29 C 370/2010

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jana Kobery a přísedících Anonymizováno Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno. Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 adresa pro doručování Adresa zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1, Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 pro: náhradu mzdy s příslušenstvím a náhrady škody v celkové výši 6 871 491 Kč s přísl.,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě mzdy za období od 1. 6. 2007 do 31. 5. 2015 částku ve výši částka spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení za období od 1. 6. 2007 do 1. 7. 2015 ve výši částka a spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky částka od 2. 7. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky částka s příslušenstvím se žaloba z titulu náhrady mzdy za období od 1. 6. 2007 do 31. 5. 2015 zamítá.

III. Co do částky částka s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené neplatnou výpovědí z pracovního poměru se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady mzdy, když uvedla, že dne 23. 3. 2007 obdržela výpověď, kterou má za neplatnou (spor byl projednán u zdejšího soudu pod sp. zn. spisová značka). Podáním ze dne 31. 7. 2015 učinila žalobkyně změnu žaloby tak, že jí má žalovaná zaplatit částka s příslušenstvím. Žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 30.1.2006 začala ode dne 6.2.2006 pracovat u žalované jako projektant. Následně dne 2.5.2006 byla sjednána změna druhu práce nově na projektant-architekt s účinností od téhož dne. Dne 23.3.2007 žalovaná dala žalobkyni neplatnou výpověď z pracovního poměru. Dopisem ze dne 25.5.2007 žalobkyně sdělila žalované, že s předmětnou výpovědí z pracovního poměru nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání. Dopisem ze dne 30.5.2007 žalovaná odmítla požadavek žalobkyně na další zaměstnávání a v období ode dne 1.6.2007 do 31.5.2015 žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci ani neposkytovala mzdu. Žalobkyni vznikl ode dne 1.6.2007 až do 31.5.2015 nárok na náhradu mzdy ve výši jejího průměrného výdělku. Ohledně výše náhrady mzdy je rozhodné, že neplatná výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena dne 23.3.2007 a pracovní poměr měl skončit ke dni 31.5.2007, a proto je dle ustanovení § 354 zákoníku práce rozhodným období předchozí kalendářní čtvrtletí 1.1.2007 – 31.3.2007. Mzda zúčtovaná v lednu 2007 (za prosinec 2006) se skládala ze základní mzdy ve výši částka + čtvrtletních prémií ve výši částka, celkem částka. Mzda zúčtovaná v únoru 2007 (za leden 2007) se skládala pouze ze základní mzdy ve výši částka. Mzda zúčtovaná v březnu 2007 (za únor 2007) se skládala pouze ze základní mzdy ve výši částka. Celkový zúčtovaný příjem v rozhodném období činil částka. Počet odpracovaných hodin činil 464 (144 h v lednu, 160 h v únoru a 160 h v březnu 2007). Hodinový průměrný výdělek tedy činil částka (částka / 464 hodin). Na předmětné období 1.6.2007 – 31.5.2015 připadá náhrada mzdy celkem za 2087 pracovních dní (včetně těch pracovních dní, na které připadal státní svátek) po 8 hodinách, tj. v celkové výši částka a žalobkyně se dále domáhala příslušenství (úroků z prodlení).

2. Žalobkyně dále uvedla, že podle ustanovení § 4 a § 19 odst. 3 zákoníku práce a ustanovení § 579 odst. 2 občanského zákoníku (dříve ustanovení § 42 občanského zákoníku) je žalovaná povinna žalobkyni nahradit škodu, která jí vznikla neplatností právního jednání (výpovědi z pracovního poměru). Žalobkyně uplatňuje náhradu škody spočívající v ušlém zisku, která ji vznikla na základě neplatnosti právního jednání, které způsobila výhradně žalovaná. Od června 2007 žalovaná na stejný druh práce zaměstnávala zaměstnance se základní mzdou částka hrubého a od června 2008 se základní mzdou částka (oproti původní základní mzdě částka hrubého žalobkyně). Vzhledem k povinnosti žalované dle ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce zajistit rovné podmínky zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o odměňování za práci, je nárok na náhradu škody roven ekvivalentu ušlé mzdy, kterou si žalobkyně nemohla vydělat, protože jí žalovaná neumožnila konat práci podle pracovní smlouvy. Případná námitka žalované, že trvá pouze na poskytnutí náhrady mzdy podle zjištěného průměrného výdělku bez ohledu na další škodu, která žalobkyni vznikla změnou základní mzdové úrovně za dlouhou dobu trvání soudního sporu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, by byla nepochybně zneužitím práva k újmě zaměstnance, které je zakázáno. V příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované přidělovat žalobkyni práci jí vznikl za období 1.6.2007 až 31.5.2015 nárok na náhradu škody z neplatného právního jednání v celkové výši částka (12 měsíců po částka a 84 měsíců po částka).

