4 C 141/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Mottlem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 8. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 35 574 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta žalovaného.

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu náhrady škody vzniklé žalobci na zdraví dne 13. 6. 2017, kdy byl žalobce ubytován v Pensionu [ulice], na adrese [adresa] (dále jen„ pension“), jehož provozovatelem byl žalovaný. Ke škodní události došlo tak, že uvedeného dne byli v pensionu ubytováni rovněž američtí turisté, kteří při přípravě stravy nevhodně využívali společnou kuchyňku v 1. patře pensionu, a způsobili žalobci postříkání rukou žalobce tukem. V předmětné době nebyl rovněž v pensionu po dobu cca 5 týdnů prováděn řádný úklid. Následkem této události musel žalobce vyhledat lékařskou péči, neboť na postižených místech rukou se mu vytvořily puchýře, krvavé ranky a zánětlivá ložiska (léze), které se nedařilo léčit volně prodejnými přípravky. Ode dne 28. 7. 2017 byl žalobce v lékařské péči Kožní ambulance [právnická osoba], se sídlem [adresa], dle lékařské zprávy ze dne [datum] mohl být příčinou kožního onemocnění žalobce právě jím udávaný, výše popsaný, skutkový děj. Žalobci takto bylo při užívání společných prostor pensionu způsobeno uvedené poškození zdraví, proto požaduje žalobce na žalovaném zaplacení nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč, neboť žalovaný jako tehdejší provozovatel pensionu odpovídá za újmu, které vznikla žalobci jako uživateli žalovaným poskytovaných služeb. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě žalobní částky dopisem ze dne 23. 9. 2019, uvedená výzva zůstala bez jakékoliv reakce žalovaného.

