15 C 56/2011

Plný text

: Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobce celé jméno žalobce , datum narození , bytem adresa žalované a žalobce , zastoupeného titul jméno příjmení , advokátem, se sídlem adresa , proti žalované celé jméno žalované , datum narození , bytem adresa žalované a žalobce , zastoupené titul jméno příjmení , advokátem, se sídlem adresa , o zaplacení 120.000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 120.000 Kč, se zamítá.

II. Na náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit žalované částku 82.885 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované. V řízení zahájeném u tohoto soudu dne 12. 10. 2011 se žalobce domáhal toho, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku 120.000 Kč spolu s příslušenstvím (úrok žalobce uplatnil podáním ze dne 8. 4. 2015) a náklady soudního řízení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce je spoluvlastníkem bytové jednotky [číslo] v budově [adresa] v ulici [ulice a číslo], [obec a číslo] o velikosti ideálních 2/3 celku. Žalovaná jako spoluvlastník pouze ideální 1/3, užívá byt výlučně sama, respektive ho dle názoru žalobce pronajímá třetím osobám a přijímá z něho nájemné, žalobci do něj znemožnila přístup, za užívání ideálních 2/3 žalobci nic neplatí a vzhledem k tomu, že za nájem bytu v dané lokalitě se platí řádově 15.000 Kč měsíčně, obohacuje se tak na úkon žalobce minimálně o 10.000 Kč měsíčně. Požadované bezdůvodné obohacení požaduje žalobce za období od 1. 8. 2008 do 30. 7. 2009 ve výši 120.000 Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodu, že v bytě bydlela od 1. 7. 2002, kdy v té době byl byt v prakticky neobyvatelném stavu a následně vyžadoval z její strany velké investice v řádu několika set tisíc korun. Tyto investice však nezapočítává na žalobcem požadovanou částku, poukazuje pouze na morální hledisko jeho požadavku. Vznesla námitku promlčení. Rozsudkem soudu I. stupně ze dne 29. června 2015, č.j. [číslo jednací] bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. K odvolání žalobce i žalované byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016, č.j. [číslo jednací] rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé, jakož i ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky zrušen a v tomto rozsahu byla věc soudu vrácena k dalšímu řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. března 2017, č.j. [číslo jednací], bylo podání žalobce ze dne 8. 4. 2015 odmítnuto. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 4. 2017. Podáním ze dne 8. 4. 2015 se žalobce domáhal přiznání úroku z prodlení. Soud tak i nadále rozhodoval pouze o částce 120.000 Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 9. 4. 2015 soud zjistil, že žalobce je evidován společně se žalovanou jako spoluvlastník bytové jednotky [číslo] v budově [adresa] na parcele parc. [číslo] s podílem na společných částech domu a pozemku o velikosti [číslo] vše v k.ú. Holešovice, obec Praha, kdy u žalobce je evidován spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 2/3 celku a u žalované ideální 1/3 celku, přičemž v části C [list vlastnictví] je uvedeno, že omezení vlastnického práva je bez zápisu. Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 18. 5. 2015 soud zjistil, že žalobce je evidován společně se žalovanou jako spoluvlastník bytové jednotky [číslo] v budově [adresa] na parcele parc. [číslo] s podílem na společných částech domu a pozemku o velikosti [číslo] vše v k.ú. Holešovice, obec Praha, kdy u žalobce je evidován spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 2/3 celku a u žalované ideální 1/3 celku, přičemž v části C [list vlastnictví] je uvedeno omezení vlastnického práva k podílu 2/3 bytové jednotky velkým množstvím zástavních práv exekutorských, soudcovských, z rozhodnutí správního orgánu či z rozhodnutí správce daně nařízených v letech 2014, 2013, 2012, 2011, 2010, 2008, 2007, 2006 a 2004. