15 C 195/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu škody dle zákona č. 240/2000 Sb.,

I. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 6. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Na náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 22. 11. 2022 domáhala vydání rozsudku, kterým by soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 505 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 6. 2022 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že v listopadu 2020 jí bylo diagnostikováno onemocnění covid 19. Po prodělání tohoto onemocnění žalobkyně po zralé úvaze vyhodnotila, že očkování proti tomuto onemocnění nepodstoupí mimo jiné proto, že jako zodpovědný občan nehodlala zbytečně zatěžovat veřejný rozpočet. Žalobkyni následně zaskočil a postihl státem vyvolaný odpor vlastního okolí, způsobený odsouzením rozhodnutí žalobkyně nenechat se očkovat. Odsouzením a agresí si žalobkyně prošla napříč sociálními skupinami, od rodiny a nejbližších přátel, přes kolegy v práci, sousedy, až po veřejné odsouzení ze strany médií a i nejvyšších veřejných činitelů. Tyto reakce a uvržení na okraj společnosti ji velmi zasáhly a významně ovlivňují její psychický a v důsledku i fyzický stav až dodnes. Žalobkyně má za to, že veřejné lynčování osob, jež se nátlaku státu podstoupit očkování nepodvolily, dosáhlo až takové intenzity, že se jedná o skutečnost obecně známou, jež nevyžaduje dalšího dokazování. Žalobkyně uvedla, že Mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 22. 10. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-26 MIN/KAN, účinného od 1. 11. 2021, byl žalobkyni bez očkování nebo testu zakázán vstup do provozovny stravovacích služeb, hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin, stejně jako konzumace pokrmů v nákupních centrech. Na základě opatření MZ ČR ze dne 22. 10. 2021, č.j. MZDR 47828/2021-30 MIN/KAN přitom, rozdílně od osob očkovaných a bez adekvátního zdůvodnění, neměla žalobkyně nárok na test zdarma. Mimořádným opatřením MZ ČR ze dne 20. 11. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-28 MIN/KAN bylo žalobkyni zcela zakázáno využívat služeb holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, solárií, kosmetických, masérských a obdobných regeneračních nebo rekondičních služeb, zakázán vstup do provozoven stravovacích služeb, hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin, zakázána konzumace potravin v prostorech pro to určených v nákupních centrech (food-court), zakázáno využití krátkodobých a rekreačních ubytovacích služeb, zakázán vstup na vnitřní sportoviště a taneční studia, do posiloven a fitness center, do umělých koupališť, wellness zařízení, saun a solných jeskyní, zakázáno využití služeb lyžařských vleků a lanových drah, zakázána účast na koncertech a jiných hudebních, divadelních, filmových a jiných uměleckých představení včetně cirkusů, sportovních utkání, zápasů, závodů apod, s účastí vyšší než 20 diváků. Faktický zákaz služeb a aktivit výše uvedených přetrvával až do 10. 2. 2022 a to za postupné účinnosti dalších správních aktů, a to: usnesení vlády České republiky ze dne 25. 11. 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, mimořádné opatření MZ ČR ze dne 23. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-31 MIN/KAN, mimořádné opatření MZČR ze dne 23. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-32 MIN/KAN a mimořádné opatření MZ ČR ze dne 29. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-34 MIN/KAN. Na základě mimořádného opatření MZ ČR ze dne 20. 11. 2021, č.j. MZDR 42085/2021-1 MIN/KAN pro žalobkyni od 22. 11. 2021 do 17. 1. 