30 C 201/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Moravcem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o náhradu škody způsobené krizovými opatřeními

I. Žaloba na zaplacení náhrady škody ve výši 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 18. 6. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta. Žalobou podanou původně k Okresnímu soudu v Teplicích, posléze z důvodu místní nepříslušnosti postoupenou soudu zdejšímu, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 12 000 Kč včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že je právnickou osobou založenou na existující podle práva Slovenské republiky, která se specializuje na činnosti v oblasti dřevařství lesnictví a lesní těžební činnosti a na území České republiky prostřednictvím svých pracovníků, kteří jsou občané Slovenské republiky s trvalým a obvyklým pobytem na území Slovenské republiky, nebo prostřednictvím subdodavatelů, kteří rovněž sídlí na území Slovenské republiky a mají pracovníky, kteří mají trvalý nebo obvyklý pobyt na území Slovenské republiky, realizuje zakázky na území České republiky. Žalobkyně v průběhu měsíce března 2020 vstoupila do několika výběrových řízení pořádaných ze strany [anonymizována dvě slova], s. p., kdy se stala v několika případech vítězem tohoto výběrového řízení. V případě realizace těchto zakázek by a žalobkyně generovala zisk minimálně ve výši 1 937 500 Kč. Dne 12. 3. 2020 vyhlásila vláda České republiky usnesení [číslo] nouzový stav na dobu od 14:00 hodin dne 12. 3. 2020 na dobu 30 dní. Toto usnesení bylo přijato podle krizového zákona. Vláda České republiky přijala dne 13. 3. 2020 usnesení [číslo] 2020 Sb., jímž byla zakázán vstup do ČR pro všechny cizince s výjimkou cizinců pobývajících přechodným pobytem nad 90 dnů nebo trvalým pobytem na území České republiky. Trvání tohoto krizového opatření bylo prodlouženo do 29. 3. 2020. Usnesením vlády [číslo] 2020 Sb. byl zakázán vstup na území ČR pro všechny cizince s tím, že žádná z výjimek tam stanovených nevztahovala na případ žalobkyně. Toto usnesení bylo účinné do 5. 4. 2020. Stejně tak bylo stanoveno usnesením [číslo] 2020 Sb. účinným do 26. 4. 2020, usnesením š. 193/ 2020 Sb., které bylo účinné do 30. 4. 2020 a usnesením [číslo] 2020 Sb., které bylo účinné do 10. 5. 2020. Všechna uvedená opatření byla přijata podle § 5 a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) (dále jen„ krizový zákon“). Všechna tato opatření měla dle žalobkyně povahu opatření dle krizového zákona. V důsledku přijatých uvedených krizových opatření nemohla žalobkyně realizovat vysoutěžené zakázky pro [anonymizována dvě slova], s. p., neboť zaměstnanci žalobkyně a zaměstnanci kontraktorů nemohli jakožto občané Slovenské republiky vstoupit na území České republiky, byť tak byli připraveni učinit. To vše přesto, že je Česká republika vázána [anonymizována dvě slova]. Následkem toho [anonymizována dvě slova], s. p. realizovaly uvedené zakázky prostřednictvím jiného dodavatele. Žalobkyně má proto za to, že jí ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona náleží náhrada škody takto způsobené. Tento svůj nárok dne 8. 6. 2020 uplatnila u Ministerstva vnitra České republiky, a z opatrnosti též u vlády České republiky. Žalobou uplatněná náhrada škody se vztahuje k veřejné zakázce zadané v rámci dynamického nákupního systému s názvem„ Provádění těžebních činností 2020“. Za tuto zakázku by v případě, že by jí žalobkyně vykonávala, utržila částku 720 000 Kč čistého zisku. Touto žalobou tedy uplatňuje pouze část nároku, která alikvótně odpovídat čistému zisku za objem 100 m³ dřeva, tedy v částce 12 000 Kč. Žalobkyně je toho názoru, že § 36 krizového zákona je nutno vztáhnout též na náhradu ušlého zisku, a jakož i na krizová opatření mající charakter právního předpisu. Žalovaná se vyjádřila tak, že žalobkyně nemá právo na náhradu škody ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona. Ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona se vztahuje na povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovými opatřeními, která jsou individuální povahy a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo skupině osob, nikoliv opatřeními, která mají charakter obecného právního předpisu. [příjmení] opatření odkazovaná žalobkyní mají přitom povahu právních předpisů. Proto je nárok žalobkyně již z tohoto důvodu vyloučen. Vedle toho se ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona vztahuje pouze na náhradu věcné škody. Tato škoda pak nezahrnuje ušlý zisk. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyni žádný zisk neušel. Nadto by ušlý zisk nemohl být ani v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními, a to z důvodu, že zadavatel využil svého práva a veřejnou zakázku zrušovacím rozhodnutím zrušil, a to z důvodu odstoupení všech účastníků řízení od svých nabídek. Příčinou nedosažení zisku žalobkyní tak nebyla krizová opatření, ale zrušovací rozhodnutí zadavatele, resp. odstoupení žalobkyně od nabídky. Je také velmi pochybné, zda mohla mít krizová opatření jakýkoliv vliv na schopnost žalobkyně poskytnout plnění veřejné zakázky. Nárok žalobkyně se jeví jako uměle vykonstruovaný. Žalobkyně si musela být vědoma, že v době uzavření smlouvy o dílo se slovenským subdodavatelem již platila krizová opatření, a proto nemohla k plnění veřejné zakázky slovenského subdodavatele využít. Žalovaná proto navrhla žalobu zamítnout.