3. Po připuštění změny žaloby se tak žalobkyně domáhala náhrady mzdy za období od 1.6.2007 do 31.5.2015 ve výši částka s příslušenstvím a náhrady škody ve výši částka způsobenou neplatnou výpovědí z pracovního poměru s příslušenstvím.

4. Žalovaná především odmítla způsob, jakým žalobkyně dospěla k výpočtu průměrného hodinového výdělku, když uvedla, že průměrný výdělek pro účely stanovení výše náhrady mzdy podle § 69 odst. 1 je třeba počítat ze mzdy, na kterou žalobkyni vzniklo právo v měsících leden, únor a březen 2007. Dále pak žalovaná navrhla, aby výše náhrady mzdy byla soudem v přiměřené míře redukována, obdobně k ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce, ve znění zákona č. 365/2011 Sb., účinném od 1. 1. 2012 s tím, že právní úprava náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle starého zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.) znala moderační právo soudu. adresa zákoník práce účinný od 1. 1. 2007 sice toto moderační právo soudu nepřevzal, ale pozdější praxe ukázala, že se jednalo o chybu a že moderační právo soudu je nezbytný institut k vyvažování zájmů stran a nalézání spravedlnosti, byť jistě jej lze dovodit i přes obecné principy dobrých mravů, spravedlnosti a ekvity. Proto ani jeho dočasná neexistence v zákoně neznamenala neaplikovatelnost spravedlnostní úvahy soudce opřené zejména o institut dobrých mravů, nicméně vyvolávala nejistotu v pracovněprávní praxi, která je zvyklá na výslovné ustanovení zákona, resp. zákoníku práce. Žalovaná, přestože uznává, že v posuzovaném případě není právo soudu přiměřeně snížit náhradu mzdy zákonem založeno přímo, považuje jeho uplatnění za možné a současně nutné z jiných důvodů. Především z důvodu, že v jednání žalobkyně spatřuje porušení dobrých mravů a v případném přiznání celé náhrady mzdy žalobkyni by spatřoval porušení základních zásad občanského práva. Žalobkyně se dále domáhá i náhrady škody z neplatného právního jednání v celkové výši částka s příslušenstvím. Tato náhrada škody má představovat rozdíl mezi náhradou mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce a následně valorizovanou výší mezd, které žalovaná vyplácela zaměstnancům na srovnatelných pozicích. Žalovaná tento nárok uplatňovaný žalobkyní odmítla. Předně se žalovaná domnívá, že zákoník práce stanoví zcela jednoznačně, jakým způsobem se určuje výše náhrady mzdy, stanoví pro náhradu škody vzniklé z tohoto neplatného jednání speciální režim (§ 69 odst. 1 tak představuje zvláštní úpravu vůči obecné úpravě povinnosti k náhradě škody v § 265 zákoníku práce) a tuto problematiku tak plně vyčerpává. Komentářová literatura i judikatura se shodují, že náhradu mzdy lze požadovat pouze ve výši průměrného výdělku (a nikoliv se započtením následné valorizace). V rozsudku z 26. 8. 2015, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud ČR konstatoval: „Zaměstnanci se při neplatném rozvázání pracovního poměru poskytuje náhrada mzdy - jak vyplývá z ustanovení § 61 odst.1 ZP [č. 65/1965 Sb.] - ve výši průměrného výdělku (...) za příslušné rozhodné období. Zcela výjimečně může být zaměstnanci poskytnuta náhrada ve výši odpovídající průměrnému výdělku, který by zaměstnanec dosáhl, kdyby mu zaměstnavatel umožnil (po neplatném rozvázání pracovního poměru) konat práci v souladu s pracovní smlouvou, zejména tehdy, přísluší-li zaměstnanci náhrada mzdy za dlouhé období a došlo-li v mezidobí ke změnám ve vývoji mzdové úrovně (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2003 sp. zn. spisová značka).“ Nelze však srovnávat situaci překotného vývoje z 90. let, kdy mezi lety 1990 a 2001 vzrostla průměrná mzda o částka, ovšem při velmi vysoké inflaci cen (kolem 10 %), se situací o 15 let později, kdy naše ekonomika byla již značně stabilizovaná a neprodělávala překotný vývoj. Žalobkyně u soudu uplatňuje nárok na náhradu mzdy za 8 let (za léta 2007 a 2015). V roce 2007 byla průměrná mzda na hodnotě částka, v následujících letech (v době ekonomické krize) převážně stagnovala a až v posledních letech mírně stoupla (viz příloha). Konečně ani inflace cen nebyla zdaleka na tak vysoké úrovni, jako tomu bylo v 90. letech (viz příloha). Průměrný výdělek žalobkyně tak není v hrubém nepoměru k obecnému vývoji růstu mezd a úrovně cen. Lze tedy uzavřít, že není důvod aplikovat výjimku předestřenou Nejvyšším soudem a žalobkyni tak přiznat valorizovanou náhradu mzdy. V tomto bodě proto žalovaná navrhuje žalobu zamítnout.

