29 C 67/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Vodákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o: náhradu škody

I. Žaloba s tím, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku ve výši 1.207.633Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od 17.9.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ve smyslu ust. § 36 z.č.240/2000 Sb., krizového zákona (dále jen krizový zákon) náhrady škody způsobené žalobci usneseními vlády České republiky ze dne 21.10.2020 [číslo] dne 30.10.2020 [číslo] dne 16.11.2020 [číslo] dne 20.11.2020 [číslo] dne 20.11.2020 [číslo] dne 30.11.2020 č. 1962, dne 7.12.2020 [číslo] dne 10.12.2020 [číslo] dne 14.12.2020 [číslo] dne 17.12.2020 [číslo] dne 23.12.2020 [číslo] dne 13.12.2020 [číslo] dne 7.1.2020 [číslo] dne 18.1.2021 [číslo] dne 22.1.2021 [číslo] dne 8.2.2021 [číslo] dne 14.2.2021 [číslo] dne 26.2.2021 [číslo] dne 26.2.2021 [číslo] dne 1.3.2021 [číslo] dne 2.3.2021 [číslo] dne 18.3.2021 [číslo] dne [číslo] [číslo] dne 8.10.2020 [číslo] dne 8.10.2020 [číslo] dne 12.10.2020 [číslo] (dále jen krizovými opatřeními), kterými vláda mimo jiné zakázala až na výjimky maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovnách. Před vyhlášením nouzového stavu se jednalo i o zákaz konání hromadných akcí (např. kongresů a vzdělávacích akcí) nařízený usneseními vlády České republiky ze dne 08. října 2020 [číslo] ze dne 08. října 2020 [číslo] ze dne 12. října 2020 [číslo]. V důsledku přijatých krizových opatření došlo k omezení podnikání žalobce, jehož podnikatelská činnost spočívá v poskytování i služeb školení. Zaměstnanci žalobce proto nemohli v důsledku vydaných krizových opatření vykonávat svoji práci z důvodu jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele spočívající v uzavření nebo omezení provozu z důvodu krizových opatření přijatých vládou. V důsledku omezení podnikání nařízeného krizovými opatřeními byla činnost žalobce znemožněna. Z tohoto důvodu nemohl přidělovat práci svým zaměstnancům. Povinnost vyplácet jim mzdu však zůstala žalobci zachována, čímž mu vznikla škoda, neboť současně nezaviněně nemohl generovat zisk, ze kterého by mzdu mohl zaměstnancům vyplácet. Poskytnutý příspěvek z Programu [anonymizováno] měl žalobci pokrýt náklady, které je povinen na mzdy zaměstnanců vyplatit. Celkem vynaložené mzdové náklady na zaměstnance činily od října 2020 do února 2021 částku ve výši 1.264.975 Kč, požadované náklady po Úřadu práce ČR pak částku 1.233.860 Kč. Žalobce proto požadoval proplacení náhrady škody ve výši 1.233.860 Kč, která mu měla být v rámci programu [anonymizováno] vyplacena. Z důvodu administrativní chyby však došlo v chybě ve výpočtu požadované výše náhrady škody, a proto žalobce opravil v této části svůj podaný návrh. Jelikož v říjnu roku 2020 byla v rámci programu [anonymizováno] dle Dohody o poskytnutí příspěvku programu [anonymizována dvě slova] [číslo] 2020 žalobci vyplacena ze strany ÚP ČR částka ve výši 26.227 Kč, ponížil žalobce o tuto částku původně požadovanou částku (1.233.860 Kč) k proplacení náhrady škody na částku 1.207.633 Kč. Pokud jde o příčinnou souvislost, je zcela nepochybné, že v případě, když by k vydání vládních opatřením nedošlo, objednatelé by nasmlouvaných služeb žalobce využívali. Navíc odpovědnost orgánu krizového řízení je objektivní a žalobce vznik škody nikterak nezavinil. Pro uplatnění nároku žalobce dle krizového zákona se nevyžaduje neoprávněnost či nezákonnost vydaného krizového opatření. K nárokování náhrady škody stačí pouze vydání takového opatření ze strany krizového orgánu.

