29 C 140/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní Mgr. Markétou Vodákovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi advokátem údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi Úřadem pro údaje o zástupci , o zaplacení částky 97.957,44 Kč s přísl.,

I. Žaloba s tím, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 97.957,44 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z 11.9.2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou (původně vedenou u zdejšího soudu pod sp.zn. [spisová značka]) domáhal zaplacení celkové částky 195.915Kč s příslušenstvím z následujícím odůvodněním. Žalobce poskytuje jako OSVČ poradenství a pomoc v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP) v restauračním zařízení. Usneseními vlády a mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví byla v období koronavirové pandemie (březen až květen 2020) zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost. Konkrétně šlo o usnesení vlády České republiky o přijetí krizového opatření ze dne 14.3.2020 [číslo] ze dne 23.4.2020 [číslo] ze dne 23.4.2020 [číslo] ze dne 30.4.2020 [číslo] dále mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví vydané dle ust. § 61 z.č. 258/2000 Sb. ze dne 23.3.2020, ze dne 30.3.2020, ze dne 1.4.2020, ze dne 6.4.2020, ze dne 15.4.2020 a ze dne 17.4.2020. Vydáním uvedených usnesení vlády a mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví bylo žalobci zabráněno v podnikání, neboť poskytovat poradenství a pomoc v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci lze jen tehdy, jsou-li restaurační zařízení v provozu. Žalobci tak v této souvislosti vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Při výpočtu ušlého zisku žalobce vycházel z peněžních deníků, kdy sečetl zisky za období březen až květen 2020 (119.185Kč), k nimž připočetl podporu, kterou žalobce jako OSVČ získal (2x [číslo] a 1x 19.000Kč) a následně tuto částku odečetl od součtu zisků za stejné období v předcházejícím roce (384.100Kč včetně DPH), což jsou předpokládané zisky, které by žalobce získal i v tomto roce, nebýt krizových opatření. Tímto tedy dospěl k výši škody v částce 195.915Kč. Žalobce uváděl, že se onemocnění covidem vyskytovalo na území České republiky již v měsících lednu a únoru 2020, avšak tehdy ještě nebylo přijato žádné krizové opatření. Žalobce tedy v těchto měsících mohl poskytovat poradenství a pomoc v oblasti BOZP. Zisk za měsíc leden 2020 činil 165.407Kč včetně DPH, za měsíc únor pak 150.766Kč včetně DPH. Porovnáním zisku za tyto měsíce s jinými měsíci je patrné, že zisky za měsíce leden a únor byly vyšší než v měsících jiných. Porovnáme-li zisky za měsíc únor 2020, který bezprostředně předcházel měsíci, kdy pandemie udeřila naplno, se zisky v únoru předcházejícího roku, dojdeme k závěru, že zisky v únoru 2020 byly dokonce o zhruba 1/3 vyšší, než zisky za únor předcházejícího roku. Z toho tedy plyne, že byť byla v měsících leden a únor 2020 Česká republika již zasažena covidem, tento neměl na provozuschopnost restaurací žádný vliv. Například nedošlo k žádnému odlivu zákazníků, provozovatelé restauračních zařízení sami od sebe nezavírali z důvodu obav apod. a tím pádem neměl vliv ani na zisky žalobce. Lze tedy předpokládat, že podobně by tomu bylo i v posuzovaném období březen až květen 2020, kdyby nebyla vydána krizová opatření vlády a mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. Z výše uvedeného je patrné, že nebýt vydání krizových opatření y mimořádných opatření, žalobci by žádná škoda nevznikla. Svůj nárok žalobce odvozoval od ustanovení § 36 zákona č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení (dále jen krizový zákon), když zdůrazňoval, že krizový zákon nikde neomezuje svou působnost pouze na krizová opatření individuální povahy, naopak ze znění ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona vyplývá, že se vztahuje na všechna krizová opatření a stát se odpovědnosti zprostí jen výjimečně, způsobil-li si poškozený škodu sám. Smyslem a účelem krizového zákona je zmírnit dopady krizových opatření. Tyto dopady jsou však pro jednotlivé osoby stejné, ať už jde o krizové opatření individuální nebo obecné povahy. Krizový zákon je koncipován právě za tím účelem, aby pokryl škodu vzniklou z přijatých krizových opatření, která jsou přijímána v souvislosti s očekávanými mimořádnými okolnostmi jako jsou povodně, požáry, sucha, ale i pandemie. Krizový zákon neobsahuje limitaci výše škody za škodu způsobenou krizovými opatřeními ani neobsahuje limitaci v podobě výčtů, na která krizová opatření se vztahuje. Současně žalobce poukazoval i na možnost odvozovat odpovědnost žalované za žalobcem tvrzenou škodu z titulu odpovědnosti státu dle z.č. 82/1998 Sb.

