 23. 9. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>II. Řízení se co do částky 84 366 Kč zastavuje.</b> <b>III. Na náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 14 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.</b> Žalobou doručenou tomuto soudu dne 9. 9. 2021 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 111 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 9. 2021 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Žalobce uvedl, že dne 22. 3. 2021 podal na Ministerstvo vnitra žádost o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Vyrozuměním ze dne 8. 9. 2021 Ministerstvo vnitra žalobci sdělilo, že z důvodu vyřizování vyššího počtu agendy nestihne uplatněný nárok v rámci předběžného projednání v zákonné lhůtě 6 měsíců projednat a proto se žalobce obrátil na soud. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě ze dne 12. 10. 2021 a ze dne 7. 12. 2021 uvedl, že žalobce se předmětnou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 111 600 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, k němuž mělo dojít v řízení ve věcech služebního poměru, vedeném se žalobcem podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborům, ve znění pozdějších předpisů, a v navazujícím soudním řízení správním, spočívajícím v nepřiměřené délce správního a soudního řízení. Dále žalovaný uvedl, že žádosti žalobce o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení částečně vyhověl a žalobci přiznal zadostiučinění ve výši 84 366 Kč. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, případně zohlednil již žalobci poskytnuté plnění. Žalobce i žalovaný k důkazu předložili doklady – listiny, které také soud v rámci dokazování k důkazu provedl. Jedná se o správní spis sp. z. [spisová značka] [číslo] a spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka]. Takto bylo zjištěno, že dne 18. 4. 2014 byl žalobce vyrozuměn o zahájení řízení ve věcech kázeňských pro podezření ze spáchání kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 361/2003 Sb.“). Rozhodnutím ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech kázeňských ze dne 13. 5. 2014, č. 14/2014, byl žalobce podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku tím, že dne 2. 3. 2014 v době od 8:00 do 13:00 hodin v rozporu s instruktáží [číslo] na daný den opustil jako velitel hlídky č. S 201 druhého člena hlídky a tuto skutečnost nenahlásil žádnému odpovědnému příslušníkovi, čímž porušil § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., za což mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti inspektor podle § 51 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. K odvolání žalobce ze dne 27. 5. 2014 první náměstek policejního prezidenta rozhodnutím ve věcech kázeňských ze dne 29. 1. 2015, [číslo jednací], změnil výrok o vině v rozhodnutí služebního orgánu I. stupně co do popisu skutku, kterého se měl žalobce dopustit a výrok o kázeňském trestu ponechal bez změny. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 1. 2015. Kázeňského přestupku se měl žalobce podle výše uvedeného rozhodnutí prvního náměstka Policejního prezidenta dopustit tím, že dne 2. 3. 2014 v době od 8:00 do 13:00 hodin svévolně opustil jako velitel hlídky S 201 služební obvod v prostoru mezinárodního letiště [obec] – [část obce], ve kterém měl dle instruktáže vykonávat službu a připojil se k hlídce S 2020, přestože ke změnám ve složení hlídek S 201 a S 2020 výslovně nedal souhlas dozorčí služby ani nikdo z odpovědných vedoucích příslušníků. Dne 12. 2. 2015 bylo vydáno rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru [číslo jednací], kterým byly opraveny chyby v psaní v prvním rozhodnutí o odvolání. Právnímu zástupci žalobce bylo toto rozhodnutí doručeno dne 16. 2. 2015. Proti rozhodnutí prvního náměstka Policejního prezidenta podal žalobce dne 30. 3. 2015 správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Jednání před soudem bylo nařízeno na 12. 11. 2018 Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. [číslo jednací], rozhodnutí prvního náměstka Policejního prezidenta ze dne 29. 1. 2015, [číslo jednací], zrušil a věc vrátil odvolacímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 12. 2018. Dne 20. 12. 2018 podal odvolací služební orgán kasační stížnost, kterou doplnil dne 4. 2. 2019 a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 3. 2019, č. [číslo jednací] nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. [číslo jednací] byla kasační stížnost zamítnuta pro nedůvodnost. Dne 27. 8. 2020 byl odvolacímu služebnímu orgánu doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu a dne 18. 9. 2020 spis. Rozhodnutím prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech kázeňských ze dne 24. 