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. ledna 2015, č.j. [číslo jednací] soud zjistil, že na výpisu z katastru nemovitostí ke dni 9. 9. 2014 v části C [list vlastnictví] je uvedeno omezení vlastnického práva k podílu 2/3 bytové jednotky velkým množstvím zástavních práv exekutorských, soudcovských, z rozhodnutí správního orgánu či z rozhodnutí správce daně nařízených v letech 2014, 2013, 2012, 2011, 2010, 2008, 2007, 2006 a 2004. Dále z předmětného rozsudku soud zjistil, že z plánu bytové jednotky [číslo] vyplývá, že byt je umístěn ve 4. nadzemním podlaží s výtahem a sestává se ze tří pokojů, kuchyně, předsíně a sklepu, I. kategorie a jeho podlahová plocha činí 109,8 m2 bez započtení rozlohy sklepa. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. ledna 2015, č.j. [číslo jednací] soud zjistil, že ze zprávy [právnická osoba] ze dne 21. 11. 2014 vyplývá, že dle jejich realitní kanceláře bylo možno bytovou jednotku o velikosti 3+1 s předsíní a sklepem o výměře 109,7 m2 pronajmout v širším centru Prahy za cca 120-139 Kč/m2, tj. za měsíční nájemné ve výši 13.200 – 15.300 Kč v závislosti na stavu domu a bytu. Ze zprávy realitní společnosti [název] [příjmení] ze dne 24. 11. 2014 vyplývá, že ceny nájmu v období od 1. 8. 2010 do 30. 7. 2011 za bytovou jednotku odpovídající předmětnému bytu v ulici [ulice a číslo] v [obec a číslo] podle cenových map a realizovaných zakázek činily 152 Kč/m2, tedy bylo možné jej v uvedeném období pronajmout za nájemné ve výši 15.000 Kč měsíčně. Ze zprávy realitní kanceláře [právnická osoba] ze dne 12. 1. 2015 bylo zjištěno, že pronájem standardního bytu 3+1 okolo 110 m2 v dané lokalitě [obec a číslo] se v době od 1. 8. 2010 do 30. 7. 2011 pohyboval kolem 16.000 Kč bez poplatků a v době od 1. 5. 2013 do 30. 9. 2013 kolem 15.000 Kč bez poplatků. Ze zprávy realitních kanceláří z internetu ze dne 1. 11. 2014 bylo zjištěno, že k uvedenému datu bylo v podmínkách nabízeného pronájmu bytu 3+1 v ul. [ulice] v [obec a číslo] o užitné ploše 106 m2 nájemné 21.000 Kč za měsíc + služby, u bytu 3+1 v ulici [ulice] v [obec a číslo] o užitné ploše 105 m2 nájemné 18.000 Kč za měsíc + služby a u bytu 3+1 na Strossmayerově náměstí v [obec a číslo] o užitné ploše 112 m2 nájemné 24.000 Kč za měsíc + poplatky. Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2011 č.j. [číslo jednací], ve kterém bylo rozhodováno o vlastnictví žalobce k předmětnému bytu v rozsahu ideálních 2/3 celku, zjistily soudy, že v rámci dědického řízení nabyli tři sourozenci, a to žalovaná, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vlastnictví předmětného bytu, kdy [jméno] [příjmení] vylákala na [jméno] [příjmení] souhlas k odprodeji ideální třetiny předmětného bytu za částku 600.000 Kč pro sebe a následně prodala obě ideální třetiny žalobci za částku 500.000 Kč, když žalovaná tento převod napadlas poukazem na porušení svého předkupního práva. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.prosince 2001, č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 6. 2. 2002 soud zjistil, že žalobci byla uložena povinnost uzavřít se žalovanou kupní smlouvu na ideální 2/3 bytové jednotky [číslo] v domě [adresa] na pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha s objektem bydlení o výměře 670 m2 se spoluvlastnickým podílem [číslo] na pozemku parc. [číslo] se spoluvlastnickým podílem [číslo] společných částí předmětného domu a nebytových prostor za 500.000 Kč. Rozsudek nebylo možno vložit do katastru nemovitostí z důvodu omezení smluvní volnosti žalobce, jehož podíl na uvedené nemovitosti byl postižen exekucemi. Nejvyšší soud České republiky shledal, že přes zjištěný trestný čin podvodu při vylákání třetiny předmětného bytu na [jméno] [příjmení] se nejedná o absolutní neplatnost převodu, ale jen relativní, které se však žádná ze stran nedovolala a žalované toto nepřísluší, neboť nebyla účastníkem tohoto vztahu a fakticky tak dovodil, že žalobce je v současné době vlastníkem ideálních 2/3 předmětného bytu, což se odrazilo v následných rozhodnutích soudu prvního i druhého stupně, které jsou pravomocné. