29 C 394/2013

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr Janem Čvančarou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradě škody ve výši 72 000 000 Kč

I. Žaloba o zaplacení náhrady škody ve výši 72 000 000 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou, došlou soudu dne 6. 11. 2013, se žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 72 000 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jde o újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu žalované spočívajícího v soustavném pronásledování orgány a bývalými zaměstnanci žalované již od roku 1955, poškozujícího žalobce ve všech oblastech života, o čemž se dozvěděl dne 27. 10. 2004 na pracovišti archivní služby v Pardubicích, které navštívil spolu se svým advokátem [příjmení] Počátek pronásledování datoval do roku 1950, kdy byli tehdejším režimem na Slovensku odsouzeni za špionáž bratři jeho matky, v důsledku čehož se i on jako dvouletý chlapec dostal mezi zájmové osoby STB a později byl v jejich evidenci (EZO) opravdu veden. V roce 1971 byl bezdůvodně zatčen a mučen na Pohraniční policii ve Varnsdorfu s následkem těžkého otřesu mozku, pro který byl hospitalizován, přičemž za toto zneužití pravomoci veřejného činitele byl následně jeden z policistů (nstr. [příjmení]) odsouzen bývalým Vojenským soudem v Litoměřicích. Následně měl být žalobce pronásledován pracovníky STB ještě intenzivněji, kdy působili na jeho zaměstnavatele, aby využili první negativní a většinou fiktivní události k výpovědi z pracovního poměru. Tento tlak cítil žalobce jak u zaměstnavatele [právnická osoba], kde byl donucen v roce 1976 podepsat přihlášku do KSČ, i u dalšího zaměstnavatele, [právnická osoba], kde měl být nepravdivě obviněn z krádeže vlastního psa, nicméně přesto mu byla dána výpověď, a to na přímý pokyn tehdejšího šéfa vojenské rozvědky ve Varnsdorfu [jméno] [příjmení], jak se žalobce dozvěděl od tehdejšího náčelníka VB [jméno] [příjmení]. Během pracovního poměru mu ani nebyly poskytnuty úlevy při studiu na VŠE v Praze a dokonce byl z tohoto studia na příkaz STB v roce 1987 vyloučen. V letech 1984 až 1987 neměl být schopen, díky pracovníkům StB, sehnat zaměstnání po celé ČR. V letech 1988 až 1991 pracoval ve spol. ZPA Nový Bor jako tlumočník anglického, německého a ruského jazyka, odkud mu měla být dána výpověď, když na příkaz pracovníků žalované nedostal prověrku na vedoucího prodeje. To se mělo opakovat i v dalších zaměstnáních, a to v letech 1993 až 1994 u [právnická osoba] [obec], kde pracoval jako obchodní zástupce pro prodej zemědělské techniky i v letech 1995 až 1997, kdy pracoval jako obchodní zástupce pro SRN ve spol. [právnická osoba] v [obec]. Zde měl být neprávem obviněn z trestného činu zpronevěry a z tohoto důvodu okamžitě zrušen jeho pracovní poměr. Obvodní soud pro Prahu 4 pak toto OZP měl posoudit jako neplatné, stejně jako u následující výpovědi. Žalobce dodal, že to vše se mělo stát na popud pracovníků žalované. Toto jednání pak mělo odraz i v jeho rodinném životě, když v důsledku nedůvodného obvinění a ztráty zaměstnání byl nucen se v roce 2001 rozvést, neboť si jinak připadal jako příživník, když vše hradila jen jeho manželka. Poslední útok zaznamenal od policisty dne 2. 12. 2011. V důsledku dlouhodobé persekuce ze strany žalované onemocněl duševní chorobou, a to poruchou s bludy se stavy úzkosti a strachu. Dodal, že žalovanou vyzval k náhradě škody dopisem ze dne 22. 2. 2014, ale žalovaná nárok neuznala.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Jednal s poukazem na § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. namítla promlčení nároku, s tím, že nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Zdůraznila, že všechny události, kterých se dovolává, nastaly ještě před listopadem 2010. Dále poukázala na to, že žalobce podal žádost o předběžné projednání nároku dne 25. 2. 2014, tedy až po podání žaloby.

