4 C 50/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Mottlem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 4 239,30 Kč

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 4 239,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 20. 6. 2020 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 54 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle něhož v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

2. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci v přímé souvislosti s krizovými opatřeními vlády vydanými v nouzovém stavu, a žalobce se tak v souladu s § 36 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen„ krizový zákon“), domáhá soudu úhrady níže popsané škody. Žalobce uvedl, že je občanem České republiky, je přeshraničním pracovníkem (tzv.„ pendlerem“), získává prostředky pro své životní potřeby prací ve [příjmení] republice Německo. Žalobce byl v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaného jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a dále rozhodla o přijímání krizových opatření, která dopadla právě na pendlery. [příjmení] mohl žalobce nadále vykonávat svoje zaměstnání a vydělávat si tak na svoje živobytí prací ve [příjmení] republice Německo, byl na základě krizových opatření vlády nucen podstoupit v době vyhlášení nouzového stavu RT- [právnická osoba] CoV-2, jinak by mu nebylo umožněno pendlovat přes hranice. Žalobce tak uplatnil žalobou dle § 36 krizového zákona nárok na náhradu škody, která mu vznikla v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními vydanými Vládou České republiky, a to zejména, v důsledku usnesení Vlády České republiky [číslo] ze dne 23. 4. 2020, vydaného ve Sbírce zákonů pod č. 193/2020 Sb., dále usnesením Vlády České republiky [číslo] ze dne 30. 4. 2020, vydaného ve Sbírce zákonů pod č. 222/2020 Sb., a usnesení Vlády České republiky [číslo] ze dne 4. 5. 2020, vydaného ve Sbírce zákonů pod č. 226/2020 Sb., jako příslušným orgánem krizového řízení, a to z důvodu povinnosti předložit při překročení státní hranice negativní RT- [právnická osoba] CoV-2 (dále jen„ test“), který není starší než 4 dny, a to pro umožnění pravidelného pendlování. Tento test a další náklady na jeho vyhotovení si žalobce hradil sám ze svých prostředků. Výše škody vzniklá žalobci uplatněná touto žalobou dosáhla částky 4 239,30 Kč a je tvořená náklady vynaloženými dne 3. 5. 2020 na provedení testu žalobce ve výši 1 264 Kč a náklady žalobce na cestu jeho osobním vozidlem k provedení testu z bydliště žalobce do testovacího místa v [obec], okres [okres] (laboratoř molekulární diagnostiky [právnická osoba]) a zpět a z hraničního přechodu [obec] – Philippsreut do bydliště žalobce a zpět ve výši 2 975,30 Kč zahrnujíce náklady na dálniční známku ve výši 310 Kč. Žalobce uplatnil v souladu s krizovým zákonem svůj nárok u žalovaného, ten se k nároku samotnému žalobci nikterak nevyjádřil.

