16 C 178/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jitky Poláchové a přísedících přísedící ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru

I. Žaloba na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru datované žalovanou dvěma daty - 14. 7. 2020 v záhlaví a 12. 8. 2020 v zápatí a doručené žalobkyni do vlastních rukou dne 28. srpna 2020, je neplatné, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 46 944,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 částku 1 182 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, které vůči ní, jako zaměstnankyni, učinila žalovaná z pozice zaměstnavatele, a to z důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákoník práce“), pro porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, což žalovaná odůvodnila dlouhodobou neomluvenou nepřítomností žalobkyně na pracovišti a hrubým porušováním povinnosti žalobkyně nakládat s finančními prostředky společnosti ve prospěch společnosti. Žalobkyně přitom od 1. 7. 2020 do 31. 7. 2020 čerpala dovolenou schválenou jednatelem společnosti. Žalovaná nárok uplatněný v žalobě neuznala. S čerpáním dovolené ze strany žalobkyně nesouhlasila. Zejména z důvodu zmeškání několika směn ze strany žalobkyně přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru. Obvodní soud pro Prahu 7 ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č.j. 16C 178/2020-75, kterým určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované jako zaměstnavatele dané žalobkyni jako zaměstnanci ze dne 12. 8. 2020, které bylo žalobkyni doručeno dne 28. 8. 2020, je neplatné, a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení. Usnesením ze dne 23. 3. 2022, č.j. 16C 178/2020-92, byl výše uvedený rozsudek doplněn o výrok, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 částku 1 182 Kč představující státem vyplacené svědečné. Proti tomuto rozsudku a usnesení podala žalovaná odvolání. Městský soud v Praze rozhodl ve věci usnesením ze dne 7. 9. 2022, č.j. [číslo jednací], kterým rozsudek soudu I. stupně ve znění doplňujícího usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze upozornil na to, že nebylo prokázáno, v jakém rozsahu měla žalobkyně na dovolenou skutečně nárok, a že se soud I. stupně nezabýval druhým důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru spočívajícím v neplnění povinností žalobkyní. Žalovaná byla v tomto smyslu vyzvána k tomu, aby předložila důkazy ke svému tvrzení, že k 30. 6. 2020 měla žalobkyně nárok na 19 dnů dovolené. Dále byla žalovaná vyzvána k vysvětlení, co přesně žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2020 vytýkala, tzn., co bylo myšleno neplněním dosavadních pracovních úkolů, jaké byly všeobecné pracovní povinnosti ředitele, jaké konkrétní nedostatky zjistila kontrola [anonymizována čtyři slova] a jak žalobkyně hrubě porušovala povinnost nakládat s finančními prostředky společnosti v její prospěch. Žalovaná měla uvést, kdy k těmto porušením povinností ze strany žalobkyně došlo, a ke svým tvrzením předložit důkazy. K výzvě soudu žalovaná doplnila, že nárok na dovolenou ve výši 34 dnů uvedený na výplatním lístku za květen 2020 se skládal ze 14 dnů nevyčerpané dovolené za rok 2019 a nároku na 20 dnů dovolené za rok 2020. V lednu 2020 čerpala žalobkyně 3 dny dovolené, v únoru 2020 také 3 dny dovolené, což bylo odečteno z celkového nároku na dovolenou (34 dnů) a zbývalo 28 dnů dovolené. To ovšem za předpokladu, že by žalobkyni vznikl nárok na dovolenou za rok 2020 v rozsahu 20 dnů. Pracovní poměr žalobkyně však v roce 2020 skončil 28. 8., proto měla žalobkyně za tento rok nárok pouze na 10 dnů dovolené (nárok za ½ roku od 1. 1. do 30. 6.) (původně žalovaná uváděla dovolenou v rozsahu 19 dnů - 8 dnů za rok 2019 a 11 dnů za rok 2020). Jednatel žalované se snažil nedostatky v práci žalobkyně řešit, proto některé úkoly začal žalobkyni zadávat písemně (30. 4. 2020 a 4. 5. 2020). Krátce na to se však žalobkyně stala práce neschopnou (12. 5. 2020) a do zaměstnání již nenastoupila. Žalobkyně komunikovala s obchodními partnery prostřednictvím e-mailové adresy [email]), ke které však žalovaná neměla přístup a nemohla získat svou obchodní korespondenci. V době 8. – 15. 