16 C 160/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Poláchovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený obecnou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 55 440 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zaplacení částky 121 776 Kč se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se podanou žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout tím, že byl omezen na osobní svobodě v [anonymizováno] pro zajištění cizinců [obec] – [anonymizováno] (dále jen„ Zařízení“) v období od 5. 6. 2020 do 21. 8. 2020, tedy v délce 77 dní. Jelikož žalobce neměl cestovní pas ani vízum, byl jeho kostní věk stanoven lékařem podle metody GP na 18 - 19 let. Následně však byl vypracován psychologický posudek, podle kterého se chronologický věk žalobce pohyboval v rozmezí 16 - 17 let, mentálně byl žalobce v rozhodné době na úrovni 14 - 15 let. Zařízení, ve kterém byl zajištěn, je zařízením vězeňského typu určeným pro dospělé. Žalobce prožil těžké dětství v Iráku, poté absolvoval strastiplnou cestu do [anonymizováno], rumunskou policií byl několikrát zmlácen. Své umístění v [anonymizováno] žalobce vnímal velmi úkorně, špatně spal, vykazoval známky stresu a psychické újmy. Při stanovení výše peněžní satisfakce vycházel z judikatury týkající se nezákonné vazby. Za odpovídající zadostiučinění za jeden den zajištění považuje částku 1 778 Kč, celkem tedy 136 906 Kč. Dále žalobce požaduje zaplacení částky 19 634 Kč, která mu byla uložena k zaplacení a která představuje náklady spojené s jeho zajištěním v [anonymizováno]. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalobci byla poskytnuta satisfakce v podobě omluvy, kterou považuje za adekvátní. Zajištění žalobce a jeho umístění v [anonymizováno] proběhlo v souladu se zákonem na základě rozhodnutí, které nikdy nebylo zrušeno. Pozici žalobce nelze analogicky srovnávat s osobami nezákonně vazebně stíhanými, neboť v jejich případě je dána presumpce neviny, zatímco žalobce přispěl ke svému zajištění tím, že do ČR přicestoval neoprávněně. Částku 19 634 Kč žalobce neuhradil, proto mu nemohla vzniknout škoda. Na základě zjištění učiněných po provedeném dokazování a jejich zhodnocení ve smyslu § 132 o.s.ř. dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Mezi stranami je nesporné, že žalobce byl dne 4. 6. 2020 zajištěn ČR. Dne 5. 6. 2020 vydala ČR rozhodnutí [číslo jednací] 2020 [číslo] o zajištění žalobce na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Dne 1. 7. 2020 vydala ČR rozhodnutí pod [číslo jednací], kterým prodloužila dobu zajištění o 30 dnů. Dne 30. 7. 2020 došlo k dalšímu prodloužení zajištění žalobce o 19 dnů rozhodnutím ČR [číslo jednací]. Dne 21. 8. 2020 byl žalobce ze [anonymizováno] propuštěn. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. [číslo jednací], ze dne 18. 8. 2021, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění ze dne 1. 7. 2020 zrušil pro nezákonnost. Žalovaná se proto ve svém stanovisku ze dne 2. 5. 2022 žalobci omluvila. Nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil žalobce u žalované dne 3. 11. 2021, přičemž tomuto nároku nebylo ze strany žalované vyhověno. Jedním z důvodů pro zrušení rozhodnutí ČR ze dne 1. 7. 2020, [číslo jednací] 0 [číslo], byla skutečnost, že postup při určování věku žalobce byl stižen řadou nedostatků. Věk žalobce nebyl dostatečně zjištěn, proto mělo být na žalobce pohlíženo jako na nezletilého cizince bez doprovodu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne č. j. [číslo jednací], ze dne 18. 8. 2021). Do protokolu o podání vysvětlení sepsaného den po zajištění žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval bez dokladů. Měl v plánu dále vycestovat do [země] (protokol o podání vysvětlení [číslo jednací], ze dne 5. 6. 2020). Dne 5. 6. 