5. Žalovaná dále uvedla, že žalovaná není povinna zaplatit žalobkyni náhradu mzdy, neboť její pracovní poměr zanikl k 30. 5. 2007 z toho důvodu, že žalované neoznámila bez zbytečného odkladu, že trvá na dalším zaměstnávání ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyně učinila takovéto prohlášení vůči žalované až 25. 5. 2007, tedy více jak dva měsíce poté, co jí byla doručená výpověď (23. 3. 2007). Takovouto dobu jistě nelze považovat za splňující podmínku „bez zbytečného odkladu“.

6. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně nemůže mít nárok na náhradu nákladů řízení, protože je to ona, kdo zmařil smírné řešení sporu.

7. V doplnění vyjádření k podané žalobě ze dne 7.7.2020 pak žalovaná dále namítla promlčení nároku, a to v období do 30. 8. 2007, a dále od 1. 9. 2010 do 31. 7. 2012. Žalobkyně totiž předmětnou žalobu podala až dne 30. 8. 2010 (původní žalobu z července 2007 vzala žalobkyně zpět, řízení o ní bylo zastaveno rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne 11. 8. 2010, č. j. spisová značka a proti tomuto výroku nebylo podáno odvolání, tudíž nabylo samostatně právní moci). Za období do 30. 8. 2007 je tak potenciální nárok žalobkyně na náhradu mzdy promlčen. Následně žalobkyně doplněním žaloby ze dne 24. 9. 2010 rozšířila svůj nárok, avšak pouze do 31. 8. 2010. Následně až dne 31. 7. 2015 žalobkyně znovu rozšířila svůj nárok o náhradu mzdy do data podání rozšíření. S ohledem na shora uvedené je tak údajný nárok žalobkyně od 1. 9. 2010 do 31. 7. 2012 rovněž promlčen. Pro případ, že by soud posoudil nárok žalobkyně v části jako oprávněný, žalovaná tímto na pohledávku žalobkyně z procesní opatrnosti započítává odstupné v celkové výši částka. Odstupné bylo přitom žalobkyni vyplaceno v červnu 2007, jak vyplývá ze mzdového listu za rok 2007.

8. Ve věci bylo nařízeno jednání dne 4. 6. 2020. K tomuto jednání byla žalobkyně řádně obeslána na udanou doručovací adresu ve Anonymizováno republice, když žalobkyně v průběhu řízení deaktivovala svou datovou schránku a jako doručovací adresy udávala adresy zahraniční. Žalobkyně žádala o odročení tohoto jednání s tím, že není možno se dostavit ze Anonymizováno republiky vzhledem k opatřením souvisejícím s pandemií covid 19. Žádost o odročení jednání pak žalobkyně doplnila i v tom smyslu, že má zvýšenou teplotu (bez potvrzení lékaře). Ačkoliv ke dni 4. 6. 2020 nebyl nijak omezen pohyb mezi Českou republikou a Anonymizováno republikou, soud ověřil, že mezinárodní veřejná doprava osob k tomuto dni dostupná nebyla, proto žádosti žalobkyně vyhověl a jednání odročil tak, aby nebyla krácena práva žalobkyně na spravedlivý proces. Předvolánku k odročenému jednání dne 9. 7. 2020 pak již žalobkyně na udané doručovací adrese nepřevzala, soud proto jednání znovu odročil na den 29. 9. 2020. K tomuto jednání opakovaně obeslal žalobkyni jak cestou přímého poštovního styku, tak prostřednictvím dožádání orgánů Anonymizováno cestou Nařízení ES č. 1393/2007. Dle článku 9 odst. 1 Nařízení č. 1393/2007 je datem doručení písemnosti podle článku 7 datum, ve kterém je písemnost doručena podle právních předpisů přijímajícího členského státu, aniž je tím dotčen článek 8. Dle zákona Anonymizováno republiky č. 160/2015 Z. z., civilný sporový poriadok, je preferována zvolená adresa pro doručení. Dle § 111 odst. 3 tohoto zákona se písemnost doručovaná do vlastních rukou považuje za doručenou dnem vrácení nedoručené zásilky soudu, a to i tehdy, kdy se adresát o zásilce nedozví. Dle sdělení dožádaných orgánů Anonymizováno republiky se zásilka zaslaná žalobkyni na doručovací adresu (Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno) vrátila soudu dne 16. 9. 2020 s tím, že dle zprávy Policie Anonymizováno se žalobkyně na udané adrese nezdržuje a faktické doručení nebylo možné. Vzhledem k tomu, že soud bezvýsledně žalobkyni obeslal na zvolenou adresu pro doručování, má soud ve smyslu Nařízení ES č. 1393/2007 předvolání žalobkyni za doručené dnem 16. 9. 2020, kdy se v souladu s procesními předpisy Anonymizováno republiky zásilka vrátila dožádanému orgánu a dle procesního předpisu Anonymizováno republiky se tímto dnem považuje za doručenou. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně, ač řádně předvolána, nedostavila ani k jednání nařízenému dne 29. 9. 2020, soud věc projednal v její nepřítomnosti, jak mu umožňuje § 101 odst. 3 o.s.ř.