2. Na základě výzvy soudu ze dne 25.1.2022 č.j. ve spise sp.zn. [číslo jednací] a ze dne 14.3.2022, čj.: [číslo jednací] byl žalobce vyzván, aby upřesnil podanou žalobu, což učinil podáním ze dne 24.2.2022 a ze dne 6.4.2022, kde vymezil, jakou část ušlého zisku požaduje z titulu vydaných mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví a jakou část ušlého zisku z titulu vydaných usnesení vlády České republiky. Následně proto usnesením zdejšího soudu ze dne 25.4.2002 v řízení pod sp.zn. [spisová značka] bylo řízení o zaplacení částky 97.957,44 Kč z titulu ušlého zisku způsobeného v důsledku vydání mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23.3.2020, ze dne 30.3.2020 ze dne 1.4.2020, ze dne 6.4.2020, ze dne 15.4.2020 a ze dne 17.4.2020 vyloučeno k samostatnému řízení pod sp.zn. 29 C 140/2022 a poté byla tato věc postoupena z důvodu místní nepříslušnosti na Obvodní soud pro Prahu 2, neboť v této části žaloby za Českou republiku jedná Ministerstvo zdravotnictví Obvodní soud pro Prahu 2 však vyslovil s postoupením věci svůj nesouhlas, který Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 2.2.2023 shledal důvodným. Z uvedených důvodů proto i o této části žaloby nakonec rozhodoval zdejší soud. Předmětem tohoto řízení tak zůstal požadavek žalobce na náhradu škody - ušlého zisku způsobeného v důsledku vydání mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví a to: mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23.3.2020 pod čj. [anonymizováno] [rok] [spisová značka] (částka 27.987,84 Kč) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30.3.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN (částka 4.664,64 Kč) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 1.4.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN (částka 13.993,92Kč) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6.4.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN (částka 32.652,48 Kč) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 15.4.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 17.4.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN (částka 18.658,56 Kč).

3. Žalovaný požadoval žalobu zamítnout a to z následujících důvodů. Žalovaný předně uváděl, že vzhledem k rozmanitosti právních vztahů a ekonomických dopadů mimořádných opatření musejí být takto přijímaná opatření poměřována mj. i s právními principy nejvyšší hodnoty, předběžné opatrnosti a principem prevence. Právní princip nejvyšší hodnoty představuje základní princip pro veškeré ostatní principy, které z něj vycházejí a nastoluje základní myšlenku ochrany života a zdraví člověka a lidské společnosti, tj. nejvyšší hodnotu, která má být chráněna. Princip nejvyšší hodnoty je třeba mít na zřeteli s ohledem na možné střety s individuálními zájmy jednotlivců, tj. soukromých a právnických osob a jiných podnikatelských subjektů v krizových stavech. Princip předběžné opatrnosti je pravidlo, kterým je možné se řídit v krizových stavech, pokud se vyskytnou rychlé a nepředvídatelné jevy potenciálně nebezpečné pro společnost. Měl by být aplikován i v případě hrozícího rizika pro zdraví občanů a chod společnosti. Aplikace principu se opírá o předběžný vědecký názor spočívající v ohrožení zdraví a života občanů, ze kterého vyplývají opodstatněné důvody k obavám před skutečnými riziky, která by nastala při nečinnosti státu. Princip prevence je obecným principem práva, který má v ochraně životů a zdraví občanů zvláštní význam, neboť jeho zanedbání s sebou přináší nenapravitelné následky. Prevence ochrany životů a zdraví obyvatelstva je principem nejdůležitějším, neboť optimální postupy jsou založeny na předcházení škodám na životě a zdraví. Pokud je dána existence mimořádných podmínek krizového stavu, dochází k aktivaci těchto právních principů, jejich využívání státní správou a krizovými orgány při úředních postupech a vydávání rozhodnutí. Je-li úřední postup opodstatněn a probíhá-li v souladu s těmito principy, je prakticky vyloučen nesprávný úřední postup a je tak zpochybněna odpovědnost státu za škodu. Stát v případě hrozícího nebezpečí má nejen právo ale dokonce povinnost přijímat v souladu s principem proporcionality adekvátní opatření za účelem ochrany nejvyšších hodnot jež mají z povahy věci přednost před jinými zájmy a hodnotami. Postupuje-li stát v této souvislosti přiměřeně a nejlepším možným způsobem odpovídajícím bezprecedentní situaci zohledňujíc odborná stanoviska a názory expertů, způsobem