11. 2020, [číslo jednací], bylo rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech kázeňských ze dne 13. 5. 2014, [číslo] zrušeno a řízení ve věcech služebního poměru bylo zastaveno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 12. 2020. Dále bylo zjištěno, že dne 22. 3. 2021 podal žalobce na Ministerstvo vnitra žádost o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a požadoval finanční zadostiučinění ve výši 111 600 Kč. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen„ Listina“), státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na skutečnost, zda vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem škoda, poskytuje se přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samostatné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Žalobcem uplatňovaný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spadá v celém rozsahu do působnosti zákona č. 82/1998 Sb., a to nejen co do jeho části, která se týká řízení před soudy, ale i v části, kdy byla žalobci způsobena nemajetková újma nesprávným úředním postupem v rámci řízení před služebními orgány. Podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. [spisová značka], jestliže se žalobci domáhají náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, případně přiměřené lhůtě, je třeba důvodnost jejich nároku posoudit podle § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. V projednávané věci šlo o odpovědnost za průběh samotného správního řízení, případně i navazujícího řízení před správními soudy, spočívající v jeho nepřiměřené délce, tedy o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem, byť jsou jimi příslušník bezpečnostního sboru a služební funkcionář a předmětem řízení jsou práva a povinnosti vyplývající ze služebního poměru. Jestliže se žalobci domáhají náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, případně přiměřené lhůtě, je třeba důvodnost jejich nároku posoudit podle § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Podle usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 19. 6. 2019, [číslo jednací], pokud jde o druhou část žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy – újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení, zde není důvod odchylovat se od ustálené judikatury civilních soudů, dle které jsou k projednání a rozhodování takových sporů povolány soudy v občanském soudním řízení, bez ohledu na to, v jakém řízení mělo k tvrzeným průtahům, případně nepřiměřené délce řízení dojít. Je-li nárok na náhradu nemajetkové újmy opřen o tvrzené průtahy ve správním řízení, případně o nepřiměřenou délku správního i soudního řízení v jejich souhrnu, jde o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem. Žalobce zde přitom tvrdí porušení nikoli hmotného práva, jako v případě újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím, ale porušení procesních práv spočívajících v neprojednání jeho věci bez průtahů, respektive v přiměřené době. Tato práva jsou společná všem účastníkům správních či soudních řízení bez ohledu na povahu nároku, o kterém je v nich rozhodováno. Skutečnost, že jde o nárok plynoucí ze služebního poměru, zde nehraje roli. Jinak řečeno, i osoba ve služebním poměru má právo na projednání věci bez průtahů, případně právo na projednání věci v přiměřené lhůtě jako součást práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen„ Úmluva“). V případě žalobce bylo řízení vedeno postupně před správními (služebními) orgány a následně před soudy. Pro účely přiměřenosti jeho délky je ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nutno na něj hledět jako na řízení jediné. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. [spisová značka], skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku jak předchozího, tak i navazujícího soudního řízení, proto neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Naopak v případech, kdy bude žalobou podle části páté o.s.ř., popřípadě ve správním soudnictví napadeno rozhodnutí správního orgánu vydané v řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny podléhá, lze závěr o jednotě řízení a (jediném) nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva účastníka správního (a navazujícího soudního) řízení na projednání (jediné) věci v přiměřené lhůtě jako správný akceptovat. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud České republiky například i v usnesení ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. [spisová značka] lze garanci práva na přiměřenou (celkovou) délku řízení spatřovat toliko u těch správních řízení, které svým předmětem spadají do aplikačního rámce čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu Nejvyšší soud České republiky stanovil, a to s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) tři kumulativní podmínky a to: 1) jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu, 3) je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Čtvrtou podmínku doplnil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. [spisová značka], a to, že pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají jen ta správní řízení, jejichž absolvování je podmínkou pro přístup k soudu, tedy na něž navazuje soudní přezkum. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. [ústavní nález], právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahuje i na správní řízení, a to bez vazby na navazující soudní řízení. Otázkou aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve věcech služebního poměru se v minulosti zabýval i ESLP. V rámci rozsudku ve věci [příjmení] proti Francii ze dne 8. 12. 1999, stížnost [číslo] ESLP konstatoval, že garance plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze na řízení ve věcech služebního poměru použít, a to ani v případě, že spor mezi těmito zaměstnanci a státem vyvolává otázky ekonomického rázu. Tento postoj by zásadně přehodnocen v rámci rozsudku velkého senátu ESLP ve věci [jméno] [příjmení] a další proti Finsku ze dne 19. 4. 2007, stížnost [číslo] odst. 62, v němž ESLP formuloval právní názor, že řízení ve věcech služebního poměru do aplikačního rámce čl. 6 odst. 1 Úmluvy v zásadě spadají, a to z pohledu autonomní (na vnitrostátním právu a terminologii nezávislé) interpretace Úmluvy co„ občanská práva nebo závazky“, s výjimkou situací, v nichž vnitrostátní zákonodárce výslovně vyloučí tyto otázky ze soudního přezkumu a zároveň prokáže objektivní zdůvodnitelný (legitimní) zájem na tomto vyloučení. Podle rozsudku ESLP ve věci [příjmení] proti Itálii ze dne 30. 6. 2009, stížnost [číslo] odst. 33 až 37, byla působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy konstatována v případě řízení o povýšení celního úředníka. Podle rozsudku ESLP ve věci [příjmení] proti Litvě ze dne 23. 3. 2010, stížnost [číslo] odst. 42 až 47, záruky plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadají na spor týkající se kompenzace za ukončení služebního poměru administrativního pracovníka Polského velvyslanectví v Litvě. Závěr o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl přijat i Městským soudem v Praze v rámci obdobné věci, a to v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č.j. [číslo jednací]. S ohledem na výše uvedenou judikaturu je nutno pro posouzení přiměřenosti délky řízení hledět na toto řízení jako na řízení jediné, které trvalo 6 let a necelých 8 měsíců a pro účely posouzení žalobcem uplatňovaného nároku je nutno plně aplikovat závěry vyplývající ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS]. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zakládá nárok na přiměřené zadostiučinění k náhradě vzniku nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda, ušlý zisk či odškodnitelná újma na zdraví). Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud České republiky ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS], uveřejněném pod [spisová značka], k závěru, že nemajetková újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srovnej bod V. uvedeného Stanoviska). Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, když poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé majetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. [spisová značka]). Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena se snížením majetkového stavu či jeho nezvýšením, ač bylo předpokládáno) a nárok na její odškodnění je zcela nezávislý na tom, že vznikne škoda, tj. újma, jak ji chápal zákon před novelou č. 160/2006 Sb. v návaznosti na vymezení škody tehdy platným a účinným občanským zákoníkem. Náhrada nemajetkové újmy je za současného právního stavu jen náhradou; nelze ji chápat jako prostředek s „ trestajícím účinkem“, tedy více, než jen kompenzaci (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. [ústavní nález]). Platí ovšem, že dotčená osoba není povinna výši morální újmy prokazovat (srovnej bod 68 rozsudku ELSP ve věci stížnosti [číslo] [příjmení] proti České republice, dostupné z: [webová adresa] [číslo]). Ze shora citovaného Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [stanovisko NS], uveřejněném pod [spisová značka], současně plyne, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250 Kč až 1.667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud České republiky přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud České republiky pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (respektive prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500 Kč až 10.000 Kč). V řízení bylo prokázáno, že řízení od okamžiku zahájení kázeňského řízení s žalobcem, tedy od 18. 