9. Soud po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav:

10. Žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 30.1.2006 začala ode dne 6.2.2006 pracovat u žalované jako projektant (pracovní smlouva). Následně dne 2.5.2006 byla sjednána změna druhu práce nově na projektant-architekt s účinností od téhož dne (dodatek č. hodnota k pracovní smlouvě). Dne 23.3.2007 žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru (výpověď ze dne 23. 3. 2007).

11. Rozsudkem zdejšího soudu č.j. spisová značka ze dne 11.5.2012 bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni přípisem ze dne 23.3.2007 je neplatná. Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 28.5.2015, č.j. spisová značka byl rozsudek soudu I. stupně o určení neplatnosti této výpovědi z pracovního poměru potvrzen. Rozsudek ve věci sp.zn. spisová značka nabyl právní moci dne 13.08.2015 (rozsudek č.j. spisová značka ze dne 11.5.2012).

12. Dne 25.5.2007 žalobkyně oznámila žalované, že s výpovědí ze dne 23.3.2007 nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání v souladu s pracovní smlouvou (sdělení žalobkyně ze dne 25.5.2007). Žalovaná žalobkyni sdělila přípisem ze dne 30.5.2007, že na výpovědi nadále trvá a dnem 1.6.2007 již žalobkyni nepovažuje za zaměstnance (sdělení žalované ze dne 30.5.2007).

13. Za měsíc leden 2007 bylo žalobkyni vyplaceno částka za odpracovanou dobu 144 hodin, za měsíc únor částka za odpracovanou dobu 160 hodin, za měsíc březen částka za odpracovanou dobu 160 hodin. Celkem za toto čtvrtletí činila mzda žalobkyně částka při odpracované době 464 hodin (výplatní pásky žalobkyně za měsíce leden, únor a březen 2007).

14. Žalobkyni bylo v měsíci květnu 2007 vyplaceno odstupné částka (mzdový a osobní list 2007).

15. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil nic rozhodného pro rozhodnutí ve věci samé.

16. Soud nedoplnil dokazování o navrhované důkazy, o kterých měl za to, že nejsou rozhodné ve věci samé, popř. souvisejí s návrhem na mediaci náhrady mzdy (rešerše pracovních nabídek, vývoje nezaměstnanosti, přehled vývoje průměrné mzdy, přehled vývoje inflace, výroční zprávy žalované atd). Tyto důkazní návrhy podávala žalovaná k otázce dobrých mravů a návrhu moderace náhrady mzdy, přičemž soud shledal, že k moderaci přistoupit nelze (viz níže), ze strany žalobkyně se pak jednalo o obdobné důkazní návrhy nerelevantní pro věc samu (výplatní pásky jiných zaměstnanců, interní směrnice, vnitřní předpisy zaměstnavatele, vývoj mzdové úrovně autorizovaného architekta, mzdové výkazy csú, statistické přehledy vývoje minimální a zaručené mzdy, statistické přehledy vývoje inflace, výroční zprávy žalované, výkazy zisků a ztrát, rozhodnutí jediného akcionáře). Návrhu žalované na doplnění dokazování o výpis z lékařské dokumentace žalobkyně a o výsledek dotazu, který měl soud učinit na orgány sociálního zabezpečení v tom smyslu, zda žalobkyně v rozhodné době nebyla v dočasné pracovní neschopnosti, soud nevyhověl z toho důvodu, že tyto obecné důkazní návrhy nebyly označeny k žádnému konkrétnímu tvrzení, které by žalovaná chtěla prokazovat.

17. Po právní stránce soud věc zhodnotil takto:

18. Dle § 69 odst. 1 zákoníku práce: „Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.“ 19. Dle § 353 odst. 1 zákoníku práce: „Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.“ 20. Dle § 354 odst. 1 zákoníku práce: „Není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.“ 21. Dle § 356 odst. 1 zákoníku práce: „Průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.“ 22. K otázce, co znamená mzda zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v rozhodném období, Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp.zn. spisová značka ze dne 25. května 2016: „Z uvedeného vyplývá, že platem zúčtovaným zaměstnanci k výplatě za rozhodné období ve smyslu ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce je třeba rozumět zúčtování práva na plat v rozsahu, v jakém zaměstnanci vzniklo za práci vykonanou v rozhodném období; z tohoto hlediska není významné, kdy k výplatě platu (jeho části) fakticky došlo.“ 23. Ke skončení pracovního poměru mělo dojít výpovědí ke dni 31. 5. 2017, tj. rozhodným obdobím je předchozí kalendářní čtvrtletí, tedy leden až březen 2017, resp. mzda, na kterou vzniklo právo za měsíce leden, únor a březen 2017 (která byla za tyto měsíce dosažena). Žalobkyně tedy chybně vychází z období prosince 2016 až únor 2017, což má podstatný vliv na výpočet rozhodného průměrného hodinového výdělku.