2. K výzvě soudu žalobce dále uvedl ke skutkovému a právnímu základu jeho nároku následující. Žalobce zdůraznil, že se žalobou výslovně nedomáhá náhrady škody na zdraví v podobě standardních forem vyvažující vytrpěné bolesti (bolestného) či překážky lepší budoucnosti (ztížení společenského uplatnění); žalobce zdůraznil, že se domáhá odčinění tzv. další nemajetkové újmy vzniklé zásahem do osobnostní sféry žalobce (do zdraví a tělesné integrity), když poškození zdraví zásadním způsobem ovlivnilo žalobcův život po dobu jednoho roku až dvou let, žalobce byl v důsledku poškození zdraví omezen na svém obvyklém pracovním a společenském životě po dobu rekonvalescence včetně dopadů na psychiku. Žalobce uvedl, že tato tzv.„ další nemajetková újma při ublížení na zdraví“ byla spojena se zásahem do zdraví žalobce, který nespočíval v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; šlo o specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru. Žalobce dále pokračoval, že specifické okolnosti spočívaly v tom, že žalobci se v důsledku postříkání rukou tukem ve společné kuchyňce (což měl umožnit provozovatel ubytovacího zařízení, ačkoliv k takovému užití, tj. přípravě smažených pokrmů z masa, neměla být kuchyňka určena – kuchyňka měla sloužit maximálně k ohřevu hotových jídel) v kombinaci s nedostatečným úklidem pensionu po několik týdnů na předloktích žalobce vytvořily puchýře a následně krvavé ranky, se vznikem zánětlivých ložisek (lézí). Uvedené poškození kůže žalobci krom bolestivosti způsobilo též zohyzdění předloktí a v letních měsících, které vzápětí po události následovaly (k předmětné události mělo dojít dne 13. 6. 2017), musel žalobce nosit buď tričko s dlouhým rukávem, což ovšem komplikovalo hojení a zvyšovalo diskomfort, naopak při nezakrytých předloktích byl však žalobce pro své okolí společensky odpudivý a okolí se obávalo, aby nedošlo k přenosu nákazy kožní nemoci. Žalobce ani nemohl mít vztah se ženou, neboť se ho každá žena štítila pro vzhled rukou. Žalobce získal přezdívku„ lézák“ a v okolí [místo] [anonymizována dvě slova] [obec], kde se nejčastěji pracovně pohyboval (vykonával reklamní činnost) ho takto řada osob titulovala. Uvedeným poškozením kůže žalobce trpěl po dobu jednoho roku velmi intenzivně, další rok již došlo ke zlepšení díky léčbě aplikované v odborné lékařské péči kožní ambulance [titul] [příjmení]. [jméno] léčba byla rovněž časově náročná, mj. žalobce musel prodělat asi 20 ambulantních výkonů a aplikací dusíkem, aby se podařilo léze alespoň částečně odstranit. Žalobce vnímal své postižení jako společensky degradující, což mělo dopad i do psychické oblasti, kdy žalobce ztratil vzhledem k reakcím okolí sebedůvěru, raději se stranil společnosti. Žalobce dále uvedl, že vzhledem k absenci dohledatelné judikatury k odškodnění tzv. další újmy na zdraví nezbylo než vyjít z jiných, leč také život omezujících případů narušení osobní integrity, přičemž argumentoval případy odškodnění nemajetkové újmy při omezení osobní svobody v důsledku nezákonného trestního stíhání a požadovanou výši odškodnění považoval ve srovnání s tím za symbolickou. Žalobce uzavřel, že je zcela spravedlivé, aby za škodu odpovídal v „ poslední instanci“ žalovaný, neboť ze strany Policie ČR nedošlo ke ztotožnění pachatelů, tím méně se lze domnívat, že by k jejich identifikaci přispěl sám žalovaný, který se stavěl k celé věci kategoricky negativně.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu, přičemž především namítal, že není osobou pasivně legitimovanou v tomto sporu, neboť bezesporu není původcem zásahu do osobnostní sféry žalovaného, tedy osobou, která zasáhla svým jednáním do osobnostní sféry žalobce ve smyslu toho, jak žalobce svůj nárok konstruuje jako nárok z ochrany osobnosti. Žalovaný dále nadto uvedl, že k tvrzenému poškození zdraví nedošlo v zařízení provozovaném žalovaným, žalovaný považoval za sporný i skutkový děj, tedy že by mělo být zdraví žalobce poškozeno dějem, který popisuje žalobce. K tomu žalovaný uvedl, že tvrdí-li žalobce, že k údajnému poškození zdraví žalobce došlo dne 13. 6. 2017, a to údajně zaviněním cizích osob, přičemž žalobce objektivně dle vlastních tvrzení vyhledal lékařskou pomoc po 1,5 měsíci (podle tvrzení žalobce až 28. 7. 2017) od údajného poškození zdraví, pak není možno určit příčinu zdravotního poškození žalobce zjištěnou lékařsky dne 28. 7. 2017. K poškození zdraví mohlo dojít kdykoliv před 28. 7. 2017 a nikoliv jen 13. 6. 2017 a nikoliv jen způsobem, který žalobce uvádí, že byl příčinou poškození. Žalobce namítal, že žalovaný na podporu svých tvrzení o skutkovém ději majícím zakládat poškození jeho zdraví uvedl pouze, že k tomu mělo dojít ze strany amerických turistů, avšak v tomto ohledu navrhl k důkazu toliko svůj účastnický výslech. Pokud však ke skutkovému ději došlo v čase, místě a způsobem popisovaným žalobcem, pak na místě byly třetí osoby, které by mohly skutkový děj prokázat. Tyto však žalobce nenavrhuje a v tomto ohledu setrvává na svém účastnickém výslechu. Žalovaný uzavřel, že žalobní nárok jakožto osobnostní nárok na náhradu nemajetkové újmy je vůči němu uplatněn jako vůči někomu, kdo není pasivně legitimován. I pokud by byla pravdou žalobní tvrzení žalobce o průběhu vzniku škody (žalovaný striktně odmítá, že by tomu tak bylo), pak pasivně legitimovaný k nároku podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, je škůdce. Žalovaný není škůdcem ani původcem zásahu do osobnostní sféry žalovaného, osobně nezpůsobil žalovanému jím tvrzenou nemajetkovou újmu, a jiný důvod k odškodnění nemajetkové újmy, a to ani z titulu odpovědnosti žalovaného z provozní činnosti jako provozovatele předmětného penzionu, zákon nezakládá.