3. Žalovaný se bránil proti žalobě obsáhlým vyjádřením, kterým namítal neopodstatněnost žalobního nároku v právní rovině, skutkový stav mezi účastníky sporný nebyl. Žalovaný stavěl svou obranu zejména na právní argumentaci, podle níž 1) stát neodpovídá za škodu způsobenou právním předpisem, 2) nahraditelnou je pouze škoda vzniklá při provádění krizových opatření, tedy při aktivní, faktické činnosti státních orgánů realizujících krizová opatření a 3) nahraditelnou je pouze škoda na věci. Žalovaný rozvedl svou argumentaci tak, že ad 1) krizová opatření přijatá dle krizového zákona mají materiálně charakter právního předpisu, neboť jde o obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20), právní povaha krizových opatření je přitom klíčová z hlediska odpovědnosti státu za škodu dle ustanovení § 36 krizového zákona, neboť uvedené ustanovení totiž cílí na náhradu škody způsobené osobám při provádění krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřeny vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Účelem ustanovení § 36 krizového zákona není založení odpovědnosti státu za ztráty vzniklé v důsledku těch krizových opatření, která mají povahu obecného právního předpisu, takový výklad je v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, která dlouhodobě vychází z principu, že se vůči státu nelze domáhat náhrady škody způsobené (nezákonným) normativním právním aktem (žalobce odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, sp. zn. 30 Cdo 3826/2016). Judikaturou Nejvyššího soudu bylo dále dovozeno, že škoda způsobená právními předpisy vlády, byť by byly dokonce shledány nezákonnými, není nahraditelnou škodou, jelikož nejde o nesprávný úřední postup (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005). Dále žalovaný rozvedl námitky ad 2), že předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu není pouhé„ vydání“ či„ existence“ krizového opatření, nýbrž jeho provádění, pro založení odpovědnosti státu nestačí pouhé přijetí krizového opatření, ale škoda musí vzniknout při další aktivní a faktické činnosti orgánů státu (provádění krizového opatření). Systematický a logický výklad ustanovení § 36 krizového zákona vede dle žalovaného k závěru, že nahraditelnou škodou ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 a 2 krizového zákona je pouze věcná škoda vzniklá při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků. Žalovaný dále poukázal na legislativní historii přijímání krizového zákona, z níž plyne, že původním a dosud nezměněným úmyslem zákonodárce bylo odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Žalovaný uzavřel k tomuto bodu své argumentace, že ve světle jazykového, systematického a historického výkladu ustanovení § 36 krizového zákona odpovědnost státu dopadá pouze na případy tzv. zvláštní oběti, kdy jsou konkrétní subjekty individuálně dotčeny a vznikne jim věcná škoda při činnosti orgánů státu provádějících konkrétní krizová opatření (popř. při provádění cvičení nebo při uložení povinnosti poskytnout věcné prostředky). Konečně žalovaný rozvedl svou argumentaci ad 3) k tomu, že nahraditelnou je pouze škoda na věci s tím, že pojem„ věcná škoda“ ve smyslu ustanovení § 36 krizového zákona je nezbytné interpretovat tak, že nahraditelnou je tak pouze škoda vzniklá při aktivní činnosti orgánů provádějících krizová opatření (cvičení) nebo při poskytnutí věcných prostředků, tedy v bezprostřední souvislosti s individuálním zásahem (konáním) státních orgánů. Takto logicky představitelnou bezprostřední škodou je zejména škoda způsobená v důsledku fyzického zničení, poškození či znehodnocení hmotného majetku. Žalovaný uzavřel, že pojem„ věcná škoda“ podle krizového zákona je nutno vykládat jako škodu vzniklou výhradně poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Nejedná se tak o škodu ve smyslu obecného pojmu škody podle občanského zákoníku, která by zahrnovala jakoukoliv ztrátu na majetku včetně ušlého zisku. Žalovaný shrnul svou argumentaci tak, že žalobce nemá v tomto případě nárok na náhradu škody, neboť namítaná krizová opatření jsou právním předpisem, obecným a abstraktním způsobem stanoví podmínky vstupu českých občanů a vybraných cizinců na území České republiky, obecně bylo těmito krizovými opatřeními všem občanům a dalším osobám, které vstupují na území České republiky, uloženo mít při vstupu na území České republiky negativní RT-PCR test, který není starší více jak 4 dny, nebo se hlásit krajské hygienické stanici (s možností následné karantény). Přitom pro přeshraniční pracovníky (tzv. pendlery) byl stanoven režim mírnější, a to v tom smyslu, že RT-PCR test museli předkládat při opakovaném přechodu hranic pouze v intervalu 14 dnů. Proto se že krizová opatření přijatá usneseními Vlády České republiky [číslo] [číslo] [číslo] nevztahují na určitý a zcela konkrétní případ, nýbrž dopadají na předem neurčitý okruh věcí a subjektů. Uvedená krizová opatření se dále vztahovala na celé území České republiky a na neurčitý (a velmi široký) počet adresátů; nikoliv pouze na žalobce. Žalobce netvrdí ani neprokazuje, že mu měla škoda vzniknout při provádění krizových opatření, tj. při aktivní činnosti orgánů státu provádějících krizová opatření, což je jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ustanovení § 36 krizového zákona. Žalobcem tvrzená škoda nadto není ani„ věcnou škodou“ ve smyslu ustanovení § 36 krizového zákona; tedy škodou vzniklou poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Žalobce nárokuje pouze jím samým vynaložené výdaje na provedení RT-PCR testu a uhrazení s tím spojených nákladů na dopravu a pořízení dálniční známky. Žalobce žádným způsobem netvrdí ani neprokazuje příčinnou souvislost mezi prováděním krizových opatření a tvrzenou škodou. Žalobce nevysvětlil a nedoložil, jakou práci vykonával mimo území České republiky, resp. proč v době panující pandemie v květnu 2020„ nastoupil“ do práce ve [příjmení] republice Německo, když si musel být vědom komplikací při přeshraničním cestování souvisejících s pandemií. Žalobce ničeho netvrdí o tom, jaké byly v dané době požadavky [příjmení] republiky Německo pro vstup na její území a zda i pro tento vstup nepotřeboval žalobce [příjmení] testy; tedy zda požadavek na jejich zpracování vyplývá pouze z českého právního řádu či se jedná také o požadavek [příjmení] republiky Německo. V takovém případě by ovšem odpovědnost českého státu byla nepochybně zcela vyloučena, neboť krizová opatření by na postavení žalobce neměla žádný vliv (žalobce by musel RT-PCR test absolvovat i podle požadavků [příjmení] republiky Německo, bez ohledu na přijetí krizových opatření v České republice). Příčinná souvislost navíc zjevně nemůže být dána mezi tvrzenou škodou v podobě nákladů na dopravu a nákladů na koupi dálniční známky. Jak sám žalobce uvádí, tyto náklady mu vznikly v důsledku toho, že se rozhodl podstoupit RT-PCR test v laboratoři nacházející se mimo místo jeho bydliště, kam se musel za tímto účelem dopravit, a to z důvodu naplněné kapacity testovacích center v blízkosti bydliště žalobce. Skutečnou příčinou vzniku těchto tvrzených nákladů tak byla naplněná kapacita testovacích center v blízkosti bydliště žalobce, resp. rozhodnutí žalobce podstoupit tyto testy na jiném místě a na toto místo se dopravit autem; nikoli tedy samotná krizová opatření či jejich provedení. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