2022 platila, rozdílně od očkovaných osob, povinnost samotestování. Žalobkyni není známo, a vláda, resp. Ministerstvo vnitra ani Ministerstvo zdravotnictví tento postup do dnešního dne neobjasnily a neozřejmily, z jakého důvodu bylo na žalobkyni, která prodělala onemocnění covid-19, od 181. dne od prodělaného onemocnění nahlíženo odlišně od osob očkovaných, jímž stát přiznával tzv. bezinfekčnost neomezeně. Důvody, proč stát tímto způsobem vytvořil rozdíl mezi zdravou osobou po prodělaném onemocnění (od 181. dne) a zdravou osobou po očkování, nejsou obsaženy ani v jediném z označených opatření. Rozdílně od prodělaného onemocnění tedy byl u vakcín, a to již od prvotních výše uvedených opatření, prokázán a pozorován pokles účinnosti. Rozdíl mezi osobou očkovanou a osobou po prodělaném onemocnění, který mezi oběma jinak stejnými osobami stát činí od 181. dne od prodělání nemoci, nebyl nikdy vysvětlen. Logika by naopak velela tuto rozdílnost nastavit ve prospěch prodělané nemoci, kde pokles ochrany pozorován nebyl. Tím, že stát nastolil a po celou dobu udržoval trend zcela opačný, žalobkyni nedůvodně diskriminoval, vyloučil ze společnosti a zasáhl do jejích práv na osobní svobodu. Pokud je očkování nepovinné, nemůže stát vakcinaci občanů touto diskriminační cestou vynucovat. Poměr očkovaných není v přímé úměře ke kolektivní imunitě. Ve vztahu k občanům stát zaujal postoj, kdy očkování bylo jediným řešením a toto unifikované řešení se stát za každou cenu rozhodl vnutit plošně všem. V prostředí právního státu se nejedná o nic jiného, než zneužití moci a vynucování vůle kolektivu vybraných jedinců proti vůli občanů, to vše bez opory v zákoně, a nadto, za systematické a systémové diskriminace a omezení osobní svobody jedinců, kteří tento kolektivní názor nesdílí, případně jsou k němu pouze jako žalobkyně kritičtí či opatrní. Míra diskriminace, jíž byla žalobkyně vystavena, nabyla extrémních rozměrů nejen tím, že byla nedůvodně nezvýhodněna oproti privilegované skupině osob, ale ony byly nadto nedůvodně zvýhodněny vůči ní. Nemajetková újma spočívající v psychických útrapách, jež byly žalobkyni způsobeny v důsledků výše uvedených nezákonných aktů, nespočívá pouze v samotné diskriminaci žalobkyně, coby neočkovaného člověka po prodělaném onemocnění covid-19, či v omezení její osobní svobody, ale i ve státem vnuceném pocitu„ nepřátelství“ vůči privilegované skupině očkovaných. Přijatá opatření postavila žalobkyni na okraj společnosti a uměle se tak dostala do pozice„ odmítače“ nebo„ antivaxera“. Žalobkyně svůj názor na hromadné očkování nikomu nevnucovala, přesto však byla a stále je nucena čelit atakům a vyčítavým pohledům svého okolí, stejně je tomu bohužel i v rodině. Za újmu způsobenou žalobkyni diskriminačními opatřeními vlády a [stát. instituce] nepovažuje žalobkyně pouze nemožnost pokračovat ve svém řádném a pokojném způsobu života, ale i újmu v mezilidských vztazích, kdy nedůvodnou a nezákonnou segregací mezi očkovanými osobami a osobami po prodělaném onemocnění (od 181. dne) stát zasel do společnosti takové semeno sváru, že se náprava jeví jako (při nejmenším) velmi vzdálená. Mnohá z nezákonných opatření státní moci byla postupně rušena, resp. byla konstatována jejich protiprávnost. Žalobkyně se dozvěděla o vzniku nároku na náhradu újmy, kterou žalobou uplatňuje, na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2022, č.j. [číslo jednací], jímž soud zrušil část opatření ze dne 29. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-34 MIN/KAN. Žalobkyně uplatňuje náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 Kč za každý kalendářní den, kdy byla nucena podrobit se výše uvedeným nezákonným a diskriminačním aktům státní moci. Jedná se o období od 1. 11. 2021 do 10. 2. 2022. Žalobkyně vyzvala žalovaného k náhradě nemajetkové újmy podáním ze dne 28. 6. 2022, k uspokojení nároku žalobkyně, a to ani zčásti, nedošlo.