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení PČR ze dne 30. 12. 2004 soud zjistil, že tohoto dne se žalobce dostavil na policii, kde vypověděl, že přibližně před třemi týdny šel do svého bytu v [obec a číslo], Schnirchově ulici [číslo] kde zjistil, že dveře jsou uzamčené a klíče do bytu nepasovaly. Po té, co mu na zazvonění nikdo neotevřel, zavolal zámečníka, zjistil, že v bytě bydlí žalovaná, která ho odmítla vpustit do bytu. V rozsudku ze dne 8.dubna 2009, č.j. [číslo jednací] Městský soud v Praze uvedl, že žalobce je vlastníkem 1/3 bytové jednotky [číslo], v domě [adresa] na pozemku st.parc. [číslo] v k.ú. [část obce] spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu. V rozsudku ze dne 16. října 2013, č.j. [spisová značka] Městský soud v Praze uvedl, že žalobce je vlastníkem i další 1/3 shora uvedené bytové jednotky. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. září 2014, č.j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.března 2015, č.j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že žalovaná předmětnou bytovou jednotku užívá výlučně sama, a to od 1. 7. 2002, aniž by jakkoli žalobci umožnila realizovat jeho spoluvlastnický podíl na bytové jednotce. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Nárok žalobce plyne z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že v rozhodném období od 1. 8. 2008 do 30. 7. 2009 žalovaná bez právního důvodu užívala předmětný byt, jehož je žalobce 2/3 vlastníkem. Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „o.z.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Nový občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 bezdůvodné obohacení upravuje obdobným způsobem. Podle § 2991 NOZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení. Podle § 100 odst. 1 o.z. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 107 odst. 1 a 2 o.z. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Objektivní a subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 a 2 o.z. počínají, běží i končí nezávisle jedna na druhé a pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, promlčí se dané právo bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Soudní judikatura je ustálena v názoru, že pro posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 o.z. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne [datum] s [jméno] [příjmení] zapsán jako 2/3 vlastník předmětného bytu v katastru nemovitostí od prosince 2000, a to do současnosti. Žalobce na Policii ČR dne 30. 12. 2004 uvedl, že asi před třemi týdny se dozvěděl, že žalovaná bydlí v jeho bytě. Minimálně tedy od poloviny prosince 2004 žalobce věděl, že žalovaná v bytě bydlí a na úkor žalobce se bezdůvodně obohacuje. Žalobce požadoval bezdůvodné obohacení za období od 1. 8. 2008 do 30. 7. 2009. Dvouletá promlčecí doba počala běžet pro každý jednotlivý měsíc samostatně, a to tak, že za srpen 2008 od 1. 9. 2008, za září 2008 od 1. 10. 2008, za říjen 2008 od 1. 11. 2008, za listopad 2008 od 1. 12. 2008, za prosinec 2008 od 1. 1. 2009, za leden 2009 od 1. 2. 2009, za únor 2009 od 1. 3. 2009, za březen 2009 od 1. 4. 2009, za duben 2009 od 1. 5. 2009, za květen 2009 od 1. 6. 2009, za červen 2009 od 1. 7. 2009, za červenec 2009 od 1. 8. 2009 a její běh skončil 1. 9. 2010, 1. 10. 2010, 1. 11. 2010, 1. 12. 2010, 1. 1. 2011, 1. 2. 2011, 1. 3. 2011, 1. 4. 2011, 1. 5. 2011, 1. 6. 2011, 1. 7. 2011 a 1. 8. 2011. Žaloba byla u soudu podána dne 12. 10. 2011, tedy po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že skončil běh subjektivní promlčecí doby, se právo na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 8. 