4. Soud v tomto případě shledal podmínky pro rozhodnutí věci toliko na základě samotných žalobních tvrzení, aniž by bylo potřeba provádět dokazování, neboť už ze samotných žalobních tvrzení plyne, že žaloba vůči žalovanému provozovateli předmětného penzionu nemůže být důvodná, a to i kdyby se veškerá žalobní tvrzení ukázala jako pravdivá, a to z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného.

5. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že žalovaný byl v době, kdy žalobce utrpěl předmětný úraz, provozovatelem předmětného penzionu jakož i o tom, že zranění nebylo způsobeno žalobci jednáním žalovaného (podle samotných žalobních tvrzení žalobce jinými blíže nezjištěnými osobami – americkými turisty ubytovanými v penzionu). Sporné byly z pohledu žalovaného všechny ostatní rozhodné skutečnosti, zejména to, zda k poškození zdraví žalobce došlo vůbec v předmětném penzionu, za jakých okolností (včetně údajně zanedbaného úklidu penzionu), objasňování těchto sporných skutečností nebylo vzhledem ke konstrukci žalobního nároku (jakožto nároku z ochrany osobnosti, tj. nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do osobnostní sféry žalobce – jeho zdraví a tělesné či duševní integrity), právně rozhodné. A to proto, že osobnost člověka je právem chráněna vůči neoprávněnému zásahu, tedy z hlediska pasivní věcné legitimace vůči původci zásahu, který je pak legitimován k nárokům (povinnostem) plynoucím z neoprávněného zásahu. To je dáno tím, že právem plynoucím z ochrany osobnosti je vždy nárok, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek; tyto nároky nemohou ani pojmově směřovat vůči jinému, než původci zásahu.

6. Žalobce tedy v právní rovině shledával odpovědnost žalovaného za žalobci vzniklou (nemajetkovou) újmu na zdraví jednak z ustanovení upravujících právo na ochranu osobnosti člověka (§ 81 a násl. o. z.) – žalobce výslovně zdůrazňoval, že se nedomáhá náhrady škody na zdraví v podobě bolestného a ztížení společenského uplatnění, nýbrž tzv. další nemajetkové újmy vzniklé zásahem do osobnostní sféry žalobce; dále však žalobce argumentoval i ustanovením § 2958 o. z. (systematicky patřícím do oblasti odpovědnosti za újmu na přirozených právech člověka, respektive náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení), z něhož se mimo jiné dovolával určení výše náhrady podle zásad slušnosti. Zároveň však žalobce v rámci svého právního posouzení tvrzeného skutkového stavu odvozoval svůj nárok ve vztahu k osobě žalovaného z ustanovení § 2894 o. z. upravujícího odpovědnost za škodu z provozní činnosti.

7. Podle § 81 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odstavec 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odstavec 2).

8. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

9. Podle § 2894 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody) – (odstavec 1). Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu (odstavec 2).

10. Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

11. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

12. Podle § 2958 při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

13. Podle § 2971 odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

14. Ve světle shora citovaných právních norem dospěl soud k závěru, že žalovaný – jakožto provozovatel předmětného penzionu, avšak jinak osoba, jejímž jednáním nebylo do zdraví žalobce zasaženo – není pasivně věcně legitimována k žalobnímu nároku z žádných z uvedených (ani z jiných) právních důvodů; jinými slovy, že odpovědnost žalovaného za tvrzenou nemajetkovou újmu žalobce není založena hmotným právem. V obecné rovině pasivní věcná legitimace je dána tehdy, je-li žalovaná osoba hmotněprávním nositelem povinnosti, o níž v řízení jde, jejíhož splnění se žalobce domáhá, přičemž nedostatek pasivní věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby.

