4 C 233/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudcem titul Tomášem Mottlem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 43 204 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně jakožto obdarovaný a žalovaný jakožto dárce uzavřeli dne 4. 1. 2017 smlouvu o darování podpory (dále jen„ smlouva o darování podpory“), kterou se žalovaný zavázal pravidelně poskytovat žalobkyni finanční dar 10 000 Kč měsíčně s tím, že platba měla být uskutečňována bezhotovostním převodem na účet žalobkyně vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, a to po celou dobu trvání smlouvy. Smlouvou bylo sjednáno, že pokud smlouva o darování podpory zanikne v průběhu kalendářního měsíce, není tím dotčeno právo žalobkyně na dar za příslušný započatý měsíc trvání smlouvy o darování podpory v plné výši. V období od 4. 1. 2017 do 23. 2. 2019 činila celková výše předepsaných úhrad celkem 259 667 Kč za celkem 26 započatých měsíců (dar za první měsíc byl hrazen poměrně ode dne vzniku smlouvy), žalobkyně však obdržela od žalovaného pouze platby výši 159 667 Kč, zbývající část ve výši 100 000 Kč žalovaný žalobkyni nezaplatil a je žalovaný v prodlení, ačkoliv byl výzvami ze dne 7. 2. 2019 a ze dne 7. 8. 2019 (uloženo na poště 8. 8. 2019) a 3. 10. 2019 (uloženo na poště 4. 10. 2019) vyzván k úhradě. V následných vyjádřeních žalobkyně doplnila, že smlouva o darování podpory byla uzavřena na dobu určitou, a to na dobu trvání smlouvy o poskytování pobytových služeb sociální péče [číslo] ze dne 4. 1. 2017 (dále jen„ smlouva o poskytování péče“), ta byla v lednu 2019 ukončena výpovědí s výpovědní lhůtou jeden měsíc, a to z důvodu prodlení uživatele s úhradou plateb, čímž došlo současně k zániku smlouvy o darování podpory a žalobkyně je oprávněna požadovat dar i za měsíc únor 2020. Žalobkyně dále uváděla (v reakci na obranu žalované), že smlouva o darování podpory byla uzavřena za smluvní autonomie samostatných subjektů – žalobkyně a žalovaného, jde o osoby odlišné od osob, které smlouvu o poskytování péče uzavřely; proto se vztah žalobkyně (nadačního fondu) a žalovaného (jehož otci byla poskytována péče) neřídí režimem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen„ [příjmení]“ nebo„ zákon o sociálních službách“). Žalovaný se zavázal poskytovat pravidelně žalobkyni dar, a to právě po dobu umístění svého otce v domově se zvláštním režimem. Zákon o sociálních službách ani jiný právní předpis nijak neomezuje, aby třetí osoby poskytovaly dary nadacím. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl zájem poskytovat dar jen po dobu umístění svého otce v domově se zvláštním režimem, sjednaly si strany, že smlouva o darování podpory bude uzavřena pouze na toto časové období. K argumentaci žalovaného, že smlouvu o darování podpory je v rozporu se smyslem a účelem § 2067 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen („o. z.“), uvedla žalobkyně, že ustanovení zjevně neupravuje právní vztahy mezi ní a žalovaným. Jedná se o ustanovení, které má dárce chránit před nerozvážným jednáním, vůči osobě, která o dárce pečuje, což může dárcovu vůli výrazným způsobem ovlivnit. Ustanovení § 2067 odst. 1 o. z. chrání klienty jako slabší stranu před dary zařízením, které o ně pečují. Žalobkyně není provozovatelem zařízení, kde se poskytují zdravotnické služby, žalovaný nebyl osobou v péči žalobkyně. Žalobkyně nehradí ze svého majetku ubytování, stravu ani péči otce žalovaného, ale užívá svůj majetek k naplnění svého účelu v souladu se svým statutem. Žalobkyně se ohradila vůči tvrzení žalovaného, že poskytnutí sociální služby bylo podmíněno uzavřením smlouvy o darování podpory; žalovaný tuto skutečnost ničím neprokázal. Žalobkyně ještě poukázala na to, že žalovaný sám v době, kdy plnil závazek ze smlouvy o darování podpory (v období leden 2017 až říjen 2018), své platby identifikoval, jako příspěvky nadaci, doprovázel své úhrady darů vymezením důvodu plateb jako například„ nadace“ nebo„ příspěvek“; žalovaný tedy nepochybně dával najevo, že neposkytuje platby za ubytovací služby pro svého otce [právnická osoba], ale že poskytuje platby nadačnímu fondu na základě platně uzavřené smlouvy o darování podpory. Platby za ubytovací služby dle smlouvy o poskytování péče byly hrazeny na jiný účet, jiného subjektu, pod jinými platebními údaji, označeny rodným číslem otce žalovaného, jakož i v jiné výši, a tedy žalovaný je nemohl nikdy považovat za součást plateb za služby poskytované jeho otci.