2. Na základě výzvy soudu k doplnění žaloby žalobkyně v podání ze dne 28. 2. 2023 uvedla, že ze strany [stát. instituce] byla žalobkyně na svobodě omezena a oproti ostatním osobám diskriminována celkem po dobu 71 dní, a to konkrétně: mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 22. 10. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-26 MIN/KAN, účinným od 1. 11. 2021 do 21. 11. 2021, tedy celkem 21 dní; mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 20. 11. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-28 MIN/KAN, účinným od 22. 11. 2021 do 25. 11. 2021, tedy celkem 4 dny; mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 23. 12. 2021, č.j. MZDR [číslo] MIN/KAN, účinným od 26. 12. 2021 do 28. 12. 2021, tedy celkem 3 dny; mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 23. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-32 MIN/KAN, účinným od 29. 12. 2021 do 2. 1. 2022, tedy celkem 5 dní; mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 29. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-34 MIN/KAN, účinným od 3. 1. 2022 do 10. 2. 2022, tedy celkem 38 dní. Za celkem 71 dnů žalobkyně požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 355 000 Kč (71 dnů x 5 000 Kč). Dále žalobkyně uvedla že ze strany Ministerstva vnitra byla žalobkyně na svobodě omezena a oproti ostatním osobám diskriminována po dobu 30 dnů, konkrétně usnesením vlády České republiky ze dne 25. 11. 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, účinným od 26. 11. 2021 do 25. 12. 2021. Za celkem 30 dnů žalobkyně požaduje náhradu ve výši 150 000 Kč (30 dnů x 5 000 Kč).

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. března 2023, č.j. [číslo jednací] bylo řízení v části žaloby týkající se nemajetkové újmy ve výši 355 000 Kč s příslušenstvím vyloučeno k samostatnému řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 3. 2023. Řízení o nemajetkové újmě ve výši 355 000 Kč bylo nadále vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Usnesením ze dne 17. 4. 2023, č.j. [číslo jednací], vyslovil Obvodní soud pro Prahu 7 ve věci sp. zn. [spisová značka] svoji nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 7. 2023.

4. Soud v nyní projednávané věci nadále jednal a rozhodoval o náhradě nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, která byla žalobkyni způsobena usnesením vlády České republiky ze dne 25. 11. 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, účinným od 26. 11. 2021 do 25. 12. 2021.

5. Žalovaný k žalobě uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, když nárokovaná újma byla žalobkyni způsobena legislativní činností, konkrétně krizovým usnesením vlády České republiky č. 1066 ze dne 25. 11. 2021 o přijetí krizového opatření, vydaným ve smyslu zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů. Toto krizové usnesením je normativním právním aktem sui generis. Žalobce se nároku domáhá z titulu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Judikaturou Nejvyššího soudu České republiky bylo dovozeno, že přijetí normativního právního aktu je normotvornou činností a nelze jej posuzovat jako nesprávný úřední postup vlády. Jestliže vydání normativního právního aktu není nesprávným úředním postupem ani nezákonným rozhodnutím, není splněna základní podmínka pro vznik deliktní odpovědnosti státu. Předmětného nároku se nelze domáhat ani dle § 36 krizového zákona. Jak bylo dovozeno soudy, náhrada poskytovaná státem podle § 36 krizového zákona se týká škody způsobené jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Odškodňování nároku dle tohoto ustanovení se netýká náhrady škody způsobené právními předpisy. Žalovaný dále uvedl, žalobu je třeba odmítnout z důvodu prekluze nároku. Žalobkyni měla nemajetková újma vznikat v období od 25. 11. 2021 do 25. 12. 2021. Žádost o náhradu škody žalobkyně uplatnila u Úřadu vlády dne 28. 6. 2022, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty dle ustanovení § 36 odst. 5 krizového zákona. I ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. je dle § 32 odst. 3 tohoto zákona nárok promlčený, když byl uplatněn až po uplynutí šestiměsíční lhůty.

6. Soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného, že došlo k prekluzi nároku žalobkyně. Dospěl k závěru, že tato námitka je důvodná.

7. Podle § 36 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ krizový zákon“) nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.

8. Usnesením vlády České republiky ze dne 25. listopadu 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, v návaznosti na usnesení vlády č. 1065 ze dne 25. listopadu 2021, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí krizových opatření, tímto ve smyslu ustanovení § 5 písm. c) až e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona, vláda s účinností ode dne 26. listopadu 2021 od 18:00 hod. do dne 25. prosince 2021 do 23:59 hod. zakázala přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb a hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubech a diskotékách, hernách a kasinech v čase mezi 22:00 hod. a 04:59 hod., provozování adventních a vánočních trhů (tj. příležitostných trhů zřízených pro předvánoční období) a prodej na nich; tím není dotčen prodej vánočních stromků, chvojí, jmelí a s nimi souvisejících produktů a ryb a produktů z nich a konzumaci alkoholických nápojů na veřejně přístupných místech; tím není dotčena možnost konzumovat alkoholické nápoje ve vnitřních prostorech provozoven stravovacích služeb. Dále vláda omezila provoz v maloobchodních prodejnách zboží a služeb a provozování těchto služeb a vozidel taxislužby nebo jiné individuální smluvní přepravy osob a provoz knihoven, dále provoz holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, solárií, kosmetických, masérských a obdobných regeneračních nebo rekondičních služeb a provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže, dále provoz provozovny stravovacích služeb, hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin, dále provoz nákupních center s prodejní plochou přesahující 5 000 m2, dále prodej na tržištích, v tržnicích a v mobilních provozovnách (prodej ve stáncích, v pojízdných prodejnách a prodej z jiných mobilních zařízení), dále poskytování krátkodobých a rekreačních ubytovacích služeb, dále poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče, dále provoz a užívání sportovišť ve vnitřních prostorech staveb (např. tělocvičny, hřiště, kluziště, kurty, ringy, herny bowlingu nebo kulečníku, tréninková zařízení) a tanečních studií, posiloven a fitness center, dále provoz a používání umělých koupališť (plavecký bazén, koupelový bazén, bazén pro kojence a batolata, brouzdaliště), wellness zařízení, saun a solných jeskyní, dále provoz lyžařských vleků a lanových drah, dále provoz zoologických zahrad a botanických zahrad, muzeí, galerií, výstavních prostor, hradů, zámků a obdobných historických nebo kulturních objektů, hvězdáren a planetárií a konání veletrhů a prodejních hospodářských výstav, dále provoz zařízení nebo poskytování služeb osobám ve věku 6 až 18 let zaměřených na činnosti obdobné zájmovým vzděláváním podle § 2 vyhlášky č. 74/2005 Sb., jako jsou zejména zájmová, výchovná, rekreační nebo vzdělávací činnost včetně přípravy na vyučování, poskytování obdobných služeb dětem ve věku do 6 let včetně péče o ně, jiné organizované volnočasové aktivity osob mladších 18 let, zotavovací akce a jiné podobné akce pro osoby mladší 18 let, dále konání koncertů a jiných hudebních, divadelních, filmových a jiných uměleckých představení včetně cirkusů a varieté, sportovních utkání, zápasů, závodů apod. (dále jen„ sportovní utkání“), kongresů, vzdělávacích akcí a zkoušek v prezenční formě, s výjimkou vzdělávací akce a zkoušky, které jsou součástí vzdělávání podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebo zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, nejde-li o akademický obřad, dále konání veřejných nebo soukromých akcí, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě, jako jsou zejména spolkové, sportovní, kulturní jiné než uvedené v bodu II/13, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky a oslavy, nejde-li o schůze, zasedání a podobné akce ústavních orgánů, orgánů veřejné moci, soudů a jiných veřejných osob, které se konají na základě zákona a shromáždění konaná podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, dále právo pokojně se shromažďovat podle zákona č, 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, dále konání voleb orgánu právnické osoby a zasedání orgánu právnické osoby s výjimkou orgánů územních samosprávných celků v případě, že se jej účastní na jednom místě více než 20 osob, dále vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo účast osob na hromadných akcích nebo jiných činnostech, je-li to vyžadováno tímto krizovým opatřením. Aby bylo osobám umožněno využívat výše uvedené služby a zařízení, musely a) absolvovat nejdéle před 72 hodinami RT-PCR vyšetření na přítomnost viru SARS CoV-2 s negativním výsledkem, nebo b) musí se jednat o osobu očkovanou proti onemocnění covid-19 nebo c) osoba prodělala laboratorně potvrzené onemocnění covid-19, uplynula u ní doba nařízené izolace a od prvního pozitivního rychlého antigenního testu (RAT) na přítomnost antigenu viru SARS CoV-2 nebo RT-PCR testu na přítomnost viru SARS CoV-2 neuplynulo více než 180 dní.