4. 2014, do nabytí právní moci rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech kázeňských ze dne 24. 11. 2020, [číslo jednací], kterým bylo rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech kázeňských ze dne 13. 5. 2014, [číslo] zrušeno a řízení ve věcech služebního poměru bylo zastaveno, tedy do 3. 12. 2020 trvalo 6 let a necelých 8 měsíců. Toto období je nutno pro účely náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem vnímat jako jeden celek. Dne 18. 4. 2014 byl žalobce vyrozuměn o zahájení řízení ve věcech kázeňských pro podezření ze spáchání kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.. Rozhodnutím ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech kázeňských ze dne 13. 5. 2014, č. 14/2014, byl žalobce podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku tím, že dne 2. 3. 2014 v době od 8:00 do 13:00 hodin v rozporu s instruktáží [číslo] na daný den opustil jako velitel hlídky č. S 201 druhého člena hlídky a tuto skutečnost nenahlásil žádnému odpovědnému příslušníkovi, čímž porušil § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., za což mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti inspektor podle § 51 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. Dne 27. 5. 2014 podal žalobce odvolání, které bylo prvnímu náměstkovi policejního prezidenta doručeno dne 11. 6. 2014. Podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. je odvolací orgán povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů od dne jeho podání. Podle tohoto ustanovení tak odvolací orgán byl povinen rozhodnout nejpozději do 25. 8. 2014. První náměstek policejního prezidenta rozhodnutím ve věcech kázeňských ze dne 29. 1. 2015, [číslo jednací], změnil výrok o vině v rozhodnutí služebního orgánu I. stupně co do popisu skutku, výrok o kázeňském trestu ponechal bez změny. Žalobci bylo doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu dne 29. 1. 2015, tedy více jak 5 měsíců po uplynutí lhůty uvedené v § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. Proti rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta podal žalobce dne 30. 3. 2015 správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Jednání před soudem bylo nařízeno na 12. 11. 2018 a téhož dne Městský soud v Praze vyhlásil rozsudek. Vznikl tak neodůvodněný průtah v trvání 3 let a necelých 8 měsíců. Dne 20. 12. 2018 podal odvolací služební orgán kasační stížnost, kterou doplnil dne 4. 2. 2019 a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 3. 2019, č.j. [číslo jednací] nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č.j. [číslo jednací] byla kasační stížnost zamítnuta pro nedůvodnost. Od vydání usnesení, kterým nebyl přiznán kasační stížnosti odkladný účinek, do vydání rozsudku ve věci kasační stížnosti samotné, uplynula doba 1 roku a 5 měsíců. Rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci dne 28. 8. 2020. Od 29. 8. 2020 počala podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. běžet 90-ti denní lhůta pro vydání nového rozhodnutí o odvolání. Konec této lhůty připadl na 26. 11. 2020. Rozhodnutím prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech kázeňských ze dne 24. 11. 2020, [číslo jednací], bylo rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech kázeňských ze dne 13. 5. 2014, [číslo] zrušeno a řízení ve věcech služebního poměru bylo zastaveno. Rozhodnutí bylo do datové schránky právního zástupce žalobce odesláno dne 3. 12. 2020, téhož dne mu bylo doručeno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 12. 2020. Podle § 176 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. povinnost rozhodnutí doručit je splněna, jestliže účastník písemnost převezme nebo jestliže byla zásilka držitelem poštovní licence, zvláštní poštovní licence nebo jiným provozovatelem poštovních služeb vrácena odesílajícímu služebnímu funkcionáři jako nedoručitelná a účastník svým jednání nebo opomenutím doručení zásilky zmařil. Účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže účastník odmítne zásilku přijmout. Ve smyslu výše uvedeného ustanovení tak rozhodnutí odvolacího služebního orgánu bylo žalobci doručeno dne 3. 12. 2020, tedy 7 dnů po uplynutí zákonné lhůty uvedené v ustanovení § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. Z výše uvedeného časového přehledu vyplývá, že služební orgány I. a II. stupně i Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud porušily právo žalobce na vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě. Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky, například z rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], vyplývá, že ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu (ale i příslušnému ústřednímu správnímu orgánu, který nárok posuzuje v rámci předběžného projednání nároku), aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností a posoudil, jaká satisfakce by mohla kompenzovat utrpěnou újmu. Nejvyšší soud České republiky ve výše uvedeném rozsudku mimo jiné uvedl:„ Omluva je uznávaným satisfakčním právním prostředkem ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby, její přiznání záleží vždy na posouzení obsahu i formy příslušné omluvy, stejně jako okolností, za nichž byla učiněna (viz. například zde využitelný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. [spisová značka]).“. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. [ústavní nález] dovodil, že přiměřené zadostiučinění poskytované podle zákona č. 82/1998 Sb. může mít podobu buď morální satisfakce, nebo materiální (peněžní) satisfakce, ta připadá přitom v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené majetkové újmě adekvátní. Jednou z forem morální satisfakce, kterou uvádí přímo ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je konstatování, že došlo k porušení práva; vedle toho přicházejí v úvahu i jiné formy, mezi něž bezpochyby dle Ústavního soudu lze přiřadit i omluvu. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. [spisová značka], v otázce významu omluvy jako satisfakčního prostředku výslovně neuvedeného v § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, vedle nároku na zadostiučinění v penězích zdůrazňuje, že obě tyto kategorie zadostiučinění sledují cíl zákona přiměřeně, tj. s ohledem na okolnosti konkrétního případu odpovídajícím, postačujícím a zároveň účinným způsobem zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, a tak naplněn hlavní cíl, má podle ní poskytnout právě této morální formě zadostiučinění přednost (jde tedy o primární způsob zadostiučinění). Přiměřenost morální formy zadostiučinění znamená, že tato forma zadostiučinění je k nápravě nemajetkové újmy, která neoprávněným zásahem vznikla, podle okolností každého konkrétního případu již postačující a tím i účinná. Zadostiučinění v penězích plní podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až po té, kdy se morální zadostiučinění ukázalo (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím a tím i neúčinným (v poměrech odpovědnosti za náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Tento právní názor vyjádřil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka]. Při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 [stanovisko NS], které v podstatě obsahuje stejné zásady pro rozhodování o přiměřeném zadostiučinění, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Evropský soud vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřené délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto směru v zásadě nevyžaduje (viz [název], odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva, a v tomto řízení bylo prokázáno, že došlo k nepřiměřené délce správního řízení. Obecně lze říci, že správní řízení i řízení ve věcech služebního poměru, je zákonem lhůtováno právě proto, aby bylo rozhodováno v kratších lhůtách, než je očekávatelné například v soudním řízení. U žalobkyně se jednalo o řízení ve věci ukončení jejího služebního poměru a přezkoumání tohoto rozhodnutí. Soud spatřuje žalobci způsobenou nemateriální újmu v průtazích v řízení, které trvalo celkem 6 let a necelých 8 měsíců. Žalobce se na délce řízení podílel jen tím, že opakovaně podával opravné prostředky, a jeho nároku bylo nakonec vyhověno. Důvodnost postupu žalobce potvrzuje i to, že služební orgán po 6 letech a 7 měsících zrušil rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech kázeňských č. 14/2014 ze dne 13. 5. 2014 a řízení ve věcech služebního poměru zastavil, neboť odpadl jeho důvod. Nemateriální újmu, kterou žalobce v příčinné souvislosti s jednáním, resp. nečinností služebního orgánu I. a II. stupně, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu utrpěl, spatřuje soud jednak v nepřiměřené délce řízení a v neustále narůstající frustraci žalobce. Navíc žalobce utrpěl i nemateriální újmu týkající se jeho osobního života, když musel vynakládat čas, energii a určité finanční prostředky na opravné prostředky, což by mohl jinak využít ve prospěch osobního života. Dále soud zvažoval další zákonná hlediska uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., když dospěl k závěru, se že nejednalo o složitou věc, která by opravňovala délku řízení v trvání 6 let a necelých 8 měsíců, z toho 3 roky a necelých 8 měsíců trvání řízení před Městským soudem v Praze. Ve věci nebylo vedeno rozsáhlé a složité dokazování, bylo rozhodováno na základě spisového materiálu nevelkého obsahu. Rovněž Městský soud v Praze, který jediné jednání ve věci nařídil až 3 roky a necelých 8 měsíců po nápadu věci, vyhlásil v rámci tohoto jednání rozsudek ve věci, aniž by potřeboval doplňovat dokazování. Nejvyšší správní soud po té, co dne 14. 