2. Žalovaný se proti žalobě bránil tím, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to na dobu trvání smlouvy o poskytování péče, přičemž není zřejmé, k jakému dni měla smlouva o darování podpory zaniknout, a z jakého důvodu žalobkyně nárokuje zaplacení daru právě za období do 23. 2. 2019. Dále žalovaný namítal, že smlouvou o darování podpory došlo k obcházení zákona o sociálních službách, který je právním předpisem kogentní povahy, nevylučuje možnost financovat sociální zařízení formou daru, musí se však jednat o dary skutečné a tento způsob financování nemůže být vyžadován jako podmínka poskytnutí sociální služby. Žalovaný dále uvedl, že klientem žalobkyně byl otec žalovaného, smlouva o darování podpory měla ve své podstatě nahrazovat a převyšovat úhrady za sociální služby než ty, které jsou taxativně vymezené v § 73 [příjmení]. Žalovaný s ohledem na uvedené považoval smlouvu o darování podpory za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal na to, že žalobkyně je právnickou osobou, nadačním fondem, jehož zakladatelem je [právnická osoba], jejíž společníci jsou totožní se správní radou žalobkyně, se kterou byla uzavírána smlouva o poskytování sociálních služeb. Žalovaný nadto poukazoval na rozpor darování podpory se smyslem a účelem § 2067 odst. 1 o. z., podle něhož darování osobě, která provozuje zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, anebo osobě, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána, je neplatné, stalo-li se v době, kdy dárce byl v péči takového zařízení nebo jinak přijímal jeho služby. Z toho důvodu došlo i k uzavření smlouvy s žalovaným, a nikoliv přímo s otcem žalovaného jakožto osobou, jíž byla poskytována péče v zařízení [právnická osoba], přičemž druhou smluvní stranou nebyl poskytovatel sociální služby, ale žalobkyně jakožto nadační fond. V následných vyjádřeních k argumentaci žalobkyně žalovaný doplnil, že poskytovatel služeb [právnická osoba], a žalobkyně jsou sice de iure osobu odlišné, avšak de facto se jedná o totožné subjekty. Žalovaný tuto skutečnost považoval za zcela zásadní, neboť tímto způsobem se jednalo o hrazení péče v domově seniorů provozovaného právě [právnická osoba], prostřednictvím smlouvy o darování podpory se žalobkyní, přičemž takto byla obcházena striktní kogentní ustanovení zákona vymezující způsoby úhrady zdravotní péče v těchto zařízeních, ať již formou přímé úhrady od osoby, které je zdravotní péče poskytnuta či formou nepřímé úhrady a s tím související cenové regulace. Žalovaný uzavřel, že předmětem smlouvy o darování podpory mezi žalobkyní a žalovaným nebyl skutečný dar, ale právě financování pobytu a stravy otce žalovaného, jenž byl klientem [právnická osoba]