9. Usnesení vlády České republiky ze dne 25. listopadu 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, bylo účinné ode dne 26. listopadu 2021 od 18:00 hod. do dne 25. prosince 2021 do 23:59 hod. V tomto období, tedy nejpozději dne 25. 12. 2021, žalobkyně pocítila, že toto krizové opatření je vůči ní úkorné, tedy nejpozději v tento den se dozvěděla o škodě, která jí měla tímto krizovým opatřením vzniknout.

10. Poslední den pro uplatnění nároku na náhradu újmy byl den 25. 6. 2022. Tento den byla sobota. Žalobkyně tak mohla nárok na náhradu újmy uplatnit nejpozději v pondělí 27. 6. 2022, poprvé však svůj nárok uplatnila u Úřadu vlády České republiky dne 28. 6. 2022 (v úterý), tedy po marném uplynutí šestiměsíční lhůty uvedené v § 36 odst. 5 krizového zákona. Došlo tedy k prekluzi nároku žalobkyně a z tohoto důvodu soudu nezbylo, než žalobu zamítnout.

11. Pokud žalobkyně uvádí, že se o škodě dozvěděla až z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2022, č.j. [číslo jednací], pak soud tento názor nesdílí. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2022, č.j. [číslo jednací], se týkal Opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 29. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-34 MIN/KAN, nikoli usnesení vlády České republiky ze dne 25. 11. 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, účinného od 26. 11. 2021 do 25. 12. 2021, na základě kterého uplatňuje žalobkyně vůči žalobci svůj nárok v tomto řízení.

12. I kdyby nedošlo k prekluzi nároku žalobkyně, jak je odůvodněno výše, nebyla by žaloba důvodná.

13. Podle § 36 krizového zákona stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události.

14. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce tak, že stát neodpovídá za žalobkyní uplatněnou škodu ze žádného právního důvodu.

15. Žalobkyně opírá svůj tvrzený nárok na náhradu škody o ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona s tím, že jí škoda byla způsobena opatřením vydaným usnesením vlády České republiky ze dne 25. listopadu 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, které bylo účinné ode dne 26. listopadu 2021 od 18:00 hod. do dne 25. prosince 2021 do 23:59 hod., které mimo jiné zakazovalo poskytování služeb a vstup do určitých prostor osobám, které prodělaly onemocnění covid-19, které nejsou očkovány proti tomuto onemocnění a od jeho prodělání uplynulo více jak 180 dní. Ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona však v daném případě není právním důvodem odpovědnosti žalovaného státu za škodu.