7. 2020 probíhala na pracovišti žalované kontrola [anonymizována tři slova] zaměřená na bezpečnost práce a nakládání s nebezpečnými chemickými látkami, které se žalobkyně neúčastnila. Žalovaná musela zajistit další osobu, která jí byla při kontrole nápomocná. K prokázání tvrzení žalovaná navrhla výslech jednatele žalované a protokol o kontrole [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [územní celek] a [anonymizováno]. Po doplnění dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně pracovala u žalované od 1. 4. 2017 na pozici ředitelky společnosti (nesporné). Od 12. 5. 2020 do 30. 6. 2020 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti (rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti). Dne 19. 6. 2020 navštívila žalobkyně pracoviště, aby vrátila klíče. Přitom na dotaz jednatele společnosti sdělila, že po skončení pracovní neschopnosti hodlá čerpat dovolenou (protokol o předání klíčů, výpověď svědků [celé jméno svědka], [jméno] [příjmení]). Dne 30. 6. 2020 zaslala žalobkyně e-mailem z adresy [email]“ mzdové účetní žalované společnosti ukončení neschopenky ke dni 30. 6. 2020 a žádost o čerpání dovolené na celý červenec 2020 (e-mail žalobkyně ze dne 30. 6. 2020). V době 8. – 15. 7. 2020 probíhala na pracovišti žalované kontrola Oblastního inspektorátu práce, které se žalobkyně neúčastnila (výpověď jednatele žalované [celé jméno účastníka], protokol o kontrole ze dne 21. 9. 2020). Jednatel žalované vyzýval žalobkyni k nástupu do zaměstnání, a to e-mailem zaslaným dne 8. 7. 2020 a 9. 7. 2020 na e-mailovou adresu žalobkyně [email]“ (výpověď jednatele žalované [celé jméno účastníka], e-mailová zpráva jednatele žalované ze dne 8. 7. 2020 a 9. 7. 2020). Jelikož se žalobkyně do zaměstnání nedostavila, přistoupila žalovaná dne 14. 7. 2020 k okamžitému zrušení pracovního poměru, které však nebylo žalobkyni řádně doručeno, neboť písemnost převzal manžel žalobkyně (tvrzení žalované, Výzva k vyzvednutí zásilky/Potvrzení o převzetí zásilky, výpověď svědka [jméno] [příjmení]). Na to reagovala žalobkyně písemnou výzvou k přidělování práce a úhradě dlužné mzdy (dopis žalobkyně ze dne 31. 7. 2020). Následně bylo žalobkyni znovu zasláno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2020, které jí bylo doručeno do vlastních rukou dne 28. 8. 2020 (nesporné). Dopisem ze dne 2. 9. 2020 oznámila žalobkyně žalované, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru a trvá na svém dalším zaměstnání (nesporné). Na základě výše uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podle § 60 zákoníku práce musí zaměstnavatel i zaměstnanec v okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží. Podle § 218 odst. 1 zákoníku práce, je čerpání dovolené podle § 211 zaměstnavatel povinen zaměstnanci určit tak, aby dovolenou vyčerpal v kalendářním roce, ve kterém zaměstnanci právo na dovolenou vzniklo, ledaže v tom zaměstnavateli brání překážky v práci na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody. Podle § 218 odst. 4 zákoníku práce platí, že není-li čerpání dovolené určeno nejpozději do 30. června následujícího kalendářního roku, má právo určit čerpání dovolené rovněž zaměstnanec. Čerpání dovolené je zaměstnanec povinen písemně oznámit zaměstnavateli alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem na jiné době oznámení. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, v jakém rozsahu měla žalobkyně nárok na dovolenou. Z výplatního lístku za květen 2020 je zřejmé, že žalobkyni zbývalo 28 dní dovolené, která se skládala z 8 dnů nevyčerpané dovolené za rok 2019 a 20 dnů dovolené za rok 2020. Žalovaná tvrdí, že jelikož pracovní poměr žalobkyně skončil 28. 8. 2020, neměla žalobkyně nárok na 20 dnů dovolené za rok 2020, ale pouze na poměrnou část dovolené – 10 dnů a na 8 dnů nevyčerpané dovolené za rok 2019, celkem tedy na 18 dnů dovolené. Tomu odpovídá zpráva účetní ze dne 8. 7. 2020, ze které vyplývá, že do data propuštění – 9. 7. 2020 měla žalobkyně za rok 2020 nárok na dovolenou v celkové výši 25 dnů (14 dnů nevyčerpané dovolené za rok 2019 a 11 dnů za část roku 2020). V lednu a únoru 2020 si žalobkyně vybrala 6 dnů z nevyčerpané dovolené za rok 2019, k proplacení ke dni 9. 