3. Z nesporných skutkových tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) soud zjistil následující skutkový stav projednávané věci. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že smlouvou o darování podpory ze dne 4. 1. 2017 se zavázal žalovaný pravidelně poskytovat žalobkyni finanční dar 10 000 Kč měsíčně (dále jen„ dar“), žalobkyně dar přijala, přičemž platba daru měla být uskutečňována bezhotovostním převodem na účet žalobkyně vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, a to po celou dobu trvání smlouvy. Smlouva o darování podpory byla uzavřena na dobu určitou, a to na dobu trvání smlouvy o poskytování péče uzavřené rovněž mezi žalobkyní a žalovaným, tato smlouva byla v lednu 2019 ukončena výpovědí s výpovědní lhůtou jeden měsíc. Žalovaný na darech zaplatil žalobkyni 159 667 Kč (měsíčními platbami prováděnými na účet žalobkyně ode dne 20. 1. 2017, kdy zaplatil první platbu ve výši 9 667 Kč, následně po 10 000 Kč až do 11. 10. 2018, kdy došlo k poslední platbě). Výzvami ze dne 7. 8. 2019 a ze dne 3. 10. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 100 000 Kč z titulu smlouvy o darování podpory za období do 23. 2. 2019. Mezi stranami rovněž nebylo sporu o tom, že o tec žalovaného byl pod dobu trvání smlouvy o poskytování péče umístěn v domově se zvláštním režimem provozovaným poskytovatelem služeb [právnická osoba] Mezi stranami nebyly sporné ani skutečnosti plynoucí ze Statutu žalobkyně coby nadačního fondu.

4. Žalovaný navrhoval provedení důkazu výslechem členů správní rady žalobkyně s tím, že prokazovanou skutečností mělo být objasnění skutečného důvodu uzavření smlouvy o darování podpory mezi účastníky, jakož i zjištění, kolik obdobných darovacích smluv žalobkyně v minulosti uzavřela; dále žalovaný navrhl provést důkaz svým účastnickým výslechem za účelem prokázání důvodu uzavření předmětné darovací smlouvy v souvislosti s umístěním otce žalovaného do předmětného domova se zvláštním režimem. Soud uvedené důkazní návrhy zamítl s tím, že jednak částečně směřovaly k nesporným skutečnostem, jež netřeba dokazovat, např. že otec žalovaného byl umístěn v předmětném domově se zvláštním režimem po dobu trvání smlouvy o darování podpory, jejíž účinnost byla navázána na dobu trvání smlouvy o poskytování péče otci žalovaného, tedy souvislost (minimálně časová) mezi darováním peněžních prostředků žalobkyni a umístěním otce žalovaného v zařízení poskytovatele služeb je nesporná; výslech členů správní rady žalobkyně a účastnický výslech žalovaného pak soud nepovažoval za důkazy směřující k objasnění rozhodných skutečností, jak plyne z níže uvedeného právního posouzení.

5. Skutkový stav projednávané věci posoudil soud dle ustanovení § 2055 odst. 1 a § 2062 o. z. tak, že smlouvou o darování podpory se zavázal žalovaný jako dárce pravidelně podporovat žalobkyni jako obdarovaného poskytováním daru ve výši a splatnosti smlouvou ujednané. Jelikož svůj závazek žalovaný ohledně deseti měsíčních plateb daru po 10 000 Kč, nesplnil, ačkoliv závazek k pravidelnému darování v té době trval, je žaloba v tomto rozsahu důvodná.