3. Soud ve věci rozhodl již rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. [číslo jednací], kterým žalobu zamítl s poukazem na důvodně uplatněnou námitku promlčení. K odvolání žalobce Městský soudu v Praze uvedený rozsudek zrušil (viz usnesení ze dne 2.11.2018, č.j. [číslo jednací]), přičemž vyslovil názor, že žaloba není projednatelná s ohledem na absenci srozumitelných a přehledných skutkových tvrzení a jejích souvislosti se žalobním požadavkem, tedy, že trpní vadami, které je třeba odstranit postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř 4. Žalobce, v podání ze dne 17. 1. 2018, k výzvě soudu, vymezil 5 dílčích jednání, v nichž spatřoval nezákonné postupy žalované, v jejichž důsledku se u něj vyvinula duševní porucha s bludy, kterou trpí od roku 2007, a jimiž mělo být zasaženo jeho osobního, profesního a rodinného života, a tím mu způsobit nemajetkovou újmu v celkové výši 72 000 000 Kč. Takto vymezil: (1) překročení pravomoci (mučení) nstržm. [příjmení], který žalobci při jeho zatčení Pohraniční polici ve Varnsdorfu v roce 1971 způsobil otřes mozku a byl za to odsouzen (Vojenským soude v Litoměřicích pod sp. zn. [spisová značka], jak je zřejmé z obsahu citovaného podání žalobce pozn. Nejvyššího soudu) a též nezákonné omezení na svobodě v délce dvou dnů; (2) nezákonné sdělení obvinění neznámým příslušníkem Veřejné bezpečnosti v roce 1983, na základě kterého byl žalobce nepravomocně odsouzen, což bylo jednou z příčin odvolání žalobce z vedoucí funkce v zaměstnání a výpovědi z pracovního poměru (k následnému zproštění obžaloby žalobce v odvolacím řízení mělo dojít rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 1987, č. j. [číslo jednací], jak je zřejmé z obsahu citovaného podání žalobce – pozn. Nejvyššího soudu); (3) nezákonné sdělení obvinění neznámým příslušníkem Veřejné bezpečnosti v roce 1986 pro skutek, podle kterého měl žalobce od 13. dubna do konce května 1985 bezdůvodně nedocházet do zaměstnání, což bylo jednou z příčin výpovědi z pracovního poměru (trestní stíhání žalobce mělo být následně zastaveno Okresním soudem v Děčíně v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], jak je zřejmé z obsahu citovaného podání žalobce – pozn. Nejvyššího soudu); (4) zavedení do evidence zájmových osob StB proti vůli žalobce neznámým pracovníkem útvaru Státní bezpečnosti Ústí nad Labem dne 7. 5. 1987 a do„ hledáčku pracovníků StB“, kteří žalobci vytvářeli špatnou pověst u jeho dalších konkrétně specifikovaných zaměstnavatelů, v důsledku čehož byl žalobce nucen z těchto pracovních poměrů nedobrovolně odejít; (5) nezákonné sdělení obvinění dne 3. 6. 1997 npor. [titul]. [jméno] [příjmení] z Okresního úřadu vyšetřování v Děčíně pro trestný čin zpronevěry, kdy trestní řízení žalobce bylo následně zastaveno, v důsledku čehož byl žalobce rok bezdůvodně trestně stíhán a jeho zaměstnavatel s ním okamžitě zrušil pracovní poměr, neplatnosti zrušení se musel domáhat po dobu pěti let trvajícího řízení u Okresního soudu v Děčíně. U každého z výše uvedených případů žalobce uvedl částku, kterou požaduje za újmu vyvolanou tímto zásahem (15 000 000 Kč, 25 000 000 Kč, 15 000 000 Kč, 2 000 000 Kč a 15 000 000 Kč) a vyjádřil přesvědčení, že všechny shora uvedené události (zásahy žalované) jsou v příčinné souvislosti s jeho onemocněním (v citovaném podání dále tvrdil, že kdyby jich nebylo, zcela jistě by duševní chorobou neonemocněl 5. Usnesením ze dne 13. 6. 2018 soud žalobu odmítl, po té co se přidržel právního názoru vysloveného odvolacím soudem a uzavřel, že žalobce vytčené vady neodstranil a pouze opakoval svá tvrzení. Odvolací soud uvedené usnesení, jako správné, potvrdil. Dodal, že žalobce požaduje náhradu za újmu na své psychickém zdraví, která již byla diagnostikována, tedy vlastně škodu na zdraví (která představuje samostatný nárok uplatnitelný v souladu s § 26 zákona č. 82/1998 Sb., případně § 20 zákona č. 58/1969 Sb. podle obecných právních předpisů), aniž by - v rozporu s požadavkem soudu - vysvětlil, jak dospěl k vyčíslení výše nároku (který může sestávat z různých dílčích plnění) a ozřejmil, jakým způsobem se na jejím vzniku měly podílet jednotlivé škodné události. V obecné rovině tak pouze dovozuje, že ke vzniku duševní choroby, kterou žádá odškodnit, došlo na základě komplexu několika nesprávných úředních postupů, aniž by tuto svou úvahu blíže objasnil. Současně zdůraznil, že žalobce sice popsal (více či méně konkrétně) pět zásahů z let 1971 až 1997, kdy však nevysvětlil, jak jednání pod body 1, 2, 3 a 5 souvisely s jím tvrzenou škodou na zdraví v podobě duševní choroby a namísto toho v souvislosti s jednotlivými zásahy tvrdí zcela jiné následky, ať již nezákonné omezení na svobodě či negativní dopad na jeho tehdejší pracovněprávní vztahy, a za„ újmu“ takto vyvolanou požaduje dílčí odškodnění, přičemž tento požadavek v závěru svého podání opět neguje s tím, že uplatňuje jen jediný, nedělitelný (komplexní) nárok ve výši 72 000 000 Kč. Zůstalo tak nejasné, co má být předmětem žaloby (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 16.8.2018, č.j. [číslo jednací]).