2008 do 30. 7. 2009 promlčelo. Stejný právní názor je vyjádřen i v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č.j. [číslo jednací] (týkající se věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. n. [spisová značka]) ve kterém je uvedeno:„ Odvolací soud konstatuje, rovněž ve shodě s rozhodnutím Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], týkajícího se týchž účastníků v obdobné věci, pouze za jiné období od března 2006 do února 2007, že nárok žalobce je promlčen uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. Právní závěry soudu prvního stupně týkající se posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty jsou správné, neboť žalobce se musel dozvědět o tom, že žalovaná užívá bez právního důvodu předmětný byt, minimálně v roce 2004 dle jeho podání činěného vůči Policii ČR a nejpozději pak v době podání žaloby na určení vlastnického práva k předmětnému bytu. Žaloba byla tedy podána v době po uplynutí příslušné promlčecí lhůty a žalobní nárok tak nemůže být přiznán bez ohledu na jeho opodstatněnost.“. Podle § 6 odst. 1 NOZ každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle § 6 odst. 2 NOZ nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle §8 NOZ zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Soud zjistil, že proti žalobci jako povinnému je vedeno velké množství exekucí, které zatěžují 2/3 podíl na předmětné bytové jednotce a brání tak realizaci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka], kterým byla žalobci uložena povinnost uzavřít se žalovanou kupní smlouvu obou třetin předmětného bytu za částku, za jakou ji nabyl, tj. za 500.000 Kč, a zároveň tak brání tomu, aby se žalovaná stala výlučným vlastníkem celé bytové jednotky, a fakticky tak způsobil, že platí tento právní stav, ač pravomocným rozsudkem by měl platit jiný. Pokud se jeden z účastníků sám chová v rozporu s dobrými mravy, nemůže se dovolávat téže právní ochrany proti druhému účastníku. Námitka promlčení uplatněná žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Další rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 byly pro posouzení projednávané věci nepodstatné, neboť se týkaly jiného období, za které bylo požadováno bezdůvodné obohacení. Na základě shora uvedených skutečností soud žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, podle nějž účastníku, který měl ve věci úspěch, přizná soud právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování a bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná měla ve věci úspěch a tak jí náleží právo na náhradu veškerých jím účelně vynaložených nákladů. Soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 82.885 Kč. Tato částka se sestává z odměny za právní zastoupení žalované advokátem podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 64.900 Kč za 11 úkonu právní služby po 5.900 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání odporu proti platebnímu rozkazu, účast na jednání před soudem dne 4. 3. 2015, 24. 6. 2015, účast na vyhlášení rozsudku dne 29. 6. 2015 – ½ úkon, podání odvolání ze dne 7. 8. 2015, vyjádření ze dne 17. 8. 2017, účast na jednání před soudem dne 23. 8. 2017, vyjádření ve věci ze dne 23. 7. 2018, účast na jednání před soudem dne 28. 6. 2018, účast na jednání před soudem 23. 7. 2018, účast na vyhlášení rozsudku dne 30. 7. 2018 – ½ úkon), z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3.600 Kč za 12 úkonů právní služby po 300 Kč a podle § 137 odst. 3 o.s.ř. z 21% DPH ve výši 14.385 Kč. Soud nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení za jednání před odvolacím soudem, když odvolací soud o věci rozhodl bez jednání. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 věty první před středníkem o.s.ř., když pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal zákonné důvody.