7. 2020 tak podle účetní zůstalo 19 dnů dovolené (25 dnů – 6 dnů). Tato argumentace však soud nepřesvědčila, neboť 30. 6. 2020, kdy žalobkyně vyplnila dovolenku a zaslala ji účetní, nemohla vědět, kdy její pracovní poměr skončí, a mohla tedy počítat s tím, že má nárok na 28 dnů dovolené. Nic na tom nemění ani fakt, že žalobkyně zřejmě hodlala pracovní poměr ukončit, neboť datum ukončení nebyl znám. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně měla ke dni 30. 6. 2020 nárok na 28 dnů dovolené. Soud dále vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně pro žalovanou od 1. 7. 2020 do 12. 8. 2020, kdy došlo k okamžitému zrušení ze strany žalované, nepracovala. Od 1. 7. 2020 do 31. 7. 2020 se jednalo o 22 pracovních dnů, od 1. 8. 2020 do 12. 8. 2020 o 8 pracovních dnů, celkem tedy o 30 pracovních dnů. Žalobkyně požádala o 22 dnů dovolené. I kdyby byla její dovolená řádně schválena, dne 3. 8. 2020 měla žalobkyně nastoupit do zaměstnání. Dne 31. 7. 2020 zaslala žalobkyně reakci na první okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 14. 7. 2020, které žalobkyni nebylo řádně doručeno, a sama jej označila za nicotné, a vyzvala žalovanou k přidělování práce a úhradě dlužné mzdy. Na pracoviště se však žalobkyně nedostavila. Žalobkyně sice klíče od pracoviště odevzdala, v nástupu na pracoviště jí to však zabránit nemohlo, neboť žalobkyně jistě disponovala kontakty na spolupracovníky, kteří jí mohli pracoviště zpřístupnit. Soud tedy dospěl k závěru, že nepřítomnost žalobkyně na pracovišti ve dnech 3. 8. – 12. 8. 2020 lze klasifikovat jako neomluvené absence (1. 8. a 2. 8. 2020 byla sobota a neděle). Z § 218 odst. 1 zákoníku práce vyplývá, že čerpání dovolené zaměstnanci určuje zaměstnavatel. Pouze v případě nevyčerpané dovolené za předchozí rok platí, že pokud zaměstnavatel neurčí termín čerpání dovolené do 30. 6. následujícího roku, může si zaměstnanec určit čerpání dovolené sám. Soud se znovu zabýval otázkou, zda a jakým způsobem žalobkyně čerpala dovolenou od 1. 7. 2020. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že dovolenou jí schválil přímo jednatel společnosti za přítomnosti svědků a dovolenou rovněž oficiálně nahlásila. Setkání žalobkyně a jednatele žalované dne 19. 6. 2020 byl přítomen [celé jméno svědka] manžel žalované. Podle [celé jméno svědka] žalobkyně pouze sdělila, že neví, jak dlouho bude marodit, poté si chce vybrat dovolenou a do práce už nenastoupí. Manžel žalobkyně potvrdil, že žalobkyně sdělila jednateli žalované, že po nemocenské si chce vzít dovolenou. Naproti tomu jednatel žalované uvedl, že o dovolené při setkání nic nezaznělo, žalobkyně pouze sdělila, že teď je nemocná, a dále už pracovat nebude. Jednatel žalované však přitom vyloučil, že by dovolenou žalobkyně schválil, což nepotvrdil ani nikdo z přítomných svědků. Dovolenku poté žalobkyně poslala účetní, která jí přeposlala jednateli žalované. Jednatel žalované vysvětlil, že žalobkyně patřila k zaměstnancům, jejichž přítomnost na pracovišti pro něj byla důležitá, proto její dovolenou osobně schvaloval. S ohledem na citované zákonné ustanovení dospěl soud k závěru, že žalobkyně byla oprávněna určit čerpání nevyčerpané dovolené za rok 2019 v délce 8 dnů (přičemž toto čerpání byla povinna písemně oznámit zaměstnavateli alespoň 14 dnů předem, což neučinila), co se však týče dalších 14 dnů, uvedených na dovolence, žalobkyně k jejich čerpání oprávněna nebyla, neboť zaměstnavatel s ním nesouhlasil. Tomuto závěru odpovídá i skutečnost, že žalovaná opakovaně vyzývala žalobkyni k nástupu do zaměstnání kvůli plánované kontrole a rovněž i první neúčinné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 14. 7. 2020, které by žalovaná jistě neposílala, pokud by souhlasila s čerpáním dovolené žalobkyně do konce července 2020. Žalobkyně tedy byla oprávněna čerpat dovolenou do 13. 7. 2020 a dne 14. 7. 