1. Mezi účastníky není po skutkové stránce sporu o tom, že krizovými opatřeními označeními v žalobě (usnesení vlády [číslo] 2020 Sb., [číslo] 2020 Sb., [číslo] 2020 Sb., [číslo] 2020 Sb. a usnesením [číslo] 2020 Sb.) bylo až na stanovené výjimky zakázáno přicestování cizinců do České republiky, jakož i to že podáním doručeným Ministerstvu vnitra České republiky dne 29.5.2020 uplatnila žalobkyně před podáním žaloby žalobní nárok u žalované a že tomuto nebylo vyhověno ani zčásti.

2. Soud zamítl návrh na provedení důkazu výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně, výslechem jednatele žalobkyně, souhrnným popisem nerealizovaných zakázek, výpisem ze systému [anonymizována dvě slova], uplatněním nároku na náhradu škody u Ministerstva vnitra České republiky a Úřadu vlády České republiky, předžalobní výzvou, výzvou k podání nabídek, rozhodnutím [anonymizováno] [země] ze dne 23. 3. 2020, smlouvou se subdodavatelem ze dne 27. 3. 2020, svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], rozhodnutím o zrušení veřejné zakázky z 23. 3. 2020, metodickou pomůckou pro přípravu návrhu právních předpisů, výzvou k podání nabídek z 21. 4. 2020, smlouvou mezi žalobkyní a lesy ČR ze dne 20. 5. 2020, sérií článků, výslechem svědka [jméno] [jméno] a výslechem Mgr. [jméno] [příjmení], a to pro nadbytečnost navržených důkazů, neboť ty se týkaly stanovení výše škody, která měla žalobkyni v důsledku krizových opatření vzniknout, avšak dle níže rozvedeného právního názoru soudu ve věci není dán samotný právní základ po nárok žalobkyně na náhradu škody.

3. Po stránce právní soud věc posoudil v režimu krizového zákona.

4. Podle § 36 odst. 1 krizového zákona platí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle § 36 odst. 4 pak náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.

5. Po právním posouzení věci soud dospěl k závěru, že se nelze přiklonit k důvodnosti žalobního nároku žalobkyně, a to z důvodu, že zde pro jeho přiznání není dán právní základ.

6. Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20, uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Ústavní soud dále (Pl. ÚS 7/2020) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, [číslo] (které se týkalo omezení konání zasedání zastupitelstev územních samosprávních celků), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že podle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Podle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu“.

7. Náhrada poskytovaná státem podle § 36 krizového zákona se týká škody způsobené jeho činností při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných podle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalované dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.

8. Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu. Tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebo zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tyto zákony na daný vztah nedopadají a jejich použití je vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto speciálního právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního - zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti.

9. Žalobkyně požadovala náhradu škody podle § 36 krizového zákona, podle kterého je stát povinen nahradit škodu způsobenou fyzickým a právnickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními. [příjmení] opatření ve smyslu tohoto ustanovení však na rozdíl od usnesení vlády, kterými bylo podnikání žalobkyně omezeno, směřují vůči konkrétním subjektům, kterým byla způsobena věcná škoda při realizaci krizových opatření. V projednávaném případě není vyloučeno, že krizovými opatřeními mohlo dojít k omezení podnikatelské činnosti žalobce v důsledku nemožnosti využít k plnění zakázek na území ČR pracovníky ze zahraničí, avšak stalo se tak na základě usnesení vlády, která mají povahu obecně závazného právního předpisu, který směřuje vůči předem neurčitému okruhu osob, kterému stanoví právní povinnosti, přičemž každá osoba, která se ocitne v určitém usnesením vlády předpokládaném postavení, se bude muset nastaveným pravidlům podřídit. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyni nelze přiznat náhradu za škodu, která jí vznikla v souvislosti s plněním povinností založených právním předpisem a zároveň nelze uložit státu povinnost takovou škodu nahradit. Proto soud žalobu zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč Tyto náklady tvoří ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada á 300 Kč za celkem pět úkonů dle § 1 odst. 3 cit. vyhlášky, a to za odpor proti platebnímu rozkazu, písemné vyjádření k podané žalobě, písemné vyjádření žalované k odvolání žalobkyně proti usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti, přípravu a účast u jednání soudu. Soud žalované nepřiznal náhradu nákladů spojených s jejím zastoupením advokátem, a to z důvodu, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09).