2020 došlo k určení kostního věku žalobce na 18 - 19 let (zpráva z ambulantního vyšetření žalobce ve [anonymizováno] nemocnici v [část obce] ze dne 5. 6. 2020). Žalobce v průběhu pobytu v [anonymizováno] volal na linku 112 s tím, že se necítí dobře, protože má problémy se spánkem (úřední záznam ze dne 19. 6. 2020), v návalu hněvu poškodil skříňku a poličku (úřední záznam hlášení o mimořádné události ze dne 21. 7. 2020), udeřil do lampy (úřední záznam hlášení o mimořádné události ze dne 30. 7. 2020). Ve dnech 3. 7. 2020, 17. 7. 2020, 24. 7. 2020 a 31. 7. 2020 absolvoval žalobce pohovor s psychologem (sociální spis). Ze zprávy ombudsmana z 29. 7. 2020 soud zjistil, že pracovnice kanceláře ombudsmana navštívily [anonymizováno] pro zajištění cizinců [obec] - [anonymizováno] dne 20. 5. 2020. Zjistily, že [stát. instituce] působila ve vnitřních prostorech zařízení, kde běžně v cizineckých zařízeních působí bezpečnostní agentura. K ubytování cizinců byly určeny dvě budovy – v budově A měli bydlet primárně žadatelé o mezinárodní ochranu, v budově [anonymizováno] primárně zajištění cizinci. Budovy měly obdobné stavebně-technické rozložení. Uprostřed budovy je schodiště a po jeho obou stranách jsou ubytovací prostory. Schodiště bylo od zbytku patra odděleno zamřížovanými dveřmi s igelitem, což mělo umožnit jednoduchou izolaci klientů v případě propuknutí nákazy. Zamřížované dveře klienti nemohli otevřít, takže byli uzamčeni na svém patře. V každé polovině patra je několik ubytovacích buněk. Jednotlivé ubytovací buňky se skládají ze dvou pokojů a společné kuchyňky, toalety a koupelny. Pokud jde o možnost sociálního kontaktu, návštěvy byly zakázány, toto opatření však zajištěným nebylo nijak kompenzováno. Personál se v prostorech ubytovacích pater běžně nevyskytoval, klienti tam byli sami. Kontaktovat personál mohli pouze prostřednictvím signalizačního zařízení, které však mělo časovou prodlevu. V každém sektoru byla jedna kamera nad oknem, která snímala celou chodbu až k zamřížovaným dveřím. Klienti měli v zařízení kontakt pouze s těmi, s nimiž sdíleli ubytovací buňku. S personálem přicházeli do kontaktu pouze třikrát denně, když se vydávalo jídlo, případně současně kontrolovala tělesná teplota. Z vnitřní strany vstupních dveří do buňky bylo napsáno, že je zakázáno opouštět své buňky. Tato informace se nacházela i v poučení, které obdržel klient při příjmu. V případě, že by chtěli použít telefonní automat, který se nacházel na konci chodby u zamřížovaných dveří, museli by vyjít na chodbu. Vzhledem k uzamčení dveří cizinci nemohli opustit svůj sektor. Zajištěné osoby u sebe nesměly mít elektronické komunikační zařízení, pročež byli v komunikaci se svými blízkými odkázáni pouze na telefonní kartu. Telefonáty do zahraničí byly však přes tyto telefonní karty drahé a často ani blízcí v zahraničí neměli dostatek financí, aby mohli klientům volat. Přístup na internet neměli zajištění cizinci žádný a nemohli mít ani elektronické zařízení, na kterém by mohli sledovat televizi či filmy apod. – měli k dispozici pouze MP3 přehrávače s nahranou hudbou. Pokud jde o přístup mimo budovu zařízení v rámci areálu, neměli klienti zajištěnu možnost vycházek. Jediný přístup k čerstvému vzduchu, který měli, byl dosažitelný pomocí otevření oken či dveří na balkon. Tato okna, respektive dveře, bylo možné otevřít přibližně na 15 centimetrů kvůli nainstalovaným bezpečnostním zarážkám. To přes to, že v bezprostředním okolí obou budov je velký volný prostor, v němž lze zajistit udržován dostatečné vzdálenosti mezi klienty. Z hlediska psychologické, právní či jiné pomoci nebyly na chodbách ani v ubytovacích buňkách v době návštěvy vyvěšeny žádné kontakty na právníky či jinou právní pomoc, ambasády či veřejného ochránce práv. Informace o možnosti požádat o psychologa nebyla v poučení, které při příchodu do zařízení klienti