3. 2019 vydal usnesení, kterým kasační stížnosti nepřiznal odkladný účinek, učinil další úkon až dne 26. 8. 2020, kdy vyhlásil rozsudek, kterým zamítl kasační stížnost prvního náměstka policejního prezidenta. Vzhledem k trvající délce řízení soud dospěl k závěru, že postupem služebního orgánu I. a II. stupně, Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces tím, že rozhodnutí nebyla vydána v zákonné lhůtě, v případě soudů v přiměřené lhůtě. Délka řízení byla mnohonásobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat. Soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nestačí konstatování porušení práva, ale v daném případě je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích. Jestliže tedy řízení trvalo 6 let a necelých 8 měsíců, trvalo řízení mnohem déle, než bylo očekávatelné, přičemž služební orgány I. a II. stupně, Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud neměly žádný podstatný argument odůvodňující potřebu takto dlouhého řízení, a žalobci tak přísluší s ohledem na výše uvedené dle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 [stanovisko NS] 82 500 Kč (15.000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč x 4 další roky řízení a 1 250 Kč x 8 měsíců). Soud použil dolní hranici dolního intervalu, kterou zvýšil o 10%, když přihlédl k tomu, že v důsledku nezákonného rozhodnutí přišel žalobce o možnost výkonu služby, která byla zdrojem obživy pro žalobce. Žalobce nemohl realizovat v rámci bezpečnostního sboru očekávaný kariérní postup, který by znamenal i zvýšení služebního příjmu, což by mělo vliv i na budoucí výsluhové nároky. Na druhou stranu soud zcela nevyhověl požadavku žalobce na vyšší částku za nemajetkovou újmu, když žalobce požadoval částku celkem ve výši 111 600 Kč, neboť v době, kdy žalobce v důsledku nezákonného rozhodnutí nemohl být příslušníkem Policie České republiky, nouzí netrpěl, když, jak uvedl při jednání před soudem dne 14. 2. 2022 právní zástupce žalobce (žalobce se jednání nezúčastnil), byl evidován nejprve na Úřadu práce a po té byl zaměstnán, ale bližší podrobnosti právní zástupce žalobce nedokázal uvést a v žalobě žalobce újmu v tomto směru netvrdil. Soud dospěl k závěru, že přiměřená výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu činí v případě žalobce 93 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný v rámci předběžného projednání nároku žalobce mu přiznal již 84 366 Kč, soud žalobci přiznal rozdíl těchto částek, tedy částku 9 134 Kč. Co do částky 84 366 Kč soud řízení podle § 96 odst. 1,2 o.s.ř. zastavil, když žalobce prostřednictvím svého právního zástupce co do této částky vzal žalobu zpět při jednání před soudem dne 14. 2. 2022. Co do částky 18 100 Kč, tedy do zbytku nároku požadovaného žalobcem, soud žalobu zamítl včetně úroku z prodlení z částky 18 100 Kč od 23. 9. 2021 do zaplacení. Jelikož se s peněžním plněním žalovaný vůči žalobci ocitl v prodlení, soud žalobci přiznal v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok na úrok z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, jak je uvedeno pod bodem I. výroku rozsudku. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V daném případě záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, jak je rozvedeno výše. Proto soud vycházel při určování náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty úkonu 50.000 Kč, dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí odměna za 1 úkon právní služby 3.100 Kč. Žalobci byla přiznána odměna za právní zastoupení žalobce advokátem za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání před soudem dne 14. 2. 2022). Dále byla žalobci přiznána náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání před soudem dne 14. 2. 2022). Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce je plátcem DPH, přiznal soud žalobci podle § 137 odst. 3 o.s.ř. náhradu za 21% DPH ve výši 2 142 Kč. Žalobci byla též přiznána náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč Celkem tedy byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 14 342 Kč. Lhůtu splatnosti stanovil soud podle § 160 odst. 1 věty první před středníkem o.s.ř., když pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal zákonné důvody. Vzhledem k tomu, že žalobce je v řízení zastoupen advokátem, uložil soud žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).