4. Soud při právním posouzení vyšel ze závěru o skutkovém stavu projednávané věci tak, jak byl tvrzen žalobcem, neboť ve skutkové rovině žalovaný žádné námitky proti žalobním tvrzením nevznášel (i pokud šlo o námitky žalovaného proti příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody na straně žalobce a předmětnými krizovými opatřeními, námitky žalovaného nemířily do skutkového základu tvrzeného kauzálního nexu, nýbrž do právního – mezi jakými skutečnostmi má být shledávána a zda nedošlo k jejímu přetržení, když byla vznesena námitka možných jiných přistupujících příčin přetrhující příčinnou souvislost – např. naplnění testovacích center a rozhodnutí žalobce podstoupit testování na místě vzdáleném od jeho bydliště). Skutkový závěr lze tedy shrnout na základě nesporných skutkových tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) tak, že Vláda České republiky usnesením [číslo] ze dne 23. dubna 2020, vydaným ve Sbírce zákonů pod č. 193/2020 Sb., usnesením [číslo] ze dne 30. dubna 2020, vydaným ve Sbírce zákonů pod č. 222/020 Sb., a usnesením [číslo] ze dne 4. května 2020, vydaným ve Sbírce zákonů pod [číslo] 2020 (dále jen„ krizová opatření“) přijala obsahově totožná krizová opatření, jimiž určila povinnosti a omezení za účelem ochrany zdraví osob v souvislosti s prokázaným výskytem koronaviru SARS-CoV-2 na území České republiky, stanovila podmínky vstupu českých občanů a vybraných cizinců na území České republiky a uložila všem občanům a dalším osobám, které vstupují na území České republiky, mít při vstupu na území České republiky negativní RT-PCR test, který není starší více jak 4 dny, nebo se hlásit krajské hygienické stanici (s možností následné karantény), respektive pro přeshraniční pracovníky (pendlery) byl stanoven režim, že RT-PCR test museli předkládat při opakovaném přechodu hranic v intervalu 14 dnů. Žalobce jakožto přeshraniční pracovník (pendler) s místem výkonu práce ve [příjmení] republice Německo si potřebný test pořídil dne 3. 5. 2020, přičemž vynaložil na provedení testu částku 1 264 Kč a na cestu k provedení testu osobním vozidlem z bydliště žalobce do testovacího místa v [obec], okres [okres] (laboratoř molekulární diagnostiky [právnická osoba]) a zpět a z hraničního přechodu [obec] – Philippsreut do bydliště žalobce a zpět ve výši 2 975,30 Kč zahrnujíce náklady na dálniční známku ve výši 310 Kč.