16. Předně je nutno zabývat se povahou opatření vydaných vládou České republiky. K usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu se Ústavní soud ([ústavní nález]) vyjádřil tak, že toto usnesení není opatřením obecné povahy, neboť„ Rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, neboť vyhlášení samotné pro ně není závazným aktem, který by jim ukládal, měnil či rušil konkrétní práva a povinnosti jakožto adresátům stojícím vně systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě. Vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána.“. Z těchto důvodů nelze usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu považovat ani za jiný právní předpis ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky nebo § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu je ad hoc rozhodnutí, neboť:„ týká se individuálního případu mimořádné situace a neobsahuje žádné opakovatelné pravidlo. Samotné rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu rovněž nemá právně normativní obsah, v důsledku čehož neplní funkci právního předpisu.“. Ústavní soud označuje usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu za„ akt vládní“, který podléhá kontrole demokraticky zvoleného orgánu, a to Poslaneckou sněmovnou. Ústavní soud dále ([ústavní nález]) dospěl k závěru, že usnesení vlády České republiky ze dne 23. 3. 2020, č. 274 (kterým byla nařízena opatření), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že dle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané dle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu bylo zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Dle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhově určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu s čl. 87 odst. 1 písm. b) ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o ústavním soudu“.

17. Soud se ztotožnil s právní argumentací žalovaného zejména v tom, že citované ustanovení § 36 krizového zákona nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty samy mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž se stanoví právní povinnosti. Lze souhlasit se žalovaným, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (Nejvyššího soudu ČR či Ústavního soudu). Lze dále souhlasit se žalovaným i v té části jeho argumentace, že v intenci ustanovení § 36 krizového zákona stát odpovídá (toliko) za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. V tomto se soud ztotožnil s výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis, jak jej předestřel žalovaný ve svém vyjádření. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona. Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitého okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalovaného dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.

18. Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobcem uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu, tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), či dokonce zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; tyto právní normy na daný vztah rovněž nedopadají a jejich použití je vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto speciálního právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb. váže právo na náhradu škody vůči státu jednoznačně na účastenství v řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Žalobkyně nebyla účastníkem takového řízení. Konečně soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního – zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Jak vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, je možnost zásahu normativního právního aktu do Úmluvou zaručených práv, nicméně, jak vyplývá například z rozhodnutí Burden proti Spojenému království č. 13378/05, je potřeba vyřešit dvě otázky, a to, zda bylo zacházeno rozdílně s osobami v podobném nebo obdobném postavení a zda je takovéto zacházení odůvodněné. Soud má za to, že v daném případě, zejména v konkrétní fázi vzniklé krize, která představuje žalované období, kdy zcela nepochybně docházelo ke ztrátám na životech a zahlcení zdravotnických zařízení, byla učiněna opatření, která mohla podstatným způsobem omezit šíření infekce a zabránit vzniku rozsáhlých škod na životech a zdraví. Opatření zasáhla téměř veškeré provozování služeb s výjimkami těch nejnutnějších pro zachování alespoň základních potřeb občanů této země. Výše uvedeným opatřením byl omezen přístup do určitých prostor a k určitým službám mimo jiné osobám, které nebyly očkovány, prodělaly onemocnění covid-19 a od prodělání nemoci uplynulo více jak 180 dnů. Toto omezení se vztahovalo nejenom na žalobkyni, ale na všechny takové osoby. Jednalo se tedy o nikoli individuální, ale o plošné opatření k zabránění šíření onemocnění covid-19, které vycházelo z názorů odborných lékařských kapacit a příslušných orgánů ochrany veřejného zdraví. Nebyla to jen žalobkyně, která by byla Usnesením vlády České republiky ze dne 25. listopadu 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, které bylo účinné ode dne 26. listopadu 2021 od 18:00 hod. do dne 25. prosince 2021 do 23:59 hod., omezena.

19. Nelze než opět odkázat na shora uvedené, tedy že je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu, což je daný případ.

20. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když ve věci úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Tato částka se dle § 151 odst. 3 o.s.ř. sestává ze 3 paušálních náhrad po 300 Kč (vyjádření k žalobě, účast na jednání před soudem dne 9. 6. 2023 a 14. 7. 2023), když žalovaný nebyl v řízení zastoupen advokátem.

21. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty první před středníkem, když pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal zákonné důvody.