a v souladu s principem nejvyšší hodnoty, který nastoluje základní myšlenku ochrany života a zdraví člověka a lidské společnosti, tj. nejvyšší hodnotu, která má být chráněna a zároveň i s principem prevence a předběžné opatrnosti, nelze jej volat k odpovědnosti za tvrzenou škodu či nemajetkovou újmu na straně jednotlivců, kteří své vlastní zájmy staví nad nejvyšší zájem celku, neboť jedná v souladu s čl. 1 zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Jsou-li přitom v důsledku povinnosti státu ochraňovat primární hodnoty dotčené jednotlivé subjekty či segmenty trhu, je vhodné najít odpovídající ale zároveň finančně únosné řešení směřující k podpoře těchto subjektů, nikoliv ale plošně hradit škody či dokonce subjektivně vnímané újmy, což je v zásadě neudržitelné. Žalovaný také upozorňoval na skutečnost, že již Ústavní soud konstatoval v jiné věci, že krizová opatření přijímána podle krizového zákona mají povahu právního předpisu sui generis (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. [ústavní nález], bod [anonymizováno].), přičemž náhradu škody za normotvornou činnost požadovat nelze (viz stanovisko ze dne 28.4.2009 sp. [značka automobilu] [anonymizováno] – st. [číslo], bod 13. a nález ze dne 8.7.2010 sp. zn. [ústavní nález], bod [anonymizováno]). Při náhradě škody nutno tedy striktně vycházet pouze z ustanovení krizového zákona a náhrad, které tento zákon předvídá (věcná škoda způsobená při provádění opatření a úzce vymezená nemajetková újma). Žalovaný v této souvislosti zdůraznil, že mimořádná opatření jím vydaná je třeba hodnotit jako jiný právní přepis, když se jedná fakticky o obsahově totožná opatření, jakými jsou opatření vydána vládou dle krizového zákona. V obou případech jde totiž o opatření reagující na krizovou situaci (celostátní a celosvětovou pandemii), jež mají všeobecný a široký dopad a zároveň neurčují práva a povinnosti konkrétních osob. Kdyby byla odpovědnost státu dovozována ze zákona č. 82/1998 Sb. pak by podle ustanovení § 5 písm.a) odpovědnost za škodu přicházela v úvahu jen za předpokladu existence rozhodnutí vydaného ve správním řízení, neboť stát odpovídá za škodu způsobenou skutečnostmi výslovně v zákoně uvedenými, tedy individuálním rozhodnutím ve věci nebo nesprávným úředním postupem. [příjmení] tedy přicházela v úvahu aplikace ustanovení z.č. 82/1998 Sb. muselo by v posuzovaném případě existovat individuální rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým správní orgán v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků správního řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy, nikoliv opatření, které je materiálně jiným právním předpisem, neboť náhradu škody způsobenou právním předpisem dle ustanovení z.č.82/1998 Sb. uplatňovat nelze. I pokud bychom ale na mimořádné opatření nahlíželi nikoliv jako na právní předpis, nýbrž jako na opatření obecné povahy (Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23.4.2020, č.j. [číslo jednací] uvádí, že přesto, že mimořádná opatření splňují právně-teoretickou definici opatření obecné povahy, nelze přehlédnout že z materiálního hlediska se blíží právním předpisům), i v tomto případě je nutno konstatovat absenci rozhodnutí ve smyslu z.č.82/1998 Sb.. Za opatření obecné povahy se považují smíšené správní akty, které mají jak prvky individuálních, tak normativních správních aktů. Opatření obecné povahy tedy představují zvláštní úkony správního orgánu na hranici mezi správním aktem a právním předpisem, nelze je však považovat za rozhodnutí správního orgánu, neboť neurčují práva a povinnosti v individuálně určených případech. Ke shodnému závěru nakonec dospěl i Ústavní soud v plenárním usnesení ze dne 22.4.2020 sp. zn. [ústavní nález] (kdy rozhodoval o ústavní stížnosti mimo jiné proti jednomu z Mimořádných opatření), ve kterém uvedl, že:„ Opatření obecné povahy není akt individuální aplikace práva ve smyslu„ pravomocného rozhodnutí v řízení“, jak vyplývá z jeho samotných definičních znaků“. Žalovaný poukazoval i na absenci aktivní věcné legitimace žalobce ve smyslu ustanovení § 7 z.č. 82/1998 Sb.. Pokud bychom totiž vycházeli z předpokladu, že dotčené mimořádné opatření je opatřením obecné povahy, nutno odlišit řízení dle ustanovení § 171 a násl. s.ř., jehož výsledkem je vydání opatření obecné povahy a řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy ve smyslu ustanovení § 101a s.