2. Žalovaný požadavek žalobce na náhradu škody odmítl s následujícím odůvodněním. Poukázal na skutečnost, že se od března 2020 na evropském kontinentě aktivně šířil koronavirus označovaný jako SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19. Česká republika byla nucena přijmout opatření, která měla za cíl zmírnit šíření tohoto viru a tím zabránit kolapsu českého zdravotního systému. Vláda České republiky proto vyhlásila již 12. března 2020 svým usnesením [číslo] nouzový stav od 12. března 2020, a to na 30 dnů. Nouzový stav byl následně prodlužován. V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda České republiky vydala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území České republiky, a to v souladu s krizovým zákonem. [příjmení] opatření byla postupem času doplněna o četná Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. Vláda České republiky a Ministerstvo zdravotnictví samostatně a ve vzájemné souvislosti přijaly opatření, kterými byla omezena podstatná část podnikatelského a společenského života v České republice. Opatření zasáhla všechny občany České republiky, stejně tak veškerou podnikatelskou veřejnost. Stát si je vědom, že s přijetím opatření za účelem ochrany životů a zdraví osob z důvodu pandemie koronaviru docházelo k řadě omezení zasahujících do každodenního života lidí i podnikatelské veřejnosti. Žalovaný však namítal, že předpokladem odpovědnosti dle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je provedení krizového opatření dle krizového zákona, vznik nahraditelné škody a příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody a skutečnost, že si poškozený nezpůsobil škodu sám. Žádný z těchto předpokladů však v dané věci naplněn nebyl, neboť ustanovení § 36 krizového zákona nedopadá na krizová opatření vlády, která jsou právním předpisem. K aplikovatelnosti § 36 krizového zákona na krizová opatření žalovaný uváděl, že Ústavní soud svým usnesením ze dne 5.5.2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20 - 2 potvrdil, že krizová opatření podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu – například právního předpisu, individuálního rozhodnutí či jiného typu zásahu. Žalobcem odkazovaná krizová opatření, která měla zapříčinit vznik škody na jeho straně jsou však adresována obecnému okruhu adresátů s celostátní působností, čímž mají materiálně charakter právního předpisu. Rozlišování právní povahy krizových opatření je přitom zcela klíčové z hlediska rozsahu odpovědnosti státu za škodu podle § 36 krizového zákona. Tak je tomu proto, že toto ustanovení cílí na náhradu škody způsobené osobám výhradně v důsledku krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Při výkladu ustanovení § 36 krizového zákona se totiž nelze spolehnout pouze na jazykový výklad, který nemůže být jediným, natož rozhodujícím kritériem pro výklad právní normy. Je třeba totiž zkoumat smysl a účel právní normy obsažené v ustanovení § 36 krizového zákona. Ustanovení § 36 krizového zákona svým účelem navazuje na princip tzv. zvláštní oběti, jehož podstatou je poskytnutí náhrady jednotlivci za nucené individuální obětování jeho konkrétního právního statku ve prospěch celku-společnosti. Smyslem a účelem ustanovení § 36 je tak náhrada za obětování právního statku jednotlivce ve prospěch společnosti tedy v důsledku individuálního krizového opatření. Výklad žalobce, podle něhož by stát dle ustanovení § 36 krizového zákona odpovídal také za krizová opatření s povahou obecných právních předpisů, by tedy vedl k absurdním a neudržitelným důsledkům, kterých zcela jistě nemohl chtít rozumný zákonodárce dosáhnout. Takový výklad je dle konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu nutné odmítnout - viz nález Ústavního soudu ze dne 1.11.2007 sp. zn. III.ÚS 677/07, podle kterého:„ Interpretaci dospívající k tomuto výsledku tedy nutno kategoricky vyloučit, neboť by zakládal absurdně nepřijatelné důsledky, kterých mohl rozumný zákonodárce stěží chtít dosáhnout (presumce racionálního zákonodárce) a již se tak zcela bezpečně vymykají sociálně funkčnímu určení právní normy.“ I Nejvyšší soud v rozhodovací praxi dospěl k závěru, že škoda způsobená právními předpisy vlády, byť by byly dokonce shledány za nezákonné, není nahraditelnou škodou, jelikož nejde o nesprávný úřední postup. Ostatně judikatura obecných soudů i Ústavního soudu dlouhodobě vychází z principu, že se vůči státu nelze domáhat náhrady škody způsobené (nezákonným či nesprávným) normativním právním aktem. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou při provádění těch krizových opatření, která jsou individuální povahy a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě; nikoli krizovými opatřeními, která mají materiálně charakter obecného právního předpisu dopadajícího na celou společnost či její určenou část, která je jím na základě jeho vydání chráněna (a v nezbytně nutném rozsahu i omezována) jako celek. Přijatá opatření byla vydána mimo jiné i ve prospěch žalobce, který je přímým beneficientem těchto opatření. Nejedná se tak o situaci, že by žalobce učinil individuální oběť ve prospěch celku a za to by měl být odškodněn těmi, v jejichž prospěch se obětoval. Žalobce je naopak součástí celku, který opatřeními bojoval proti pandemii. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu není pouhé„ vydání“ nebo„ existence“ krizového opatření, nýbrž jeho provádění. Navíc nahraditelnou škodou ve smyslu § 36 odst. 1 a 2 je pouze věcná škoda vzniklá při činnosti orgánů provádějících krizová opatření. Vzhledem k výše uvedeným závěrům je zřejmé, že nárok žalobce nemá oporu v § 36 krizového zákona ve vztahu v žalobě vyjmenovaným krizovým opatřením.