2020 měla nastoupit na pracoviště. Žalovaná žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru dále vytýkala, že žalobkyně neplnila řádně své pracovní úkoly plynoucí ze všeobecných pracovních povinností ředitele společnosti, což bylo potvrzeno i nedostatky zjištěnými kontrolou [anonymizována čtyři slova]. Žalobkyni bylo dále kladeno za vinu hrubé porušení povinnosti nakládat s finančními prostředky společnosti v její prospěch. Vymezení vytýkaného jednání však nebylo dostatečně určité ani srozumitelné, nebylo ani uvedeno, kdy se žalobkyně měla jednání dopouštět. Žalovaná doplnila, že jedním z pochybení žalobkyně bylo, že s obchodními partnery jednala ze své soukromé e-mailové adresy a žalovaná pak neměla přístup k obchodní korespondenci. Jednatel žalované v rámci účastnického výslechu uvedl, že nebyl dlouhodobě spokojen s prací žalobkyně. Zmínil situaci, kdy žalobkyně bez jeho vědomí objednala zboží, které pak zaplatila bez jeho vědomí z firemního účtu, nebo situaci, kdy žalobkyně doporučila na místo účetní svou známou, která však neměla pro tuto práci příslušné povolení. Pro jednatele žalované bylo důležité, aby se žalobkyně dostavila do práce v době kontroly [anonymizována tři slova], která probíhala od 8. 7. 2020 do 15. 7. 2020. Úkolem žalobkyně měla být spolupráce s kontrolory. Žalobkyně se však navzdory výzvám na pracoviště nedostavila. Kromě neúčasti žalobkyně při kontrole nebyly tvrzené pochybení žalobkyně blíže vymezeny časově, k prokázání jejích pochybení pak nebyly navrženy kromě slyšení jednatele žalované žádné důkazy. Soud proto dospěl k závěru, že druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je i přes provedený výslech jednatele žalované vymezen neurčitě a že se nepodařilo pochybnosti o tom, co vlastně žalovaná žalobkyni vytýká, odstranit. Soud tedy k tomuto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru nepřihlížel. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2020, doručené žalobkyni dne 28. 8. 2020, je platné. Žalobkyně porušila pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, a to zaviněnou dlouhodobou neomluvenou absencí v délce 22 dnů (od 14. 7. 2020 do 12. 8. 2020). Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to jak nákladů řízení před soudem prvního stupně, tak i nákladů odvolacího řízení. Jelikož žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, přiznal jí soud náhradu nákladů v celkové výši 46 944,24 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze 12 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. převzetí a příprava zastoupení (1 úkon), účast na jednání před soudem I. stupně – 23. 6. 2021 (1 úkon), 25. 8. 2021 (1 úkon), 20. 10. 2021 (2 úkony), 29. 3. 2023 (2 úkony), vyjádření ze dne 16. 7. 2021, 22. 11. 2022 (2 úkony) 2 x odvolání (2 úkony), účast na jednání před odvolacím soudem dne 7. 9. 2022 (1 úkon) včetně 12 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. Dále náklady žalované tvoři náhrada za tři cesty advokáta žalované z jeho sídla na tři jednání soudu a zpět v celkové výši 11 344,24 Kč, a to za cestu na jednání soudu dne 23. 6. 2021 náhrada za 370 ujetých km ve výši 3 391,58 Kč (při průměrné spotřebě 5,6 l [číslo] km a sazbách 27,20 Kč za litr paliva a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla podle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) a náhrada za ztrátu času (§ 14 odst. 1 AT) v trvání 12 x 30 minut ve výši 1 200 Kč, dne 7. 9. 2022 náhrada za 370 ujetých km ve výši 3 914,91 Kč (při průměrné spotřebě 5,6 l [číslo] km a sazbách 47,10 Kč za litr paliva a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) a náhrada za ztrátu času v trvání 12 x 30 minut ve výši 1 200 Kč, dne 29. 3. 2023 náhrada za 370 ujetých km ve výši 4 037,75 Kč (při průměrné spotřebě 5,6 l [číslo] km a sazbách 44,10 Kč za litr paliva a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.) a náhrada za ztrátu času v trvání 12 x 30 minut ve výši 1 200 Kč, Naproti tomu soud nepřiznal žalované náhradu nákladů za: -) 2 úkony (porady dne 18. 11. 2022 a 22. 11. 2022 konané v souvislosti se zpracováním vyjádření), neboť jejich konání nebylo ničím doloženo. Žalobkyni byla dále uložena povinnost k úhradě částky 1 182 Kč státu. Tato částka představuje vyplacenou náhradu náklady spojených s podáním svědecké výpovědi [celé jméno svědka] dne 20. 10. 2021.