ř.s.. Řízení podle částí šesté správního řádu upravující institut opatření obecné povahy nemá účastníky a není v něm rozhodováno o právech a povinnostech individuálně určených osob. Možnost domáhat se náhrady škody ve smyslu z.č.82/1998 Sb. je však vázána na podmínku účastenství dotčené osoby v řízení, tj. má-li být osoba aktivně legitimována k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí dle z.č.82/1998 Sb., musí se v řízení rozhodovat konkrétně o jejich právech a povinnostech. Bylo-li totiž Mimořádné opatření vydáno v beznávrhovém řízení, bez účastníků řízení, není a nemůže z povahy věci být ani osoba aktivně legitimovaná k náhradě škody způsobené dotčeným mimořádným opatřením dle z.č.82/1998 Sb.. Jinými slovy, procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nezakládá účastenství v řízení o vydání opatření obecné povahy, potažmo aktivní věcnou legitimaci dle z.č.82/1998 Sb.. Kromě shora uvedených námitek žalovaný rozporoval i splnění základních podmínek zakládající odpovědnost žalované za škodu, neboť žádné ze žalobcem zmiňovaných mimořádných opatření nebylo pravomocně pro nezákonnost změněno či zrušeno a navíc žalobce netvrdí a neprokazuje kauzální nexus mezi tvrzenou škodou a dotčenými opatřeními žalované, resp. že opatření žalované jsou bezprostředním a podstatným důvodem vzniku tvrzené škody, kterou žalobce odpovídajícím způsobem netvrdí a neprokazuje její vznik a výši. Žalovaný také namítal, že v případě zahlazením negativních dopadů jedné nepříznivé události (nahrazení všech škod způsobených přijímanými opatřeními k ochraně zdraví) nelze zapříčinit další v podobě rozvratu státních financí, což by v případě možnosti různých forem odškodnění široké skupiny osob či dokonce všech obyvatel ČR, nepochybně nastalo.

4. Závěr o skutkovém stavu věci soud učinil jednak z nesporných tvrzení účastníků o tom, že Ministerstvo zdravotnictví vydalo: mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví dne 23.3.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN (částka 27.987,84 Kč) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví dne 30.3.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN (částka 4.664,64 Kč) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví dne 1.4.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN (částka 13.993,92Kč) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví dne 6.4.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN (částka 32.652,48 Kč) mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví dne 15.4.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví dne 17.4.2020 pod čj. [anonymizováno] 2020 MIN/KAN (částka 18.658,56 Kč), kterými byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost. Z žalobních tvrzení, které žalovaný rovněž nesporoval, soud zjistil, že žalobce je držitelem živnostenského oprávnění mimo jiné v předmětu podnikání – poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP), přičemž živnostenské oprávnění není žádným způsobem omezováno na oblast restauračních zařízení.

5. Žalobce svůj nárok odvozoval z ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona, podle kterého je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si škodu způsobil sám. Ustanovení § 36 krizového zákona svým účelem navazuje na princip tzv. zvláštní oběti, jehož podstatou je poskytnutí náhrady jednotlivci za nucené individuální obětování jeho konkrétního právního statku, ať již majetku či svobody podnikání, ve prospěch celku tj. společnosti. Smyslem a účelem ustanovení § 36 krizového zákona je tak náhrada za obětování právního statku jednotlivce ve prospěch společnosti tedy v důsledku individuálního krizového opatření a proto účelem ustanovení § 36 krizového zákona zjevně nemůže být založení odpovědnosti státu za ztráty vzniklé v důsledku těch krizových opatření, která mají povahu obecného právního předpisu, protože by v takovém případě princip zvláštní oběti postrádal smysl, neboť s ohledem na obecnost vymezení adresátů právních předpisů by celá společnost hradila ztráty způsobené ve své podstatě celé společnosti tedy sama sobě, což je koncept ekonomicky neudržitelný, iracionální a jeho důsledkem by nebylo nic jiného, než destrukce veřejných rozpočtů a selhání státu v jeho základních funkcích. Takto široce koncipovaná odpovědnost státu by ve svém důsledku vedla ke značné zdrženlivosti státu přijímat jakákoliv krizová opatření, což však jistě je v rozporu s účelem krizového zákona, který má primárně předcházet, řešit a odstraňovat následky krizových situací k ochraně života a zdraví obyvatel.