15. V první řadě soud konstatuje, že v tomto případě jde o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci na zdraví. Jak plyne z výše uvedeného ustanovení § 2894 o. z., zákon v obecné rovině z hlediska odpovědnosti za újmu rozlišuje jako formy reparace náhradu škody (coby náhradu újmy na jmění) a dále náhradu nemajetkové újmy. Zatímco povinnost k náhradě škody je v případě odpovědnosti za újmu dána vždy (§ 2894 odst. 1 o. z.), povinnost odčinit nemajetkovou újmu musí být výslovně ujednána, nebo ji musí výslovně založit zákon (§ 2894 odst. 2 o. z.). V tomto případě je nepochybné, že mezi žalobcem a žalovaným povinnost k náhradě nemajetkové újmy ujednána nebyla, aby byl žalovaný shledán odpovědný, musel by tak stanovit zákon.

16. Jde-li o odpovědnost žalovaného shledávanou z titulu ochrany osobnosti, jakožto odpovědnost tzv.„ další nemajetkovou újmu“ vzniklou neoprávněným zásahem do osobnostní sféry žalobce (do zdraví a tělesné či duševní integrity), je naprosto nesporné, že žalovaný nebyl původcem takového tvrzeného zásahu. Sám žalobce tvrdí v rámci vylíčení rozhodného skutkového stavu, že mu popáleniny na rukou způsobili nezjištěné osoby (američtí turisté) při přípravě jídla v předmětném penzionu. Žalovaný tak bezesporu není osobou pasivně legitimovanou k odčinění následků v osobnostní sféře žalobce.

17. V druhé řadě, jde-li o odpovědnost žalovaného shledávanou žalobcem z titulu odpovědnosti z provozní činnosti jakožto provozovatele předmětného penzionu coby ubytovacího zařízení, z citovaného ustanovení § 2924 o. z. plyne, že provozovatel závodu nebo jiného zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahrazuje škodu vzniklou z provozu. Toto ustanovení není právní normou, ustanovením zákona, jež by zakládalo odpovědnost žalovaného k náhradě nemajetkové újmy v intenci shora citovaného ustanovení § 2894 odst. 2 o. z. Žalovaný nemá zákonem stanovenou povinnost k odčinění nemajetkové újmy žalobce z tohoto titulu.

18. Konečně, v poslední řadě, odpovědnost žalovaného nelze shledat ani z titulu případné odpovědnosti za újmu na přirozených právech člověka při ublížení na zdraví a při usmrcení. Jednak sám žalobce opakuje, že se výslovně těchto nároků nedomáhá (v podobě bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění); především však zákon v rovněž shora citovaných ustanoveních § [číslo] či § 2971 o. z. spojuje tuto odpovědnost za nemajetkovou újmu se škůdcem, jemuž stanoví povinnost k její náhradě. Opět nezbývá než uzavřít, že žalovaný není dle samotných žalobních tvrzení škůdcem, ale pouze provozovatelem penzionu, v němž mělo k újmě na zdraví žalobce (údajně) dojít. Žalobci žalobní povinnost ani z tohoto právního titulu nevznikla.

19. Soud tedy uzavírá, že žalobu ze shora uvedených důvodů neshledal důvodnou, proto ji v celém rozsahu zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35 574 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 70 000 Kč sestávající z částky 3 900 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 7. 4. 2020, z částky 3 900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 29. 6. 2020, z částky 3 900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 12. 2020, z částky 3 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 30. 4. 2020, z částky 3 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 6. 10. 2020 a z částky 3 900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 8. 7. 2021 včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 400 Kč ve výši 6 174 Kč.