24. Za měsíc leden 2007 bylo žalobkyni vyplaceno částka za odpracovanou dobu 144 hodin, za měsíc únor částka za odpracovanou dobu 160 hodin, za měsíc březen částka za odpracovanou dobu 160 hodin. Celkem za toto čtvrtletí činila mzda žalobkyně částka, přičemž při odpracované době 464 hodin činil její průměrný hodinový výdělek částka.

25. Pokud jde o samotný výpočet náhrady mzdy za celé rozhodné období, předmětem řízení byl nárok na náhradu mzdy za období od 1. 6. 2007 do 31. 5. 2015.

26. Žalovaná namítla promlčení nároku.

27. Dle § 629 o.z. činí obecná promlčecí lhůty tři roky.

28. Dle § 619 odst. 1 o.z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

29. Splatnost jednotlivých mezd dle pracovní smlouvy nastala prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, za nějž vznikl nárok na mzdu, když dle pracovní smlouvy byla splatná do konce měsíce následujícího po měsíci, na nějž vznikl nárok na mzdu.

30. Žalobkyně podala žalobu dne 30.8.2010 v níž se domáhala náhrady mzdy od června 2007. Podáním došlým soudu dne 31.7.2015 pak žalobu rozšířila tak, že se domáhá náhrady dlužné mzdy za období měsíců 6/2007 až 5/2015.

31. Žalovaná proto důvodně namítla promlčení nároku na náhradu mzdy za měsíc červen 2007, neboť mzda za červen 2007 byla spatná 1.8.2007 a žaloba byla podána dne 30.8.2010, tj. po tříleté promlčecí lhůtě.

32. Žalovaná dále částečně důvodně namítla promlčení nároku od 1.9.2010 do 31.7.2012. Rozšíření žaloby do období 31. 5. 2015 žalobkyně doručila soudu až dne 31.7.2015, tj. nárok za měsíce od září 2010 do května 2012 je promlčen (splatnost mzdy za květen 2012 nastala 1.7.2012, 1.7.2015 došlo k promlčení nároku, mzda za červen 2012 a dále promlčena není).

33. Ze shora uvedených důvodů proto soud, pokud jde o náhradu mzdy za měsíc červen 2007 a náhradu mzdy za měsíce září 2010 až květen 2012 soud žalobu zamítl z důvodu promlčení.

34. Za předmětné období přísluší žalobkyni náhrada mzdy dle následující tabulky, přičemž měsíce, za nichž soud nárok na náhradu mzdy nepřiznal z důvodu promlčení, nejsou v tabulce zahrnuty. Pokud jde o počet pracovních dnů a pracovních hodin v jednotlivých měsících vycházel soud z obecně dostupných pracovních kalendářů pro jednotlivé měsíce. Úrok z prodlení je pro usnadnění kapitalizován ke dni 1.7.2015. rozhodný měsíc dnů hodin náhrada mzdy kapitalizovaný zákonný úrok do 1.7.2015 VII.07 22 176 částka 9749,17 VIII.07 23 184 částka 10064,03 IX.07 20 160 částka 8636,06 X.07 23 184 částka 9803,19 XI.07 22 176 částka 9250,17 XII.07 21 168 částka 8699,36 I.08 23 184 částka 9394,33 II.08 21 168 částka 8447,09 III.08 21 168 částka 8320,95 IV.08 22 176 částka 8580,64 V.08 22 176 částka 8448,49 VI.08 21 168 částka 7931,02 VII.08 23 184 částka 8540,2 VIII.08 21 168 částka 7668,43 IX.08 22 176 částka 7893,8 X.08 23 184 částka 8111,17 XI.08 20 160 částka 6926,1 XII.08 23 184 částka 7839,25 I.09 22 176 částka 7389,76 II.09 20 160 částka 6608,61 III.09 22 176 částka 7153,05 IV.09 22 176 částka 7032,76 V.09 21 168 částka 6601,97 VI.09 22 176 částka 6805,81 VII.09 23 184 částka 6999,6 VIII.09 21 168 částka 6288,82 IX.09 22 176 částka 6477,75 X.09 22 176 částka 6370,78 XI.09 21 168 částka 5975,68 XII.09 23 184 částka 6436,03 I.10 21 168 částka 5786,67 II.10 20 160 částka 5416,54 III.10 23 184 částka 6123,76 IV.10 22 176 částka 5753,47 V.10 21 168 částka 5669,91 VI.10 22 176 částka 5839,12 VII.10 22 176 částka 5738,33 VIII.10 22 176 částka 5640,79 VI.12 21 168 částka 3198,5 VII.12 22 176 částka 3253,28 VIII.12 23 184 částka 3302,47 IX.12 21 168 částka 2922,2 X.12 23 184 částka 3101,82 XI.12 22 176 částka 2697,26 XII.12 21 168 částka 2487,14 I.13 23 184 částka 2637,44 II.13 20 160 částka 2210,08 III.13 21 168 částka 2235,89 IV.13 22 176 částka 2250,68 V.13 23 184 částka 2580,82 VI.13 20 160 částka 2149,02 VII.13 23 184 částka 2361,93 VIII.13 22 176 částka 2157,92 IX.13 21 168 částka 1959,91 X.13 23 184 částka 2040,65 XI.13 21 168 částka 1763,27 XII.13 22 176 částka 1742,55 I.14 23 184 částka 1722,9 II.14 20 160 částka 1403 III.14 21 168 částka 1376,45 IV.14 22 176 částka 1337,3 V.14 22 176 částka 1235,99 VI.14 21 168 částka 1079,88 VII.14 23 184 částka 1073,28 VIII.14 21 168 částka 883,25 IX.14 22 176 částka 820,62 X.14 23 184 částka 752 XI.14 20 160 částka 558,74 XII.14 23 184 částka 533,11 I.15 22 176 částka 415,37 II.15 20 160 částka 282,44 III.15 22 176 částka 209,38 IV.15 22 176 částka 104,69 V.15 21 168 částka 3,22 náhrada mzdy celkem 1609 12872 1119864 341257,11 35. Pokud jde o příslušenství, dle pracovní smlouvy je mzda splatná do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu. Soud proto žalobkyni z náhrad mzdy přiznal i úrok z prodlení od splatnosti jednotlivých náhrad mzdy, kapitalizované ke dni 1.7.2015.