5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce tak, že stát neodpovídá za žalobcem uplatněnou škodu z žádného právního důvodu. Právním důvodem odpovědnosti žalovaného státu za škodu není ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona. V tomto se soud zcela ztotožnil s právní argumentací žalovaného zejména v tom, že citované ustanovení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty samy mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Nazíráno z tohoto pohledu lze souhlasit s žalovaným, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (nejvyšších soudů či soudu Ústavního). Lze dále souhlasit se žalovaným i v té části jeho argumentace, že v intenci ustanovení § 36 krizového zákona stát odpovídá (toliko) za škodu způsobenou jeho činností při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Byť žalobce za taková individualizovaná opatření považuje samu ostrahu státních hranic a vymáhání povinností uložených předmětnými obecnými krizovými opatřeními (jako právě povinnosti mít při vstupu na území České republiky příslušný test) realizované příslušnými složkami policie a armády, soud této argumentaci nepřisvědčil, neboť činnost ozbrojených bezpečnostních sborů (policie, armády) při plnění jejich úkolů ochrany bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku svěřené jim zákony (a dalšími předpisy), zaměřená vůči neurčitému okruhu osob (jako je tomu bylo právě v tomto případě při ostraze státní hranice a vymáhaní povinností uložených k jejímu přechodu krizovými opatřeními jakožto obecnými právními předpisy vůči každému, kdo státní hranici překračoval), zkrátka nebylo individuálním opatřením vůči žalobci jakožto konkrétní určité„ oběti“, jež by byla v zájmu všech, pročež by vznikl důvod k náhradě škody (náhrady této oběti). V tomto se soud ztotožnil s výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis, jak jej předestřel žalovaný ve svém vyjádření, že smyslem zákona je v tomto případě odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Tento závěr podporuje právě důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě; za přiléhavou lze v tomto směru považovat argumentaci žalovaného principem„ zvláštní oběti“ (viz body 22. – 25. vyjádření žalovaného ze dne 15. 3. 2021), kdy je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalovaného dospěl k závěru, že žalobcem nárokovaná škoda není odškodnitelná podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona.

6. Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobcem uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu, tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), či dokonce zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; tyto právní normy na daný vztah nedopadají a jejich použití je právě vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku speciálního. Konečně soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního – zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobci přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

7. Soud, jak uvedeno výše, žalobu neshledal opodstatněnou žádným právním důvodem, proto se dále nezabýval námitkami žalovaného směřujícími do otázek příčinné souvislosti či případného spolupodílení se žalobce na vzniku škody. Není-li k vyhovění žalobě právní důvod, není rozhodné, zda příčinná souvislost v tomto případě byla přetržena ještě dalšími příčinami podílejícími se na vzniku škody, či zda si žalobce škodu způsobil sám jednáním, jež státu nelze přičíst.

8. Z uvedených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč. Soud neshledal zastoupení žalovaného advokátem účelným k uplatňování či bránění práva (viz § 142 odst. 1 o. s. ř.) v intenci nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II ÚS 376/12, podle něhož lze u žalovaného presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů – o čemž svědčí i to, že žalovaný stěžejní vyjádření ve věci učinil sám a právní pomoc advokáta využil jen pro jednání soudu. Proto soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení žalovanému jako v případě účastníka advokátem nezastoupeného dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a výši náhradové povinnosti soud stanovil za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 200 Kč představující 300 Kč za každý ze 4 úkonů dle § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky (2x vyjádření ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast na jednání soudu dne 28. 4. 2021).