6. K obraně žalovaného proti žalobnímu nároku uvádí soud následující. Jde-li o námitku, že není zřejmé, k jakému dni měla smlouva o darování podpory zaniknout, a z jakého důvodu žalobkyně nárokuje zaplacení daru právě za období do 23. 2. 2019, pak soud poukazuje na nesporná tvrzení účastníků, že doba trvání (účinnosti) smlouvy o darování podpory byla navázána na dobu trvání smlouvy o poskytování péče otci žalovaného, přičemž nebylo mezi stranami sporu ani o tom, že smlouva o poskytování péče zanikla výpovědí s jednoměsíční výpovědní lhůtou uplynuvší v měsíci únoru 2019, pročež dle čl. 4 smlouvy o darování podpory vzniklo žalobkyni právo na sjednané dary až do tohoto kalendářního měsíce a za něj na celý dar jakožto za započatý měsíc. Jde-li o celou materii námitek žalovaného, že smlouvou o darování podpory mělo [titul] k porušování či obcházení zákona o sociálních službách a těch jeho kogentních ustanovení, jež upravují financování sociálních služeb a představují cenovou regulaci úhrad za poskytování sociálních služeb, k rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 2067 odst. 1 o. z., jež prohlašuje za neplatné darování osobě, která provozuje zařízení sociálních služeb (a osobám, jež takové zařízení spravují nebo jsou v něm zaměstnány), k zneužití práva ze strany žalobkyně, k rozporu s dobrými mravy, soud tyto námitky neshledává opodstatněnými. Soud akcentuje, že smyslem a účelem, jenž je společný všem těmto ustanovením jak zákona o sociálních službách, tak citovaného § 2067 odst. 1 o. z, je ochrana osoby, jíž jsou sociální služby a péče poskytovány (jíž byl v tomto případě otec žalovaného), aby taková osoba jen v důsledku své závislosti na poskytovaných službách a poskytované péči nebyla zneužívána požadavky na úhradu péče nad rámec zákonných a podzákonných limitů představující formu cenové regulace těchto služeb. V tomto případě však právní vztah z darování nevznikl mezi otcem žalovaného jakožto osobou, jíž byla poskytována péče v předmětném zařízení a poskytovatelem těchto služeb, ale mezi subjekty odlišnými – žalobkyní jakožto nadačním fondem a žalovaným jakožto synem osoby, jíž byly pečovatelské služby poskytovány. Především žalovaný v tomto vztahu není osobou, k ochraně jejíchž zájmů citovaná právní úprava slouží, soud nemá pochybnost o tom, že žalovaný jako osoba plně svéprávná, jíž osobně žádné pečovatelské služby poskytovány nejsou, se může zavázat k darování podpory – a to dokonce vůči subjektu, jenž poskytovatelem služeb ani není. Z tohoto pohledu (soukromoprávního, ve vztahu mezi smluvníky – inter partes) se nejeví rozhodným, na jaký účel žalobkyně coby nadační fond darované prostředky používá, neboť z hlediska naplnění účelu a smyslu právní úpravy, jejíž porušení či obcházení žalovaný namítá, je podstatné, že nejde o použití či zneužití prostředků osoby, jíž byly pečovatelské služby poskytovány. Za té situace soud nespatřuje porušení či obcházení zákona v uzavření těch smluvních vztahů, jak se v tomto případě stalo (smlouvy o darování podpory navázané na smlouvu o poskytování péče), když ani není pochybnost o tom, že tyto smluvní vztahy spolu souvisely – jak uvedeno výše, minimálně v časové rovině, kdy na vzájemné trvání byla navázána jejich účinnost. Podstatné je, že se k těmto smluvním vztahům – zejména k darování podpory – zavázal žalovaný jakožto osoba odlišná od svého otce, jemuž byla poskytována péče. Právě z tohoto důvodu soud nepovažoval důkazní návrhy žalovaného na výslech členů správní rady žalobkyně či výslech žalovaného jako účastníka řízení za rozhodné, neboť na prokázání toho, co bylo„ skutečným“ důvodem uzavření předmětných smluvních vztahů, k čemu darované prostředky žalobkyně jakožto nadační fond byly použity a kolik obdobných vtahů uzavřela s jinými subjekty, není z hlediska naplnění smyslu a účelu právních norem, jejichž porušení se žalovaný dovolává, podstatné. Žalovaný se tak nemůže úspěšně dovolávat ochrany představované limity úhrad za poskytování sociálních služeb vtělených do zákona o sociálních službách, jakož ani neplatnosti darování v intenci § 2067 odst. 1 o. z.; bylo jen na něm, zda o své svobodné vůli předmětné právní vztahy uzavře a vstoupí do nich, nečinil tak v žádné závislosti na poskytování sociálních služeb. Soud v uzavření smlouvy o darování podpory (respektive v žalobním nároku na doplacení dlužných darů) tak nespatřuje ani žádné zneužití práva ze strany žalobkyně, ani rozpor s dobrými mravy, jež by zavdávaly důvod výkon takového práva žalobkyni odepřít.

7. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně prokázala tvrzení obsažená v žalobě, která zakládají právní důvod žalobního nároku, soud žalobě vyhověl, je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

8. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do doby rozhodnutí soudu, octl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 43 204 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 100 000 Kč sestávající z částky 5 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 5. 8. 2019, z částky 5 100 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 3. 10. 2019, z částky 5 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 15. 4. 2020, z částky 5 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 23. 6. 2020, z částky 5 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 29. 7. 2020 a z částky 5 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 1. 2021 včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 32 400 Kč ve výši 6 804 Kč.

10. Lhůta k splnění povinnosti k náhradě nákladů je třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.); náhrada nákladů řízení se platí do rukou advokáta účastníka, jemuž byla přisouzena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).