36. Žalobkyni tak za rozhodné období náleží náhrada mzdy celkem ve výši částka. Soud dále zohlednil žalobkyni vyplacené odstupné ve výši částka, když žalovaná tuto částku započetla oproti případnému nároku na náhradu mzdy. Celkem tak žalobkyni náleží částka částka. Co do této částky proto soud žalobě vyhověl, co do zbytku žalobou požadované náhrady mzdy žalobu zamítl. Současně soud žalobkyni přiznal kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši částka za období od splatností jednotlivých mezd do 1.7.2015 a zákonný úrok z částky částka od 2.7.2015 do zaplacení.

37. Žalovaná navrhla, aby soud náhradu mzdy moderoval. V rozhodném období však zákoník práce neobsahoval současnou úpravu § 69 odst. 2, která soudu poskytuje možnost náhradu mzdy moderovat.

38. Komentářová literatura dospívá k následujícím závěrům: „Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy (platu), 6 měsíců, na žádost (návrh) zaměstnavatele může soud povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, náhradu mzdy (platu) však nelze vůbec nepřiznat. Odlišná koncepce se uplatňovala do 31.12.2006, kdyby bylo možné náhradu mzdy nejenom snížit, ale rovněž vůbec nepřiznat, a v období od 1.1.2007 do 1.1.2012, kdy naopak nebylo náhradu mzdy možné snížit v žádném případě.“ (Zákoník práce. Praktický komentář, Pichrt a spol., Wolters Kluwer adresa). Předmětné neplatné rozvázání pracovního poměru bylo žalovanou učiněno dne 23.3.2007. Pro rozhodné období proto platí, že vzhledem ke skutečnosti, že zákon moderační právo soudu neumožnil, nemohl soud návrhu žalované na moderaci vyhovět, jakkoliv mohl být soud subjektivně přesvědčen, že by takový postup na místě byl. Obecný odkaz na dobré mravy není dle názoru soudu dostatečný, neboť se co do základu jedná o nárok zaměstnance z titulu neplatného skončení pracovního poměru, na čemž obecně vzato nelze shledat nic rozporného s dobrými mravy; možnost přihlédnutí ke konkrétním okolnostem a případné právo moderace pak zákon soudu nepřiznává a jiný výklad by byl contra legem, a to v neprospěch zaměstnance. Z toho důvodu soud neprováděl žádné důkazní návrhy k otázce vhodnosti moderace.