6. V této souvislosti se soud ztotožnil s argumentací žalovaného o tom, že mimořádná opatření jím vydaná je třeba hodnotit jako jiný právní přepis, když se jedná fakticky o obsahově totožná opatření, jakými jsou opatření vydána vládou dle krizového zákona, jelikož jde o opatření reagující na celosvětovou pandemii, jež mají všeobecný a široký dopad a zároveň nestanoví práva a povinnosti konkrétních osob. I pokud bychom na mimořádná opatření žalovaného nahlíželi jako na opatření obecné povahy, jde o zvláštní úkony správního orgánu na hranici mezi správním aktem a právním předpisem, nelze je však považovat za rozhodnutí správního orgánu, neboť neurčují práva a povinnosti v individuálně určených případech (k tomu srov.rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]).

7. Pokud jde o odpovědnost státu za žalobcem tvrzenou škodu, pak ji nelze dovozovat ani ze zákona č. 82/1998 Sb., když podle jeho ustanovení § 5 stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Z uvedeného totiž plyne, že stát odpovídá za škodu způsobenou individuálním rozhodnutím ve věci nebo nesprávným úředním postupem. Aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. je možná pouze v případě existence individuálního rozhodnutí tj. rozhodnutí, kterým správní orgán v konkrétním případě upravuje právní poměry individuálně určených účastníků správního řízení stojící mimo organizační strukturu veřejné správy nikoliv opatřeními, které jsou materiálně jiným právním předpisem, neboť náhradu škody způsobenou právním předpisem dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. uplatňovat nelze. Možnost domáhat se náhrady škody je tak podle tohoto zákona vázána na podmínku účastenství dotčené osoby v řízení, tj. má-li být osoba aktivně legitimována k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí, musí se v řízení rozhodovat o jejích konkrétních právech a povinnostech. Mimořádná opatření však byla vydána v beznávrhovém řízení bez účastníků řízení a proto zde ani nemůže být z povahy věci osoba aktivně legitimovaná k podání žaloby na náhradu škody způsobené dotčeným mimořádným opatřením.

8. Kromě shora uvedeného dospěl soud v tomto případě k závěru, že i pokud bychom dovodili odpovědnost státu za vydaná mimořádná opatření ve smyslu ustanovení § 36 krizového zákona a případně i podle zákona č. 82/1998 Sb., pak není možné ani v jednom případě přehlédnout, že žalobce není podnikatelem v oblasti stravovacích služeb a tudíž nebyl adresátem mimořádných opatření vydaných žalovaným, kterými byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb. Sám žalobce v žalobě uvádí, že je osobou samostatně výdělečně činnou a držitelem živnostenského oprávnění v předmětu podnikání – poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, aniž by se toto poskytování služeb omezovalo na restaurační zařízení. Žalobce tak své služby v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mohl poskytovat jakýmkoliv jiným subjektům nikoliv pouze stravovacím zařízením a z uvedeného tudíž plyne, že mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví se netýkala přímo žalobce, neboť zakazovala přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, které však žalobce neprovozuje a proto žalobce nebyl přímo přijatými krizovými opatřeními dotčen. Žalobce mohl své podnikání poskytovat neomezeně jiným subjektům, kterých se krizová opatření nedotkla. Základním předpokladem odpovědnosti za škodu by v daném případě muselo být vydání mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, vznik nahraditelné škody a příčinná souvislost mezi mimořádným opatřením a škodou. V projednávaném případě však chybí základní článek odpovědnosti za škodu a tou je právě příčinná souvislost mezi vydanými mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví a tvrzenou škodou žalobce, když žalobce vůbec nebyl adresátem mimořádných opatření vydaných žalovaným, ze kterých žalobce dovozuje vznik škody. S ohledem na shora uvedené tedy došel soud k závěru, že je ve věci nadbytečné zabývat se prokazováním existence škody na straně žalobce, příp. prokazovat její výši a zabývat se právní povahou samotných mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, když i v případě, pokud bychom dovodili odpovědnost státu za následky způsobené vydanými mimořádnými opatřeními žalovaného, pak žaloba neobstojí s ohledem na nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a vydanými mimořádnými opatřeními, které se týkaly pouze provozovatelů stravovacích služeb, kterým však žalobce není.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný právo na náhradu nákladů řízení jako v případě účastníka advokáta nezastoupeného dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a výši náhradové povinnosti stanovil za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti [číslo] dle kterého účastníku řízení, jež nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300Kč za každý z tří úkonů dle § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky tj. vyjádření ve věci samé, přípravu účasti na jednání a účast na jednání dne 16.5.2023 tj. celkem 900Kč.