3. Pokud jde o závěr o skutkovém stavu projednávané věci, vycházel soud z nesporných tvrzení účastníků o tom, že vláda České republiky vydala usnesení, kterými vyhlásila krizová opatřeními a to dne 21.10.2020 [číslo] dne 30.10.2020 [číslo] dne 16.11.2020 [číslo] dne 20.11.2020 [číslo] dne 20.11.2020 [číslo] dne 30.11.2020 č. 1962, dne 7.12.2020 [číslo] dne 10.12.2020 [číslo] dne 14.12.2020 [číslo] dne 17.12.2020 [číslo] dne 23.12.2020 [číslo] dne 13.12.2020 [číslo] dne 7.1.2020 [číslo] dne 18.1.2021 [číslo] dne 22.1.2021 [číslo] dne 8.2.2021 [číslo] dne 14.2.2021 [číslo] dne 26.2.2021 [číslo] dne 26.2.2021 [číslo] dne 1.3.2021 [číslo] dne 2.3.2021 [číslo] dne 18.3.2021 [číslo] dne [číslo] [číslo] dne 8.10.2020 [číslo] dne 8.10.2020 [číslo] dne 12.10.2020 [číslo] kterými mimo jiné zakázala až na výjimky maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách.

4. Podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.

5. Vzhledem k níže uvedenému právnímu zhodnocení povahy vládou vydaných usnesení uvedených pod bodem 3 a související judikatuře dospěl soud k závěru, že stát neodpovídá za žalobcem tvrzenou škodu ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona. Soud se ztotožnil s právní argumentací žalovaného v tom směru, že uvedené ustanovení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou přijetím krizových opatření, neboť tato opatření mají právní povahu obecně závazného právního aktu – právního předpisu, jelikož dopadají na neurčitý a individuální neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Stát v obecné rovině totiž nenese právní odpovědnost za normotvorbu a za obsah právních předpisů a za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem. Stát odpovídá pouze za škodu ve smyslu ustanovení § 36 krizového zákona způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým osobám. Ustanovení § 36 krizového zákona je totiž třeba vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem a historickými okolnostmi jeho vzniku. Ty jednoznačně směřují k náhradě takové škody, která vznikla v důsledku provádění krizových opatření individuální povahy, což bylo potvrzeno i v řadě rozhodnutí zdejšího soudu například pod sp. zn. [číslo jednací] nebo pod sp. zn. [číslo jednací].

6. Ustanovení § 36 krizového zákona svým účelem navazuje na princip tzv. zvláštní oběti, jehož podstatou je poskytnutí náhrady jednotlivci za nucené individuální obětování jeho konkrétního právního statku, ať již majetku či svobody podnikání, ve prospěch celku tj. společnosti. Smyslem a účelem ustanovení § 36 krizového zákona je tak náhrada za obětování právního statku jednotlivce ve prospěch společnosti tedy v důsledku individuálního krizového opatření a proto účelem ustanovení § 36 krizového zákona zjevně nemůže být založení odpovědnosti státu za ztráty vzniklé v důsledku těch krizových opatření, která mají povahu obecného právního předpisu, protože by v takovém případě princip zvláštní oběti postrádal smysl, neboť s ohledem na obecnost vymezení adresátů právních předpisů by celá společnost hradila ztráty způsobené ve své podstatě celé společnosti tedy sama sobě, což je koncept ekonomicky neudržitelný, iracionální a jeho důsledkem by nebylo nic jiného, než destrukce veřejných rozpočtů a selhání státu v jeho základních funkcích. Takto široce koncipovaná odpovědnost státu by ve svém důsledku vedla ke značné zdrženlivosti státu přijímat jakákoliv krizová opatření, což však jistě je v rozporu s účelem krizového zákona, který má primárně předcházet, řešit a odstraňovat následky krizových situací k ochraně života a zdraví obyvatel.

7. S ohledem na shora uvedené právní závěry týkající se vládou vydaným krizových opatření je třeba uzavřít, že žalovaný obecně nenese odpovědnost za škodu způsobenou vydanými opatřeními vlády zmíněními v žalobě, a tudíž ani odpovědnost za žalobcem tvrzenou škodu dle ust. § 36 krizového zákona. Z uvedeného důvodu proto soud žalobu zamítl a již se nezabýval otázkou existence škody, její výše a příčinné souvislosti, neboť by to bylo pro rozhodnutí ve věci nadbytečné.

8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal plně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení jako v případě účastníka advokátem nezastoupeného dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a výši náhradové povinnosti stanovil za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle kterého účastníkovi řízení, jež nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a nedoložil výši hotových výdajů náleží částka 300Kč za každý ze tří úkonů dle § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky (převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu dne 23.5.2023) tj. celkem 900 Kč.