39. Nedůvodnou pak soud shledal námitku žalované, že by žalobkyni nepříslušela náhrada mzdy z toho důvodu, že včas neoznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnání. Ve smyslu § 69 zákoníku práce musí zaměstnanec sdělit zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání, „bez zbytečného odkladu“. Je obecně ustáleným výkladem, že takové sdělení zaměstnance učiněné do skončení výpovědní doby je včasné (žalobkyně oznámení učinila dne 25.5.2007, pracovní poměr měl skončit uplynutím výpovědní doby ke dni 1.6.2007). Krom toho judikatura dospěla k závěru, že okolnost, že zaměstnanec, jemuž dal zaměstnavatel neplatnou výpověď nebo s nímž zrušil zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, neoznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, bez zbytečného odkladu, nemá za následek zánik práva zaměstnance na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zák. práce; lhůta „bez zbytečného odkladu“ stanovená v uvedeném ustanovení je lhůtou pořádkovou (Městský soud v Praze ve věci sp.zn. spisová značka). Stejně tak komentářová literatura dospívá k závěru, že přestože zákon požaduje, aby zaměstnanec oznámil, že na dalším zaměstnávání trvá, bez zbytečného odkladu, nespojuje s nedodržením této lhůty žádnou sankci. Tuto námitku žalované proto soud neshledal důvodnou.

40. Krom náhrady mzdy žalobkyně v žalobě požadovala i náhradu škody spočívající v ušlém zisku, která ji měla vzniknout na základě neplatnosti právního jednání, které způsobila žalovaná. Dle žalobních tvrzení od června 2007 žalovaná na stejný druh práce zaměstnávala zaměstnance se základní mzdou částka hrubého a od června 2008 se základní mzdou částka (oproti původní základní mzdě částka hrubého žalobkyně). Vzhledem k povinnosti žalované dle ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce zajistit rovné podmínky zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o odměňování za práci, je nárok na náhradu škody roven ekvivalentu ušlé mzdy, kterou si žalobkyně nemohla vydělat, protože jí žalovaná neumožnila konat práci podle pracovní smlouvy. Případná námitka žalované, že trvá pouze na poskytnutí náhrady mzdy podle zjištěného průměrného výdělku bez ohledu na další škodu, která žalobkyni vznikla změnou základní mzdové úrovně za dlouhou dobu trvání soudního sporu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, by byla nepochybně zneužitím práva k újmě zaměstnance, které je zakázáno.

41. Tento uplatněný nárok soud neshledal důvodným. Nárok žalobkyně na náhradu „ušlého zisku“ v příčinné souvislosti s neplatným zrušením pracovního poměru vyplývá přímo ze zákonné normy, tj. ze zákoníku práce, v podobě náhrady mzdy, který žalobkyni byl přiznán. Žalobkyně se touto cestou domáhá jakési „valorizace“, když předmětem žaloby je náhrada mzdy za značně dlouhé období od 1.6.2007 do 31.5.2015. Nárok žalobkyně na náhradu mzdy vyplývá přímo ze zákonných ustanovení, když je vypočten dle výše určených zákonných kritérií. Další okolnosti v podobě „valorizace“ mzdy na stejné pozici, statistických údajů o výši průměrné mzdy, roční výkazy žalované apod. na výši nároku na náhradu mzdy vliv nemají.

42. Nejvyšší soud ČR uvedl v usnesení ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. spisová značka: „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, která podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, zásadně nepodléhá žádné „valorizaci“.“ 43. V rozsudku z 26. 8. 2015, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud ČR konstatoval: „Zaměstnanci se při neplatném rozvázání pracovního poměru poskytuje náhrada mzdy - jak vyplývá z ustanovení § 61 odst.1 ZP - ve výši průměrného výdělku, který se zjišťuje způsobem uvedeným v ustanovení § 17 zákona č. 1/1991 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31.12.2006) za příslušné rozhodné období (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2002 sp. zn. spisová značka). Zcela výjimečně může být zaměstnanci poskytnuta náhrada ve výši odpovídající průměrnému výdělku, který by zaměstnanec dosáhl, kdyby mu zaměstnavatel umožnil (po neplatném rozvázání pracovního poměru) konat práci v souladu s pracovní smlouvou, zejména tehdy, přísluší-li zaměstnanci náhrada mzdy za dlouhé období a došlo-li v mezidobí ke změnám ve vývoji mzdové úrovně.“ 44. V nejnovější judikatuře pak Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že: „Podle § 357 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., jestliže je průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda, na kterou by zaměstnanci vzniklo právo v kalendářním měsíci, v němž vznikla potřeba průměrný výdělek uplatnit, zvýší se průměrný výdělek na výši odpovídající této minimální mzdě; to platí také při uplatnění pravděpodobného výdělku. Z uvedeného současně vyplývá, že, případnou valorizaci průměrného výdělku připouští zákonná úprava pouze u náhrady škody, nikoliv u nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. spisová značka ze dne 20.5.2020).