dostávají, a ani není nikde v zařízení písemně vyvěšena, ač byla tato možnost dána. Pokud jde o možnost trávení volného času, bylo zjištěno, že všechny televizní a volnočasové místnosti byly zavřeny a žádné aktivity neprobíhaly. Klienti při příjmu dostávali balíček obsahující různé předměty – omalovánky, pastelky, papíry, sudoku, případně cizojazyčné noviny a knihy. Dětem byly připravovány odlišné balíčky. V době zpracování zprávy klinické psycholožky se psychologický odhad věku žalobce pohyboval v rozpětí 16 - 17 let, žalobcem uváděný rok narození 2004 tak odpovídá skutečnosti. Mentální věk žalobce byl určen v rozpětí 14 - 15 let (Zpráva – psychologické posouzení věku dítěte – cizince, zpracovaná Mgr. [jméno] [příjmení], ze dne 18. 12. 2020). Rozhodnutím ze dne 21. 8. 2020, [číslo jednací], bylo žalobci bylo uloženo uhradit náklady spojené se zajištěním cizince ve výši 18 634 Kč a náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutím ze dne 8. 12. 2021, [číslo jednací], bylo rozhodnuto o obnově řízení o úhradě nákladů spojených se zajištěním cizince za účelem předání nebo průvozu ukončené rozhodnutím [číslo jednací] ze dne 21. 8. 2020, které nabylo právní moci dne 21. 8. 2021. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti pro posouzení a rozhodnutí ve věci podstatné. Na základě výše uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen„ řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Podle odst. 3 tohoto ustanovení byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle § 31a odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem [mezinárodní organizace] přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu [anonymizováno] společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky (odst. 1). Nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné (odst. 3). v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné (odst. 7). Podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je policista oprávněn zajistit cizince, jestliže je důvod domnívat se, že cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá. V řízení bylo prokázáno, že rozhodnutí m. [obec], ze dne 1. 7. 2020, [číslo jednací], jímž bylo s odkazem na § 129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb. rozhodnuto o prodloužení zajištění žalobce o 30 dnů, bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. , zrušeno. Rozhodnutí ČR, ze dne 5. 6. 2020, [číslo jednací] 2020 [číslo], o zajištění žalobce na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, ani rozhodnutí ČR, ze dne 30. 7. 2020, [číslo jednací] [anonymizováno] 2020 [číslo], kterým došlo k dalšímu prodloužení zajištění žalobce o 19 dnů, sice žalobce odvoláním nenapadl, přesto je podle názoru soudu na místě hledět na tato rozhodnutí jako na nezákonná, neboť stejné vady se vyskytovaly i v těchto řízeních (věk žalobce nebyl dostatečně zjištěn a bylo s ním zacházeno jako s dospělým). Soud proto shledal důvod pro aplikaci výjimky podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dne 21. 8. 2020 byl žalobce ze Zařízení propuštěn, byl tak neoprávněně omezen na osobní svobodě 77 dní. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. [spisová značka], lze nemajetkovou újmu, která je dána vnitřními prožitky člověka, prokazovat jen obtížně, přičemž se zpravidla její vznik dovodí tehdy, pokud by jakákoliv osoba ve stejném postavení mohla vnímat výkon veřejné moci úkorně. Je tudíž na místě v posuzované věci přijmout závěr, že žalobci jeho nezákonným zajištěním v důsledku nezákonných rozhodnutí nepochybně vznikla nemajetková újma, neboť umístění v zařízení, kde je omezena osobní svoboda, možnost kontaktu s vnějším světem, jakož i kontaktů sociálních, by nepochybně jakákoliv osoba ve stejném postavení jako žalobce vnímala úkorně. Žalobce byl navíc v době umístění v Zařízení nezletilý, přičemž v důsledku vadného postupu při určení jeho věku s ním bylo zacházeno jako s dospělým. Při úvaze o výši odškodnění soud vycházel z odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody v trestních věcech, neboť jde o relativně obdobné situace, jelikož v obou případech je dotčena osobní svoboda jednotlivce. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí, a v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Adekvátním odškodněním ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. ) je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby. V projednávané věci je však potřeba zohlednit skutečnost, že žalobce vstoupil na území České republiky bez příslušných oprávnění, čímž se vystavil následkům plynoucím z tohoto protiprávního jednání. K tomu soud odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j.-297, podle kterého nelze v obdobných případech (na rozdíl od nezákonné vazby, která zásadním způsobem postihuje vždy osobu, vůči níž se aplikuje zásada presumpce neviny) v případě žalobce hovořit o jeho nevině, jelikož nyní posuzovaná situace byla vyvolána masivním porušováním právních předpisů (ze strany velkého množství cizinců vstupujících na území států schengenského prostoru bez potřebných víz), na němž se podílel právě i sám žalobce, který se vědomě rozhodl právní předpisy regulující překročení státních hranic nerespektovat, a to ve snaze vynutit si tak něco (vstup na území cizího státu), na co neměl právní nárok. Posuzované zajištění je sice vskutku omezením osobní svobody, nicméně naproti tomu se nepochybně uskutečnilo v podmínkách nesrovnatelně příznivějších oproti těm, které žalobce zažíval v průběhu své migrace. Z hlediska trávení volného času, zajištění sociálního kontaktu a informování o dostupných podpůrných službách trpělo [anonymizováno] s ohledem na zjištění kanceláře ombudsmana, deficity, nicméně opatření k omezení pohybu v rámci zařízení byla v době zajištění žalobce odůvodnitelná karanténními opatřeními souvisejícími s pandemií Covid-19. Bezpečnostní prvky jsou pak z povahy věci v určité míře nezbytné ve všech zařízeních určených pro zajištění cizinců. Žalobci byla v [anonymizováno] poskytnuta psychologická pomoc, za dobu svého umístění v [anonymizováno] byl celkem 4 x na pohovoru s psychologem. Strastiplnost migrační cesty, která měla ještě prohlubovat újmu vzniklou žalobci nezákonným zajištěním, pak podle názoru soudu nelze zohlednit ku prospěchu žalobce, neboť je důsledkem jím zvoleného nezákonného způsobu, jakým si chtěl vynutit pobyt na území [mezinárodní organizace]. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že je na místě žalobci přiznat zadostiučinění při spodní hranici judikovaného rozmezí, a sice 600 Kč za jeden den omezení osobní svobody (navýšení nad základní sazbu 500 Kč je dáno změnou ekonomické situace od doby vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. [spisová značka]). Tuto částku soud zvýšil o 20 % s přihlédnutím k věku žalobce, ve kterém byl zajištění v [anonymizováno] vystaven. Soud tak přiznal žalobci částku 55 440 Kč. Co se týče požadavku na částku 19 634 Kč, která představovala náhradu nákladů za umístění žalobce v [anonymizováno] a náklady řízení, tak tuto částku žalobce nezaplatil, nemohla mu tedy v této výši ani vzniknout škoda. V této záležitosti bylo rozhodnuto o obnově řízení o úhradě nákladů spojených se zajištěním cizince, přičemž nově nebylo ve věci dosud rozhodnuto. Z uvedených důvodů soud žalobu co do zaplacení částky 121 776 Kč zamítl jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobci bylo v projednávané věci přiznáno osvobození od soudních poplatků. Žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, přičemž náhradu nákladů řízení nepožadoval. Žalovaná nebyla ve věci zastoupena. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.