6. K dovolání žalobce však byla obě posledně jmenovaná usnesení zrušena, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2020, č.j. [číslo jednací] Nejvyšší soud podotkl, že žalobce v žalobě a jejím doplnění uplatnil nárok na náhradu jediné nemajetkové újmy ve výši 72 000 000 Kč, přičemž skutkově nezaměnitelným způsobem vymezil 5 shora uvedených jednání příslušníků tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, Státní bezpečnosti či Policie ČR, ve kterých spatřuje nezákonné zásahy, resp. nesprávné úřední postupy a má za to, že v důsledku kumulace těchto událostí a jimi vyvolaných zásahů došlo k tomu, že onemocněl duševní poruchou. Uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobce se následně přidržel svých předchozích tvrzení a navrhl, aby žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu.

8. Žalovaná poukázala znovu na promlčení nároku a navrhla žalobu zamítnout.

9. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:

10. Z žádosti o odškodnění ze dne 22. 2. 2014 soud zjistil, že byla doručena žalované dne 25. 2. 2014 a jejím předmětem byl požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 72 000 000 Kč odůvodněný tím, že v řízeních vedených před Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. [spisová značka] a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] zjistil, že je pronásledován včetně rodiny od roku 1955 dosud, přičemž odkázal ještě na řízení ve věci příslušníků STB vedené pod sp. zn [spisová značka] u Krajské prokuratury v Ústí nad Labem a další řízení.

11. Žalovaná nárok žalobce neuznala a odškodnit odmítla (viz přípis Ministerstva Vnitra ze dne 18. 6. 2014).

12. Ze znaleckého posudku [titul]. [jméno] [příjmení] ze dne 2. 8. 2007, č. j. ČST: ORDC [číslo] 2007 soud zjistil, že žalobce (coby obviněný) v době spáchání trestného činu trpěl duševní poruchou, konkrétně tzv. trvalou poruchou s bludy, což je duševní porucha v pravém slova smyslu, tj. psychóza. Premorbidně u něj byla zjištěna paranoidní porucha osobnosti (psychopaticky porucha).

13. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: <i>14. Podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ZOdpŠk) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).</i> <i>15. Podle § 14 ZOdpŠ se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).</i> <i>16. Podle § 31a ZOdpŠk. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).</i> <i>17. Podle § 32 ZOdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odst. 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2). Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (odst. 3).</i> 18. Soud, jsa vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení.

19. Všech 5 výše uvedených individualizovaných jednání se podle žalobce mělo stát v době od roku 1971 do roku 1997. Vždy v daný okamžik, kdy u žalobce došlo k popsanému negativnímu důsledku pociťovaného jako újma, měl subjektivní možnost dovodit, kdo za něj odpovídá a od okamžiku, kdy daná situace nastala, počala běžet šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na náhradu nemateriální újmy (§ 32 odst. 3). Jestliže žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 25. 2. 2014 a u soud žalobou dne 6. 11. 2013, je zřejmé, že lhůta šesti měsíců k uplatnění nároku uplynula již dlouho před tím a námitka promlčení je tak vznesena důvodně. Stejně tak je třeba konstatovat, že u všech popisovaných okolností, které nastaly před 25. 2. 2004, uplynula i objektivní desetiletá promlčecí lhůta stanovená jak § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tak jemu předcházejícím § 22 zák. č. 58/1969 Sb.

20. Nutno dodat, že z provedeného dokazování je zřejmé, že se u žalobce vyvinula duševní porucha s bludy. Tato porucha byla diagnostikovatelná (stav stabilizovaný) nejpozději v roce 2007, jak vyplývá ze shora uvedeného znaleckého posudku (byť byl vypracován pro účely trestního řízení). Ikdyby tedy žalobce v řízení prokázal, že mezi jednotlivými dílčími jednáními a tímto následkem je příčinná souvislost, měl již v roce 2007 subjektivně povědomí o všech skutečnostech rozhodných pro uplatnění nároku na náhradu škody (sám uvedl, že poruchou trpí od roku 2007). Platí proto, tím spíše, že jeho nárok je promlčen (§ 106 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. ve spojení s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.)).

21. Vzhledem k uvedenému tak soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout, neboť nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu, je evidentní, že případný nárok neuplatnil včas a došlo tak k jeho promlčení.

22. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. l o. s. ř. a žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady žalované tvoří náklady nezastoupeného účastníka (§ 151 odst. 3 o. s. ř.), a to paušální náhrada hotových výdajů podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 6 úkonů (vyjádření ze 30. 10. 2014, účast na ÚJ dne 19. 4. 2017, vyjádření k odvolání ze dne 13. 6. 2017, vyjádření ze dne 26. 4. 2018, vyjádření k dovolání ze dne 30. 9. 2019 a účast na ÚJ dne 26. 8. 2021) po 300 Kč, tj. celkem ve výši 1 800 Kč.