45. V posuzovaném případě žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu mzdy za 8 let (za léta 2007 až 2015). Soud nedospěl k závěru, že by v případě žalobkyně byly dány podmínky, které Nejvyšší soud ČR kategorizuje jako „zcela výjimečné“, neboť v rozhodném období nedocházelo ani k dramatickým či mimořádných změnám ve vývoji průměrné mzdy, ani např. k dramatické míře inflace. Sama skutečnost, že žalobkyně tvrdí, že na obdobné pozici později u zaměstnavatele byl zaměstnán zaměstnanec s vyšší sjednanou mzdou, než jakou měla žalobkyně, neznamená, že by se mohla žalobkyně domáhat náhrady škody ve výši rozdílu, tj. fakticky valorizace přiznané náhrady mzdy. Výše nároku žalobkyně na náhradu mzdy (fakticky „ušlého zisku“) je určena zvláštním předpisem, a sice ustanovením, které specifikuje výši náhrady mzdy, jež se zaměstnanci poskytuje. V části, kde se žalobkyně domáhala náhrady škody částka s příslušenstvím, proto soud žalobu zamítl, když ji shledal nedůvodnou.

46. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud o věci uvážil následujícím způsobem: z hlediska základního kritéria úspěchu ve věci byla žalobkyně převážně neúspěšná. Současně žalobkyně nepostupovala v řízení způsobem, kterým by svědčil o tom, že má (ač v pozici žalobkyně) zájem na postupu soudu bez zbytečných průtahů, který by směřoval k rozhodnutí ve věci samé. Žalobkyně mimo jiné zmařila soudem nařízenou mediaci, kterou odmítla podstoupit, když byla vyzvána k úhradě poplatku za mediaci (částka za započatou hodinu), popř. k předložení potvrzení o přiznání osvobození od soudních poplatků (kterým disponovala). Žalobkyně v průběhu řízení deaktivovala svou datovou schránku a jako doručovací adresu označila cizozemskou adresu, čímž značně zkomplikovala doručování, a to po té, co soud zamítl žádost žalobkyně o ustanovení (dalšího) právního zástupce, když dospěl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR k závěru, že žalobkyně zneužívá právo na právní pomoc. V neposlední řadě soud přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně si mohla být vědoma, že svůj nárok uplatňuje v excesivní výši, když toto vyplývá z podrobného právního rozboru věci, který zpracoval pro žalobkyni soudem ustanovený advokát tituly před jménem jméno FO dne 26.9.2016, a které je součástí soudního spisu. Žalobkyně byla svým zástupcem výslovně upozorněna na to, že jí doporučuje změnu žaloby tak, aby se domáhala právního nároku tak, jak jej hodnotil právní zástupce jako důvodný, a současně byla žalobkyně výslovně upozorněna na skutečnost, že osvobození od soudních poplatků ji nezbavuje povinnosti hradit náklady řízení protistraně v případě neúspěchu ve věci samé. S ohledem na tyto okolnosti proto soud dopěl k závěru, že pokud jde o náklady řízení je zcela na místě postupovat dle obecné procesní zásady úspěchu ve věci dle § 142 odst. 2 o.s.ř., tedy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí.

47. Žalobkyně uplatňovala nárok celkem částka, uspěla co do částka (15,6 %) a neuspěla co do zbytku, tj. 84,4 %. Při odečtu neúspěchu od úspěchu je výsledkem právo žalované náhradu 68,8 % nákladů. Hodnota úkonu právní služby činí částka, přičemž soud přiznal žalované následující účelně vynaložené úkony právní služby dle § 11 odst. 1 adv. tarifu: − příprava a převzetí právního zastoupení, − vyjádření žalované k žalobě ze dne 17. 1. 2017, − porada s klientem dne 7. 2. 2017, − doplnění a změna vyjádření žalované ze dne 17. 2. 2017, − vyjádření žalované ze dne 4. 4. 2017, − porada s klientem dne 26. 10. 2017, − účast na jednání před mediátorem dne 30. 11. 2017, − sdělení výsledku mediace ze dne 18. 12. 2017, − nahlížení do spisu dne 5. 9. 20182, − porada s klientem dne 2. 10. 2018, − porada s klientem dne 21. 5. 2020, − vyjádření a návrh žalované ze dne 26. 5. 2020, − účast na jednání před soudem dne 4. 6. 2020, − vyjádření žalované ze dne 7. 7. 2020, − vyjádření žalované ze dne 5. 8. 2020, − nahlížení do spisu dne 23. 9. 2020 − účast na jednání před soudem dne 29. 9. 2020, celkem částka. 48. právnická osoba soud žalobkyně přiznal dva úkony právní služby dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu: − žádost žalované ze dne 27. 6. 2019, − účast na jednání před soudem 8. 10. 2020, celkem částka 49. Dále žalované náleží tzv. paušální náhrada za 19 úkonů ve výši částka a 1x poplatek za mediaci částka.

50. Celkem tak náklady žalované tvoří částku částka, po zvýšení o DPH, jíž je právní zástupce plátcem, částku částka. Z této částky soud žalované přiznal dle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. 68,8 %, tj. částka. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení (nebude-li podáno elektronicky). Nebudou-li splněny povinnosti uložené tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se účastník domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu či nařízení exekuce.